Kult X

autorka Tara Avery | překlad luca | rating PG | kategorie V, A, UST

Jsi vyděšené dítě s velkýma očima, zoufale prosící o spánek. Stíny kolem tebe jsou neproniknutelné, připomínají příšery, připomínají tvého otce. Hledáš odpovědi od té doby, co jsi pochopil, že ne všichni otcové ubližují svým dětem. Dožaduješ se jich poté, co ses dozvěděl, že většina matek své děti objímá a ukládá do postýlky, jen ne ta tvoje. Nikdy tě nepohladila, nikdy ti nenatřásla polštář. Vím, že za svou nespavost viníš zmizení své sestry, ale myslím, že je v tom mnohem víc. Myslím, že jsi pořád ten malý chlapec, chycený v nedostatku porozumění. Nikdy jsi nestál o hvězdy nebo měsíc, slunce, lásku… Vážně. Prostě jsi jen chtěl, aby ti bylo dovoleno spát bez pláče, beze strachu z půlnočního výprasku, bez nočních můr, bez svíravého pocitu, co se ti stane, až procitneš. A možná… možná jsi toužil i po té lásce. Být rodiči opatrovaný tak, jak jsou opečovávané jiné děti.

Já jsem malá holčička s příliš mnoha sourozenci, se smutkem po otci a s přehnaně úzkostlivou matkou. Já jsem nikdy spát nechtěla, protože jsem sdílela pokoj se starší sestrou. Na stěnách visely plakáty s chlapci, hudebními skupinami a vůbec věcmi, které se mi ani trochu nelíbily. Toužila jsem po vlastním prostoru. Ironicky řečeno, chtěla jsem vidět záři nočních hvězd na stropě, které mi vypovědí všechna tajemství vesmíru. A to je můj věčný problém. Vždycky jsem chtěla pochopit všechna ta tajná zákoutí, vážně pochopit, ne se spokojit s verzí mé matky, která nenabízela žádné opravdové odpovědi. Sestra mě neustále škádlila vybíráním potencionálních nápadníků, přestože jsem právě prožívala období nenávisti ke všem chlapcům a čemukoliv, co se jich týkalo.

Jsem malá holčička s rusými kadeřemi, skládanou sukní a podkolenkami. Jsem typická americká dívka z typické americké rodiny. Jedli jsme dušené maso, pečené steaky, nadívané kuře. A každou neděli jablečný závin, doma připravený, nikdy nekoupený.

Topím se v hříchu od té doby, co jsem byla dostatečně stará na to, abych pochopila, že já, má sestra, má matka, mí bratři, můj otec, my všichni jsme na cestě do pekel. Peklo je obrovské ošklivé místo, když je ti šest let. Peklo je nekonečné, trýznivé utrpení po životě. Tohle se říká dětem, i hodným dětem. Půjdeš do pekla, jestliže neuklidíš svůj pokoj, nesníš všechen hrášek, neřekneš prosím a děkuji. Jsem dívka, která se směje a zná odpovědi na všechny otázky v nedělní škole. Nedělní škola je obrovské ošklivé místo, ať je ti, kolik chce. S jeptiškami, které tě švihají přes ruce rákoskou nebo pravítkem, když neumíš správně odpovědět, řekneš něco špatného, zeptáš se na něco nevhodného. Stále pokládám otázky, jim navzdory. Možná naschvál. Sedni si, vstaň, zmlkni, odpověz, pamatuj si všechno, neptej se na nic, dívej se na papír, Dano! Ježíš miluje všechny děti, které beztak půjdou do pekla. Jsem rozesmáté děcko z typické americké rodiny, s pečeným vepřovým, jablečným koláčem a šrámy na rukou za kladení nemožných dotazů. A moje matka se diví, proč jsem ztratila svou víru.

Ty jsi pořád to unavené dítě, vidím ho skrývat se ve tvých očích. Zjevuje se, když si myslíš, že se nedívám. Přichází mučit, posmívat se, soužit. Ví, že ho nemáš rád. Ví, že ti připomíná minulost, kterou jsi chtěl jen a jen zapomenout. Nedovolí ti zapomenout. Je jako přízračná bolest, kterou někdy cítím na dlaních svých rukou, zatímco zpívám žalmy během nedělní mše. Už dávno jsem chorál nezpívala bez lesku viny v očích. Viny, kterou jsem si sama nezpůsobila. Jsme na tom stejně, jenomže já si jí život ničit nenechám. Ne jako ty. To nemilované dítě tě zraňuje, pokrývá tě stíny provinění jako přikrývka, pod kterou ses marně schovával před obrysem svého otce ve dveřích, když přicházel, aby tě bil. Řekl jsi někdy někomu, že sis občas přál, aby tě nechal na pokoji a praštil Samanthu místo tebe? Snažil ses někdy bojovat s těmi pocity, Muldere? Pokusil ses sám sobě podívat do očí? My oba víme, že trpíš krutými pochybnostmi. Ale víš už, odkud se vzaly?

