Kult X

Jak už titulek napovídá, skutečně brutálně jsem najela na druhou sezónu. Hned po tom, co jsem si po The Erlenmeyer Flask trošku, trošičku odpočinula. Ale jakmile jsem to pustila, nikomu jsem nic nedarovala, a než jsem se konečně zastavila, abych napsala tohle, dojela jsem do poloviny třetí řady. Jelikož ale razím pořádek nade vše (když se mi chce), pěkně popíšu svoje pocity z druhé řady. Napřed ale zase tři krátké body.

1) Proč, u všech Šmoulů, v tom seriálu pořád, ale pořád prší? Ani v dokumentu o tropickém deštném pralese není tolik srážek, jak dohromady všude, kam se Mulder a Scully vrtnou.

2) Teď možná zase zahrnuju i třetí řadu, ale tolik „To Be Continued“ jsem taky ještě nikde neviděla. Když si naplánujete dvě epizody a pak „tentokrát už určitě“ půjdete spát a zjistíte, že druhý plánovaný končí „TBC“, no můžete udělat něco jiného, než si pustit další (a pak to zarovnat na sudý počet)? Nemůžete, tak je to!

3) Jedno velké plus – a to tak velké, že ho musím napsat sem – mají scénáristé za vyřešení celé té „rozpuštění Akt X“ záležitosti. Jsem zvyklá na instantní řešení během dvou epizod, a takto rozsáhlé, propracované a ukončené řešení mě hodně příjemně překvapilo. Dva palce nahoru. (Víc jich na rukou nemám. Vážně ne, Muldere.)

Little Green Men – Jsou šedí, Muldere! Šedí!

The Host – Na tuto epizodu jsem se koukala ve svých cca deseti letech se stejně starou kamarádkou. Ještě den na to jsem se bála jít na záchod i přesto, že nebyla šance v pekle, aby se ten „bílej sliz“ dostal skrz tu trubku. Fuj.

Blood – The Lone Gunmen jsou super. True story.

Sleepless – Jen tak do záznamu, Krycek měl od začátku obličej hajzlíka. (Promiň, Kryceku. Ne ty, ty!)

Duane Barry – Není prostě fér, že relativně „normálnímu“ dílu dají takovej konec. To. Prostě. Není. Fér.

Ascension – Oni to s tou Scully myslí vážně? To jako opravdu? Oni… Scully… CO?!

3 – Tohle bylo matoucí a krev pijící. Ale Mulder si to užil. A kde je Scully?

One Breath – Kde je… Ahá!

Firewalker – Tyhle opuštěný průzkumný základny prostě nedopadají dobře.

Red Museum – Tak tohle bylo děsivý. Tak nějak spojení corridy a islámu. Br.

Excelsis Dei – Dobře, tak TOHLE bylo děsivý. Ale nebyla bych Vrátkař, abych nevypíchla úžasnou Teryl Rothery a Frances Bay.

Aubrey – Co je to sakra s Akty X a reinkarnacemi?

Irresistible – Fuj. A tím myslím fuj. Vyloženě fuj. Nerada to přiznávám, ale Pfaster byl moc i na mě.

Die Hand die Verletzt – Pálení čarodějnic, že by? A chudinkám žábám se neotevřely padáky.

Fresh Bones – Už jsem si vzpomněla, co tam ještě nebylo. Voodoo! Uh… tak nic.

Colony – Na celém tom díle bylo nejhorší, jak Mulderovi znovu zlomili srdce.

End Game – Unesená Scully, už zase? Ale závěrečná scéna v nemocnici… Ach.

Fearful Symmetry – Já beru pokusy a ubližování lidem… Ale tohle bylo, vážení, kruté a nechutné.

Død Kalm – Tohle je snad první díl, který jsem kdy viděla, a taky jsem byla asi nejmladší. Pamatovala jsem si z toho jen, jak se dohadují nad zbytkem vody, kdo ji vypije. A ta scéna měla grády i tentokrát.

Humbug – A jeden by čekal, že obludária už vymizela.

The Calusari – Damien.

F. Emasculata – Pro mě nic moc. A taky fuj.

Soft Light – A tak se z Mého přítele Monka (Tony Shalhoub) stal pošuk.

Our Town – FUJ, proboha! Nemám ráda nezdvořilé kanibaly… Clarice.

Anasazi – Kdo mi řekne, že jsem neměla všechna práva k okamžitému puštění prvního dílu třetí řady, dostane na budku. A věřte mi, že kdyby mi někdo řekl v momentě, kdy jsem nevěřícně zírala na poslední minuty tohoto dílu, že si nesmím pustit další, nepřežil by to. Ten závěrečný výbuch by proti mně byl hadra.

napsala SaM

Komentáře: 8

Nejprve jsem chtěla napsat jen krátkou poznámku pod svůj minulý článek, Akta X vs. rok 2011. Kdo je Hank Moody?, kde bych poděkovala za všechna přání, abych si svou jízdu seriálem Akta X užila, ale nakonec, jelikož jsem nepoučitelný grafoman a jedna moje část si stále myslí, že jsem třeskutě vtipná a že svět potřebuje znát můj názor na cokoliv, k čemu jsem ochotná se vyjádřit, rozhodla jsem se, že přece jen shrnu sezónu po sezóně.

Můj názor na pilotní díl už všichni znáte, aniž byste chtěli. A tak zatímco ze sebe Hank Moody dělá brutálního blba uvíznutého někde mezi mrtvými opicemi a sponzory (a musím prostě napsat, že onen záběr mrtvolu visící na dveřích s kalhoty u kotníků a rukama zakrývajícíma si „junk“, jak by řekli Amíci, byl prostě ZNEPOKOJIVÝ), značně zaneprázdněného prděním na golfovém hřišti, já ustupuji k první sezóně Akt X, protože – a buďme teď k sobě krutě upřímní – i creepy Mulder je lepší, než plynatý Moody.

Akta X mě znovu překvapily a to ve chvíli, kdy se mi stalo něco, co už dlouho ne. Pokud se na něco rozdívám a nedokoukám to, většinou je to proto, že mě to nudí a následuje dlouhý půlrok přemlouvání se, abych to laskavě dokoukala. U Akt X jsem dvakrát epizodu vypnula a přistihla jsem se, že to není proto, že bych se nudila, ale proto, že mi prostě kus epizody uniká sítem pozornosti a já jsem i v polovině nespokojená. Prostě, přistihla jsem se, že na Akta X nemůžu koukat večer před spaním jako relax, že na ně musím mít náladu.

Možná právě proto jsem první sezónu dotlačila až na začátku března – dávkovat si díly tak, abych zvládla „Máldra“ do všech detailů, mi dalo docela zabrat. Přesto ale, než se větičkou zmíním o každé epizodě (a někde bude sakra těžké zůstat jen u jedné větičky), musím vám sdělit několik závěrů, ke kterým jsem došla.

