Kult X

Na následujících řádcích si můžete přečíst kompletní překlad aktuálního interview s Gillian Andersonovou, které vedl redaktor James Mottram z britského periodika The Independent. O překlad do češtiny se opět postarala luca, která má v rubrice Interview už tolik zajímavých článků, že je zde ani nebudu vypisovat, ale rovnou vám doporučím k přečtení celou rubriku. Všechen text, na kterém kdy luca pracovala, tedy i povídky a další články, pak najdete v jejím profilu. Za pozornost stojí i obrázky, které jsou v této aktualitě uvedeny. Jedná se o původní fotografie, které vznikly během rozhovoru, a vy si je můžete prohlédnout ve velmi vysoké kvalitě. Za jejich poskytnutí děkuji Reverence a Nattynax, které mi je shodně zaslaly.

Bývaly časy, kdy po Gillian Andersonové bláznil celý svět. Nebo alespoň po Daně Scullyové, skeptické agentce FBI, kterou herečka ztvárňovala v seriálu Akta X.

Internetové skupiny nazvané například Testosteronová brigáda Gillian Andersonové rostly jako houby po dešti a jejich stoupenci obdivovali její inteligenci a smyslné vystupování. Pánský časopis FHM ji v roce 1996 zvolil nejvíce sexy ženou světa poté, co se dubnové číslo plné jejích fotek vyprodalo tak rychle, že se zdálo, že fandové zboří všechny trafiky se žádostmi o dotisk (jeden z nich dokonce zaslal redakci magazínu nevyžádaný šek na 200 dolarů). A jakmile přijela do Austrálie, aby se zúčastnila několika autogramiád v nákupních centrech, zachvátila ji panika, když viděla tu obří několikatisícih­lavou vlnu lidí, kteří ji chtěli spatřit na vlastní oči.

Dnes klidně a nepoznána kráčí po londýnské Bond St. a projde kolem okna luxusního hotelu Westbury, kde jsme si dali schůzku, aniž by ji kdokoliv oslovil. „Obvykle mně nezastavují“ potvrdí mi, když ocitne v bezpečí kavárenské pohovky a poručí si latté. „Lidé jsou tady hodně ohleduplní. Většina z nich jen otočí za chůze hlavu s: Nebyla to…?“ Je jasné, proč tomu tak je. Její dlouhé vlasy hrají barvou napůl blond a napůl do hněda, ani trochu se nepodobají sportovnímu rusému sestřihu, jaký nosívala v šou. A se svými sotva 160 cm je mnohem menší, než si dovedete představit, možná i díky tomu, že Scullyová zásadně nosila boty na vysokém podpatku (nebo také díky stání na bedničkách od jablek v nejedné scéně s Davidem Duchovnym, hereckým partnerem, který měří přes metr osmdesát).

Kdyby ji někdo přece jen oslovil, střetnul by se s živelnou ženou, která se nebojí ztratit dekórum. Mluví nahlas a rychle, ráda porušuje hollywoodský protokol vyprávěním lechtivých anekdot. Vezměte si její zkušenost s časopisem FHM. „Nic nefungovalo a najednou jsem skončila v posteli jen ve spodním prádle. To jsem ze začátku vůbec nezamýšlela. Můj manažer se překvapeně ptal, co to dělám.“ Nepomohlo také to, že doprovázející článek byl značně vytržen z kontextu, jak to Gillian glosovala později. „Největším omylem FHM bylo, že jsem přišla o panenství s neonacistou. Pravda je, že jsem to poprvé dělala s klukem, který se později stal neonacistou. Což není totéž…“

Oblečena celá v černém – džíny, boty, top na zip i kabát – Andersonová stále vypadá stejně půvabně jako před lety. Ve svých jednačtyřiceti letech shledává celou tu záležitost se sexuálním symbolem jako legrační. A ne jen proto, že jí trvalo dobře do konce čtvrté sezóny, než získala ten typický scullyovský vzhled, předtím dost kolísala na váze. „Měla jsem období, kdy má váha stoupala a klesala podle toho, jak jsem byla naladěná“ říká. „Někdy jsem byla strašně fit, jindy zase strašně buclatá a předtím zase strašně těhotná… ale všechno to bylo obsaženo v charakteru osoby, kterou byste běžně potkali ve střední Americe.“

S kombinací paranormálních jevů a sci-fi se Akta X stala kultovním seriálem 90. let a Andersonová jeho atraktivní hvězdou. Obsadili ji v pouhých 24 letech, šou se natáčela téměř jednu celou dekádu a přinesla jí cenu Emmy i Zlatý glóbus. Je proto až s podivem, že se nikdy nebála toho, že ze sebe Scullyovou nikdy nesetřese. „Tenkrát jsem si myslela: V žádném případě se mi nestane, aby mě strčili do nějaké škatulky.“ A teď? Odmlčí se a diplomaticky dodá: „Ve filmovém průmyslu právě nastaly dost kritické časy. Stále musím lidem připomínat, že umím zahrát cokoliv, ne jen agentku FBI.“

Akta X definitivně skončila v roce 2002 a Andersonová směřovala své ambice k nezávislým filmům. Byla úžasná jako nešťastná Lily Bartová v The House of Mirth (Dům radosti) Terence Daviese v adaptaci Edith Whartonové, stejně tak téměř nepoznatelná jako belfastská matka s tvrdě irským přízvukem v The Mighty Celt. Později pak získala cenu Bafta za ztvárnění lady Dedlockové v seriálu BBC Bleak House (Ponurý dům) a hýbala žlučí jako protivná hollywoodská agentka ve filmu natočeném na památku Toby Younga How To Lose Friends And Alienate People (Jak ztratit přátele a zůstat úplně sám). Všechny tyto role si pečlivě vybírala s vědomím, že se jedná o menší projekty a ona tak bude mít více času na rodinu. „Když dělám něco, co mi zabere tři měsíce v kuse, nevyhnutelně nemám ráda ten pocit odloučení“ tvrdí.

A to, že se trvale zabydlela v Londýně, byl jeden z důvodů, proč ji zaujal poslední film Boogie Woogie, černá satira z londýnské umělecké scény, natočena podle autobiografie někdejšího dealera Dannyho Moynihana, režírovaná Duncanem Wardem, který spolupracoval například s Tadeuszem Kantorem a Leonem Tarasewiczem. Andersonová znala Warda i jeho ženu, výstřední kurátorku Mollie Dent-Brocklehurstovou, dříve, než jí nabídli roli, ovšem s rozhodnutím váhala. „Pamatuji se, že když jsem to četla poprvé, myslela jsem si, že je to poněkud přehnané“ povídá. „A jak jsem se k tomu opakovaně vracela, abych se konečně dobrala rozhodnutí, začalo mi to připadat svým způsobem docela reálné.“

Skvostné obsazení zahrnuje Jaime Winstonovou, Alana Cumminga, Christophera Lee a Charlotte Ramplingovou, všichni hrají různorodou společnost umělců, dealerů, kurátorů a rádoby členů zábavného průmyslu. Je to svět plný „zoufalství, přetvářky, konkurenčního boje a podrazů“ tvrdí Andersonová a ten popis jako by seděl i na průmysl filmový. Ztvárňuje Jean Maclestoneovou, ženu zámožného sběratele (Stellan Skarsgard), která si začne románek s mladým umělcem (Jack Huston). Jestliže je film jako celek poněkud nevyrovnaný, s mnoha nepřehlednými zápletkami, její role je dráždivým portrétem osamělosti a zranitelnosti středního věku.

