Kult X

Naše nejaktivnější autorka luca přeložila v rekordním čase zbrusu nový rozhovor Davida Duchovnyho, který herec před několika dny poskytl magazínu Details. V otevřeném interview s názvem David Duchovny's XXX Files se hvězda seriálu Californication rozhovořila zejména o své sexuální závislosti, rodinných záležitostech a dalších filmových projektech. Tento článek není první, který pro náš web luca přeložila – již v minulém roce připravila obsáhlý překlad dvou rozhovorů, jednoho s Davidem (z října 2009) a druhého s Gillian (z května 2009). Svoji zmínku si zaslouží i více jak 40 bezchybně přeložených povídek.

David Duchovny se v roce 2009 stal tváří reklamní kampaně hodinek Baume & Mercier

DETAILS: Na jaře se objevíte ve filmu The Joneses, ve kterém ztvárňujete postavu „otce“ pohodové, ale falešné rodiny, kterou obchodní společnost posílá přesvědčovat sousedy, aby kupovali její zboží. Myslím, že tohle dělá hodně celebrit.

DAVID DUCHOVNY: Jo, jasně. Já jsem toho moc neprodal. Ale současná kultura je obklopena Stmíváním, Paranormálními aktivitami, Oblastí 9 a filmem 2012 – můžete tak trochu říct, že to všechno prodala Akta X.

DETAILS: Vy jste ten mediální virus pomáhal uvolnit.

DAVID DUCHOVNY: Přesně. A teď jsou lidé znovu nakaženi. Chvíli se skrýval.

DETAILS: Prošel jste si období opravdového pop-kulturního šílenství během těch let, kdy byla Akta X na vrcholu – něčím podobným, co teď zažívá Robert Pattinson s fenoménem Stmívání. Zajímá mě, jaké to je, žít v dozvucích.

DAVID DUCHOVNY: Když jste uprostřed toho, myslíte si: „Takhle to bude už napořád.“

DETAILS: Vážně?

DAVID DUCHOVNY: Jo. Tak nějak. Prostě očekáváte, že každý další počin bude větší a lepší a ten další ještě lepší – tohle se děje, chápete? A pak se nestane nic. Vlastně se to doopravdy poštěstí málokomu. Pak si myslíte, že je to vaše vina, že se nic neděje. Chvíli s tím bojujete, dáváte možná až příliš hlasitě najevo, že chcete dělat něco jiného. A pak se s tím snad smíříte. Mám pocit, že v jedné krizi mi moje žena (Téa Leoniová, pozn. autora) prostě řekla: „Jednoho dne si uvědomíš, že to byla skvělá šou a že byla důležitá pro spoustu lidí, a budeš na ni hrdý.“ Vždycky jsem si toho seriálu vážil. Ale nebyl jsem hrdý dostatečně na to, abych se smířil s jeho výlučností v mé kariéře.

DETAILS: S nálepkou jednoho charakteru jako prvotní součástí vaší identity.

DAVID DUCHOVNY: Jo, jo. Ne že bych ho neměl rád. Jenže jako herec, spisovatel, režisér jsem chtěl dělat spoustu jiných věcí a v mysli mě to svazovalo a mé ego bojovalo proti tomu. Bylo to něco jako „Ne, Jděte do háje, Já mám na víc, Jsem chytřejší než Mulder“ – cokoliv. Pitomá vyjádření! Ale všechno přebolelo, a co eventuálně dostáváte poté, je jako odměna za to, že jste si tím museli projít, jako nějaké uvolnění, že už vás nic nesvírá.

DETAILS: Nějaký čas jste žil na západním pobřeží, ale zhruba před rokem jste se s rodinou vrátili do vašeho rodného města, New Yorku.

DAVID DUCHOVNY: Ten návrat – je to pro mě matoucí. Myslím, že jsme si s Téou nedokázali pořádně představit, jaké to bude, stěhovat se někam s dětmi, takže to trvalo akorát ten rok, než se, abych tak řekl, usadil prach. Je to veliký rozdíl žít v New Yorku jako dospělý člověk než jako dítě či dospívající. Jsou tady věci, které stále miluju, ale i spousta těch, které jsem měl rád dřív a teď už je dělat nechci.

DETAILS: Například?

DAVID DUCHOVNY: Například potloukat se celý den na hřišti na Jednadvacáté ulici a hrát basket s bandou desetiletých kluků. Ačkoliv teď bych mezi nimi jistě vynikal.

DETAILS: Proč jste se přestěhovali?

DAVID DUCHOVNY: Vyrůstat v Malibu představuje určitý druh dětství a my jsme si nebyli jistí, jestli to je to jediné dětství, kterému své děti chceme vystavit.

DETAILS: Čeho jste se báli?

DAVID DUCHOVNY: V Malibu? Popálenin ze slunce. A kultury aut, že je všude vozíte. A pak ta představa ženy, kterou získáte, když v Malibu vyrůstáte – všechny jsou v bikinách a mají v pupku kroužek. Chtěl jsem, aby má dcera viděla také nějaké, které ho nemají. A na Upper East Side (jedna ze čtvrtí Manhattanu – jednoho z pěti městských obvodů města New York, pozn. překl.) jich moc okroužkovaných nepotkáte. A když už ano, tak budou pěkně macaté.

