Kult X

autorka Arte

Zase zašustění. Zase někdo, kdo nechává odpadky na zemi. Oddechla si a znovu se usadila. Sledovačky bývají někdy pěkně nudné. Ale o tohle jí u tohoto případu šlo. Žádná Akta X. Nemusela čekat, že najednou zpoza rohu vyrazí nějaký další mutant nebo mimozemská hrouda slizu. Požádala o jeden případ mimo. Bez Muldera. Těch paranormálních překvapení bylo moc. Jednou si snad může odpočinout u „rutinní“ sériové vraždy. Skinner sice nebyl příliš nadšený, ale chápal ji. Naštěstí. Vrah si vybíral tmavá a tichá místa. Jako tohle podzemní parkoviště. Už si samozřejmě sestavila jeho profil.

Šlo o muže středních let, mezi třiceti a čtyřiceti. Připadá si společensky nepochopený a dává si s ženami po internetu schůzky. Na FBI se doporučila informace, že se může objevit zrovna tady. Teď šlo jen o to, jestli přijde nebo ne. Nevěděla, pro kterou možnost by byla více.

Kdyby přeci jen přišel, může zavolat posily, ale ráda by ho vyřídila sama. Chtěla se zbavit pověsti, která se za ní táhla od doby, kdy byla přidělena k Aktům X. „Paní strašidelná,“ ha ha ha. Jak vtipné. Její kariéra vypadala docela slibně, než se to stalo. „Mulder to jistě pochopí,“ zapřemýšlela. „Nikdy nebyl na obyčejné případy a já bych už něco takového potřebovala.“ Raději nechtěla znát jeho reakci. Pochopitelně nevěděl, že je tady. Teď je nejspíš doma a kouká se na televizi. Pomalu začínala litovat, že nedělá to samé. Ale alespoň se nemusela trápit, že je přitom pokaždé sama. Co vlastně dneska dávají?

Teď. Kroky. Vyskočila za auta v nejvyšší tichosti a zavřela dveře. Kdyby udělala i ten nejmenší zvuk, slyšel by to i na konci garáže. Pitomá ozvěna. Najednou se jí chtělo kýchnout. Zákon schválnosti. Vylekaně si rychle zakryla pusu a pomalu dýchala nosem. Dobré. Kroky se blížily k ní. Skryla se za roh a nachystala zbraň. To by asi nebylo moc vtipné, kdyby to byl nějaký opilec, co se ztratil v průchodu. Ale to ne. Kroky byly pravidelné a sebevědomé. Kroky se blížily k rohu. Už. Vyskočila zpoza rohu.

„Muldere!“, mířila hlavní služební zbraně přímo na hrudník svého partnera.

„Scullyová! Ahoj! Říkal jsem si, že tě tu potkám,“ zareagoval. Měl očividně dobrou náladu.

„Mohla jsem tě zastřelit! Čekala jsem cokoliv, ale tohle tedy ne,“ oddechovala. „Uklidni se,“ přikázala si. Srdce jí bušilo.

„No jo. Promiň. Můžeš mi to odpustit?“, ptal se s hraným mučednickým výrazem, “dáš si gumové medvídky?“, natáhl k ní ruku s pytlíkem.

„Každou chvíli sem může přijít vrah tří žen a ty mi nabízíš gumové medvídky?“ ptala se.

„Slunečnice už neměli,“ usmál se.

„Jako bych tě neznala,“ vzdala se.“Jak vůbec víš, že jsem tady?“

„Od tvého…hm… dobrodince?“

„Skinner ti to řekl? Kdy?“

„Ptal jsem se, co se děje, protože ses mi zdála nervózní. On je hned ten druhý, kterému bys to řekla. Nebo se mýlím?“, hádal Mulder.

„A to ti to řekl jen tak?“, otočila se aby si šla sednout do auta. Byla zima.