Já jsem se cítila provinile, že nejsem chlapec. Udělala jsem ze sebe uličnici, ječící na matku, aby mě neholčičkovsky oblékla a ostříhala mé dlouhé vlasy tupými, dětskými nůžkami, když mi bylo devět, deset nebo jedenáct. Chtěla jsem, aby mě můj otec miloval stejně jako Billa a Charlieho. Toužila jsem, aby mě vzal na moře, učil mě, jak se chová hrdý nositel příjmení Scully. Přála jsem si znát všechna tato tajemství tak strašně, jako jsem potřebovala pochopit všechny záhady světa. Prodala jsem se kvůli tomu. Stala jsem se někým, koho jsem nenáviděla, ale Bože, můj Achab mě přesto miloval. Byla jsem jeho námořnická dcerka, jeho malá holčička, která se chtěla změnit v chlapce, jeho děvčátko, které četlo pohádky s baterkou pod dekou, aby si připomínalo, že je jednou provždy princeznou a ne rytířem. Víš, vlastně jsem nikdy neměla ráda Melvilla. V Moby Dickovi nevystupují žádné ženy. A já jsem nikdy nechtěla být opravdový kluk. Jsem však celá? Můžu se přít sama se sebou?

Když jsem ještě byla malá, otec mi řekl, že musí odjet na dlouhou cestu. Tehdy se mi zdály tři dny jako celá věčnost, co potom tři měsíce? Ptal se mě, co mi má přivést, a protože jsme si noc předtím před spaním četli Krásku a zvíře, požádala jsem o růži. Rozesmál se a já jsem samozřejmě nechápala proč. Podotkl, že růže jsou určeny velkým holkám, že ten čas přijde později, a co že by chtěla malá holka? Panenku? Hru? Zlobila jsem se, že mě nazval malým děvčetem v přítomnosti mých sourozenců – Bill si mě pak bude kvůli tomu dobírat, jak jinak – takže jsem založila bojovně ruce v bok a pronesla: Chci, abys už odešel. Tak moc jsem se pro něj snažila stát chlapcem, a že mě nahlas označil za dívku, byla krutá zrada, právě tady přede všemi. Nejspíš jsem si měla všimnout té hrůzy v jeho očích, ale neudělala jsem to. Cítila jsem se v právu. Má matka mi důkladně vyčinila, hned jak otec odešel.

Děkuji, Achabe.

Proč se hodným dětem dějí zlé věci, Muldere? Nikdy jsme se o tvém dětství příliš nebavili, ale určité věci jsem pochopila z tvých spisů, ze složky tvé sestry, z náznaků, které nikdy nahlas nevyslovíš. Vím například, že nemáš žádné hřejivé vzpomínky z Vánoc. Proč tě tvůj otec tak nenáviděl? Proč právě tebe ze všech lidí na světě? Prostě tě dost nemiloval? Nebo jsi jen představoval snadný terč? Přeji si, prosím Boha, aby si byl býval vybral někoho jiného než tebe. Kým dnes můžeš být? Uvnitř tebe je něco ochromujícího, smutného, dětského. Kvůli tvému otci zůstalo uvězněno ve tvém nitru věčné dítě. Vidím ho, bojuje s tebou, směje se skrze tvé vtípky, pláče ve tvých očích. Když vyšetřujeme případy unesených, zraněných nebo zabitých dětí, vidím toho malého hocha v tobě zápasit o udržení zdravého rozumu.

Mezi námi není vůbec nic snadné, Muldere. Nic jednoduchého nebo správného nebo dobrého. Ani to novoroční políbení, něžné, prosté, tradiční. Oba jsme věděli, že něco není tak úplně v pořádku. Šeptal jsi Šťastný nový rok, Scullyová, já tvá slova opětovala, a ten svíravý smutek nás oba zase pohltil. Pořád nemůžeme utéct duchům z dětství. Já jsem pořád studená, ty jsi pořád unavený. Já jsem pronásledována katolickou vinou, tebe stále straší křik tvé sestry, tvé matky, tvého otce i sebe samého. Jsi bílý rytíř v nablýskané zbroji, zachraňující celý svět, protože kdysi neochránil nejdůležitější ženu svého dětského života. Jsi vystrašené dítě, které si myslí, že selhalo. Je ti třicet devět let a pořád jsi tím trpícím malým chlapcem. Nikdy jsem neviděla nic smutnějšího. Jsme zničení, roztříštění, zatracení. Lidská srdce nemohou být lámána, lámána a lámána, a pak opět skládána dohromady. Bum, bác, tisíc kousků. Jsou věci, které už ani to nejdokonalejší lepidlo neslepí.