DETAILS: Přece tam jsou.

DAVID DUCHOVNY: Jenže se schovávají pod zpevňujícími punčochami.

DETAILS: Má oblíbená epizoda ze seriálu Californication je ta, kdy jste pozván v Los Angeles na večeři a ukáže se tam zkrachovalý a z alkoholové závislosti se léčící spisovatel Richard, vy mu nabídnete skleničku whisky, on se s vámi pere o flašku, kterou následně vypije, ztratí veškeré zábrany, svlékne se do naha, vcucne své nádobíčko mezi stehna a vyskočí oknem.

DAVID DUCHOVNY: To je první díl letošní série a já jsem ho režíroval. Díky. Ten herec je můj starý kamarád ze střední školy, Jason Beghe. Každý teď pochopil, že když jste můj kamarád, budete muset vcucnout penis a ukázat to v televizi. Všichni moji přátelé – muži – vědí, že je nějak donutím ukázat genitálie, dřív nebo později.

DETAILS: Připomeňte mi, že se s vámi nemám přátelit.

DAVID DUCHOVNY: Jason je můj kamarád od čtrnácti. Jeho práci znáte – hrál poldu v Thelmě a Luise, kterého strčily do kufru, a představoval také George Romera ve filmu s názvem Monkey Shines.

DETAILS: Vaše postava, Hank Moody, vypustil pár dobrých hlášek o tom, jak závislý nemůže v terapii uspět, dokud…

DAVID DUCHOVNY: … jo, nedopadne až na dno! Nu, Hank si ještě neprošel žádným dvanáctikrokovým programem. Možná se to nabízí pro čtvrtou sezónu. Nevím. Uvidíme. Zčásti ho ani uzdraveného vidět nechcete, nějak to k němu patří. A myslím, že by ten léčebný program stejně nepřijal. Je přílišný individualista a sobec.

DETAILS: Fascinuje mě ta představa velice inteligentní osoby, která nereaguje na žádné body léčby – zvláště na slogany.

DAVID DUCHOVNY: Jo. „Let go, let God“ (Něco jako: Bůh ti pomůže.)

DETAILS: Správně. „Fake it till you make it“, aj. (Předstírej to, dokud to neuděláš – Tyhle slovní hříčky se obtížně překládají, neboť v jiném jazyce ztrácí trošku smysl, pozn. překl.)

DAVID DUCHOVNY: Vy to znáte? Vím přesně, o čem mluvíte. Je zajímavé si přečíst v této souvislosti něco od Davida Fostera Wallace. On byl takovým tím nadprůměrně inteligentním mužem – trošku jinak inteligentním, aspoň co se týče psaní. Prošel tím odvykacím programem s myšlenkou „Tohle je všechno na hovno“ a pak o tom napsal a řekl, že je trochu zaskočen tím, že to nakonec fungovalo. Vlastně vyzdvihl tu jednoduchost. Ale nevím, jestli se touto cestou vydáme.

DETAILS: Vydáte v Californication?

DAVID DUCHOVNY: Jasně, v televizním pořadu.

DETAILS: Nebyl jsem si jistý, jestli tím nemyslíte nás dva.

DAVID DUCHOVNY: Vás beru.

DETAILS: Právě jsem dočetl knihu Noc zbraně od Davida Carra – publicisty New York Times, který přemohl závislost na kokainu a alkoholu. Prohlásil, že právě ty slogany dvanácti kroků mu zachránily život. Vypadá to jako vymývání mozku, ale hádám, že nakonec uznáte, že to funguje.

DAVID DUCHOVNY: Jo. „It works if you work it.“ (Funguje to, když na tom pracujete.) To je další slogan.

DETAILS: V The Joneses je taková zmínka, když vaše postava připíjí „neveřejným životům“. S ohledem na to, čím jste si prošel v roce 2008 – oznámil jste, že se dobrovolně podrobíte léčbě ze závislosti na sexu – je vám tohle téma nepříjemné?

DAVID DUCHOVNY: Ne, není…

DETAILS: Protože celá tahle záležitost vás pronásleduje i při práci.

DAVID DUCHOVNY: Nesnáším na to takhle myslet. Ale asi ano. Jako klíště. Možná ne napořád – doufám. Ne, toho jsem se nikdy nebál. Možná proto, že jsem si nikdy nemyslel, že by postavy, které hraji, jakkoli odrážely mé skutečné já. Jsou to jen slova na papíře, kterým se snažím dát lidský rozměr.

DETAILS: A už je zúčtovaná – tahle část vašeho osobního příběhu?