Andersonová je také něco jako fanatička do umění. „Je to důležitá součást mého života“ říká. „Roky sbírám maličkosti pro potěšení.“ I když jsou „oblasti, do kterých se nepouští“ jako práce Damiena Hirsta – vlastní díla takových fotografek jako Helen Levittová, Diane Arbusová a Cindy Shermanová, stejně jako „něco z Francesca Clementa“. Právě dokončila výzdobu zdí. „Nejsem typ člověka, který něco sbírá a pak to schovává někde ve skladu. To nechápu. Ráda se na ně dívám. Někteří lidé své umění doslova roztáčejí. Já nejsem tak organizovaná. Tedy, na jednu stranu jsem velice zásadová a pečlivá, ale ne dost, abych zvládla tohle.“

Nyní žije s partnerem a dětmi na okraji Londýna, čímž vlastně uzavřela jakýsi životní kruh. Narodila se sice v Chicagu a krátce jako dítě žila v Portoriku, ale většinu dospívání strávila právě v severním Londýně, na předměstí zvaném Crouch End. Její rodina se sem přestěhovala, když byly Gillian dva roky a její otec Edward vyhrál místo na londýnské filmové škole. „Dlouho jsem tam nebyla“ podotýká o svém dřívějším bydlišti. A jak mi vypráví o kupování lékořicových tyčinek a lahůdek zvaných Lolly Gobble Choc Bombs v místním obchodě na rohu, vypadá to, že její vzpomínky z dětství jsou stejně živé jako její přízvuk, který se mění z britského na americký podle oblasti, ve které se právě nachází.

Živitelkou rodiny byla v dobách Crouch Endu její matka Rosemary, která se starala nejen o Gillian, ale později i o její dva mladší sourozence, Zoe a Aarona. Pracovala jako počítačová expertka pro Lloyds Bank a „chodívala domů s velkými balíky děrovaného papíru“ šklebí se Andersonová. „Používala jsem ho na kreslení.“ Její otec si zatím našel zaměstnání u britského filmového průmyslu, nejprve prodával filtry do kamer a pak pracoval pro společnost, která sídlila hned vedle studií Monty Pythonů. Když bylo Andersonové asi 11, nabídli mu práci režiséra reklamních šotů a rodina se vrátila do Států, přesněji do Grand Rapids v Michiganu.

Krátce poté se rozhodla pro casting na Alice in The Wonderland (Alenku v říši divů), který vyhlásila místní produkce. „Bylo tam asi sto dalších holek. Nečekala jsem to a pomyslela si: Nejsem k tomu předurčená, a vzdala to.“ Trvalo to další dva roky, než získala odvahu zkusit to znovu, ale tentokrát vyhrála roli v místním divadelním kusu. „Najednou jsem byla šťastná“ vzpomíná. „Věděla jsem, co chci dělat. Bylo to jako zjevení. Cítila jsem, že konečně znám sama sebe. Rozsvítilo se světlo a já si pomyslela, že jsem sebejistější jen tím, že vím, kam se můj život ubírá.“ Dřívější teenagerská léta prožívala dost dramaticky. „Nenáviděla jsem školu. Neměla jsem pocit, že tam patřím nebo zapadám.“

Můžete si jen letmo představit její smysl pro módu – který se pohyboval od nové vlny přes second-handy až k okovaným botám a čírům – abyste se vžili do tohohle: Topící se hluboko v punkové scéně si Andersonová propíchla nos, oholila po stranách hlavu žiletkou a vlasy přebarvila do děsivých odstínů. Ale přestože trávila mnoho času posloucháním desek Circle Jerks, Butthole Surfers a Bauhaus, tahle fáze života nikdy nevyústila do plné rebélie. Chodila pomáhat do grandrapidského divadla, když jí jeden z přátel navrhl zkoušku do Goodmanovy dramatické školy v Chicagu. „To bylo jediné místo, kam jsem se hlásila“ poznamenává. „Mám tendence se podceňovat, ale tady to fungovalo, protože mě přijali. Až později jsem přemýšlela nad tím, co bych dělala, kdyby se to nepovedlo.“

Vzhledem k profesi otce se zdálo jasné, že směřovala k herectví, ačkoliv ona sama si tím jistá není. „O tom jsme se doma nebavili. Nesetkávala jsem se se žádnými herci a ani nevím, jestli jsem si dokázala spojit to, co táta dělal, s filmy, které jsem viděla v kinech, nebo divadlem… Mluvil se mnou jenom jednou. A jako vždy velice prakticky. Zatímco jsem herectví studovala a vidina herecké práce se zdála velice vzdálená, cítil, že bych si měla něčím krýt záda. A tak mě nabádal, abych se zaměřila na celý ten proces výuky, abych jednou mohla sama učit druhé, jak hrát. A přesně to jsem měla udělat! Místo toho jsem však obskakovala stoly a vařila kafe.“

Čtyři roky strávila v New Yorku hraním v divadle, než se vydala v roce 1992 do Los Angeles, aby tam prožila velice krušný – a často beznadějný – rok chození po konkurzech a castinzích. Dokonce už když byla na spadnutí role v Aktech X, lidé z Fox Television ji nechtěli – čekali nějakou víc podobnou jmenovkyni Andersonové, Pamele. „Podívejte se, co tenkrát běželo v televizi… Beverly Hills 90210“ upozorňuje. „To byl scénář, který fungoval. A pak přišel Chris Carter (tvůrce Akt X), který jim nabídl něco, co nikomu nedávalo smysl, protože se o to ani nesnažili. Frčelo všechno krásné a rozkošné. A taková jsem já zcela jistě nebyla, když jsem se na tom castingu objevila.“

Carter si ji ale prosadil, vyhrála. Jenomže upsat se tak dlouhému seriálu znamenalo v podstatě rezignovat na jakýkoliv společenský život, takže nikoho nepřekvapilo, že se ani ne za rok vdala za člena natáčecího štábu – kanadského asistenta režie Clyda Klotze. Brali se v budhistickém duchu u sedmnácté golfové jamky a manželství vydrželo jen tři roky. Vzešla z něj dcera Piper, dnes patnáctiletá. Za deset let po jejím narození se Andersonová vdala znovu za dokumentaristu Juliana Ozanna, ovšem druhé manželství vydrželo ještě kratší dobu než první – pouhých 16 měsíců.