1) Nikdy se nepřiblížím k holčičce se jménem Eve. Děti jsou zlý a zákeřný, a ty, co se jmenují Eve, dvakrát tolik.

2) Pokaždé, když jsem nucená použít eskalátor, v žaludku se mi usadí hodně nepříjemný pocit. Hodně. Nepříjemný. Pocit.

3) Generál Hammond (Don S. Davis – chybíte nám, pane Davisi, R.I.P.) vedl dvojí život. Mizera.

A teď k těm větičkám. (A pokud vám to ještě nedošlo, s tím, že si o sobě myslím, že jsem vtipná, to myslím vážně. Sledujte.)

Deep Throat – Po pilotu přišlo drobátko zklamání, nebylo to vůbec tak tajemné, jak jsem čekala.

Squeeze – Jelikož jsem od prvního dílu nedostala, co jsem čekala, klidně jsem si pustila další, a následně jsem se málem… (sem vložte libovolný expresivní výraz ze slovní zásoby Debry Morgan). Navíc – a ano, dlabu na pravidlo jedné věty, suďte mě – majetnický! Mulder, tahající Scully za medailon, byl přímo tsunami na můj shipperský mlýneček.

Conduit – Temný Mulder je dobrý Mulder.

The Jersey Devil – Výborná epizoda, výborní Mulder a Scully.

Shadows – Předtím, než si Lauren Kyte (Lisa Waltz) změnila jméno na Laurie a vzala si politika, za jehož vraždu ji následně Castle a Beckett zabásli, mohla se přitulit k agentu Mulderovi. (Šťastná mrcha.)

Ghost in the Machine – Taky si někdo vzpomněl na 2001: Vesmírná odysea, popřípadě na Pierce Brosnana, inteligentní dům ze Simpsonových?

Ice – hshgfczsdgyhjsfrgfaj­ksfczausefgskdI­UWAOFISDFASFAS­FKASHFDZGAVF. (!!!)

Space – Pro mě jeden ze slabších dílů, u něhož jsem myslela místo na Muldera a Scully na Imhotepa. (Moje smůla, já vím.)

Fallen Angel – Nemám ráda skladiště.

Eve – !!!

Fire – Znepokojující díl se spoustou britského přízvuku. Navíc, Phoebe Green (Amanda Pays) je hot. (Hot, fire… Nikdo nic?)

Beyond the Sea – Když pomineme dvojí život generála Hammonda, pro mě hodně podstatná epizoda, co se týče introspekce do dušičky Scully.

Gender Bender – Pokud je něco ještě znepokojivějšího, než Robert de Niro v růžovém tutu z filmu Stardust, tak je to spojení úchyla, co mění pohlaví, a skupiny, která vypadá nebezpečně jako puritáni z Mayflower. (A na puritánech z Mayflower je, prosím pěkně, znepokojivé úplně všechno.)

Lazarus – Výborný nápad, výborná epizoda.

Young at Heart – Nejen, že dělal dr. Ridley (Robin Mossley) nepořádek ve Hvězdné bráně, on ještě ke všemu stvořil… nechce se mi to titulovat.

E.B.E. – Pro mě dosud nejsilnější epizoda zahrnující ufouny. (A nejsilnější výrok Scully: „Mulder, the truth is out there. But so are lies.“)

Miracle Man – Další silná epizoda.

Shapes – Při této epizodě jsem cítila obrovskou úlevu, že „měnič tvarů“ není tentokrát promiskuitní puritán.

Darkness Falls – Epizoda stejně sugestivní a působivá, jako Ice. (Taky stejně nechutná, mimochodem.)

Tooms – Co se stane, když spojíte Squeeze a eskalátor? Ewwww… (A další perla sezóny.)

Born Again – Protože dvě k smrti děsivé vraždící holky nestačily.

Roland – Nejen, že mě Akta X naučila bát se dětí, teď už mám strach i z autistů. Díky.

The Erlenmeyer Flask – Silné, opravdu hodně silné finále. Smrt Mulderova informátora (Jerry Hardin) jsem nečekala a jeho poslední větu, „trust no one,“ mi nemusel nikdo opakovat, abych věděla, že se mi vryje do mysli. Moment překvapení i veškeré vzrušení ve chvíli, kdy Mulder oznámí, že Akta X končí, vyjde trochu naplano, když mám na disku dalších osm sezón a dva filmy, ale přesto jsem poněkud netrpělivá dostat se konečně do té správné „X“ nálady a pustit si druhou řadu.

napsala SaM

Komentáře: 6

Byly mi právě dva roky, když se Akta X začala vysílat, a po celé mé dětství, kterému vévodila Hvězdná brána, mě ostudně míjela. Pamatuji si scénu, na kterou jsem se dívala potají; Mulder se šlechetně vzdává posledního zbytku pitné vody ve prospěch Scully. Pak je tu matná vzpomínka na první film, která se trochu rozjasní po slušných pár letech, kdy se k němu dostávám znovu a jako bonus konečně zhlédnu i několik vybraných dílů. Svoje odhodlání, které je zatím k ničemu, podporuji zhlédnutím druhého filmu před dvěma lety v kině, což se stává velkým dobrodružstvím, jelikož nevím, co a proč se tam vlastně děje.

Je začátek roku 2011 a já konečně zapínám pilotní díl. Stačilo k tomu čekat na čtvrtou řadu mého milovaného Californication déle, než bylo v plánu, a vyhnout se pre-airům, čehož začínám litovat. Zjišťuji, že celých čtrnáct let předtím, než se David Duchovny jako Hank Moody postavil před oltář v jednom kalifornském kostele, který je evidentně velmi bohatý na rozpustilé jeptišky, se jako poněkud podivínský Fox Mulder schovával v dolních patrech budovy FBI, kde byl osudově nalezen nejprve Danou Scully, a pak i mnou.

Tahle shoda s roztomilou Scully mi zůstala po celé tři čtvrtě hodiny pilotu. Spolu s ní jsem zachovávala skepticismus, spolu s ní jsem měla pocit, že jsem na jedince třetího druhu narazila v momentě, kdy jsem poprvé spočinula zrakem na Mulderovi, a žádné další hledání není třeba, a spolu s ní jsem se postupně poddávala tomu, co mi bylo naservírováno na stříbrném podnose. Jediný rozdíl mezi mnou a jí je v tom, že já měla možnost vidět, čemu ona jen zdráhavě začíná věřit.

