Kult X

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

6. Bad Blood (5. série, 12. epizoda) režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | poprvé uvedena 22. února 1998

Bad Blood je naprosté zjevení. S velkým přehledem se jedná o nejvtipnější epizodu Akt X. Zároveň je to zřejmě jediná epizoda v seriálu, kterou můžeme označit za plnohodnotnou parodii klasických Akt X. Tam, kde War of Coprophages a Small Potatoes jsou „jen“ bláznivými komediemi, jejichž děj však nijak nevybočuje z mantinelů běžného vyšetřování Akt X, prezentuje Bad Blood zcela nový koncept, který vše, co dosud známe, obrací totálně vzhůru nohama.

Mulder a Scullyová mají průser, a to takový, že ani součet všech Mulderových průserů za celé roky nepostihne rozsah průserovosti aktuální situace. Při vyšetřování případu údajného vampirismu v jednom texaském zapadákově totiž Mulder kolíkem do srdce zabije mladíka, o němž je přesvědčen, že je upírem. Když dotyčnému později Scullyová z úst vytáhne falešné tesáky, následuje žaloba teenagerovy rodiny na FBI, požadující odškodnění ve výši půl miliardy dolarů. Mulder a Scullyová nutně musejí jednat, a proto zasedají k válečné poradě přímo v kanceláři Akt X, aby dali dohromady takovou verzi, která každému z nich nezajistí teplé (dle Mulderových obav až příliš teplé) místečko v kriminále.

Jak však ke vzájemné nelibosti zjišťují, verze příběhu každého z nich se diametrálně odlišují. Zatímco Scullyové vyprávění zachycuje Muldera jako typického neotesance, který svou kolegyni nenechá ani promluvit, pouze ji zasype svými bláznivými teoriemi, aby ji jen postavil před hotovou věc (ve formě letenky do Texasu) a následně ji po celou dobu jen hulvátsky úkoloval, Mulderova verze ukazuje věčně věků otrávenou Scullyovou, která nadává kudy chodí a svému po všech stránkách dobrosrdečnému parťákovi není ani v nejmenším oporou. Obě verze příběhu nejenže zdárně parodují všechny stereotypní atributy vyšetřování Akt X, především dávají představitelům hlavních hrdinů příležitost zářit. A ti skutečně září. Duchovny i Andersonová předvádějí jedny ze svých nejlepších hereckých výkonů, a to nejen v kategorii komediální, ale v rámci celého seriálu. O tom, jak dobrý je pak Luke Wilson ve vedlejší roli šerifa Hartwella, nejlépe referuje skutečnost, že se představitelům obou hlavních rolí s přehledem vyrovnává.

Scénárista Vince Gilligan dokazuje, že je vskutku všestranným autorem. Napsat jedny z nejmrazivějších thrillerů Akt X, jako jsou Pusher ze třetí a Paper Hearts ze čtvrté série, aby o rok později napsal nejlepší komedii seriálu, to už vyžaduje kumšt. Pokud bych měl z celého seriálu vybrat pět nejlepších scénářů samostatně stojících epizod, Bad Blood by zaručeně nechyběla. V recenzi jsem svého času napsal, že Bad Blood je nezapomenutelnými scénami naplněna doslova k prasknutí a vyjmenovávat každou z nich by vydalo na kompletní obsah epizody. Dodnes si za tím stojím. Tolik Mulderových hlášek, tolik Scullyové ksichtíků, tolik obhroublých výměn v dialozích mezi oběma našimi agenty, tolik skvělé zábavy v sobě nemá obsažena žádná jiná epizoda z Akt X. Bad Blood je proto dodnes mnohými fandovskými anketami právem hodnocena jako nejlepší epizoda celého seriálu.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

7. Grotesque (3. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Howard Gordon | poprvé uvedena 2. února 1996

Groteska je nejlepší epizoda, kterou nikdo neviděl. Tímto způsobem bychom mohli v jedné větě shrnout osud, který tuto epizodu potkal. Vzdor tomu, že Grotesque je jen vzácně zařazována mezi nejoblíbenější epizody, se jedná o brilantní thriller, který svou ponurostí nachází srovnání jen s těmi největšími klenoty v seriálu. Epizoda vyniká zvláště mocným vizuálním zpracováním, které posloužilo Davidu Duchovnymu, aby na pozadí vší té beznaděje rozehrál jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Grotesque se stala vůbec první epizodou seriálu, ve které Mulderovi regulérně hráblo, což je zajímavé prvenství, zároveň však něco, z čehož se následně stane taková malá tradice.