„Chvilku jsem to z něj páčil,“usmál se a vykročil za ní. „Proč jsi vlastně chtěla svůj případ?“, ptal se, sedajíce se do auta na sedadlo spolujezdce.

A je to tu. Tohle mu zrovna nechtěla vysvětlovat. „Víš, jen jsem chtěla oddech. Něco… aspoň trochu normálního.“, řekla skoro omluvným tónem.

„A pročs‘ mi to neřekla? Říkal jsem si, co se děje. Pochopil bych to… možná,“ protahoval vtipem a strčil si do pusy další bonbón. Scullyová neodolala a vzala si taky.

„Mně by to vážně nevadilo,“ mluvil, zatímco cumlal medvídka.

„To jsem ráda, říkala jsem si, co mi na to řekneš, začínám být závislá na tvých názorech,“ usmála se a polkla. Nikdy gumové bonbóny necucala. Nechápala, jak to může Mulder tak dlouho vydržet.

„To neřeš, co je to za případ? Říkala jsi něco o třech ženách,“ zajímal se.

„Ano, sériová vražda, láká je na internetu, pak se s nimi schází a pak je zabíjí. Nožem. Předevčírem jsem dělala profil. O tom jsi ale věděl. Můžu si vzít ještě?“

„Určitě,“ položil sáček na palubní desku, “takže až tak normálního? Člověk by řekl, že tak maximálně den a Akta X ti budou chybět,“ přemýšlel nahlas.

„Asi ano, už tu trčím celou noc. A o hladu,“ usmála se a vzala si další, červený, „co tě přimělo přijít tady za mnou?“

„Přesně to, cos teď řekla. Věděl jsem, že na tom budeš takhle. Proti tomuhle jsou saláty hadr, co?“ kývl hlavou směrem k bonbónům.

„No… skoro. Ne, že bych je musela každý den,“ujistila ho.

„Saláty nebo medvídky?“

„Medvíd… Pst! Něco jsem zaslechla!“ nastražila sluch a Mulder poslušně zmlkl a hledal pohyby ve tmě.

Ze tmy se ozvalo: „Dej nám pokoj… tomu domu, my zpíváme…“ s krátkými pauzami opileckým hlasem někoho, kdo hodně dlouho pil. Oba se usmáli a zhasli světlo uvnitř.

„Něco mi říká, že ten tvůj vyvolený se asi nedostaví. Už jsou skoro dvě hodiny. Co kdybys už to zabalila?“ navrhoval.

„Mně zas něco říká, že se nemýlíš. Asi už půjdu. Jdeš se mnou, že ano?“

„No, co myslíš, že bych to tu vzal za tebe?“ ptal se vyjeveně a zasmál se.

„Tak to asi ne, taky jsi nespal, jde to na tobě vidět,“ usmála se.

„Mám kruhy pod očima? Kruci! To mi zničí můj společenský život!“ štkal zoufale.

Scullyová se rozesmála. „Jaký, prosím tě? Jedeme?“

„Jen se snaž nepřejet toho opilce, prosím.“

„Zkusím to,“ odtušila.

„A co kdybychom… no… jeli ke mně? Je to blíž. A byl jsem ve videopůjčovně,“ zkoušel nejistě.

Scullyová nepostřehla jeho nervozitu. „Dneska asi ne, jsou dvě v noci a všechno, co chci, je dát si horkou sprchu a spát. Ale jindy by to bylo skvělé. Určitě,“ usmála se.

Mulder byl rád, tu otázku už chtěl mít za sebou. Nevěděl, jak bude Scullyová reagovat.

Za chvíli dojeli před Mulderův dům. Vystoupil a zamával.

„Tak zítra ráno v kanceláři!“ usmál se, otočil se a odešel. V tichu noci, kdy už každý slušný člověk spal, se ozvalo zašustění.

Zase někdo, kdo nechává odpadky na zemi.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 6.4.2008 v 16:21 v kategorii Povídky.