Mládí strávené při Hvězdné bráně a dalších sci-fi „pokladech“ a při frekvenci seriálů, které za rok projdou před mýma očima, mě, troufám si tvrdit, přesvědčilo, že jsem téměř všechno, co jde vymyslet, už viděla ve sto obměnách. (I když je pravda, že ona mnou vzpomínaná úvodní scéna Californication, po které jsem se do onoho seriálu a Hanka Moodyho zamilovala, zatím nebyla překonána a to dokonce ani v seriálech, jejichž podstatnou, ne-li většinovou částí děje jsou právě tyto scény, jen drobátko explicitnější.) Takže co mi můžou Akta X po tomhle všem ještě dát?

1) Chemie. Samozřejmě ne onen zbytečný středoškolský předmět, jehož podstatu Scully evidentně na rozdíl ode mě ovládá, myslím lidskou chemii – konkrétně chemii mezi Mulderem a Scully. Přestože se sbližují díky společnému případu, přestože se spolu smějí, a přestože se objímají – to všechno už v pilotním díle – cítím neuvěřitelnou propast mezi nimi, na kterou poslušně dbají, a přesto chci, aby přestali.

Ačkoliv obzory Scully byly na konci dílu povážlivě rozšířeny, pořád si je tak jistá, že mu šplouchá na maják, jako v momentě, kdy zastavil uprostřed silnice a nakreslil na beton kříž, a logicky si od něho drží odstup. A ačkoliv na ni Mulder celkem rychle začne brát ohledy, nedělá si iluze, že by byla jiná, než všichni ti, co ho vyhnali do podzemí – ale na rozdíl od Scully tyto předsudky brzy překonává. Aspoň se zdá.

Už po prvním díle je vztah mezi nimi zkrátka výjimečný. (Také výjimový, výjimistý, výjimičelý.)

2) Mulder. Když jsem byla malá, naši mi říkali, že se na to nemám dívat, že se budu bát. Že je to děsivé. V tom, uznávám, měli pravdu, a možná postupem času a sezón zjistím, že je to fakt děsivé celkově. Nicméně jediná věc, co byla děsivá v pilotu, byl Mulder. Myslím to vážně – já bych s ním nejela na výlet exhumovat mrtvoly a chodit v temném lese ani za krev jednorožce. Je pravda, že ze začátku na něm není děsivé vůbec nic, a že působí opravdu schopně a racionálně. Pak ale náhle zastaví vprostřed silnice a začne sprejovat kříž na silnici (ano, tahle scéna mě evidentně dostala), exhumovat těla a mluvit o mimozemšťanech, a pak se dlouze zadívá přes polopropustné sklo na konci dílu přesně na Scully, ačkoliv by ji správně neměl vidět, a já mám pocit, že se z něj počůrám strachem. Mulder je jeden z důvodů, proč slovo „creepy“ nelze přeložit do češtiny beze ztráty významu. Mulder je „creepy“. No fakt.

3) Scully. Je roztomilá, je normální a je prostě k pomilování. Člověk má pocit, že ke creepy Mulderovi nemohli vybrat do dvojice lepší postavu, než Scully, a že ji nemohl hrát nikdo lepší, než Gillian. Její velké, až neuvěřitelně vykulené oči, nechápavý výraz a ono, „co tu sakra dělám,“ a, „dejte ho prosím pryč,“ si zkrátka nedovedu přestavit na jiné tváři.

4) Mimozemšťani. Vyrostla jsem sice na Hvězdné bráně a Hvězdných válkách, ale octnout se ve světě příšerné americké módy devadesátých let a v momentě, kdy si nikdo nemůže být jistý, že malí zelení (šedí?) mužíčci skutečně existují, a pokud už si je někdo jistý, tak i věří i tomu, že jsou bez výjimky zlí a úchylní (a upřímně, kdo jiný, než úchyl, by vám strkal sondu do nosu?), je velmi osvěžující. Možná právě proto, že už mi ukázali všechno, co šlo, mimoděk způsobili, že vrátit se k něčemu, v čem nikdo nic neví a všechno je jedno velké X, a v čem všechny jistoty musí být teprve objeveny, je vlastně velmi dobrý nápad.

Přestože doba, která uplynula mezi dneškem a datem vysílání, je už plnoletá, pilotní díl ukazuje minimum efektů a jen velmi vágní „něco“, co si z nás dělá pokusné králíky (a strká nám sondy do nosu – ne fakt, komu tohle mohlo přijít jako dobrý nápad?), pořád to funguje. Nedokážu posoudit, jestli víc, nebo míň, než tehdy, ale na mě to opravdu zabralo. (Ale taky to může být i tím, že Mulder je creepy.)

5) Humor. Scullyino protáčení očí, nevěřícné výrazy, spolu s Mulderovým nefalšovaným překvapením, když si před ním začne sundávat svršky a stojí tam jen ve spodním prádle (ačkoliv si najednou nejsem jistá, z čeho byl překvapen víc – jestli z faktu, že tam stojí skoro nahá, nebo z faktu, že chce jen zkontrolovat komáří štípance), i to stačilo, abych odhadla jistý komický podtón, u kterého věřím, že bude jen sílit.

6) Všeobecné povědomí. Je to staré a všichni to znají, a i já mám pocit, že vlastně vím, na co se dívám. A pak přijde ten krásný moment – může to být jedna scéna, může to být epizoda, nebo třeba jen záběr – kterou bych tam nečekala, ale která tam funguje, patří tam, a já se cítím, jako bych něco skvělého objevila. (Ano, mluvím o té scéně s polopropustným sklem.) A je celkem fuk, že už to tu je taaak dlouho a že spousta lidí přede mnou už ten objev dávno učinila, protože ten pocit a zážitek je jen můj.

7) David Duchovny. Přiznám se, že jsem Davida za příliš velkého herce nikdy neměla, ale po prvních desíti minutách pilotu jsem zapomněla, kdo je Hank Moody. Nevím, co je víc hodné obdivu – jestli fakt, že se po tolika letech u Akt X dokázal vzpamatovat a postavit na sobě naprosto odlišné Californication, nebo jeho herecké umění jako takové.