Grotesque svým tématem monster v nás (po vzoru Stokerova Drákuly a Shelleyové Frankensteina) připomíná gotický horor, což je příhodné, protože chrliče, které v této epizodě sehrávají svoji zlovolnou roli, jsou charakteristickým prvkem architektury právě období gotiky. Tematicky pak Grotesque čerpá z ponuré nietzscheovské filosofie, potažmo klasických hororových námětů, které nás varují, že „když dlouho nahlížíme do propasti, nahlédne propast do nás“. Stejně jako ve všech ostatních případech, které jako by Grotesce z oka vypadly (Paper Hearts, Folie à Deux, Field Trip), i tentokrát do propasti nahlédne (a na samé její dno dopadne) Mulder. Právě scény, ve kterých agent ztrácí zdravý rozum, jsou nejsilnější. V této souvislosti je – vedle Duchovnyho hereckého umu – třeba pochválit zanícení scénáristy Howarda Gordona, který se rozhodl v maximální možné míře oprostit od paranormálních jevů a fiktivních démonů, aby prozkoumal démony, kteří jsou každému z nás rovnocenně blízcí – démony vlastního vědomí, projevující se obsedantními poruchami, rozdvojenými osobnostmi, paranoidními představami, zkrátka psychózami i běsy všech možných hloubek a rozměrů.

Ze závěrečných slov agenta Muldera mě mrazí pokaždé, když je slyším. Pro jejich naléhavost, jejich pravdivost, i pro to, že agent mluví nejen sám o sobě a posedlostech, které jím celý život zmítají, ale o všech skutečných vyšetřovatelích, kteří do tváří šílenství nahlížejí dnes a denně po celém světě, abychom my všichni ostatní mohli zůstat v bezpečí, třeba jen zdánlivém:

„Zmítáme se v temnotě, děláme všechno, co je v našich silách, abychom zvítězili nad zlem, které by jinak zničilo nás. Ale když se povaha člověka stane jeho osudem, není tento zápas jeho volbou, ale posláním. Přesto nás někdy tíha tohoto břemene nechá klopýtnout a prolomí křehkou pevnost našeho vědomí. Zrůdy pak vstoupí dovnitř a my se osamělí díváme do bezedné propasti, do té rozesmáté tváře šílenství.“

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

8. How the Ghosts Stole Christmas (6. série, 8. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 13. prosinec 1998

„Vánoce v roce 1917, v době nejhlubšího zoufalství. Američtí vojáci umírají ve válkou zpustošené Evropě, zatímco na americkém kontinentě zabíjí zákeřný virus chřipky mladé i staré. Tragédie se dotýká každého domu a beznaděj se pomalu vkrádá do duší všech lidí. Na celém světě zavládá zoufalství. Ale tragédii dvou milenců, žijících v marylandském Larkspur Lane, nezpůsobí ani válka, ani mor, ani vojáci, ani bombardéry; přivodí si svou smrt vlastní rukou. Hnáni strachem z odloučení uzavírají mileneckou smlouvu, aby spolu mohli zůstat navždy a nestrávili jediné Vánoce jeden bez druhého.“ Mulder a Scullyová se nyní vydávají na místo jejich tragédie, aby zde čelili možná nejmocnějšímu protivníkovi, s nímž kdy měli tu čest – vlastní osamělosti.

