Kult X

autorka Donna | překlad luca | rating R | kategorie M, S, R | povídka ke stažení

1. část

Slyšel ji daleko v lese. Ten zvuk byl sotva rozpoznatelný, ale všechny jeho smysly byly soustředěny jen na její nalezení. Téměř ji cítil – tu scullyovskou vůni. A taky zápach strachu a smrti. Scullyová byla vyděšená, přesto se ještě, sama sotva naživu, dokázala o to zvíře „postarat“. Jestli ten bastard už nebyl mrtvý, pak to jistě nebude trvat dlouho. On se však musí dostat k ní, pomoci jí.

Tam! „Scullyová! Scullyová, to jsem já. Mulder.“ Nepoznávala ho. Neslyší? Rozběhl se k ní a ona se schoulila do klubíčka, téměř nahá, prochladlá a zubožená. Copak ho nepoznávala? „Scullyová.“ Klekl si k ní a snažil se jí dotknout. Srdce se mu zlomilo, když se před ním snažila uniknout. „Scullyová, nech mě, abych ti pomohl.“

Snažil se ji postavit na nohy, ale okamžitě přestal, když se zoufale rozkřičela. „Ne! Nesahej na mě! Zabiju tě znova!“

Oči se mu rozšířily úzkostí. Neznala ho. Byla chycena v nějaké noční můře. Co viděla, když se na něj dívala? „Pomůžu ti, Scullyová. Prosím tě, neboj se.“ Pomalu a opatrně ji uchopil za paži. Ona opět vykřikla a prohnula se v zádech, jakoby byla v agónii, pak se bezvládně zhroutila na zem. „Potřebuju sanitku!“ Co jí ten hajzl udělal? Zvedl ji do náruče a otočil se k ostatním.

„Muldere!“ běžel k němu Skinner, zatímco na nosítka mu ji záchranáři doslova rvali z rukou.

„Ublížil jí.“ Mulderův hlas byl sevřený a Skinner ho musel odtáhnout stranou, aby jí vůbec mohla být poskytnuta lékařská péče.

„Je mrtvý, Muldere. Vykrvácel, než mu kdokoli mohl pomoct. Dostala ho, Muldere, a vy jste ji našel.“

„Jenže ne včas. V prvé řadě na ni neměl nikdy sáhnout. Přišel jsem pozdě. Neviděl jsem…“

„Muldere, přestaňte! Vy jste tenhle případ vyřešil, Scullyová žije. Dopřejte si alespoň trochu uznání. No tak, pojďte odsud.“ Nosítka v tomhle terénu na kolečka postavit nemohli, tak je Skinner i Mulder pomáhali záchranářům nést až k sanitce. Do ní už Muldera nastoupit nenechali, ale šéf mu sám nabídl, že pojedou jeho autem hned za ambulancí.

„Promiňte, pane, dovnitř nemůžete.“ Sestra ho zastavila, když se snažil vejít do nemocničního pokoje Scullyové.

„Já jsem její partner, agent Mulder“ vytáhl z kapsy odznak.

„Ano, pane, ale dovnitř nemůžete. Pacientka si nepřeje žádné návštěvy.“

Mulder na ni jen strnule zíral. „Jsem si jistý, že tím nemyslela mě. Musím ji vidět, zjistit, jak se jí daří.“

„Vy jste Fox Mulder, že? Je mi líto, ale zvláště vy k ní nesmíte. Můžu vám zavolat ošetřujícího lékaře, jestli chcete.“

Na moment zaváhal, Scullyová jim pověděla, že ho k ní nemají pouštět? „Prosím, tak mi ho zavolejte.“ Sestra přikývla a odběhla dozadu do chodby.