Tohle všechno jsem našla v pilotní epizodě, a nemám jedinou námitku, která by zabránila tomu, abych se pustila do dalších dílů. Mimoto má sledování takového seriálu hned dvě výhody – všichni ví, že je to kvalitní, a nepřibývají další díly, které vás nutí sledování uspěchat. Je to tam, nehýbe se to, a je to tu jen pro mě.

napsala SaM

Komentáře: 15

Poslední roky byly plné výročí. To nejdůležitější proběhlo loni, v roce 2008, kdy uplynulo patnáct let od 10. září 1993, dne premiéry pilotní epizody seriálu Akta X. Je tedy nejvyšší čas upozornit na ty největší klenoty, které se v devítileté historii Akt X objevily. Jak můžete vidět níže, vyhlášení není pojato jako žebříček nejlepších epizod, jednotlivé díly seriálu jsou uvedeny v pořadí, ve kterém byly vysílány. Při výběru jednotlivých epizod nebyla brána v potaz pouze jejich kvalita, ale také významnost v rámci celého seriálu, která se podepsala na dalším směřování Akt X. Při čtení nezapomeňte, že se jedná o článek, který jsem sestavil já sám, a tak jde pouze o subjektivní hodnocení jednoho oddaného fanouška Akt X. Přečtěte si též první část tohoto vyhlášení.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Avatar (3. série, 21. epizoda) režie James Charleston | scénář Howard Gordon podle námětu Davida Duchovnyho | poprvé vysíláno 26.04.1996

I Skinner má svůj osobní život. A dobře si toho byl vědom samotný David Duchovny, podle jehož námětu na konci třetí série vznikla epizoda Avatar. Výsledkem jeho spolupráce se scénáristou Howardem Gordonem, autorem epizod jako Sleepless, Grotesque či Synchrony, je až neobvykle povedený mix tajuplné, ale zároveň velmi citlivě podané podívané. Středobodem příběhu je totiž rozvod zástupce ředitele FBI a nadřízeného Muldera a Scullyové s jeho manželkou. Nebyla by to však Akta X, aby se do toho všeho nepřipletla ještě řádně bizarní vražda s notně pikantní příchutí, a tak na hotelovém pokoji je vedle Skinnera nalezeno tělo šlapky. A nebyl by to Mulder, aby z vraždy neobvinil sukuba, středověkého démona, který se po nocích přikrádá k mužům, aby z nich vysál život. Skinner mu pochopitelně opět není schopen příliš porozumět, i když právě Mulder se Scullyovou jsou Skinnerovou jedinou a poslední šancí. Proti nim však stojí těžký kalibr – Muž s cigaretou, který v celém případu vidí velkou šanci, kterak se relativně mocného Skinnera konečně zbavit. S epizodou Avatar nám tak vzniká zajímavý žánrový mix, protože sledujeme částečně samostatně stojící příběh a částečně mytologii. Ale především sledujeme první epizodu, která je primárně věnována Skinnerovi a která je prostě vynikající. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Nevím, jak vy, ale já určitě nikdy nezapomenu na závěr této epizody. Nejde tu jen o to, že našeho drahého Skinnera konečně zase vidíme sedět za jeho stolem, ale především o okamžik, kdy si Skinner znovu nasadí svůj snubní prsten. Možná jsem blázen, ale až v tuto chvíli jsem si jeho postavy začal opravdu vážit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Quagmire (3. série, 22. epizoda) režie Kim Manners | scénář Kim Newton | poprvé vysíláno 03.05.1996

Akta X by nebyla Akta X, kdyby si to Mulder a Scullyová minimálně jednou nerozdali s příšerou, která by alespoň částečně nepřipomínala veleslavnou Lochnesku. Právě k tomuto došlo v epizodě Quagmire, na které se doslova vyřádili dva jmenovci – scénárista Kim Newton a režisér Kim Manners. Byť je fakt, že tato epizoda trpí jistou nevýrazností v nadupaném závěru třetí série, nic to nemění na tom, že ji prostě zbožňuji. Nejvíce si na ní cením humoru, který je i přes všeobecně odlehčeného ducha třetí sezóny stále velmi svižný a pronikavý. A pak všechno to, pro co Akta X milujeme – pro případ nadšený agent Mulder, zamračená a věčně skeptická Scullyová, která by nejraději byla tisíc mil od „místa činu“, a pak samozřejmě Queequeg. Ta malá kulatá hrouda je prostě k sežrání a pokud ji nemilujete, určitě vás rádi přijmou na FBI, protože jste nejspíš replikanti. O to bolestivější je pak způsob, jakým se nebohý pejsek odebere do psího nebe (někdy se prostě nevyplácí, když jste k sežrání). Ještěže zasáhne agent Mulder, který v legendárním souboji Mulder versus aligátor nezapomenutelného psíka pomstí!

Na co nezapomeneme: Nejspíš na ten závěr s náhle se vynořivší Big Blue, který se do toho všeho tak strašně nehodí, že tam nakonec padne, jak ulitý. Každý si taktéž určitě vzpomene na krátký pobyt Muldera a Scullyové na ostrůvku „uprostřed“ jezera, kde se odehrála debata, která byla jistou předzvěstí mnohem slavnější diskuse obou agentů z epizody Detour. A když už jsme u těch diskusí, tak stejně jako jezero vyplavilo několik záhad a lidských těl, kontakty mezi mnohými postavami nabídly hned několik nezapomenutelných slovních přestřelek.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Home (4. série, 3. epizoda) režie Kim Manners | scénář Glen Morgan, James Wong | poprvé vysíláno 11.10.1996

Co napsat a co dodat k již tisíckrát řečenému? Epizoda dvou scénáristických velikánů Glena Morgana a Jamese Wonga nazvaná jednoduše Home je možná nejznámější z celých Akt X. Drastické příběhy Sanguinarium a Unruhe, plné brutálních vražd a násilí, působí vedle této epizody jako takové veselé rodinné komedie. Je pravda, že i Home je tak trochu rodinný příběh, ale vzatý z poněkud jiného konce. Vyšetřování otřesné vraždy novorozeněte zavede Muldera a Scullyovou až na zchátralou farmu do idylického městečka Home ve státě Pensylvánie. Agenti zde objeví tajemství, která neměla spatřit světlo civilizovaného světa (a oči diváků se slabším žaludkem). Žádný div, že Home byla hned po svém odvysílání v USA stažena z televize a znovu uvedena až po třech letech, na Halloween roku 1999. Skrz litry krve, zohavená těla a zaživa pohřbená dětská tělíčka však oči některých diváků neviděly to nejdůležitější – že tato epizoda je skutečně děsivá a její atmosféra je hustší než výraz na tváři Alfreda Hitchcocka. Vskutku jeden z nejbrilantnějších hororů, kterým Morgan a Wong vzpomenuli na své předešlé mistrné kousky Squeeze, Ice a Die Hand Die Verletzt.