Andersonová souhlasí s tím, že nebylo jednoduché snažit se žít soukromý život pod hledáčkem veřejnosti. „Několikrát jsem se dostala do konfliktu. Chtěla jsem se tomu radaru vyhnout. Občas mě to trápilo. Nemělo by, ale trápilo. Když jsem žila v Kalifornii, snažila jsem se vzít ve volném dni dceru třeba do parku a fakt mě vytáčelo, že je téměř nemožné to udělat soukromě.“ Objevila se také na stránkách bulváru – například na začátku roku 2006, kdy krátce po rozchodu s manželem Ozannem oznámila, že čeká své druhé dítě, syna Oscara, se svolením svého nového přítele, obchodníka Marka Griffithse (který vydělal jmění na zabezpečovacích systémech do aut).

Felix – třetí dítě – a druhý syn páru – se narodil o dva roky později. Andersonová poznamenává, že je mnohem jednodušší žít s někým, kdo není veřejnosti na očích. „Jsem si jistá, že to má výrazně kladný dopad na celé soužití.“ Vdá se znovu? „Já nevím. Prostě nevím“ deklamuje pomalu. „Bezpochyby se tak někdy stane. Ale nerada bych tím narušila, co máme teď. Je nám dobře. A já se trochu bojím, že někde ve mně je něco… Prostě je nám fajn. Manželství už jsem si zkusila. Nechci nic pokazit. Všechno je skvělé tak, jak to je.“ Na vteřinku se odmlčí. „Ale asi si ho jednou vezmu.“

Po návratu do Londýna se opět postavila na divadelní prkna – byla nominována na Olivier Award pro nejlepší herečku v loňské roli Nory v ibsenovském A Doll´s House (Dům pro panenky) donmarské produkce. Přes malou roli v minisérii Moby Dick také dokázala, že se nebrání opět vklouznout do střevíčků agentky Scullyové. Zahrála si ji v druhém celovečerním filmu The X-Files: I Want To Believe (Akta X: Chci uvěřit) v roce 2008 a uvedla, že Carter a celý štáb touží natočit ještě film třetí, čemuž je nakloněna. Také chce režírovat – plánuje dílo o fotografce Martě Gellhornové a adaptaci knihy Elizabeth Rosnerové na téma holocaustu The Speed of Light (Rychlost světla).

A ačkoliv vlastní produkční společnost Fiddlehead, ujišťuje mě, že není kariéristka. „Jsem velice činorodá, ale ne přehnaně ambiciózní. Takže jedna má část bere, co přijde. Nečtu Variety. Nedělám nic podobného.“ Jenže věci se mění s tím, jak děti rostou. „Cítím potřebu být užitečnější.“ A na důkaz toho vyskočí z gauče a natáhne si kabát. Potřese mi rukou jako zkušená obchodnice a mrkne směrem ke stolu. „Můžete si vzít mou čokoládu“ kývne směrem ke kostičce, kterou dostala s kávou. Je to jakési memento na Akta X – někteří fandové by za to zabíjeli – i dnes.

Komentáře: 3

Luca je naší hlavní webovou přebornicí v disciplíně jménem David Duchovny. Vedle Impozantního druhého jednání a Akt XXX z ledna 2010 se ve svém nejnovějším překladatelském počinu vrhla na další zajímavý rozhovor s tímto jedinečným americkým hercem. Toto nejnovější interview se jmenuje Kalifornský sen a je tedy nasnadě, o čem bude pojednávat. Redaktor Mike Harvkey v něm ostatně napsal, že David Duchovny jako Hank Moody v současném seriálovém hitu Californication konečně přerostl Foxe Muldera a některé ze svých běsů poslal do propadliště času. Svatá pravda. Pro nás sice Duchovny zůstane Mulderem, pro současné divácké publikum už ale pravděpodobně bude jen nadrženým Hankem z jednoho geniálního seriálové dílka. Mimochodem, již vzniká čtvrtá série a Kult X u toho všeho samozřejmě nebude chybět. Nyní už ale předávám slovo luce, která si za kompletní překlad obsáhlého článku zaslouží obrovské poděkování.

Natáčení čtvrté série Californication běží na plné obrátky. Nemůžeme se dočkat

David Duchovny chce vědět, jestli mám hlad. „Něco bych si dal“ připouštím. „Fajn“ odvětí s viditelným ulehčením. Podává mi jídelníček. Setkali jsme v čase oběda v Lexington Candy Shop, jedné z vyhlášených restaurací na newyorské Upper East Side (čtvrť Manhattanu – jednoho z pěti městských obvodů města New York, tradičně domov podnikatelů a newyorské „smetánky“, pozn. překl.), v Duchovnyho novém sousedství, a on není hladový. Ale je to milý hoch. Nechce, abych strávil celou dobu rozhovoru jen nad šálkem kávy. Tak si objednávám palačinky, abych mu udělal radost.

„Líbí se mi vaše práce“ povídá a na tváři se mu objeví potutelný úsměv, jak jsme ho mohli snad stokrát zahlédnout u Hanka Moodyho, postavy, kterou herec ztvárňuje právě v seriálu Californication, nejzářivějším hitu televize Showtime. Duchovnyho Moody je nadržený chlápek k pomilování, oduševnělý parchant, který trčí ve slunném Los Angeles. Ta role je příznačná a osudová zároveň. Duchovny chtěl velice dlouho ukázat svůj komediální talent. Za pár měsíců zamíří zase na západ, aby natočil už čtvrtou řadu seriálu, a zároveň propagoval svůj nový film The Joneses, kde hraje i Demi Moorová a Amber Heardová.

Náhle si všimne blikajícího mikrofonku, který signalizuje, že můj iPhone nahrává náš rozhovor. „Tyhle blbiny miluju“ prohlásí a prsty poklepe na přístroj. Vypadá to, že se na moment vrátil v myšlenkách zpět, jak ho Californication učinil komediantem, Akta X mu přinesla slávu, a ještě dál do časů, kdy podobné audience mohl spočítat na prstech jedné ruky. A Duchovny si z té doby něco zapamatoval, něco důležité, co se tenkrát naučil: „Nechceš být posledním cvrčkem.“

Duchovny se asi v sedmadvaceti letech rozhodl mávnout rukou nad získáním doktorátu a titulu profesora (PhD.) anglické literatury, který měl na dosah ruky na univerzitě v Yale. Skončení studia v této fázi se nazývá zkratkou VKD – všechno kromě disertace. Pochopil, že akademická dráha nebyla šťastná volba. Odchod ho však rozhodil. Vrátil se do New Yorku a započal něco, co dnes nazývá obdobím smutku. „Prožil jsem velmi depresivní rok na rohu Druhé ulice a První avenue“, říká, „v podnájmu u kamarádky, která se právě upila k smrti. Měla jako domácího mazlíčka tarantuli a moje jediná práce bylo ji krmit cvrčky. Je ubíjející, když si koupíte pěkně plnou cvrkající plechovku… a ta se pak stává lehčí a lehčí, jak měsíce ubíhají, až nakonec uvnitř zbude jen jeden cvrček… a je nevyhnutelně na řadě. Tohle byla metafora pro celý ten rok. Cítil jsem se jako ten poslední cvrček.“ Duchovny se mírně nakloní přes stůl, smutně se pousměje a jeho řasy zachytí paprsky poledního slunce. Jsou dlouhé a elegantní a já si okamžitě připomenu, že v Městečku Twin Peaks, svém prvním televizním vystoupení, hrál takřka ženu.

