Kult X

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

11. Via Negativa (8. série, 7. epizoda) režie Tony Wharmby | scénář Frank Spotnitz | poprvé uvedena 17. prosince 2000

V období mezi sedmou a osmou sérií, zasaženém především odchodem Davida Duchovnyho z pozice hlavní herecké hvězdy seriálu, odepisoval Akta X takřka celý televizní svět. A přitom to bylo právě toto období, kdy vznikly ty nejstrašidelnější příběhy, které svou ponurostí položí na záda i ty nejzdařilejší thrillery druhé či čtvrté série. Netopýří zrůda z Patience, pouštní sekta uctívající parazitujícího červa z Roadrunners či beznohý fakír pochutnávající si na lidských vnitřnostech z epizody Badlaa – ti všichni se ovšem mohou jít do chladného hrobu zahrabat před snovou hrůzou, kterou cestou do temnoty prostřednictvím nebohého Johna Doggetta absolvují diváci jedné z nejhororovějších epizod vůbec. Via Negativa tak zcela zaslouženě otevírá první desítku nejlepších epizod seriálu Akta X.

Je poněkud paradoxní, že epizoda, v níž se Scullyová objeví zhruba na pět minut a Mulder absentuje zcela, patří mezi nejlepší z Akt X. John Doggett, který je na Aktech X teprve krátce, si tentokrát musí vystačit se společností náměstka ředitele FBI Waltera Skinnera, který se mu nakrátko stane parťákem. Společně vyšetřují hromadnou sebevraždu (vzhledem k okolnostem spíše vraždu) členů sekty, z nichž každý zemřel po dobře mířeném zásahu sekerou přímo mezi oči. Agenti brzy zjišťují, že Anthony Tipet, vůdce zmíněného kultu, je nejspíš schopen vstupovat do snů svých obětí, ve kterých vraždí, což vede k tomu, že na místech činu nezanechává ani ty nejmenší stopy. Postava Johna Doggetta, ztvárněná Robertem Patrickem, je v osmé sérii koncipována jako skeptik, čímž v této pozici nahrazuje agentku Scullyovou (ta vstupuje do Mulderovy, okolnostmi tak trochu vynucené pozice věřícího). Via Negativa je tak svého druhu paranormálním očistcem pro jindy hrdého pochybovače Doggetta.

Via Negativa triumfuje po stránce atmosféry. Dokonce i v osmé sérii, která je obecně považována za nejtemnější období Akt X, vyniká svou zlovolností. Všechny další příběhy typu Grotesque či Elegy jsou klasické thrillery, které se v různých obdobách objevovaly ve všech sériích (snad jen s výjimkou parodické šestky a rozjařené sedmičky). Snové sekvence, při kterých Doggett prochází potemnělými a liduprázdnými chodbami FBI, nepochybně patří mezi to nejdepresivnější, co se v seriálu kdy objevilo. Dodnes jen těžko z hlavy vyháním moment, kdy si Doggett potěžká hlavu agentky Scullyové, nebo závěrečnou scénu, při níž Doggett se sekerou v ruce navštíví byt své partnerky. Via Negativa má tak tuhou atmosféru, až má divák tendenci odpustit jí, že po příběhové stránce zas tak silná není (na druhou stranu podobný „nešvar“, a sice upřednostnění atmosféry před zápletkou, mají i klasiky Our Town, Home či Folie a Deux).

Krom toho Via Negativa zaujme zvýšeným, skoro až mytologickým výskytem nám dobře známých lokací. Epizoda se odehrává u Doggetta i Scullyové doma, v Mulderově i Skinnerově kanceláři, tak i v pracovně zástupce ředitele Kershe. Dokumentuje rovněž úplně první setkání Osamělých střelců s agentem Doggettem.

Via Negativa se svými bizarními sekvencemi, násilnými obrazy a pořádnou dávkou paranoii tvoří to nejlepší ze zlatého fondu Akt X. Epizoda tu dnes nezastupuje jen sama sebe, zastupuje celou osmou sezónu, bravurní období plné surového hororu, tíživého dusna a všudypřítomné beznaděje, které se nám neodvratně vrylo do paměti a vzdor všem protivenstvím se stalo jedním z nejlepších období seriálu Akta X.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

12. Darkness Falls (1. série, 20. epizoda) režie Joe Napolitano | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 15. dubna 1994

Zde je jakékoliv představování zbytečné. Darkness Falls je kultovní epizoda, kterou si pamatují i lidé, kteří Akta X nikdy aktivně nesledovali. Kdykoliv se svátečního diváka zeptáte, co si ze seriálu vybavuje, dočkáte se odpovědi ve stylu „takový ty svítící mušky a pak ten magor, co žral ty játra“. Právě světélkující, hladový a zdánlivě nezahubitelný hmyz je hlavním protivníkem, kterému Mulder a Scullyová budou muset čelit při vyšetřování záhadného zmizení skupiny zkušených dřevorubců v lesích u kanadských hranic. Tedy, protivníkem až zprostředkovaným, protože hlavní part nakonec dostává prachobyčejná tma, díky níž je parazitický organismus schopen hladce napadat své oběti, znehybnit je formou kokonu a tímto způsobem pomalu trávit.