DAVID DUCHOVNY: Mám to v úmyslu. Možná je otravná, ale jednou bude minulostí. Dary, které jsem byl schopen přijmout ve svém soukromém životě, s přehledem převáží jakoukoliv mrzutost a nepříjemnost. Nietzsche na to má svůj termín – je to latinsky, ale dost možná vychází z řečtiny – amor fati. Láska k osudu. Jak to chápu já, osudu se nedá vyhnout. Nemůžeš ho změnit. Prostě se to stane. Takže, co je tou nejlepší odpovědí na vaše osobní štěstí – nenávist nebo láska? Co se stane, řeknete-li: „Jsem šťastný za vše, co se stalo, protože prostě musím být?“

DETAILS: To je osvobozující.

DAVID DUCHOVNY: Chvíli to trvá, než se do tohoto bodu dostanete. Protože někdy něco chcete právě tak, jak to chcete. Mám svou cenu. Nevím, jestli je to arogantní, ale rád jsem považován za umělce. Nechci být smrsknut na novinový titulek. A myslím, že kdekoliv je obsažený sex – teda to slovo sex – tak lidé okamžitě ztrácejí část svého vědomí. Je to jako zamávat před býkem rudým hadrem. Ať by z toho nakonec vyšel jakýkoliv konstruktivní nebo poučný rozhovor – ještě jsem nenarazil na dostatečně klidné vody, abych takovou konverzaci vedl. Doufám, že k tomu jednou naše kultura dospěje. Není se za co stydět, ztrácet hlavu nebo tak.

DETAILS: V dřívějších rozhovorech jste byl překvapivě otevřený o vašem manželství s Téou Leoniovou.

DAVID DUCHOVNY: O opravdu soukromých věcech nemluvím. Ale ano, vždycky jsem měl pocit, že to byl velice silný a důležitý krok v mém životě. Vždycky jsem si tím byl jistý a stále jsem. Vždy mi připadalo, že právě o tom můžu mluvit, protože si vážně myslím, že to tady bude napořád. Je to už třináct let – bude to třináct let v květnu. Cokoliv se v uplynulém roce stalo, je očividně zcela soukromé, ale zároveň to dva lidi spolu spojí tak, jak si ani nedovedete představit. Opravdu jsme v pohodě.

DETAILS: To je další Nietzschův výrok…

DAVID DUCHOVNY: Že jsme v pohodě?

DETAILS: Ne. „Co tě nezabije, to tě posílí.“

DAVID DUCHOVNY: Jo. Lidi to milujou. Říkají to v jednom kuse. Já říkávám: „Co tě nezabije, to tě nechává vnímavým k druhotné nákaze.“

napsala luca

Komentáře: 14

David Duchovny poskytl otevřený rozhovor magazínu Details. Stalo se tak v aktuálním vydání pro leden 2010. Herec se v interview vyjadřuje ke své dlouhotrvající závislosti na sexu, která vygradovala na podzim 2008, kdy musel nastoupit do léčebny. Duchovny dále hovoří o nové sezóně seriálu Californication a dalších otázkách, které se kolem něho momentálně točí. Celý rozhovor naleznete na oficiálních stránkách details.com, vlevo se podívejte na novou Davidovu fotku (jejíž původní velikost je zde). Na závěr připomínám jiný rozhovor z října 2009, který si můžete přečíst v českém překladu.

:: Dodatečně doplněno: Přečtěte si kompletní překlad tohoto rozhovoru, který pro vás hned další den připravila luca ::

Komentáře: 20

GGB.Calwen z webu ggbteckacalwen­.blog.cz mi poslala scany z časopisu Ikarie, který před více jak jedenácti lety na svých stránkách uvedl článek o Davidu Duchovnym a Gillian Andersonové. Důvod byl jasný: první celovečerní film Akta X, který v létě 1998 vlétl do všech světových kin. Co se tou dobou psalo a jak se tehdy vyjadřovali oba představitelé hlavních rolí, to si můžete přečíst po kliknutí na náhledy níže. V této souvislosti musím upozornit na dva aktuální rozhovory v naší nově vzniklé rubrice Interview, které David i Gillian udělali v roce letošním. Za materiál do této aktuality ještě jednou děkuji Calwen.

Komentáře: 5

David Duchovny, hvězda seriálu Californication, hovoří o svých literárních ambicích, tvorbě třetího filmu Akta X a hledání „pravé identity“. Nejnovější rozhovor s bývalým představitelem agenta Muldera na konci října 2009 udělala Marty Beckermanová a Kult X vám jej nyní nabízí kompletně přeložený do češtiny. To vše díky luce, autorce více jak čtyř desítek vynikajících povídek, která nám již v květnu 2009 přeložila obsáhlý rozhovor s Gillian Andersonovou. Tímto luce za celý náš web ještě jednou děkuji a níže již nechávám prostor pro samotný text přeloženého článku.