Na co nezapomeneme: Na takovou normální americkou rodinku Peackockových a její matku, která dlouhé dny nejraději tráví zastrčená pod postelí v temném pokoji bez oken. Těžko se zapomíná i úžasná skladba „Wonderful! Wonderful!“ od Johnnyho Mathise.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Paper Hearts (4. série, 8. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 15.12.1996

Zajímavý paradox. Nejlepší epizoda, která vyprávěla příběh o Mulderově sestře, a přitom není mytologií. Ačkoliv je Samantha stěžejním mytologickým prvkem, tak Paper Hearts, která o příběhu Mulderovy nezvěstné sestry pojednává, je krystalickou samostatně stojící epizodou. Scénárista Vince Gilligan však pro svůj příběh dokázal Samanthy brilantně využít. Pátrání po papírových srdíčkách sice na první pohled vypadá nevinně, nakonec se však sledování této epizody doporučuje jen psychicky silným jedincům. Vince Gilligan, jak už bývá v jeho případě zvykem, ze své epizody vytvořil krásný vícežánrový zážitek, ve kterém si své najdou příznivci smutných dramat, ale i fanoušci zapeklitých detektivek s charismatickou hlavní postavou v záporné roli. Tom Noonan, který ztvárnil úchylného masového vraha Johna Lee Roche, ve své roli odvedl maximum a na výsledku je to znát. Když se k tomu všemu přidaly ještě schopnosti zkušeného režiséra Roba Bowmana, který mimochodem touto dobou již připravoval první celovečerní film, není divu, že vznikla jedna z nejlepších epizod už tak špičkové čtvrté série. Další informace hledejte v recenzi.

Na co nezapomeneme: Je toho hodně. Především Mulderovy sny, které jsou zpracovány na jedničku a mají vše, co mít mají, hutnou atmosférou počínaje. Navíc v nich dojde k několika překvapivým okamžikům – Mulder zažije alternativní verzi únosu své sestry a se Samanthou se dokonce „setká“. Něžnější divačky Akt X si pak tuto epizodu dozajista hned několikrát milerády pauznuly – to když se na scéně objevily Mulderovy nešťastné oči. Na druhou stranu, pohled na dětskou kostru jistě nevyvolá zrovna tu nejlepší náladu ve většině z nás. Na závěr pak vzpomeňme nervydrásající scénu, v níž si to Mulder s Rochem definitivně vyřídí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• The Post-Modern Prometheus (5. série, 6. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé vysíláno 30.11.1997

Napsal jsem to už jednou a napíšu to zas – slunce je horké, voda je mokrá a Chris Carter je geniální. Stejná formulka platí i pro epizodu The Post-Modern Prometheus ze začátku páté série, další z Carterových autorských výtvorů. V jejím případě by se akorát hodilo zdůraznit ještě to, že obraz je černobílý. Aby totiž režisér dodal na atmosféře celého příběhu, dovolil při vzniku epizody použít pouze odstíny černé a bílé barvy. Celé vyprávění tedy vypadá stylově a získává vskutku magický nádech. Špičkové technické řešení se však netýká jen obrazu, ale i hudby, kamery a především výpravy. Je jen škoda, že některým českým divákům nemusí být všechny kulturní narážky a režisérovy pohnutky zcela srozumitelné. To ale nic nemění na velmi vysoké kvalitě epizody, která i navzdory vyřčenému nabízí jedno nádherné poselství, které je srozumitelné všem lidem, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti či národnosti. Další názory hledejte v recenzi.

Na co nezapomeneme: Na famózní soundtrack, díky němuž jste si v jednom kuse připadali jako na diskotéce osmdesátých let, a na závěrečné vystoupení nesmrtelné Cher, která svým hudebním poselstvím jistě zvedla náladu nejen Velkému Mutantovi. Nezapomenutelný je i Jerry Springer a vůbec celé to malebné prostředí, v němž se příběh epizody odehrává. A pak taneček… proboha, vždyť to je alfa a omega celého seriálu!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Bad Blood (5. série, 12. epizoda) režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 22.02.1998

V Aktech X snad neexistuje gagy a hláškami nahuštěnější epizoda, než je Bad Blood, vpravdě nesmrtelná klasika z našeho oblíbeného seriálu. Tato věta, která před několika měsíci na našem webu uzavřela recenzi této epizody, je všeříkající a nic dalšího v podstatě netřeba dodávat. Po epizodě The Post-Modern Prometheus je Bad Blood další z tzv. never happened X-Files episodes, tedy epizod, které se ve „skutečném“ světě Akt X nikdy nestaly. Ten, kdo tuto epizodu viděl, jistě toto moudré rozhodnutí Chrise Cartera schválí. Pokud vůbec existují, pak je v Aktech X velmi málo epizod, které jsou bláznivější, než tato. Bad Blood je velkolepá parodie téměř na všechno, co jsme v Aktech X kdy viděli. Vyniká především originálním stylem vyprávění, kdy jeden příběh, konkrétně nepříliš povedené vyšetřování případu z Akt X, vidíme ze dvou různých úhlů pohledu. Vyprávění Muldera a vyprávění Scullyové se přitom liší ve velmi vtipných detailech. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Když se řekne Bad Blood, tak se většině z vás vybaví jediná věc – zuby šerifa Hartwella. Při sledování těch pohledů, které tomuto fešákovi věnovali Mulder i Scullyová, se člověk nedokáže neusmát. V této epizodě pak agentka Scullyová strávila v pitevně více času, než je obvyklé. A že si tam užila! Jen by nás všechny jistě zajímalo, jaký asi musí mít drobná agentka žaludek, když při vážení všech těch střev a srdcí ještě stihne myslet na večeři a dostat chuť na pizzu. Byly bychom tu do rána, kdybychom vzpomínali na všechny strasti i slasti hlavních postav tohoto po všech stránkách scénáře pošahaného příběhu. Postel na mince i Mulderův taneček nad košem si připomeňme jen heslovitě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Folie a Deux (5. série, 19. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 10.05.1998

Epizoda, u které by se bál i Hitchcock. To není žádná laciná propagace, to je holý fakt. Folie a Deux obohatila Akta X o velmi specifickou atmosférou, kterou obalila vzrušujícím paranoidním nátěrem. A sladká paranoia postihla krom jiných postav agenta Muldera, což už samo o sobě je zárukou kvality a dobré zábavy. Agent Mulder si o to ostatně říká od samého začátku, když nechává Scullyovou ve Washingtonu a vyráží vyšetřovat na vlastní pěst (to je, mimochodem, jedna z výrazných změn, která tento díl odlišuje od zaběhlého konceptu vyšetřování z ostatních epizod). Onen prvek nelítostné paranoii, kterou člověk prostě nedokáže vyhnat z hlavy, je velmi vzrušující a celé podívané dodává šťávu. Při sledování si tak vzpomenete na příběhy jako Grotesque, Via Negativa a Field Trip, přičemž vliv té první jmenované je patrný téměř na každém kroku. Byla to koneckonců právě Grotesque, ve které si Mulder užil první dávku šílenství.