Duchovny se narodil na Manhattanu v roce 1960 a vyrostl v éře před Giulianim (starosta New Yorku v letech 1994 – 2001, propagátor tzv. „nulové tolerance“ vůči zločinu, pozn. překl.), kdy Velké jablko bylo shnilým plodem prolezlým sexuálními násilníky, vrahy, kuplíři a domácími gardami, které jim podobné občas zastřelili někde na dálnici. Lidi tenkrát žádné celebrity nezajímaly. Duchovnyho ani nenapadlo, že by se jednou takovou stal. Samozřejmě jako kluk trávil hodně času u televize, ale nikdy si nedokázal představit, že by se ocitl na druhé straně obrazovky. „Když jsem koukal na telku, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak se ta všechna šou vlastně dělá. Nikdy jsem se neptal – Co dělá Gilligan, když přijde domů? – Vlastně mě ani nenapadlo, že by nějaký domov měl. Přišlo mi to nemožné.“

Ale pak se jeho kamarád ze střední školy, Jason Beghe, začal prosazovat jako herec. „Ohromilo mě, že se mu to podařilo“ říká Duchovny. „Nikdy jsem nepracoval od devíti do pěti, nevěděl jsem, jak se to dělá. Pomyslel jsem si… musím přijít na nějaký způsob…“ Nad těmi slovy se trochu ošije a otáčí šálkem kávy. „Chtěl jsem psát“ pokračuje. V podstatě to bylo to jediné, po čem David Duchovny opravdu toužil. Nevybral si profesorskou dráhu, aby mohl, jako jeho profesor Moody v Californica­tion, modelovat mladé duše (no, Moodymu vlastně ani tak o duše nejde), chtěl hlavně dost volného času. A když se ho zeptám, proč tedy studia nedokončil, rozesměje se. „Snažil jste se někdy získat doktorandský titul? Všechno, co pak děláte, se mění na – Co s tím budu dělat? – Nejsem si jistý, jestli se z toho kdy dostanu.“ A tak po roce zmenšování cvrččí populace se Duchovny, v té době osmadvacetiletý, nedodělaný doktor a ještě ne herec, začal ucházet o role.

Jeho první vystoupení nedopadlo příliš slavně. Byla to reklama na německé pivo Löwenbräu, známé především v 80. letech minulého století díky vtíravému sloganu. „Byla to má první práce před kamerou“ vzpomíná Duchovny. „Málem jsem se udusil. Všechno se dělalo přímo na koleně. Stál jsem, tedy měl jsem stát u baru s nějakým starým kamarádem. Házet preclíky do vzduchu a pusou je chytat a tvářit se patřičně znuděně. Akce. Po mnoha pokusech si pamatuju jen režisérovo OK, teď ten preclík vypadá dobře.“ Krátce nato však Duchovny dostal malou roličku ve filmu Henryho Jagloma Novoroční den, prvním z mnoha nepočítaných, kdy se Duchovny objevil na plátně nahý. Najednou nebyl jen nějaký mladý herec, byl součástí zvláštního poddruhu. V New Yorku moc práce nebylo. Vlastně se tu konala jen jediná šou – The Equalizer. Tak se Duchovny vydal do Los Angeles se snahou získat roli v pilotní sezóně nějakého seriálu. Účastnil se všech castingů a neuspěl nikde. „Pamatuju si, že jsem si myslel, že jsem propásl příležitost. Jedna z věcí, které jsem zkoušel, byl Plný dům (celkem známý seriál z konce 80. let o třech mužích vychovávajících tři děvčata, první role dvojčat Olsenových jako nejmladší z nich, vysílal se i u nás, pozn. překl.). Připravoval jsem si všechny tři charaktery. Ale nemohli přijít na to, kdo bych byl a co bych dělal.“

Představa Davida Duchovnyho v kterémkoli záběru Plného domu je stejně bolestná jako představa Boba Sageta v roli Hanka Moodyho v Californica­tion. Duchovny měl vždy smysl pro humor, ale ne tak přímočarý. Dokonce i Fox Mulder měl humorné chvilky; jeho kousavý sarkasmus představoval nesmělý sluneční paprsek deroucí se do jinak temných příběhů. A nesmíme zapomenout na Duchovnyho účast v show Larryho Sanderse jako osamělé gay verze sebe samého (jeho Základní instinkt inspirovaný slavnou bezkalhotkovou scénou patří mezi legendární vystoupení). Klíč k Duchovnyho humoru je v jeho zdánlivě vrozené melancholii. To je kouzlo Hanka Moodyho. Když poukážu na skutečnost, že to vypadá, jako by si s sebou všude nosil smutek v podobě těžkého vaku, Duchovny se nejprve rozesměje a pak přikývne. „A pro to nebylo v Plném domě místo“ souhlasí a dopíjí svoje kafe s mlékem (na rozdíl od zvláštního agenta Dalea Coopera z Městečka Twin Peaks nepije kávu černou jako nebe bezměsíčné noci). „Nejspíš jsem měl štěstí, že jsem nedostal roli v žádném tom seriálu, o který jsem se ucházel. Nemohl jsem se pochlubit vystoupením v žádné televizní šou, kromě Městečka Twin Peaks. Lidé tak říkali: Aha, vy jste filmový herec. A já na to: Ale nemám žádné peníze. To byla vždy má odpověď: Díky za kompliment, ale pučte mi padesát babek.“