Lékař přišel téměř okamžitě, zatímco Mulder přecházel před jejím pokojem sem a tam jako zvíře lapené do klece. „Agent Mulder?“

„Ano. Co se to děje? Proč nemůžu vidět agentku Scullyovou?“

„To je její rozhodnutí.“

„Jak jí je? Jak vážně je zraněná, jak to vypadá?“

„Nemůžu s vámi probírat její zdravotní stav, nejste příbuzný.“

„Je to má partnerka, jsem v jejích záznamech veden jako osoba blízká. Bude v pořádku?“

Lékař pohlédl do karty, kterou mu sestra podala. Po chvíli vzhlédl. „Její zranění nejsou životu nebezpečná, přesto… Ten útočník s ní zacházel velmi surově. Fyzicky se však zotaví.“

„O čem to…“

„Ona o tom strašném zážitku ještě není schopná mluvit. A ten fakt, že si nepřeje žádné návštěvy… Bojím se psychického traumatu.“ Všiml si strachu ve tváři mladšího muže před sebou. „Dejte jí trochu času, agente.“

„A… co… co jí udělal?“

„Nemůžu zacházet do detailů, ale… byla mučena. Agente Muldere?“ natáhl ruku před sebe, když se Mulder zapotácel a opřel se o zeď. „Chcete si sednout?“ Mulder zavrtěl hlavou. Vzpomněl si… Scullyová dělala pitvy některých předchozích obětí toho úchyláka. Viděl, co jim všechno udělal. Proč se to muselo stát i jí? Potřeboval ji vidět, ujistit se, že se uzdravuje, ukázat jí, že je tady pro ni, že ji neopustí. A jak mu je strašně líto, že ji do toho případu zatáhl, že dovolil, aby byla unesena taky. „Vraťte se do hotelu, agente. Dejte si sprchu, potřebujete ji jako sůl, a trochu se prospěte. Možná to zítra bude lepší.“

Mulder se opět obrátil k zavřeným dveřím. Nakonec svěsil hlavu. „Tohle je číslo na můj mobil. Zavolejte mi, kdyby nastala nějaká změna.“

„My se o ni dobře postaráme, věřte mi.“ Mulder přikývl a zamířil k výtahu.

Jakmile dorazil do hotelu, volal do nemocnice znovu. Beze změny. Sprcha mu pocit čistoty nepřinesla, ale nebyl si jistý, jestli by to svedlo cokoliv jiného. Natáhl se přes postel a bezděčně přepínal televizní kanály. Proč ho nechtěla vidět? Dává mu to všechno za vinu? Měla na to právo, ale on si s ní musí promluvit. Usnul při blikající obrazovce.

Probudil se o pár hodin později, lapající po dechu, s jejím jménem na rtech. Ležel na boku a mezi lopatkami cítil stékat stružky potu. Nepamatoval si ten sen v detailech. Ona přece žila, přežila tu hrůzu – a on teď musí být s ní. Tohle bylo směšné. Tolik potřebovala podporu a nikdo ji nechtěl utěšovat tak moc jako on.

Následujících pár dnů se nic nezměnilo. Scullyová tvrdošíjně odmítala jakékoli návštěvy a Mulder už byl schopen vytáhnout zbraň na kohokoli z ošetřujícího personálu. „Agente Muldere, věřte, ona ví, že jste tady. Vlastně to vědí všichni na tomto podlaží. Je mi to líto, opravdu je, ale slečna Scullyová opakovaně žádá, abychom k ní nikoho nepouštěli. Nic víc vám k tomu nepovím.“

„Ona mě potřebuje.“

„Upřímně pane, vypadá to spíše, že vy potřebujete ji. Omluvte mě, musím jít. Doktor Straughn vám zavolá, až ji dnes vyšetří, pokud chcete.“ Sestra pokrčila rameny a unikala před Mulderovým zničujícím pohledem. Neřekl ani slovo, jen se obrátil k výtahu. Skinner se dávno vrátil do D.C., v tomhle městě tak zůstal úplně sám a ona ho nenechala, aby jí pomohl. Kruci, ani ho nevyslyšela. Cítil se ztracený a osamělý jako… K čertu! K čertu s tím vším!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dveře výtahu se otevřely a on opět zamířil k sesterskému pultu. Ještě se nevzdal celé naděje; nepustili ho k ní ani jindy, ale nedokázal stát stranou. I když si to Scullyová nedokázala připustit, potřebovala ho a ta sestra tenkrát měla pravdu, on zatraceně moc potřeboval ji. Váhavě se zastavil, když uviděl, že dveře jejího pokoje jsou otevřené. Pohodil hlavou a okamžitě zamířil dovnitř.