Na co nezapomeneme: Na co asi!? Na dost možná nejslavnější scénu mezi Mulderem a Scullyovou, při níž hrozil infarkt desítkám tisíců shippers. Jedná se o sekvenci, ve které Mulder leží upoutaný na nemocničním lůžku a je vzhledem ke svým předešlým paranoidním eskapádám všemi považován za blázna. V ten okamžik zoufalý agent řekne Scullyové, že ona je jeho „jediná z pěti miliard“ – jediná na celém širém světě, kdo mu věří. Myslím, že tomuhle může konkurovat snad jen taneček z The Post-Modern Prometheus.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, Vince Gilligan, John Shiban | poprvé vysíláno 09.05.1999

Co říct k epizodě, která je dle mého názoru s největší pravděpodobností nejlepší z celého seriálu. Věnovali jsme se jí už několikrát, krom obsáhlé recenze třeba fotografiemi z natáčení. Field Trip v sobě spojuje pochybnosti, zlá tušení a všudypřítomnou nejistotu prvních pěti sérií, přičemž to celé koření atraktivní a svižnou atmosférou série šesté. Navíc jakožto poslední samostatný díl šesté řady toto neobvykle originální a poutavé období symbolicky uzavírá. Byť neustálé dějové zvraty nenechávají diváka v klidu, musím velmi pochválit závěrečnou scénu záchrany obou agentů. Jedná se o zcela jedinečný shippers okamžik, který vztah Muldera a Scullyové dokonale vykresluje a nepotřebuje k tomu jediné slůvko.

Na co nezapomeneme: Jak už bylo řečeno v recenzi, Field Trip není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů,  je to cesta do jejich nejčernějších nočních můr. Proto jen těžko budeme zapomínat na okamžiky, kdy Scullyová nalezla „Mulderovu“ kostru, nebo když si Mulder ve „Skinnerově kanceláři“ uvědomí, že dost možná z jeskyně plné houbových výparů nikdy neunikl. Konkrétně u druhé zmíněné scény mám dodnes husí kůži. A myslím, že taktéž velmi obtížně budeme z hlavy vyhánět „Mulderův pohřeb“, na který jen tak mimochodem dorazí sám Mulder.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Via Negativa (8. série, 7. epizoda) režie Tony Wharmby | scénář Frank Spotnitz | poprvé vysíláno 17.12.2000

Nejlepší epizoda osmé série. Už z první věty lze snadno odvodit, že Via Negativa je těžký kalibr. V podstatě se dá říct, že příběh epizody se velmi podobá předcházejícímu Field Trip, je pouze navlečený do temného kabátu, který ponurost celé osmé sezóny skvěle symbolizuje. Scénárista Frank Spotnitz označil tuto epizodu za svůj osobní příspěvek do osmé série seriálu, v níž se tvůrci zavázali k návratu do starých dobrých hrůzostrašných časů prvních dvou sezón. Je jen velká škoda, že Muldera zde nepotkáme a Scullyovou uvidíme jen krátce, zato se do centra dění dostává agent Doggett, který si užije dost za oba dva zmíněné absentéry. Vůbec poprvé od začátku jeho působení na Aktech X se totiž na tohoto vyhlášeného skeptika snesou paranormální a jen obtížně vysvětlitelné jevy. Závěrečných deset minut, v nichž se tvrďák Doggett se svými děsy setká tváří v tvář, snad ani netřeba připomínat. Od prvního uvedení epizody nedávno uplynulo deset let, recenze je zde.

Na co nezapomeneme: Jednoduše řečeno, na posledních deset minut. Doggettovo psycho je jedním z nejmocnějších okamžiků v osmé sérii a každý skutečný fanoušek Akt X musel tuto děsivou sekvenci ocenit potleskem vestoje. Doggett samotný pak bezesporu nezapomene na svou hrůzostrašnou vizi, ve které se mu v rukou zjeví useknutá hlava agentky Scullyové. Sluší se taktéž připomenout, že v této epizodě se Doggett poprvé setkal s trojicí Osamělých střelců.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Release (9. série, 16. epizoda) režie Kim Manners | scénář David Amann | poprvé vysíláno 05.05.2002

Audiovizuální skvost deváté série a zároveň nejlepší epizoda tohoto období. Thriller Release s výraznými detektivními prvky je příkladem bezchybné spolupráce mezi režisérem Kimem Mannersem a hudebním skladatelem Markem Snowem. Hned několik scén této detektivky, která definitivně uzavírá Doggettův bolestivý rodinný příběh, si budete dlouho pamatovat. Téma Doggettova uneseného a zavražděného syna, které bylo představeno na začátku osmé série, tvůrci považovali za velmi důležité, a tak mu nakonec věnovali jednu z posledních epizod celého seriálu. A jak už jsem naznačil, výsledek je téměř výjimečný. Vůbec se nebojím říct, že toto v kapitolách vyprávěné rozloučení se synem agenta Doggetta je prostě lepší, než sbohem, které jsme v sedmé sérii dali Mulderově zmizelé sestře.

Na co nezapomeneme: Na ten jemný, a přece tak silný a nesmírně podmanivý klavírní motiv, kterého maestro Snow využil hned několikrát. Asi už nikdy z hlavy nedostanu zatčení kadeta Haeyese a závěrečnou scénu, v níž smířený Doggett vysypává popel svého syna do moře. Přiznám se, že v ten okamžik jsem měl v očích slzy.

 

Řeč čísel: Nejúspěšnějším obdobím Akt X, pakliže se řídíme tímto vyhlášením, se stala třetí série, z níž se mezi dvacet nejlepších dostalo rovnou pět epizod. Následuje ji série druhá se čtyřmi epizodami. První a pátá řada nabídly po třech epizodách, čtvrtá série epizody dvě a šestá, osmá a devátá série po jednom dílu. Absolutními vítězi celého vyhlašování jsou však dva lidé. Ze scénáristů je to Darin Morgan, jehož tři nejslavnější humorné příběhy v žebříčku pochopitelně nechybějí. Zabojoval také Darinův starší bratr Glen Morgan, který ve spolupráci se svým věčným parťákem Jamesem Wongem procpal do tohoto vyhlášení hned čtyři své epizody – atmosferické klenoty Squeeze, Ice, Die Hand Die Verletzt a Home. Měřeno po stránce režisérských schopností a zkušeností je však rekordman tohoto žebříčku jasný: Kim Manners se posadil na režisérskou židli skoro u poloviny z výše uvedených epizod. Takže díky pane režisére, my nezapomeneme.

Mimochodem, vítězem této ankety je svým způsobem i Queequeg. Ten se všehovšudy vyskytl ve třech epizodách Akt X, z nichž hned dvě se probojovaly do tohoto vyhlášení. Strašlivá smrt v ústech gigantického aligátora však Queequega nezastavila – své zmínky se pejsek dočkal ještě v dílech Alone a Trust No 1. Tomu se říká bojovník!