Duchovny však nezůstal v chudobě dlouho – i když nebyla způsobena nedostatkem snahy. V záchvatu oddanosti, která byla dojemná nebo naprosto bláznivá, se nejprve rozhodl odmítnout casting do seriálu Akta X. „Měl jsem už jinou práci“ vzpomíná. „Dvoudenní roli nebo tak něco, slíbil jsem režisérovi, že to prostě zahraju. Kolidovalo to s Akty X. A já si pomyslel: Tak jo, budu kluk na zavolanou, a řekl jsem svým agentům, že na ten casting nepůjdu. Povídal jsem: Však bude ještě dost podobných šou, na které narazím. Randy Stone (režisér castingu pro Akta X) mi tenkrát řekl: Jenom jednou jsem pověděl herci, že když tu práci vezme, nebude muset už do konce života pracovat, a to byl Woody Harrelson v Cheers. Proto jsem své rozhodnutí pochopitelně nezměnil“ šklebí se Duchovny potutelně, „ale byl jsem nalomený.“ Stále si myslí, že právě tento seriál znamenal tu nejlepší věc pro jeho kariéru, ale ne kvůli penězům. Co si tenkrát neuvědomoval, byla skutečnost, jak moc potřeboval pracovat, hrát každý den, aby se mohl zlepšovat. „Před třemi, čtyřmi roky,“ pokračuje, „jsem začal konečně chápat, kdo jsem a co dělám. Trvalo mi to velice, velice dlouho. Až do Californication jsem si nedokázal připustit, že opravdu dokážu uspět tak, jak jsem vždycky chtěl. Učím se vážně pomalu.“

Akta X zvedla nad Duchovnym oponu a přivedla jeho tvář na každou obrazovku ve městě, právě tam, kde si nikdy nepředstavoval, že by se mohl dostat, a udržela ho tam celá 90. léta. Stal se věcí veřejnou, což ho vedlo k odmítnutí plné účasti na posledních dvou sezónách, přesto zájem o něj neutuchl. Dřívější spory o peníze ho neodradily od návratu do Chci uvěřit, druhého celovečerního filmu na motivy seriálu. Přestože tento film vydělal sotva čtvrtinu toho, co první film o deset let dříve, opakovaně zaznívají hlasy o tom, že se Mulder a Scullyová vrátí na stříbrné plátno ještě jednou. Duchovny se už nechal slyšet, že má zájem. Od skončení seriálu herec stabilně, ne-li bojovně, buduje svou kariéru; objevil se v epizodní roli dalšího kulturního fenoménu, seriálu Sex ve městě, a několika filmových rolích, které málem zůstaly nepovšimnuty – jako jeho skvěle ztvárněný bývalý model posedlý péčí o vlastní ruku v Zoolanderovi.

Také se vrátil k tomu, co chtěl vždycky dělat ze všeho nejvíce – psaní. V roce 2004 natočil podle vlastního scénáře film House of D, ale ne, D opravdu neznamená „Duchovny“. Je to D jako „detention“ (česky vazba, vězení, pozn. překl.), ve významu ženské věznice, která kdysi stála v srdci Greenwich Village. Teď je tam park, ale před rokem 1974 zamřížovaná okna dovolovala ženským obyvatelkám nevázané rozhovory nebo pokřikování obscénností na kolemjdoucí po Šesté avenue.

Za tři desetiletí se toho může mnoho změnit. Ačkoli nevypadá, že by ho to nějak znepokojovalo, před osmnácti měsíci se Duchovny se svou ženou, herečkou Téou Leoniovou, a jejich dvěma dětmi, Millerem a West, vrátil z Malibu zpět na Manhattan. Právě kvůli Leoniové kdysi prosadil, aby se celá produkce a štáb Akt X přestěhovali z Vancouveru do Los Angeles. „Je to generál“ směje se Duchovny. „Chtěla vychovávat děti tady v New Yorku, chtěla všechno, co jim toto město může nabídnout.“ Trocha poddajnosti může být omluvena u muže, který zde strávil prvních třicet let života, který na vlastní kůži poznal pravý New York, ne to hřiště, jakým se stal, se starousedlíky táhnoucími si svá břemena napříč Central Parkem uprostřed nočního ticha bez jediného zájmu o okolní svět. „Ne to na New Yorku nemiluju“ vrtí hlavou. „Ale myslím si, že lidé vychovávají své děti na horších místech.“

Duchovny vyzařuje sebedůvěru muže, kterému nedokážete říci „ne“, měl ji dokonce i v tom roce, kdy poslouchal jen cvrkání. Tahle smělost, vrozená odvaha k němu patří stejně jako dolů stočené koutky úst. V televizi, kde více než často neoblékal téměř nic, vypadá velice útlý. Ale muž, který sedí v boxu naproti mně, je statnější a vyšší. Říká se, že kamera přidává dobrých 5 kilogramů, ovšem nejspíš jen na filmovém plátně. V televizi to vypadá, že jich tak deset ubírá. Gillian Andersonová, Duchovnyho partnerka z Akt X, prohlásila, že z Davida „sexualita přímo prýští“. Duchovny se holí – vousy jsou ta jediná věc, která by mohla vyzradit jeho skutečný věk. Osobně, na rozdíl od televize, se přibližuje podobě dokonalého muže poloviny století. A vyzraďme i jisté konstatování: Duchovny je zatraceně sexy parchant i ve svých téměř padesáti letech.

Ovšem oblak feromonů, který ho jakoby obklopuje, mu přinesl do života i bolest. Přiznal závislost na sexu a před necelými dvěma lety se z ní také léčil v jistém zařízení v Malibu. Bylo pak vhodné, aby přijal postavu Hanka Moodyho, který nenechá jednu sukni na pokoji?

„Osobně mi to hodně pomohlo“ říká Duchovny. „Už nechodím od ničeho k ničemu a nekřičím: Umím zahrát podělanou komedii!“ S Californication neudělal Duchovny jen něco dosud neslýchaného – vyměnil jednu one man show za jinou – dostal se ještě o krok dál: vytváří drama s komediálním nádechem. „Je to veselohra o dospělém muži. Chci to dělat. Vyskytly se jisté okolnosti, které mě tak úplně nenadchly, ale nakonec jsem pochopil, že směřují k tomu, co chci i já. Neumím přesně definovat, co mi vlastně ztěžuje práci, tudíž nejsem ten nejlepší soudce“ prohlašuje. „Jestli mě něco štve, je to pro práci nejlepší.“

V The Joneses Duchovny a Demi Mooreová představují členy rodiny, jejíž jméno je v názvu, lépe řečeno „rodiny“, protože jsou to vlastně zaměstnanci utajené obchodní společnosti, která je vyslala do terénu, aby byli tak řečeno „cool“. Být cool, vystavovat na odiv svůj majetek, najít si přátele a řádně provětrat jejich peněženky, to je, oč tu běží. „Myslím, že je to dobře načasované“ zamýšlí se Duchovny. Dopad ekonomické krize bylo alfou a omegou celé produkce. Pokud hovoříme o McMansions, kde se natáčelo, Duchovny vzpomíná: „Bylo tam tak 50 až 100 domů a polovina z nich prázdných“, včetně toho, který obývali Jonesovi. „Nikdo nevyběhl ven a nechtěl nás zastřelit.“

Jonesovi možná nejsou opravdová rodina, ale prožívají opravdové rodinné problémy, které dávají filmu to správné tlukoucí srdce. Ačkoliv Duchovny a Mooreová spávají v oddělených ložnicích, nemohou se ubránit vzájemné přitažlivosti. „Je to něco mezi satirou a komedií, trochu love story – a já vím, že tato témata často filmy rozcupují“ kývá hlavou Duchovny. „Ale myslím, že ten náš je vyvážený. Asi proto, že se skládá tak ze tří filmů v jednom. Většina lidí si všimne dvou linií, ale jsou tři… možná čtyři“ směje se a pak se zadívá na hodinky. Má zpoždění.