Jen velmi málo herců by se rozhodlo zahrát postavu tolik odrážející ducha doby, neřku-li dvě, ale David Duchovny – proslavený coby mimozemšťany posedlý zvláštní agent Fox Mulder ze seriálu Akta X – popřel všechny zažité zvyklosti hlavní rolí v původní sérii Californication televizní společnosti Showtime, která mu vynesla druhý Zlatý glóbus za ztvárnění mizantropického, na sexu závislého spisovatele Hanka Moodyho. Role byla velkou měrou ovlivněna jeho doktorandským studiem na univerzitě v Yale, když mu bylo zhruba dvacet, tedy celou jednu dekádu předtím, než se stal slavným.

„Představoval jsem si to jako celý svůj život: pracovat na akademii kvůli živobytí a ve volném létě se věnovat psaní románů“ říká Duchovny. „Rozumím tomu sebezapření a vzteku a disciplíně, která je nutná, aby se člověk každý den posadil před psací stroj nebo počítač, ať už je mu dobře nebo zle… Nepotřeboval jsem se učit, jak se vžít do role profesora (pro třetí sérii Californicati­on), protože jako asistent jsem sám přednášel, když jsem si dělal doktorát; ty vzpomínky jsou stále zcela jasné.“

„Klíč k Hanku Moodymu, zvláště pro mě jako pro herce, který ho ztvárňuje, je takový, že Hank je jeden z těch chlápků, kteří mají všechno na háku, právě jako Larry David, což je samozřejmě zbožným přáním nás všech.“

Je zvláštní myslet na televizní a filmovou hvězdu s akademickým titulem – notabene na její úspěch v Hollywoodu – ale v rozhovoru je Duchovny patřičně intelektuální a zpytující. Když se ho ptáte na hraní sebevědomé postavy navzdory vlastní osobní nejistotě (prý kdysi řekl: „Odjakživa mi strašně záleží na tom, co si o mně lidé myslí, což způsobuje spousty vnitřního napětí; snažím se to nedávat najevo, ale uvnitř jsem velká kopice starostí“), poeticky se rozhovoří na téma hledání vlastního místa v naší složité a velmi kritické lidské společnosti.

„To je část lidského ducha“ prohlašuje Duchovny. „V tomto věku všemocných médií a neomezeného přístupu na internet jsme více užvanění než kdy předtím. Denně se podílíme na zahanbujícím vyhnanství i zbožném oslavování vůdců. Staráme se o to, jaký zanecháváme dojem, protože všichni jsme otroci lidského podvědomí, nejsme samotáři – nežijeme jako zvířata – tudíž je nám to vepsáno v genech.“

Přesto však ho sociální úzkost trápí méně než v minulosti: „Čím jsem starší, tím méně pozornosti a obav tomu věnuji. Nechci kašlat na to, jak se druzí lidé cítí, ale nepociťuji nutkání přihlásit se na Twitter a číst si, co si lidé povídají o tom, co jsem dělal včera.“

Tenhle kousek bezstarostné opravdovosti je rozhodujícím rysem jeho postavy v Californica­tion. „Klíč k Hanku Moodymu, zvláště pro mě jako pro herce, který ho ztvárňuje, je takový, že Hank je jeden z těch chlápků, kteří mají všechno na háku, právě jako Larry David, což je samozřejmě zbožným přáním nás všech. Hank sám sebe nedrží na uzdě, protože jeho život je reprodukcí jeho práce. Je přesvědčený, že pokud je nezajímavý on sám, bude nezajímavá i jeho práce.“ To je přednost, kterou Duchovny obdivuje na těch pár vyvolených, kteří jsou jí obdařeni. „Setkal jsem se s určitými génii individuality – je jich velmi málo a jsou nám nekonečně vzdáleni – kteří mají otěže svých životů zcela ve svých rukou; jsou velice silní a bývají neskonale šťastní. Měli bychom se od nich učit.“

Vdechnout život tak „nefalšované identitě“ na televizní obrazovce je jedna z Duchovnyho nejzajímavějších hereckých příležitostí a on sám říká, že „televize je v tomto ohledu mnohem lépe využitelné médium než film. Když se práce podaří, je zajímavá, vtipná a má spád, pak jsem v pohodě i já“ prohlašuje. „Občas jsem měl pocit viny, že nebavím a pak se na takto vytvořené dílo nikdo nechce dívat.“

Jeden z jeho takových poněkud nudných patronů byl po dlouhá léta Fox Mulder, příležitostně parodovaný a znovu zmiňovaný ve filmech jako Evoluce a Zoolander a v různých sci-fi videohrách. „Seriál nebo film s konstantní silou Akt X se objeví zřídka, je to jedna z těch hereckých příležitostí „jednou za život“ a je jisté určité nezlomné splynutí s postavou, ztvárněnou v něčem takovém“ říká Duchovny zamyšleně. „Uvnitř hollywoodské komunity dlouho panoval předsudek, že neumím zahrát nic jiného. Chápu ho a nepopírám, ale zcela určitě jsem šťastný, že jsem stvořil další osobnost, tak odlišnou, ve zcela jiném žánru, a strašně rád v tom budu pokračovat.“