Toužíš být milovaný, ochraňovaný, pozorný, bezchybný. Já tě chci milovat, ale nemůžu. Nic není snadné mezi námi. Nic není prosté. Já chci nechat své vlasy růst a tančit, ačkoliv neudržím tón. Chci, abys se mnou odešel za soumraku, a vyprávěl mi o všech záhadách vesmíru, které se skrývají v tvých dětských očích. Chci, aby sis se mnou hrál na honěnou v dešti – teplém, letním dešti, který činí svět svěžím, milým, znovuzrozeným. V takovém dešti, o jakém v zimě jenom sníš. Chci, abys za mnou běžel, dokud nepadneme a nebudeme se milovat, zatímco jemné, vlahé kapky budou chladit naši horkou kůži. Chci vidět hvězdy tančit beze strachu nad našimi hlavami. Chci nebesa plná hvězd, zářících jako malé, čiré diamanty. Chci je nosit ve svých vlasech. Chci, abys položil své srdce na mou ruku, abych ho mohla utěšit. Chci mu říct, že už není důvod pro ubližování. Chci ti dát své srdce, Muldere, abych ho viděla rozplynout se ve tvých sametových, teplých dlaních. Chci, aby ses na mě podíval těma očima, kterým je mnohem míň než třicet devět let, a řekl mi, že je všechno v pořádku, že patříme jeden k druhému. Nebylo by to krásné?

Namísto toho sedíme na tvém gauči, koukáme společně do spisu a ty mrtvé oči zabitých dívek koukají na nás a vysmívají se nám. Mají otce a bratry, matky a sestry, kočky a psy. Vlastně měly. Teď mají modřiny kolem očí, podlitiny na krku, jizvy na zápěstích. Jako ty jsi míval. Nechávají šrámy na našich duších. Jsme poznamenáni každým takovým dítětem, i když nosíme šaty na míru od Armaniho, odznaky a zbraně. Každé padlé dítě bereme do svého srdce, protože víme, že jsme na pokraji zkázy nás samých.

Chci se dostat skrze tu věčnou, nevelkou propast, která nás odděluje, chci ti vypovědět všechny své dětské sny a chci, abys ty mi vyprávěl o věcech, které tě roztrhaly na kusy, když jsi byl dítě. Ale vím, že to nedokážu, nemůžu, stejně jako ty. Ten malý, nevyřešený prostor postavil mezi námi silnou zeď – křišťálovou stěnu, skrze kterou tě jasně vidím, ale krystaly z tebe dělají šestiletého hocha, jakým jsi kdysi byl. Máš tytéž smutné oči, tutéž nekonečnou oddanost, tutéž vinu zlomeného srdce, tak nezaslouženou. Zajímá mě, jestli mě také tak vidíš. Chci křičet, ale nemůžu.

„Co se musí stát, abys klidně usnul, Muldere?“

Vypadáš překvapeně, samozřejmě, a skládáš papíry do složky ve správném, přesném pořadí. Ani si to neuvědomuješ. Chtěla bych ti vrátit zpátky dětství, nepoznamenané strachem a týráním, ale vím, že je to nemožné. Ve hvězdách nečekají žádná splněná přání, když jsem smutná a je mi téměř třicet sedm let. Je v nich jen to málo, co mohu udělat.

„Potřebuji, aby všichni bastardi jako tenhle“ rozhodíš rukou po stole, na kterém leží otřesné fotografie mrtvých dívčích těl, „zmizeli z tohoto světa.“

Přikývnu. Sedíme tiše, ale nepokračujeme v práci, která nám byla uložena.

„Víš…“ začnu opatrně, téměř stydlivě „víš, že tohle nemůžeš dokázat, že ano, Muldere? Víš, že je to nemožné.“

Dítě v tobě křičí za tvýma očima. Dítě ve mně buší pěstmi do zdí studené klece, do stěn ledového srdce.

„Já vím. Proto nemůžu spát.“

„Je mi líto, že jsem tě neobjala na Štědrý den.“ Oba víme, o čem mluvím. „Opravdu jsem chtěla.“

„Já to chápu, Scullyová.“

„Vážně?“

Věnuješ mi letmý úsměv, projev pochopení. „Oba špatně spíme.“

Na křišťálové zdi se objevují první prasklinky, ale je jich stále málo. Jednou se celá zhroutí. Natáhnu se napříč propastí a položím svou ruku něžně na tvou. „Prozatím.“

„Prozatím“ šeptá.

Naše tváře se téměř dotýkají, dýcháme stejný vzduch, aby naše srdce tloukla. Pak se vrátíme k práci.

Prozatím…

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 9.11.2008 v 0:00 v kategorii Povídky.