Když se objeví číšnice s účtem, automaticky ho položí před něj, ačkoliv on měl pouze kávu, kdežto já talíř palačinek. Samozřejmě… ze dvou mužů u stolu je Duchovny tím, kdo velí. Pak se nasouká do svého nadýchaného kabátu barvy lesního mechu, oblečení, které by na obyčejném chlápkovi vypadalo legračně. Cítím potřebu se ho zeptat, kde k němu přišel, a oceňuji osvícenost castingu pro The Joneses. Na starých vtipech je vždy kus pravdy. Ženy s ním chtějí spát a muži chtějí být jako on. Duchovny popostrčí zaplacený účet směrem ke mně. „Myslím, že tenhle bude pro vás.“

napsala luca

Komentáře: 5

Autorka povídek luca přeložila nejnovější rozhovor s Gillian Andersonovou, který byl zveřejněn na zpravodajském serveru CNN teprve před dvěma dny. Náš web vás informoval v článku Gillian Andersonová odhaluje (olympijský) Vancouver. Redaktor CNN se půvabné jednačtyřicetileté herečky zeptal na několik otázek v souvislosti s dnes zahájenými olympijskými hrami ve Vancouveru. V letech 1993 až 1998, kdy ztvárňovala agentku Scullyovou v Aktech X, zde Gillian Andersonová žila a dodnes se sem pravidelně vrací. Nyní již předávám slovo luce, jejíž zbylé čtyři přeložené rozhovory najdete v jejím profilu.

Gillian jsme naposledy viděli minulý měsíc, jak připravuje „happy fucking birthday“

Nejspíše ji znáte jako zvláštní agentku FBI Danu Scullyovou z televizní série Akta X. Právě ta udělala z Gillian Andersonové ještě něco dalšího: vancouveranku (strašný patvar, já vím… :), pozn. překl.). Seriál byl v letech 1993 až 1998 natáčen ve Vancouveru v Britské Kolumbii, zčásti pro úsporu nákladů a zčásti pro zvláštní ponurý náboj města, který byl tak perfektní pro temnou sérii, říká Andersonová. Ve městě žila po celou tu dobu, trávila až 16 hodin denně přiváděním Scullyové k životu a užívala si jeho krásy ve volných chvílích. Andersonová bydlela v Caulfeildu, v oblasti západního Vancouveru, což byla dle vlastních slov její nejoblíbenější městská část. Nyní žije v anglickém Londýně, ale stále vlastní pozemek na jednom z vancouverských ostrůvků a několikrát do roka se sem vrací.

Andersonová se s reportérem CNN rozpovídala o svých zážitcích v tomto městě, zatímco ho tisíce lidí připravovali na nastávající zimní olympijské hry. Můžete si přečíst upravený rozhovor.

CNN: Jaký byl váš první dojem z Vancouveru?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Připadal mi strašně malý po době strávené v Chicagu, New Yorku a Los Angeles… ale brzy jsem si tu nerozlehlost zamilovala, protože to bylo jako s kýmkoliv žít ve velkém rozmanitém sousedství. Když se podíváte na mapu, zjistíte, že Vancouver je rozkouskovaný protékajícími kanály, takže každá část je jiná, ale přesto zasazena do stejného prostředí, což vytváří velice zvláštní pocit.

CNN: Různé publikace uvádějí Vancouver jako jedno z nejlepších měst k životu. Souhlasíte s tím?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ano, myslí si to spousta lidí. Je tak různorodý: najdete tam krásné pláže i hory se sněhovými čepicemi, vodu a lesy; jsou tady také výborné restaurace, kam se nemusíte bát přijít s dětmi. Myslím, že přijdete na spoustu věcí, které připadají rodinám jako významně kvalitní. Vždy se tady cítíte bezpečně. Co se mě týká, vždycky ráda uniknu zbytku světa právě sem, protože tady mám soukromé útočiště.

CNN: Když vás ve Vancouveru navštíví přátelé, kam je ráda vezmete?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Spousta lidí vždy začíná na Robson St., což je velice populární nákupní centrum. Krásné je vidět na jedné straně hory a na druhé vodu, když tak procházíte jednotlivé obchůdky a upíjíte před restauracemi kávu. Na téhle ulici mají všechno, stačí si jen vybrat.

Zajímavé místo je také Granville Island, což je ostrůvek vytvářející malou zátoku přímo uprostřed Vancouveru. Mají tam půjčovnu kajaků. Také tam provozují spoustu restaurací. Můžete se jen tak projít; najdete tam obchody, občerstvení, spoustu stánků s kanadskými a indiánskými suvenýry.

Po nábřeží se můžete projet na kole do Stanleyho parku. Je nádherný, s kavárnami, čajovnami, různými cestičkami a stezkami.

Nebo si najmete gondolu ke Grouse Mountain, hoře, která se majestátně týčí k nebesům. Na vrcholu si můžete sednout, dát si horkou čokoládu nebo něco na povzbuzení a užívat si výhled na město.

CNN: Jste přírodní člověk? Ráda chodíte na túry nebo jezdíte na kole?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ne tak úplně. Jsem tak trochu poustevník, ale mám spoustu přátel, které takové věci rádi dělají, zatímco já pracuju. (smích).

CNN: Které jsou vaše nejoblíbenější restaurace ve Vancouveru?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Na Robson St. je skvělá restaurace Cin Cin. Italská a velmi dobrá. Další úžasné místo je indické – Vij´s. Nebo suši restaurace nazvaná Tojo´s, která je svým způsobem výjimečná.

CNN: Chybí vám Vancouver?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ano, moc mi chybí čas tam strávený. Kdykoliv na něj vzpomínám, začnu být melancholická. Je to opravdu krásné místo.

CNN: Na olympiádu nepojedete?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ne… V té době budeme ve velmi, velmi teplé zemi.

CNN: Který olympijský sport máte ráda?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Můj tříletý brouček miluje skoky na lyžích, takže nás nějaké záběry nejspíš neminou. Já mám radši něco bezpečnějšího, jako třeba krasobruslení, než sporty, která vás můžou zabít.

napsala luca

Komentáře: 3

Blíží se sportovní událost roku, XXI. zimní olympijské hry, které již zítra odstartují v kanadském Vancouveru, kde se krom jiného natáčelo i prvních pět sérií Akt X. Při té příležitosti se zpravodajský server CNN rozhodl vyzpovídat Gillian Andersonovou, která zde v době natáčení Akt X, tedy v letech 1993 až 1998, bydlela. Herečka zde navíc stále vlastní pozemek, kam se několikrát do roka vrací. Více čtěte v novém článku ‚X-Files‘ star uncovers Vancouver gems. V souvislosti s bývalou představitelka agentky Scullyové máme ještě jednu dobrou zprávu – britský server guardian.co.uk přinesl informaci, že Gillian Andersonová byla nominována na prestižní divadelní cenu Laurence Olivier Awards. Gillian obdržela nominaci za svou roli v divadelní hře A Doll's House, o níž vás náš web v minulosti několikrát informoval (podívejte se na recenze, fotky a promo obrázky). Za informaci děkuji Pavecky.