Duchovny se přesto těší na filmování třetího filmu Akta X v blízké budoucnosti. „Pokud jde o Akta X film, rád bych natočil další, kdybychom dostali tu šanci, vrátili bychom se k srdci a duši mytologie, kterým je mimozemské spiknutí. Myslím, že pro Akta X by bylo přirozené uvést další film v roce 2012, takže uvidíme, zda se opravdu realizuje.“ Obhajuje loňský, dost kritizovaný film Chci uvěřit, stejně jako nevyrovnanost posledních sezón televizní série: „Dělal jsem to rád… necítím nic víc než respekt ke Chrisu Carterovi (tvůrci Akt X, pozn. autora) a jeho spolutvůrcům.“

Mezitím předpokládá, že bude ztvárňovat Hanka Moodyho ještě další dva nebo tři roky. „Jedna z nejlepších věcí na práci pro kabelovku je, že nějakých sedm let není součástí síťového finančního modelu, takže se nebojím, že bychom v tom pokračovali příliš dlouho“ tvrdí Duchovny. „Tom Kapinos (tvůrce Californication, pozn. autora) a já máme stejné představy, jak bychom chtěli tuhle záležitost ukončit.“

Co se týká podivuhodné podobnosti mezi rodinu riskujícím libidem Hanka Moodyho a skandálními bulvárními zprávami o Duchovnyho manželství s herečkou Téou Leoniovou, otevřeně prohlašuje, že není analytickým hercem a jeho spory mimo kameru neovlivňují ztvárnění rolí: „Chápu, proč se lidé ptají právě na tohle, ale já nikdy neprožívám osobní propojení své postavy a svého osobního života. Jsem profesionál a dokážu předstírat to, co musím, takže nijak netrpím. Nepotřeboval jsem věřit na mimozemšťany, abych hrál Muldera. A pokud jde o můj soukromý život, všechno je v této chvíli absolutně fantastické.“

A mladické sny o dráze slavného spisovatele?

„Ve třiadvaceti jsem napsal román, který byl dost mizerný – byl spíše dílem houževnatosti než čímkoli jiným, příliš beztvarý a neuvědomělý – stále však leží někde v šuplíku“ vzpomíná Duchovny. „Vždycky jsem to považoval za své prvotní uvědomění se; je to něco, k čemu se doufám někdy vrátím. Vím, že nemůžu čekat věčně.“

napsala luca

Komentáře: 6

Luca, jedna z našich nejpilnějších povídkářek, připravila pro méně zdatnější angličtináře český překlad zbrusu nového obsáhlého interview s Gillian Andersonovou, které se objevilo ve vydání magazínu Seven ze 3. května 2009. Tento magazín vychází jako pravidelná součást prestižních britských novin The Daily Telegraph každou neděli. Úžasné fotografie, které se v článku objevily, si můžete prohlédnout níže (po kliknutí na náhledy dostanete fotky ve vysoké kvalitě). Nyní už ale předávám slovo luce, které chci touto formou velmi poděkovat za to, že věnovala svůj čas k překladu tohoto zajímavého článku.

Zapomeňte na Akta X: Gilian Andersonová, svého času nejvíce sexy žena na světě, se pouští do Ibsena v nové hře na West End „Dům pro panenky“.

Prvním překvapením je její přízvuk. Slyšel jsem o tom, jak lehce umí přecházet z britského do amerického, rychleji, než vám proteče mezi prsty hedvábná látka. Pečlivě jsem zkoumal její rozhovory v show Jaye Lena (americký) a Michaela Parkinsona (britský). A už také vím jak a proč to dělá – žila zde (v Británii, pozn. překl.) do svých jedenácti, pak se sem opět vrátila v pětatřiceti a už natrvalo zůstala. Ale stejně vás nic nepřipraví na konfrontaci zvláštní agentky Dany Scullyové     s mluvou někdejší vůdkyně dívčí školy v Cheltenhamu.

Dalším překvapením je, jak je bezstarostná a nesvázaná. Směje se hlasitě a zvonivě, přátelsky a důvěřivě, jaký rozdíl oproti vážné a skeptické Scullyové. Tahle bezelstnost je ještě více neočekávaná, když si uvědomíte, že její vztahy s novináři nejsou vždy právě srdečné – paparazzi v LA se jí jednou cpali do auta tak, že musela vystoupit a zavolat do pojišťovny, aby přijeli obhlédnout škody. A teď sedí tady v londýnském baru v 8 hodin večer a vypráví mi, kam její čtrnáctiletá dcera chodí do školy, jak ji strašně baví jezdit na zkoušky do divadla autobusem a, no ano, i to, jak musela svého partnera dlouho uhánět, než s ní konečně strávil noc. Ne, vážně.

Měl bych ji nejprve popsat. Je mnohem menší, než si představíte, sotva 160 cm, ale proporcionálně tak nevypadá. Má lehce smutné, dolů stočené oči, pihu nad horním rtem (ano, tu, kterou tak pečlivě maskovali v Aktech X) a tetování na vnitřní straně zápěstí, asiaté by řekli, že má něco společného s jógou. S dlouhými blond vlasy, padajícími přes černé tričko (je oblečená také v černé sukni a černých kotníkových botách, které vtahuje pod židli, jak sedí) vypadá bezvadně – jako  půllitr sametového Guinness.