Komentáře: 16

Když se Chris Carter na konci roku 1996 vyjadřoval k tomu, proč vznikl seriál Millennium, řekl doslova: „Existovaly příběhy, o kterých jsem cítil, že je nemohu zařadit do Akt X, protože pojednávaly o skutečných kriminálnících a opravdových lidských zrůdách. Proto vzniklo Millennium.“

Nejsilnější impuls pro vznik nového seriálu ale samozřejmě dala producentská společnost Fox, která si nový projekt od Cartera jednoduše objednala. Není se ani čemu divit, na podzim 1996, kdy dohoda vznikla, stejná televizní stanice vysílala čtvrtou sérii Akt X, která se v tomto období stala televizním superhitem a mezinárodním fenoménem. V zákulisí se hovořilo, že Carter získal atraktivní honorář, kdy měl za každou epizodu inkasovat jeden a půl milionu amerických dolarů. Nový seriál se původně měl jmenovat 2000, nakonec byl ale zvolen název Millennium, který odkazuje právě na nové tisíciletí.

Herci z Akt X v seriálu Millennium | Terry O'Quinn | Randy Stone

Začněme několika suchými fakty, po nichž se na Millennium podíváme hlouběji a zasadíme si jej do kontextu se seriálovým vesmírem Akt X. Základní informací je, že seriál Millennium se skládá ze tří sezón, z nichž první a třetí nabízejí dvaadvacet, zatímco ta druhá třiadvacet epizod. První série byla vysílána od 25. října 1996 do 16. května 1997. Tehdy Millennium získalo vysílací čas v pátek večer, odkud vystrnadilo Akta X, která byla počínaje čtvrtou sezónou přesunuta na neděli. Pilotní epizodu sledovalo v den premiéry rekordních 18 milionů amerických domácností. Pod první sérií se výrazně podepsal Chris Carter se svými nejbližšími spolupracovníky, což je ostatně důvod, proč první řada Millennia svým temným laděním tolik připomíná stejné období u Akt X. Z celkových dvaadvaceti epizod první řady čtyři režíroval David Nutter, jehož filmografii zdobí takové klasiky jako Beyond the Sea či Irresistible. Právě atmosféra těchto dvou slavných epizod je takřka totožná s tím, co nám tvůrci představili v Millenniu. Carter pochopitelně naplno využil sil svého tvůrčího týmu a vložil svou důvěru do rukou těch nejzkušenějších autorů typu Glena Morgana a Jamese Wonga (napsali tři epizody) či Franka Spotnitze (dvě epizody).

S druhou sérií začal Carter svůj vliv na seriál ztrácet. Není se čemu divit, druhá řada Millennia se vysílala od 19. září 1997 do 15. května 1998, kdy Akta X vstoupila do páté sezóny. V té musel Carter o své nejstarší dítko pečovat hned v několika ohledech, kdy krom spletité mytologie finišovaly přípravy na uvedení prvního celovečerního filmu. Nový vzduch však Millenniu prospěl, téměř absolutní volnosti se mohli těšit scénáristé Glen Morgan a James Wong, kteří zajistili scénáře k neuvěřitelným dvanácti epizodám (včetně dvou prvních a dvou posledních). Morgan s Wongem v té době měli dostatek času i tvůrčího prostoru, protože rok předtím byl zrušen jejich ambiciózní science-fiction projekt Space: Above and Beyond, kvůli němuž před lety opustili dokonce samotná Akta X (jejich kuriózní rozlučka v závěru Die Hand Die Verletzt je dodnes nezapomeutelná). Nyní se Morgan s Wongem vrátili v plné síle a těžili z toho všichni, diváci především. Druhé období Millennia však obohatila ještě jedna další autorská ikona.

Od první epizody druhé sezóny se totiž mezi producenty a konzultanty zařadil Darin Morgan. Tento mladší bratr výše zmíněného Glena napsal jedny z nejpopulárnějších epizod Akt X (vzpomeňme na příběhy o Clydeu Bruckmanovi a Jose Chungovi). Ona černohumorná originalita Morganovi nechyběla ani při psaní jeho dvou scénářů pro Millennium. Zatímco v Aktech X jeho epizody režírovala trojice zkušených tvůrců Bowman, Manners a Nutter, v Millenniu si oba své scénáře zrežíroval sám Darin, čímž dokázal do obou příběhů vpravit o to více své esence. První z nich, devátá epizoda druhé série Jose Chung's Doomsday Defense, pochopitelně odkazuje na možná nejslavnější postavu, kterou Morgan zplodil. Na scénu se vrací cynický spisovatel Jose Chung, jehož četná střetnutí s Frankem Blackem nemají chybu. Tu ostatně nemá ani zbytek epizody, která jinak popisuje bláznivé vyšetřování smrti bývalého člena sekty egosofistů. Morgan zdárně paroduje některé prvky známého scientologického náboženského hnutí. V druhé své epizodě, která je jednadvacátým dílem druhé série s názvem Somehow, Satan Got Behind Me, je Morgan snad ještě divočejší. Popisuje setkání čtyř démonů v jedné laciné kavárně, kde si tito čtyři staří známí povídají o rutině, kterou už několik staletí prožívají, když dennodenně přinášejí zkázu svým lidským obětem.

Třetí série byla vysílána od 2. října 1998 do 21. května 1999. V této závěrečné sezóně již není tolik patrný vliv Carterův, ani Wongův a Morganův. Duchovní otec seriálu ale přeci jen napsal několik scénářů, zatímco Wong s Morganem se poroučeli úplně. Scénáristé i režiséři v tomto období se relativně často střídali, a tak celková atmosféra třetí série není tolik ucelená jako v případě prvních dvou. Třetí řada je o poznání akčnější a zdaleka již ne tolik celistvá a kompaktní jako její předchůdkyně. Zajímavá je práce Thomase J. Wrighta, který z celkových šedesáti sedmi epizod seriálu režíroval jednatřicet. Jen ve třetí sezóně zrežíroval rovnou polovinu dílů, včetně toho prvního a posledního. Wright nakonec dostal na starost i definitivní rozlučku s Frankem Blackem v epizodě Millennium na začátku sedmé řady seriálu Akta X. Seriálové Millennium totiž skončilo náhle na jaře 1999 a nedožilo se tak ani příchodu roku 2000. Důvodem byla klesající sledovanost, byť kritika seriál chválila i po třech letech vysílání. Kompletní seznam epizod, včetně dalších informací, nabízí millennium-thisiswhoweare­.net, kde se nachází stále aktualizovaná encyklopedie zasvěcená celému fenoménu.