Vánoční svátky, strašidelný dům, duchové. Scénárista a režisér epizody Chris Carter sebral osvědčené ingredience a vyslal Muldera se Scullyovou na Štědrý večer do opuštěného domu „kdesi v Marylandu“, aby vyšetřili okolnosti sebevraždy, kterou na tomto místě měli spáchat dva mladí milenci před osmdesáti lety. I přesto (nebo možná právě proto), že se takřka celá epizoda odehrává pouze v potemnělých kulisách gotického panství, se jedná o výpravný skvost. Hudba Marka Snowa, který se nechal inspirovat klasickými vánočními symfoniemi Josepha Haydna, celé dění bravurně podkresluje a dopomáhá tomu, že vánoční Duchové a předcházející (rovněž Carterův) postmoderní Prometheus jsou podáni s tak odzbrojující atmosférou, že jen těžko nacházejí srovnání s čímkoliv dalším v Aktech X. Stojí za zmínku, že tvůrci si pohrávali s myšlenkou, že by se dějištěm příběhu mohl stát byt agentky Scullyové, což je varianta jistě zajímavá, ale buďme rádi, že ne vítězná. Na každý pád je výsledkem nejkomornější epizoda Akt X.

Mocná audiovizuální složka je však pouhou dekorací pro mimořádně silný scénář, který nám dává nahlédnout pod pokličku nejniternějších obav a tužeb obou našich agentů. Zde si Carter bere na pomoc dvojici sympatických duchů Maurice a Lydie, ztvárněných vynikajícími americkými herci Edem Asnerem (ročník 1929) a Lily Tomlinovou (1939). Nezapomenutelná je zvláště psychoanalytická sonda, kterou Maurice uštědří Mulderovi, když jej popíše jako narcistického egocentrického pokrytce, ohánějícího se zbraní v cizích domech, ohrožujícího všechny kolem sebe a ženoucího se za svými paramasturbačními bludy. Vcelku výstižné, že?

Je úkolem nanejvýš nelehkým představovat tuto epizodu komukoliv, kdo ji neviděl. Stejně jako každé velké dobrodružství, které se odehrává zvláště v našich srdcích, i toto se musí zažít na vlastní kůži. How the Ghosts Stole Christmas je příběhem, který otevírá hluboká existenciální témata. Je to příběh, který o Mulderovi, Scullyové a jejich vztahu, o jejich vzájemné důvěře i dosud nevyslovené lásce řekne víc, než všechny ostatní epizody dohromady. Je to příběh smutný i krásný, hořký i sladký, přesně takový, jaké umí být samy Vánoce.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

9. The Post-Modern Prometheus (5. série, 6. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 30. listopadu 1997

Hledáte-li epizodu Akt X, která si nejvíce ze všech zaslouží přízvisko „speciální“, pak nemusíte dál, našli jste ji. Chris Carter, režisér i scénárista The Post-Modern Prometheus, touto epizodou obohatil svůj seriál klasickým příběhem o doktoru Frankensteinovi, který fascinuje západní publikum už od roku 1818, kdy jej na světlo světa přivedla anglická romantička Mary Shelleyová. Carter vytvořil audiovizuální skvost, když své dílo oblékl do černobílého hávu a ozvučil jej kultovními kousky z diskografie folkrockové legendy Cher. Výsledkem je nejkouzelnější příběh z Akt X.

Stejně jako jiná „zrůdná“ epizoda, Leonard Betts, i Carter vyvažuje strach humorem, humor slzami a nakonec zase děsem, což je koneckonců osvědčená taktika mnoha jiných tvůrců Akt X. Komplikovanější postavení The Post-Modern Prometheus spočívá nicméně ve skutečnosti, že, ačkoliv je jeho poselství všeobecné, mnoho drobných narážek a kulturních odkazů je mířeno výhradně na americké publikum. To však není zásadní vadou natolik velkou, že by ji nenapravilo pár návštěv tety Wikipedie. Většina těchto drobností, včetně Mulderových hlášek a Scullyové nevěřícných výrazů, však nakonec zanikne ve velmi mocném audiovizuálním koncertu, který nahrává špičkové atmosféře. Výborný je už jen titulní nápad koncipovat celý příběh jako komiksovou zápletku, stejně tak nezklamou vidlácké prvky, jimž vévodí zvláště Izzy Berkowitz s kamarády, intelektuální to výkvět města (a když jsme u města, samozřejmě nemůže chybět oblíbená kratochvíle všech zapadákovů, lynč). Závěrečný taneček Muldera a Scullyové pak patří mezi jeden ze splněných snů shippers komunity, do níž se přidal též David Duchovny, který jej označil za nejlepší závěrečnou scénu Akt X (a teď si představte, že v původní verzi scénáře se Mulder a Scullyová měli pouze držet za ruce).