Nehádali byste jí čtyřicet a už vůbec ne, že je máma třech dětí, nejmladšímu je teprve šest měsíců. Sama říká, že ostatní matky v parku nejsou ani tak znechuceny tím, jak zanedbaně vypadá, jako spíše vyděšeny. Dívají se na mě, jako by chtěly říct „Bože, copak nemá v domě zrcadlo?“ No dobře. Měl bych také říct něco o její práci, nebo možná spíše o její pouti od přes noc zazářící hvězdy v populární a sáhodlouhé TV show o mimozemských únosech k vysoce uznávané divadelní a filmové herečce. Ačkoliv se k televizi vrátila v roli v seriálu BBC Bleak House, nominované na cenu Bafta (a jestli jsou klepy pravdivé, vrátí se do televize znovu jako vesničanka v Doktoru Who), také byla tak trochu omezená ve výběru filmových rolí, vždy upřednostňovala ty inteligentní a stylové jako byl Tristram Shandy: Ptákovina a bejkárna nebo Poslední skotský král nad ryze komerčními (i přes loňský druhý Akta X film).

Mimochodem, ty divadelní zkoušky jsou pro Ibsenovu hru Dům pro panenky, která si v novém nastudování odbude premiéru v půlce tohoto měsíce. Andersonová hraje hlavní roli Nory, ženy, která opustí svého manžela a děti pro sílící feministické tendence (když hru hráli poprvé v roce 1879, způsobila doslova skandál). Zatímco s opuštěním rodiny Andersonová tak zcela nesouhlasí, tvrdí, že ty feministické argumenty a aspekty hry dokáže přijmout a pochopit Nořiny pohnutky. Také sama moc dobře ví, jaké to je být ovládána a vlastněna mužem (jako Nora ve svém domě pro panenky), a dokáže si uvědomit všechnu odpovědnost k rodině a mateřství.

První dítě porodila svému prvnímu manželovi. Pak se s ním rozvedla, vzala si někoho jiného a opět se rozvedla jen o 16 měsíců později. Dvě nejmladší děti má se svým nynějším partnerem, britským obchodníkem Markem Griffithsem (vydělal jmění na soukromých parkovištích a zabezpečovacích systémech pro automobily). Dříve dnes v podvečer svedla souboj vůlí se svým dvouapůlletým synem Oscarem, který za nic na světě nechtěl sníst večeři. A díky půlročnímu Felixovi je vzhůru od půl šesté ráno, ostatně jako obvykle. Probouzí se třikrát za noc a když ho nakonec ukolébám, je více či méně čas připravit Oscarovi snídani. Cvičívala jsem hodně jógu, ale teď vůbec nemám čas. Budete si říkat, že si přece můžu na hodinku někam zalézt, ale já nechci. Nechci ubírat z času, který můžu trávit se svými dětmi. Z domu odcházím ve čtvrt na 10, abych stihla zkoušku o desáté. Pauza. Když stojím na jevišti, připadá mi, jako by se řítila obloha k zemi. Někdy se mi zastaví srdce. Je to až děsivé. Tahle hra je složitá a dlouhá a já vystupuju v každé scéně kromě jedné.

Naučila se přinutit si zdřímnout o obědové přestávce. Kdysi mi připadalo nemožné, abych přes den spala, ale… Nikdy předtím jsem nedělala divadlo s tak malými dětmi. Točila jsem velmi brzo po prvním porodu, deset dní po císařském řezu, pět dní poté, co mě pustili z porodnice domů. Vypadá to šíleně, ale já si tenkrát říkala, že je to daň za to, že jsem vůbec otěhotněla a přidělala starosti všem, co do mě a toho seriálu tolik vložili. To bylo v roce 1994, ke konci první sezóny Akt X. Andersonová si myslí, že kdyby si s Davidem Duchovnym (Mulder) tolik nerozuměli, šéfové by ji okamžitě nahradili. Rádi by mě potrestali, ale zjistili, že by to zvedlo vlnu odporu. Tenkrát jsem nechápala, proč z toho dělají takovou vědu. Teď už to vidím z jejich perspektivy. Vařila by se ve mně všechna krev, kdybych byla na jejich místě a herečka, kterou by mi v podstatě vnutili proti mé vůli, si ještě dovolila po první sezóně otěhotnět.

Hrát v nové divadelní hře jí nabídli loni v únoru. Rozhodla jsem se, že chci v únoru otěhotnět… Bože, úplně jsem na to zapomněla! Právě jsem se vrátila z Indie a jela rovnou na dotáčení filmu Akta X. Věděla jsem, že chci mít dítě právě v určitý čas, protože po Aktech jsem měla v plánu další film. Takže, únor byl perfektní a… Přitiskne si ruku přes ústa. Měla jsem z pekla štěstí, ale zároveň mě to dost omezovalo, protože jsem nechtěla dokončování Akt X prozvracet. Pracovala jsem co nejvíce, abych všechno stihla, než budu vypadat jako slon.