Odlišnosti i spojitosti: Člověk by čekal, že seriály Akta X a Millennium toho budou mít mnoho společného. Opak je pravdou. Tak například se liší základní přístupy, kdy v Aktech X sledujeme dvě hlavní postavy, jejichž názorový rozkol, vedený od samého počátku, se stává ústředním tématem seriálu. V Millenniu není prostor pro skeptika či věřícího a jejich nekonečný střet (byť ten je v Aktech X doveden k dokonalosti a podpořen vynikajícími hereckými výkony obou představitelů). Millennium nabízí de facto jedinou hlavní postavu, se kterou si její autor, Chris Carter, vyhrál. Frank Black toho moc nenamluví. Frank Black se dokonce ani moc neusměje. Frank Black není vlastně ani příliš hezký. Přesto je to postava, která ve vás dokáže vzbudit emoce, jež mnohdy povedou ke značným sympatiím. Je to postava, které brzy začnete upřímně fandit. To vše by se samozřejmě nestalo, kdyby se představitelem hlavní role nestal kvalitní a schopný herec. Tím Lance Henriksen, který Blacka ztvárnil, bez jakýchkoliv pochyb je.

Hlavní postava seriálu Millennium je zkrátka kapitola sama pro sebe. Nabízí se vtipné srovnání obou seriálů – zatímco v Aktech X máme pohledného agenta FBI a sexy bioložku, Millennium nabídne jednoho obstarožního okultistu. Kdo Frank Black vlastně je? Frank Black je forenzní poradce a externí spolupracovník FBI, který dlouhá léta pracuje jako autor profilů masových vrahů. Lze předpokládat, že by si s agentem Mulderem mohl dobře rozumět (ti z vás, kteří si pamatují, že před nástupem na Akta X působil Mulder v oddělení násilných činů a vypracovával zde právě profily vrahů, dostanou malé plus). Je zde však jedna podstatná věc, která Blacka odlišuje. Tou je jeho unikátní schopnost vidět svět očima masových vrahů, vcítit se do kůže pachatelů těch nejohavnějších okultních zločinů.

Oba hrdiny naopak spojuje jistá forma establishmentu, která je buď zpovzdálí sleduje nebo jim přímo dýchá za krkem. U Muldera je to FBI i Syndikát, u Blacka je to skupina Millennium. Frank Black se sice nejprve s členy skupiny schází a spolupracuje s nimi, postupem času se však objevují nové znepokojivé indicie. Ty mají na svědomí scénáristé Wong a Morgan. Právě oni se rozhodli, že významně změní směr seriálu a v období druhé sezóny tak začalo postupné opouštění konceptu masových vrahů a intenzivnější zaměření na intriky a vládní spiknutí okolo skupiny Millennium.

Pokud mohu mluvit, našel jsem zálibu v obou těchto ve finále dosti rozdílných cestách. Nakonec to nejlépe shrnul samotný Carter, který při premiéře seriálu pronesl, že stačí, když vytvoříte bystrého hrdinu a postavíte ho proti temnému pozadí. Vše ostatní už samo přijde, což se ostatně dokonale vyplnilo už v případě Carterova předešlého televizního projektu s postavou Foxe Muldera.

Další odlišnosti už jsou nenápadnější. Zatímco Akta X se primárně odehrávají ve Washingtonu D.C., hlavním městě Spojených států a nervovém centru americké politiky, seriál Millennium se naopak od velkoměst východního pobřeží odvrací a diváka zve na severozápad USA. Frank Black žije se svou manželkou Catherine a malou dcerkou Jordan v útulném žlutém rodinném domku na předměstí Seattlu. Bývalý agent se na toto místo přestěhuje, aby svou rodinu ukryl před nebezpečím běžně číhajícím v potemnělých uličkách velkoměst. Zatímco Frank Black tak žije občas až v nezvyklé rodinné idylce, pro hrdiny z Akt X je rodinný život něčím tak vzdáleným, že i mimozemská civilizace se zdá býti více na dosah.

Nic ale není trvalé, a tak stejně jako v životech Muldera a Scullyové, i v životě Franka Blacka se události pomalu dávají do pohybu a hlavního hrdinu brzy zasáhnou některé osobní tragédie. Bylo by však nanejvýš kontraproduktivní se zde o nich rozepisovat (i přesto, že seriál je téměř patnáct let starý, mohou se mezi vámi nalézat ti, kteří jej ještě neviděli a jimž bych nerad kazil překvapení). Samozřejmě bych vám rád doporučil koupi originálních DVD se seriálem, ale protože v České republice nebyla nikdy oficiálně vydána, nemohu tak učinit. Nalezente-li však epizody v českém dabingu, nelekejte se a dejte jim šanci. Na poměry konce devadesátých let je dabing Millennia vysoko nad průměrem.

Dále by vás mohlo zajímat: Seriál Millennium v knižní podobě

Donnie Pfaster by byl hrdý: Je tedy jasné, že při vytváření základního konceptu se Carter nesnažil zplodit druhá Akta X. Výsledná podívaná je natolik svébytná, že nakonec lze s jistou nadsázkou říct, že krom jmen tvůrců (a geniální hudby) nemá Millennium s Akty X společného zhola nic.

Carter přiznává, že významnou inspirací při vzniku Millennia mu byl detektivní thriller Se7en (1995), který natočil David Fincher. Temná a v závěru skvěle vypointovaná podívaná sleduje nesourodou spolupráci dvou detektivů vyšetřujících sérii brutálních vražd, které inteligentní a precizní zločinec páchá podle výkladu sedmi smrtelných hříchů. Biblická problematika je častým tématem i pro Franka Blacka.

Pokud jde o Akta X, v mysli mnohým vyvstane mistrovská Irresistible z druhé série. Shodou okolností se jedná o epizodu scénáristy Cartera a režiséra Nuttera, kteří posléze měli mnoho společného s úvodem do světa Franka Blacka. Irresistible je unikátní právě v tom, že postrádá prvek nadpřirozena, který je pro Akta X jinak typický, a jeho absenci nahrazuje vcelku všedním strachem, který do diváka svými hrůznými činy pumpuje hlavní záporák a regulérní zrůda jménem Donnie Pfaster. Ten je prachobyčejným vrahem z masa a kostí, zároveň však fetišistou a sexuálním sadistou, což jsou bonusové úchylky, jimiž jsou běžně obdarovány záporné postavy v seriálu Millennium.

Vtip je v tom, že i bez paranormálních jevů, mimozemšťanů a duchů dokáže Millennium budovat hutnou atmosféru nasáklou strachem, zoufalstvím a beznadějí. Zkrátka a dobře: Akta X jsou jenom jedna. Ale to Millennium taky.

Komentáře: 11