Darkness Falls tu dnes zastupuje všechny epizody, mapující výlety našich agentů za hranice měst, do neprobádané a obtížně přístupné divočiny, zkrátka mimo civilizaci. Vynikající tituly jako Ice, Firewalker, Død Kalm, Detour, Field Trip a Roadrunners jasně dokazují, že podobný typ Akt X tvůrcům jednoznačně svědčí. Hlavním hrdinou Darkness Falls bychom mohli s jistou nadsázkou označit majestátní deštné lesy amerického státu Washington, nacházející se v severozápadním cípu Spojených států, kam vyšetřování agenty tentokrát přivádí. Herecké výkony v epizodách tohoto ražení ostatně nikdy nehrály prim, na rozdíl od výpravy, technických kategorií a režisérského umu. Jsou to právě lokace arktického výzkumného střediska, útrob vulkánu, Norského moře, kde čas plyne tak trochu jinak, nebo pouštního městečka v Utahu, domova zvrácené červí sekty, které nás tak dokonale pohlcují a vyvolávají v nás klaustrofobické pocity mrazení a nejistoty.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

13. Die Hand Die Verletzt (2. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Glen Morgan & James Wong | poprvé uvedena 27. ledna 1995

Subžánr černé komedie není něco, co by Aktům X bylo zcela cizí. Humbug, známý jako první epizoda tohoto typu, zůstává zřejmě nejcharakteris­tičtějším představitelkou tohoto specifického žánrového odklonu od zelených mužíčků a ryzího hororu. Humbug je první však jen zdánlivě, protože mix záhrobního humoru i teroru v sobě skrývá už epizoda, která výlet našich agentů mezi cirkusová monstra o několik týdnů předchází. Klaunů se bojí kdekdo, Die Hand Die Verletzt se proto rozhodla, že systému prokáže jinou velkou službu – naučí děti respektu k učitelskému sbo­ru.

Die Hand Die Verletzt je z těch epizod, které si označení kultovní zaslouží plným právem. V podstatě neexistuje scéna z této epizody, která by se neuhnízdila hluboko v naší paměti – učitelský sbor vzývající ďábla ve školní sborovně, satanské rituály prováděné v hlubokých lesích, žáby padající z nebe, pitva malého selátka, znásilňování dětí ve sklepě idylicky se tvářícího rodinného domku na americkém předměstí, anakonda pomalu polykající a trávící živou lidskou oběť, vyjmuté srdce ve stole paní učitelky Paddockové a samozřejmě Mulderovy kousavé hlášky, které všechno toto veselé dění komentují… jak sami vidíte, tvůrci se tentokrát skutečně vyblbli. A kdo že jsou ti tvůrci? Kdo jiný, než Glen Morgan a James Wong. Od autorů, v jejichž geniálních hlavách se zrodil Eugene Victor Tooms, nás jen těžko může něco překvapit, i tak je Die Hand Die Verletzt přeplněná k prasknutí, a to i na poměry těchto dvou tvůrců.

Die Hand Die Verletzt přesto umí u srdce zahřát (tedy pokud se to srdce ještě nachází v těle). Zpráva „It's been nice working with you“ („Bylo pěkné s vámi spolupracovat“), kterou paní Paddocková v samém závěru epizody nechává pro Muldera a Scullyovou napsanou na školní tabuli, je poděkováním Morgana a Wonga celému štábu. Oba scénáristé se totiž po této epizodě přesunuli k vlastnímu seriálovému projektu a návrat neplánovali. Die Hand Die Verletzt, která se stala rozlučkou pro dva veterány, byla však premiérovým dílem jiného velikána – Kima Mannerse, budoucího nejplodnějšího režiséra seriálu Akta X.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

14. Detour (5. série, 4. epizoda) režie Brett Dowler | scénář Frank Spotnitz | poprvé uvedena 23. listopadu 1997

Frank Spotnitz, scénárista epizody Detour, šel na jistotu. Spojení osvědčených principů z Darkness Falls a humorných hlášek àla Quagmire vytvořilo jednu z nejpopulárnějších a nejprohláškova­nějších epizod celého seriálu. Na rozdíl od lochnesky, kterou agenti proháněli koncem třetí série v nehostinné Georgii, jsou hluboké, ještě nehostinější floridské lesy domovem hrůzu nahánějících molích lidí, kteří pro změnu prohánějí Muldera se Scullyovou.