Ne, není zrovna plánovací typ. Jasně, že nejsem, směje se. První dvě děti plánované nebyly. Takže si s partnerem sjednotili diáře, když ovulovala? Ne doslova, ale je to těžká věc. Moc romantiky v tom nehledejte, zvlášť když pracujete šestnáct hodin denně. Přijdete domů ve tři ráno a řeknete: „Hej, dnes je ten správný čas.“ „Ale jsou tři ráno!“ Pak se vzbudíte a slyšíte: „Co? Zase? Než půjdu do práce? Ale ne.“

Sama měla dost náročné dětství, poznamenané snad všemi úskalími, které může přinést. Bojí se, že její děti budou prožívat totéž? Hodně jsme se stěhovali, kvůli práci, kvůli škole. Ale nebrala jsem to nějak negativně. Spíš mám pocit, že jsem měla štěstí. Vyrůstala jsem tady v Londýně. Spousta Američanů nikdy nevytáhne paty z USA, a to je dost omezuje.

Gillian Andersonová se narodila v Chicagu a stále se cítí být více Američankou než Britkou. Ale i v telefonu se můj přízvuk nezávisle na vůli mění. Jedna část mého já by si přála to umět kontrolovat, ale nedokážu to. Prostě přecházím z jednoho do druhého. Když jsme se přestěhovali do Států, strašně jsem se snažila britský přízvuk maskovat, protože jsem kvůli němu byla „ta jiná“.

Nevšímali si jí snad kvůli vzhledu? Nebyla jím dostatečně odlišená? Až v pubertě. Byla jsem pitomá nebo… Nepřemýšlela jsem o oblečení do patnácti, pak jsem si obarvila vlasy a nosila křiklavě červené boty, abych se odlišovala. Nikdy jsem nepatřila mezi krasavice, vždycky jsem stála vzadu.

Takže kdy začala být sama se sebou spokojená? Až se šestou sezónou Akt X. Tehdy přišla nová kadeřnice a zeptala se mě: „Vážně chcete vypadat takhle?“ A já na to: „Co se vám nezdá?“ A ona jen pronesla, že bychom ty vlasy měly narovnat, že vypadám staromódně. Že potřebuju pastelové barvy. Jo. Neforemné kostýmy, příšerné účesy. Nikdy jsem to neřešila. Abych vypadala jako slečny z titulek časopisů mi nedávalo žádný smysl. V svých dvaceti, třiceti jsem si stále myslela, že bych tím lidi jen klamala. „Kdy by prozřeli? Nemám na to právo.“ Neměla jsem žádné sebevědomí. Pamatuju si, jak jsem kdysi fotila pro časopis Jane, byla jsem na sebe hrdá, ale zároveň jsem se záměrně srážela, nedokázala jsem si to užít. Až loni jsem na ty fotky znovu narazila a viděla opravdu hezkou mladou holku s krátkými vlasy, pěkně nalíčenou, štíhlou a vzpomněla jsem si, jak jsem si tenkrát připadala tlustá, jak jsem se schválně trápila. Najednou jsem ty fotky uviděla v úplně jiném světle a pomyslela si: „Bože, kolik času jsem vyplýtvala zaobíráním se svým vzhledem?“

V roce 1996 nafotila celkem odvážný set fotek pro FHM. Tvůrci přišli s myšlenkou vyobrazit inteligentní ženu ve vyzývavém oblečením, provokativně pózující na přikrývce. Prodej časopisu pro pány tenkrát zlomil všechny rekordy. Když jí tohle připomenu, udiveně zvedne obočí. Vážně? No, teď je mi čtyřicet, tak to ráda poslouchám. Pamatuju si svůj první rozhovor pro FHM – byla jsem ve Vancouveru ve flanelovém pyžamu s kovbojskými klobouky. Vlasy mi stály na všechny strany a vůbec jsem si nepřipadala atraktivní. Byla jsem k smrti unavená, dcera křičela dole pod schody, a když mi řekli, že mám být sexuálním objektem, hlasitě jsem se rozesmála. Je to zvláštní. Vidím tu legrační stránku věci, ale má feministická část bytí se stále stará o to, jak se ospravedlnit.

Když jsem byla mladší, byla jsem strašně naivní. Udělala jsem spoustu chyb. Některé byly velmi zahanbující a špatné. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se byla schopná ohlédnout a říct: „Ano, tohle nebylo správné. Neuvědomila jsem si, že mám možnost jiné volby.“ V tomtéž roce, kdy poprvé fotila pro časopis FHM, byla zvolena nejvíce sexy ženou na světě. Vedlo to však k nejistotě a zoufalé touze po bezpečí. Vždycky se mě ptají, jak jsem se vůbec k té práci dostala. Z FOXU chtěli prsatou dlouhonohou blondýnu a dostali mě. Nikdy jsem o tom zvlášť nepřemýšlela, ale nejspíš to měl být stupínek k mému znovuobjevení.