Pohádky jsou důležité dnes, stejně jako v minulosti. Tam, kde před lety nastavovaly zrcadlo celospolečenské totalitě a institucionali­zované lži, dnes dělají stejnou „službu“ vyumělkované komerci a lacinému marketingu. Oba světy jsou postiženy stejnými neduhy, nade všemi z nichž ční přetvářka a povrchnost. Ať už soudíte lidi podle prostředí, z něhož vzešli, nebo oblečení, které nosí, první obětí takového přístupu je vždy pestrost našich životů. (Post)moderní variace klasického příběhu Mary Shelleyové v tomto testu obstála na jedničku a znovu tak potvrdila odvěkou pravdu, že zrůdy poznáme podle činů, nikoliv vzhledu.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

10. Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, John Shiban & Vince Gilligan | poprvé uvedena 9. května 1999

Field Trip je nejparanoidnější epizoda Akt X. Výlet Muldera a Scullyové do hor Severní Karolíny, známých zvýšeným výskytem létajících světel, má atmosféru, která by se dala krájet. Je to další z řady případů à la Darkness Falls, při jejichž vyšetřování se agenti dostávají mimo civilizaci, kde jim brzo začne docházet jídlo, voda, munice, vzduch nebo prostě jen zdravý rozum (případně všechno dohromady). Field Trip jde ale ještě dál a mistrovským způsobem si pohrává nejen s tématy paranoii, ale i alternativních realit, bizarních halucinací a strašidelných snových představ.

U zrodu epizody stála trojice velkých mozků seriálu Akta X. Hrubé obrysy příběhu načrtl Frank Spotnitz, se scénářem pak vydatně pomohli John Shiban a Vince Gilligan. Jméno prvního zmíněného je důležité, jelikož Spotnitz autorem epizod Detour a Via Negativa, jejichž výpravnost na jedné straně a tuhá atmosféra na straně druhé se ve Field Trip bravurně střetávají. Agenti totiž v nepřístupné horské oblasti narazí na neznámý typ houbového organismu, jehož spóry jsou schopny zásadně ovlivnit lidské vnímání. Mulder se Scullyovou, aniž o tom vědí, se dostávají pod vliv těchto spór a postupně ztrácejí přehled o tom, co je skutečnost a co jen falešná vize, kterou jim do hlavy projektuje jejich vlastní představivost. Po celou dobu jsou přitom jejich těla pohřbena pod zemí, kde jsou organismem pomalu rozkládána a stravována.

Epizoda triumfuje v technických kategoriích. Jakkoliv je však výpravně a vizuálně velmi silná, možná ještě mocnější je zvuková, potažmo hudební složka. Mark Snow znovu dokazuje svoje mistrovství, když se mu daří vytvářet hudební motivy, které se divákovi neodbytně dostávají pod kůži. V některých scénách, kdy je Mulder pronásledován jeskyní nebo kdy si agenti uvědomují, že se jim vlastně nikdy nepodařilo ze spárů halucinogenní houby uniknout, ve vás hudba budí pocit, že vám někdo zapichuje špendlíky pod nehty. Stejně jako všechny epizody, v nichž skutečnost střídá sen a naopak, je zcela esenciální zručná režie, která neprozradí příliš, ale zároveň dovedně (tedy nenápadně) rozliší jednotlivé reality. Režisérem epizody je zkušený Kim Manners, takže jen těžko mohli tvůrci šlápnout vedle.

Podobně jako jiná epizoda v tomto žebříčku – How the Ghosts Stole Christmas – je i Field Trip obtížné popisovat slovy. Jedná se o jeden z nejsugestiv­nějších audiovizuálních výletů do pochroumaných myslí našich agentů, a jako takový jej musíte zažít na vlastní kůži. Tato epizoda je konečně tou folie à deux, na kterou jsme celý seriál čekali. Toto „šílenství ve dvou“ se ukáže zvláště ve scénách, které zachycují sdílenou halucinaci Muldera a Scullyové. Field Trip proto není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů, do jejich nejčernějších nočních můr, kde se teprve ukáže, jak si na tom se vzájemnou důvěrou skutečně stojí.