Místnost však byla prázdná, postel ustlaná. Málem se srazil se sestrou na odchodu. „Kde je? Kde je agentka Scullyová?“

„Musíte se ztišit, agente Muldere. Leží tady vážně nemocní lidé.“

„Fajn! Jestli chcete, abych byl zticha, odpovězte mi na otázku“ sevřel ženě loket.

„Počkejte na doktora Straughna. Pusťte mě nebo zavolám ostrahu.“

„Jen mi řekněte, kde…“

„Agente Muldere, nechte sestru Adamsovou na pokoji“ pobídl ho lékař náhle stojící za jeho zády. „Jsem tady, jestli máte nějaké otázky, ptejte se mě.“

„Kde je Scullyová?!“

„Odešla.“

„Odešla? Copak jste ji už propustili? Byla tak vážně zraněná!“

„Ne. Podepsala revers, což jsem já důrazně nedoporučil.“

„Nedoporučil… Kam šla? Sama to přece nezvládne.“

„Nebyla sama.“

„Nebyla… Kdo ji odvedl?“

„Bohužel ho neznám. Nepředstavila nás.“

„Ho?“ Vstaly mu všechny chlupy na těle. Odešla s nějakým mužem? S chlapem? S ním odmítla mluvit, byť ho jen vidět, a teď odejde s… „Můžete ho popsat?“

„Vysoký muž, vyšší než vy, krátké vlasy. Já jsem si ho moc neprohlížel, jen zezadu, když jí pomáhal do výtahu.“

„Kdy odešli? Jak je to dlouho?“

Doktor pohlédl na hodinky. „Hodina a půl, možná dvě.“

Mulder se beze slova otočil a zamířil ke schodišti, na výtah se čekat neobtěžoval. V hotelu se zastavil jen na tak dlouho, aby naházel své svršky do kufru. Pak vyrazil na letiště. Chytil první let do D.C. a sotva se propletl letištní halou, mávnul na taxík a nechal se odvézt k jejímu bytu. Nebyla tam po ní ani stopa, ale stejně se prošel všemi místnostmi. Vzduch uvnitř byl zatuchlý a všude ležel nános prachu. Nebyla tu.

Kde k čertu byla a s kým to odjela? Nebylo to proti její vůli? Co když ji ten někdo přinutil, aby ten revers podepsala? Kruci! Kde je? Udeřil sevřenou pěstí do dveří a pak polekaně uskočil, když se náhle samy otevřely. Instinktivně sáhl po zbrani.

„Foxi? Co to dě…?“

„Paní Scullyová. Já… hledám Scullyovou.“

„Tady není.“

„Vy víte, kde je? V nemocnici mi řekli, že přes jejich protest podepsala revers. A že neodešla sama. Nevím, jestli ji znovu neunesli, ale musím ji najít. Vy něco víte, cokoliv…“ Maggie beze slova zavrtěla hlavou. „Mluvila jste s ní potom, co se…?“

„Foxi, já…“

„Mluvila. Víte, kde je.“

„Ne. Ne tak docela. Foxi, ona není připravená… Ještě s vámi nemůže mluvit.“ Chtěla k němu vztáhnout ruku, ale on ucukl ve snaze ukrýt své zjitřelé emoce.

„Dává mi všechno za vinu. Paní Scullyová, já… Bude v pořádku?“

„Já nevím, Foxi. Mě taky nechce vidět.“

Sklopil hlavu. „Nechci na ni tlačit. Jestli budete, jestli s ní budete mluvit, řekněte jí… To je jedno.“ Otočil se a vyběhl z bytu.