Detour má dva silné momenty, které se táhnou celou epizodou. V prvé řadě to jsou vtipné výměny mezi Mulderem a Scullyovou, které trefně vystihují jejich komplikovaný vztah. Agenti jsou totiž právě na cestě na skupinový seminář, který má utužit jejich komunikační schopnosti. Mulder, který by raději nastoupil do služeb Syndikátu, než aby absolvoval jeden jediný socializační kurz, bere všemi deseti, když se mu cestou naskytne případ, který třeba jen vzdáleně připomíná Akta X. Později, když jsou ztraceni v lese, si však agenti některé tipy z kurzu vyzkouší na vlastní kůži, například když ve snaze dostat se z jeskyně využijí tzv. skupinovou stavbu – jen s tím rozdílem, že místo kancelářských potřeb využijí ke stavbě pomocné věže mrtvá lidská těla. Svoji dávku dostanou i shippers, to když se osamocení agenti (s posledním nábojem ve zbrani) k sobě choulí, aby vyrobili trochu vzájemného tepla. Ke smůle nás všech, shippers i neshippers, však neprojde Mulderův zásadní návrh – že nejvíce tepla vytvoříte, když si nazí ve dvojici vlezete do společného spacáku. I tak se ale jedná o jednu z nejpamátnějších scén celého seriálu.

Druhým silným momentem jsou samotní molí lidé, vynikající mysteriózní prvek epizody a jedny z nejpůsobivějších příšer, jimž se agenti kdy postavili. Už případ z Akt X z roku 1952 popisuje primitivně vypadající lidi s rudě žhnoucíma očima, kteří jsou schopni dokonale splývat s okolní přírodou, zabíjejí dobytek a terorizují lidi z přilehlých městeček. Zajímavá je i teorie, kterou Mulder zasadí do souvislosti s dávnou kolonizací jihu Spojených států, ale jejímž vyzrazením bych vám službu rozhodně neudělal. Pokud jste epizodu zatím neviděli, spokojte se s tvrzením, že se jedná o Akta X klasická v tom nejlepším smyslu slova, plná jemného humoru a štiplavých poznámek, ale napínavá takřka od první minuty až po poslední útok jedněch z nejtajemnějších „záporáků“, které nám seriál kdy představil.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

15. Jose Chung's ‚From Outer Space‘ (3. série, 20. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Darin Morgan | poprvé uvedena 12. dubna 1996

Epizoda, kterou pro nás ústy Jose Chunga vypráví Darin Morgan, je prvním velkým experimentem v Aktech X. Vůbec poprvé je opuštěn klasický koncept vyšetřování případu a my s agentkou Scullyovou a řečeným spisovatelem brakové literatury zasedáme v kanceláři Akt X, abychom si vyslechli něco natolik se vymykajícího zavedeným pořádkům, že i samotný režisér epizody a matador mezi tvůrci seriálu Rob Bowman se nechal slyšet, že zápletku pochopil až po patnáctém přečtení scénáře a několikahodinovém rozhovoru s jeho autorem. Není tedy divu, že Chungova epizoda založila v Aktech X vlastní subžánr, který nikdy nezískal oficiální charakteristiku, ale pracovně bychom si jej mohli nazvat jednoduchou zkratkou WTFWT („What The Fuck Was That“).

Jose Chung's ‚From Outer Space‘ nachází v oné (nutno říci záměrné) roztříštěnosti až chaotičnosti, odvíjející se zvláště od postav, které v ní vystupují, svoji největší devizu i základní slabinu. Jakž takž pohromadě to drží jen titulní postava pana Chunga, ztvárněna sympatickým, dnes už bohužel zesnulým kalifornským komikem Charlesem Nelsonem Reillym. Ačkoliv je zápletka jako ztřeštěná zamýšlena samotným autorem, zůstává hlavním důvodem, proč epizoda nedosahuje úrovně podobných speciálů, které přeci jen působí kompaktnějším a tedy lepším dojmem. Tam, kde je The Post-Modern Prometheus lepší pohádkou a Bad Blood lepší groteskou (respektive sérií humorných scének), tam Jose Chung's ‚From Outer Space‘ triumfuje neotřelým humorem a revolučním pojetím. Právě to je důvodem, proč se jedná o jednu z nejrozporuplněji přijímaných epizod seriálu, proč ji někteří nesnáší a někteří – jako třeba Gillian Andersonová – považují za jednu z nejlepších epizod Akt X.

Osobně považuji Chungovu epizodu za jednu z nejoriginál­nějších, jakou jsem kdy v nějakém televizním seriálu viděl. Obdivuji schopnost Darina Morgana formou desítek narážek a odkazů vystihnout americkou popkulturu stejně jako vypozorovat naprosto přesnou povahu charakterů agentů Muldera a Scullyové. Jenom díky tomu je Morgan schopen bravurním způsobem tyto postavy karikovat a parodovat. Vidět je to zvláště na dodnes mimořádně kouzelné závěrečné sekvenci, kdy Jose Chung rozebírá osud svých hrdinů: jak Muldera, „té časované nálože šílenství, jehož hledání ve světě neznáma zdeformovalo jeho psyché natolik, že ani netuší, kolik radosti mu skutečný svět může přinést“, tak Scullyové, která, „ač ušlechtilého ducha a čistého srdce, zredukovala hledání vší té vzrušující pravdy do suchopárného zaměstnání od devíti do pěti“.

Závěrečná pravda – že i když asi nejsme sami v tomto vesmíru, tak na této planetě, na našich vlastních cestách je každý z nás svým zvláštním způsobem dočista sám – je pak ze všech pravd vyřčených v Aktech X nejspíš tou nejpravdivější. Už jen proto tu s námi dnes Jose Chung nemůže nebýt.