Ptám se na časy, kdy zjistila, že honorář jejího mužského protějšku je dvojnásobný proti jejímu. Zpočátku to dávalo smysl. On (Duchovny, pozn. překl.) byl obsazen jako první, měl už toho hodně natočeno, zatímco já vylezla z kanálu. I tak jsem vydělávala mnohem víc než moji rodiče, mnohem víc, než jsem kdy v životě viděla. (Otec pracuje ve filmové průmyslu jako producent a editor.) Takže jsem byla za to ráda, jenže po třech letech mě to přestalo bavit. Tak jsem si dupla. Jestli to bylo sexistické? Možná. Zapadalo to do scénáře, já byla vždycky ta, která za ním má jít krok pozadu, nikdy vedle něj. Když tak nad tím uvažuju, stálo to za prd. Když jsme vylézali z auta, měla jsem stát za ním a přitom s ním vést dialog z očí do očí.

Povídá také o tom, jak si nedovolila užívat si slávu naplno. Prvních pět sezón jsme točili ve Vancouveru. V Los Angeles jsem skoro nebyla. Nikoho jsem neznala. Hned v prvním roce jsem se vdala za Kanaďana a měla dítě. Kdyby šly věci jinak, mohla jsem někde vymetat večírky a žít úplně jiný život. Jenže jsem skočila rovnýma nohama do řádu a zodpovědnosti. Zajímala mě jen práce a kolik času budu moci strávit se svým dítětem. Byla jsem posedlá kontrolou. Jen jsem cvičila, točila, malovala dům, uklízela a chodila s malou ven.

Byl ten čas, který věnovala dcerce, odpočinkový? Ani náhodou, bylo to strašně napjaté. Pořád jsem byla na pozoru, pořád mi mozek pracoval na plné obrátky. S odpočíváním mám problém dodnes. Všichni v mém životě… Odmlčí se. Žertuju. Zkrátka se dost nadřu, abych odpočívala.

Možná jsou určité rysy v její povaze, se kterými se jí těžko žije, i když s prací nesouvisejí. Jo, jo, chápu. Jasně že ano, nemůžu všechno svádět na práci. Mohla bych jich napsat celý tlustý seznam.

Sama sebe popisuje jako rozzlobenou puberťačku, která si propíchla nos, načesala pankáčské číro a byla svými spolužačkami zvolena „Osobou, která nejspíš skončí v base“. Nejspíš tomu pomohly pocity osamocení, když se s rodiči přestěhovala z Londýna zpět do Států a rázem přišla o veškeré bezpečné zázemí. Je to stavěno také na trvalém pocitu nestálosti, pocitu, že na ničem na světě nezáleží. V téhle době docházela k psychologovi a učila se chápat svůj vlastní život. Pořád k němu chodím. Nepravidelně, ale chodím. Myslím, že je důležité mít někoho, před kým se nemusíte přetvařovat, komu se můžete vypovídat, aniž by vás soudil. Na druhou stranu jsem se hodně naučila spoléhat sama na sebe a své názory, na partnera, dokážu se vyrovnat i s tím, když mi nejbližší člověk řekne něco bolestivého a nepříjemného.

Myslí si, že její úzkostlivost má kořeny v dětství. Jsou tady některé okolnosti, aspekty mé osobnosti, které ve mně byly už od mala, moje matka vždycky říká, že jsem byla neuvěřitelně umíněná. Nikdy jsme nedošly ke kompromisu a ona si připadala jako rodič k ničemu.

Mínění? Myslím, že jsem nikdy nepotřebovala rodičovské dovolení. Chtěla jsem udělat to a to, a tak jsem to taky udělala. Máma říká, že neví, po kom tohle mám, tu ideu, že můžu dokázat všechno, co si zamanu. Ale s přibývajícím věkem si už taky dávám větší pozor na svou vlastní omylnost. Když mi bylo 16, režírovala jsem jednu hru a chtěla ovládat úplně všechno od světel až po tvorbu pozvánek. Teď jenom hraju a jsem vyděšená k smrti. Říkám si stále dokola: „Všechno bude o.k.“ A do toho můj mozek začne syčet: „A co když ne? Co když ti vypadne text přímo na scéně?“ Holt, je mi 40. Můžu si všechno pamatovat? Co když mě paměť zradí? Má úzkostné sny, kdy přijdu na premiéru, a přitom jsem nebyla ani na jedné zkoušce. Připadám si stále nepřipravená.

Ohromující. Je to však férové. Zažila návaly paniky během představení, jednou dokonce málem musela z jeviště. Zdá se však, že ji její běsy posilují. Rozhlíží se kolem sebe po nějakém dřevě, na které by mohla zaťukat, protože právě řekla, že se ta hra určitě povede. K čertu. Musím to zaklepat. Ťuk, ťuk, ťuk. Její prsty tančí po mahagonové desce baru. Promiňte, řekne pak uvolněně, klepání na dřevo pro mě hodně znamená.

napsala luca

Komentáře: 6