:: Dodatečně doplněno: Přečtěte si kompletní překlad
tohoto rozhovoru, který pro vás připravila luca ::

Komentáře: 5

Naše povídkářka luca se nevzdává a stále pokračuje v překladu zajímavých rozhovorů. Nutno podotknout, že čtenářsky zaslouženě úspěšných, protože vedle vtipného obsahu se jedná o špičkové překlady do češtiny. A protože nové rozhovory jsou již vyčerpány, vzala si luca tentokrát na mušku úsměvné interview z jara 2000, které je zajímavé hlavně tím, že Davida Duchovnyho zpovídala sama Gillian Andersonová. Pro úplnost se hodí připomenout, že když se v roce 2008 chystala premiéra druhého celovečerního filmu, zopakovalo se něco podobného – video plné skvělých okamžiků s přiloženými českými titulky si můžete stáhnout z aktuality David a Gillian si vzájemně kladou otázky. Další rozhovory a desítky povídek, které luca přeložila, najdete přehledně seřazené v jejím profilu.

Gillian Andersonová zpovídá Davida Duchovnyho. Hmmm… Prostá myšlenka. Proč se to nestalo už dříve? Napětí? Nebo spiknutí? USA Weekend posílá kolegyni z Akt X na průzkum. David Duchovny stojí před obytným přívěsem, který v Los Angeles využívá při natáčení dalších dílů seriálu Akta X, a čeká na svou kolegyni, Gillian Andersonovou. „Telefonuje s Mikem Wallacem,“ říká s potutelným úsměvem, „uděluje jí rady.“ Dělá si legraci. Andersonová buldoka ze 60 minut nekontaktovala, přesto se vpraví do své první role profesionální novinářky s přehledem a je excelentně připravená. Měla strach, když ji z USA Weekend oslovili, aby položila Duchovnymu pár otázek, a zároveň jí polichotilo, že to byl právě on, kdo ji pro tu práci sám navrhl.

Tak teď Duchovny sedí na gauči v přívěsu s nohama po indiánsku zkříženýma pod sebou a Andersonová prochází osm stran ručně napsaných otázek a vede otevřenou, zábavnou diskuzi, kterou fandové Akt X jednou jistě budou považovat za historicky významnou. Herci se dostávají do různých oblastí: klepů, že jeden druhého nenávidí; důvodů, proč jsou jejich největší fanoušci vlastně otravní; jak by měl nakonec divák vnímat charaktery jejich televizních postav, Foxe Muldera a Dany Scullyové, když se celá šou nachýlí k závěru… Andersonová, 31, je zvláště zvědavá na to, jak se Duchovny, 39, vyrovnal s přechodem od poněkud asexuálního Muldera k postavě okouzlujícího, romantického hrdiny v novém filmu Vrať se mi, jehož premiéra proběhla 7. dubna 2000.

Vybrané otázky a odpovědi:

16:03, Los Angeles

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Jsi nervózní z toho, že tě zpovídám já?

DAVID DUCHOVNY: Nejsem nervózní. Nemůžu se dočkat tvých otázek: „Jaké to je pracovat s Gillian Andersonovou? Jste kamarádi? Scházíte se i po práci?“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Tak v první řadě, viděla jsem ten film.

DAVID DUCHOVNY: To je od tebe velice profesionální.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Líbilo se mi, že v tom není ani špetička Muldera. Co tě děsí nejvíc, když máš hrát v něčem jiném než Aktech X?

DAVID DUCHOVNY: V tomhle bodě mé kariéry je bohužel realita taková, že skoro všichni hledají Muldera. Nedokážu s tím bojovat. Je to těžké – všechny ty tvé snahy dělat něco jiného. Je těžké se na to soustředit, protože většina vychází z podvědomí.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Navrtají tě do filmu a pak chtějí, abys předvedl vyděšený obličej. Musíš mít v zásobě několik verzí vystrašeného člověka.

DAVID DUCHOVNY: A jsi omezená svou tváří a svým tělem. Jestli na sobě nemáš kilo makeupu a paruku nebo nemluvíš s jiným přízvukem, pořád jsi si podobná.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Proč sis tenhle film vybral?

DAVID DUCHOVNY: Líbil se mi ten starý nádech. Přímočarost humoru a charakterů nemohla být více vzdálená od složitých zápletek v Aktech X. (Duchovny hraje ovdovělého muže, který se zamiluje do Minnie Driverové, ženy s transplantovaným srdcem jeho zesnulé manželky, pozn. autora)

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Bylo těžké zahrát v podstatě nevinnou romanci, která přináší víc jen v náznacích?

DAVID DUCHOVNY: Pamatuji si na svoji práci před Akty X. Sehrál jsem spoustu milostných scén. A ani tehdy jsem nepociťoval potřebu dokazovat, že umím předstírat soulož před kamerou. (Andersonová se směje.)

GILLIAN ANDERSONOVÁ: A tady jedna otázka podle tvého gusta. Jak bys popsal náš vztah?

DAVID DUCHOVNY: Je jako kořeny stromu. Velice propletený, ale stále se zpevňující. Víš, že ten strom je živý a razí si svoji vlastní cestu, kterou nemůžeš ovlivnit. Ne bez profesionální pomoci.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: (Řve smíchy.) Myslíš terapii?

DAVID DUCHOVNY: Jo. Vždycky si vzpomenu na třetí nebo čtvrtou epizodu. Seděl jsem v kanceláři Chrise Cartera (tvůrce seriálu, pozn. autora) a on nám chtěl pomoct. Dělal jsi starosti s tím, jak se k sobě na obrazovce chováme. Řekl: „Vypadáte znudění nebo rozzlobení jeden na druhého. Možná byste si měli s někým promluvit.“ A já si myslel: Co? Jako ty postavy? Dobrý den, já jsem Fox Mulder a tohle má partnerka Dana Scullyová. Jsme tady dobře v partnerské poradně?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: To si nepamatuju.

DAVID DUCHOVNY: Možná jsi tam zrovna nebyla. Ale možná by měla existovat nějaká terapie pro herce dlouhých seriálů. Nějaká skupinová by se hodila Přátelům. Nám by stačila pro dvojice, protože nás není tolik. Když to Chris řekl, myslel jsem si, že se zbláznil. Ale my dva spolu trávíme tolik času a ten vztah je těžké ukočírovat. A jakmile někde pronesu: „Po práci se nevídáme“, hned z toho je: „Vzájemně se nenávidíme.“ Vypadá to, že naši fanoušci – tak, jak je popisují novináři – se nespokojí s žádným komplikovaným vztahem mezi námi dvěma. Protože ten nemůže být shrnutý do „Já ji miluju! Je nejlepší!“ nebo „Nemůžu ji vystát!“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: A Muldera nenávidíš?

DAVID DUCHOVNY: Ne. Nesnáším lidi, co si myslí, že jsem Mulder. Je to zvláštní. Nesnáším, když na mě volají Muldere. A taky když na mě volají Scullyová. Řekl ti někdy někdo Muldere?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Jo, je to divné.

DAVID DUCHOVNY: Lidi mi říkají: „Jsem tvůj velký fanoušek, Scullyová! Áááá… Já tě miluju, Scullyová.“ (Oba se hlasitě smějí.) Nebo „Kde je Scullyová?“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Co pro tebe bylo za těch sedm let nejtěžší?

DAVID DUCHOVNY: Asi to s tím Vancouverem. (Duchovny pronesl pár pohrdavých komentářů o tomto kanadském městě, kde se Akta X pět sezón natáčela. Později prohlásil, že to myslel v legraci, pozn. autora) Cítil jsem, že jsem to přehnal. Lidi to naštvalo. A už to nešlo vzít zpátky.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: A teď, když se natáčení přesunulo do Los Angeles, chybí ti Vancouver?

DAVID DUCHOVNY: Pořád. Ale býval jsem tvrdohlavý. Odmítal jsem si připustit, že se mi stýská po něčem nebo někom (z Vancouveru, pozn. autora), protože mě strašně naštvalo, jak mě všichni špatně pochopili. Nechtěl jsem se hloupě omlouvat. A tak si řekli: „Podělal to.“ Myslím, že to bylo skvělé místo. Ale Los Angeles je pro mě lepší.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Co bylo špatně vyloženo nejvíc?

DAVID DUCHOVNY: Že nemám rád déšť. (Odmlčí se.) Já nevím. Když jsem odpovídal na takovéto otázky, přímo jsem si zadělával na nepochopení. I kdyby mě lidi v životě neviděli se zrzavými vlasy, tak kdybych o nich mluvil, nakonec by si pomysleli: Možná je má. A pak by mi do očí řekli: „Mysleli jsme, že jste zrzek.“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Je tvé veřejné já podobné tomu soukromému?

DAVID DUCHOVNY: Nechceš se vystavovat, dávat všanc věci, které jsou pro tebe důležité, k dobru v tak povrchních situacích, jako jsou různá talkshow. Chceš dělat svou práci jako herec, která je pro tebe důležitá pro živobytí, ale také přijít na konci dne domů a nemuset ze sebe smývat šest vrstev pokožky, abys ses cítila čistá. Takže si většinou dělám legraci, různě to zlehčuju. Ale přece to beru velmi vážně.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Je pro tebe důležitá samota?

DAVID DUCHOVNY: Nejsi jediná osoba, se kterou se po práci nevídám. Vždycky jsem býval spíš samotář. Téa to chápe. Neraní ji, když chci být chvíli sám.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Kdybys mohl žít dva rozdílné životy, jeden, jaký máš teď, který by byl ten druhý?

DAVID DUCHOVNY: Můžu použít nápovědu? Někomu zavolat? (Ona se směje, on přemýšlí.) Byl bych sportovec nebo učitel.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Kdybys mohl těch sedm let prožít znovu, co bys změnil?

DAVID DUCHOVNY: Hodně věcí bych napsal místo potřásání rukou.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Co víš o mně, co já o sobě nevím? Může to být klidně negativní, jsem už velká holka.

DAVID DUCHOVNY: Neměla by sis zakrývat tu pihu pod nosem. Měla jsi to odmítnout hned od počátku a odmítat to i teď. Je to nápad Chrise Cartera. Tvrdil, že tvá tvář není pro tu pihu dost výrazná. A tak si na ni po celých sedm let plácáš makeup. Je to jako zrada. Pro Scullyovou i pro Gillian je ta piha fajn. A vlastně to ani není piha, je to znaménko krásy. Chlupy ti z ní neraší, ne?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ne.

DAVID DUCHOVNY: Nemáš ráda, když ti kladu takové dotazy, co?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: (Směje se.) Myslíš, že bychom mohli spolu natočit nějaký neaktovský film?

DAVID DUCHOVNY: Určitě. Byla by legrace hrát postavy, jejichž vztah je víc otevřený než tajemný. Líbilo by se mi mít veselé pletky.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Jednou se mi stalo, že jsem zaslechla, že pro film, který jsem chtěla dělat, mysleli na tebe jako na představitele mužského hrdiny.

DAVID DUCHOVNY: Teoreticky je legrační o tom přemýšlet, ale prakticky se to asi nikdy nestane. Jedině, že by to byl ten nejlepší scénář, jaký jsme kdy četli, a řekli si: „K čertu s Mulderem a Scullyovou. Tohle musíme udělat.“ Jinak to bude pošetilé. Lidi z nás budou mít legraci. (Oba se smějí.) Nepodceňuj, kolik lidí se chce zasmát.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Zasmát nevím, ale jistě budou soudit.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Od doby, co se narodila Piper (její pětiletá dcera, pozn. autora), dostala jsem od lidí celého světa spoustu ručně udělaných dárků. Ukázalo mi to druhou fanouškovskou tvář, které jsem si dříve tolik nevšímala – která si zakládá více na porozumění a lásce než na potřebě obtěžování. Chápeš, co tím chci říct?

DAVID DUCHOVNY: Ne. Moji fandové asi tolik nepletou.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Sbíráš něco? Jako třeba malé utahané slony?

DAVID DUCHOVNY: Ano! Začínám teď. Prosím, fanoušci, posílejte mi slony. Velké, malé – všechny je posbírám.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Nějaké pocity z blížícího se konce šou? (V době rozhovoru se zřejmě ještě přesně nevědělo, jak a zda bude seriál pokračovat, pozn. překl.)

DAVID DUCHOVNY: Budeme točit další film, takže to vlastně tak úplně nekončí. Na konci nejspíš bude nějaké závěrečné podobenství, ale už jen tím prostým faktem, že nebude spontánní, nebude tak fungovat. Můj nejoblíbenější závěr epizody je ten z černobílého dílu, kdy spolu zpomaleně tančíme (The Post-Modern Prometheus z páté série, pozn. překl.). Ať to skončí jakkoliv, tohle je můj favorit.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Tak hotovo. Zeptala jsem se na všechno.

DAVID DUCHOVNY: Já jsem to nebral tak vážně, jako jsi ty odvedla dobrou práci. Takže mi za dva týdny zavoláš s nějakými doplňujícími otázkami? (Oba se rozesmějí.)

Komentáře: 9