Maggie usedla na gauč. Byla učiněna špatná rozhodnutí. Ti dva se tolik potřebovali. Neměla nikomu dovolit, aby mezi ně zasahoval. Dobrá, možná ještě není pozdě to napravit. Rychle sbalila věci, o které Dana žádala, a vrátila se domů.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulder se také vrátil do svého bytu. Pustil kufr na podlahu a stál jako solný sloup, nerozhodný, co má vlastně udělat. Hlad neměl. Vlastně si ani nedovedl představit, že by ho ještě kdy cítil. Byl unavený, tak unavený, že viděl sám sebe nořit se do gauče a už nikdy se nezvednout. Ale spát nechtěl – ty noční můry, které zažíval v posledních dnech, ho spolehlivě udržovaly vzhůru. A teď… když byla pryč s nějakým mužem… Ale paní Scullyová strach neměla. Byl to někdo, koho také znala? Komu věřila? Každopádně byl pro Scullyovou nejspíš mnohem lepší než on sám.

Uvědomil si, že stále stojí u dveří, a donutil se jít do koupelny a opláchnout si obličej. Svlékl se a natáhl si župan. Neměl náladu jít do práce. Usedl na gauč a automaticky nahmatal dálkový ovladač. Zapnul televizi a neobtěžoval se přepnout kanály, prostě tupě zíral na neznámý černobílý film, dokud mu únava přece jen nesemkla víčka.

Probudil se s úzkostným výkřikem, volal její jméno a pot mu stékal po čele. Při té poslední pitvě, ke které ji tolik popoháněl, detailně viděl, co ten muž udělal svým obětem. A teď leželo na stole další zubožené tělo, tentokrát však s její tváří.

Ona nebyla mrtvá. Dokázala přežít a zabila toho chlapa předtím, než ji mohl zachránit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Maggie byla ráda, že neřídí, když si všimla muže opouštějícího bar nechvalné pověsti. Automaticky otočila hlavu a sledovala ho, jak vrávorá po chodníku. Byl to on. A vůbec nevypadal dobře. Měla ho přece jenom zkontrolovat dřív. „Maggie, jsi v pořádku?“

„Cože? Ale ano. Jen jsem zahlédla někoho, koho znám.“

Gladys pozvedla obočí. „V téhle čtvrti?“

Maggie se smutně zasmála. „A to mě právě zneklidňuje.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Brzy ráno stála u jeho dveří. Zaklepala a čekala asi pět minut, než uslyšela vevnitř pohyb. „Já nic nechci!“

„Foxi, tady Maggie Scullyová. Prosím, pusťte mě dovnitř.“

Dveře se rozletěly. „Paní Scullyová? Je všechno v pořádku? Je Dana…“

„Můžu dál?“

„Jo, jasně“ pokynul jí rukou do pokoje, zatímco druhou se snažil uhladit rozcuchané vlasy. Nervózně usadil návštěvu na židli, kterou jako zázrakem vyhrabal pod tím vším nepořádkem. Chtěl vědět, co ji sem přivedlo, ale nedokázal se přímo zeptat.

Paní Scullyová ho pozorně sledovala a vůbec se jí nelíbilo, co viděla. Ten muž se strašně změnil. Za těch pár měsíců, co byla Dana pryč, hodně pohubl, kolem očí měl tmavé kruhy, na tváři několikadenní strniště, ale co ji trápilo nejvíc, byl ten náznak naprosté rezignace v jeho hlase i chování. „Viděla jsem vás včera večer. Šel jste z baru.“

„Ze kterého?“

„Foxi, nechte toho. Dal jste se na pití?“

Mulder ji věnoval provinilý úšklebek. „No, moje zábrany jsou ty tam.“

„Foxi…“ zavrtěla rozhořčeně hlavou. Ne, opravdu nevypadal dobře, možná byl z ní trošku rozhozený, ale stejně jí přišlo, že je tento stav jeho přirozený. V jeho bytě předtím nikdy nebyla, ale byla si jistá, že takovýhle chlívek doma dřív nemíval.

Mulder sebral všechnu odvahu. „Jak se jí vede, paní Scullyová. Chodí do práce?“

„Neviděla jsem ji, ale prý se jí vede moc dobře.“

„Fajn, to jsem rád. Doufal jsem…“

„Jak se máte vy, Foxi?“ Ošil se, nechtěl odpovědět a nemohl lhát, této ženě ne. Paní Scullyová na chvíli odvrátila zrak. „Vlastně mi do toho nic není. Já jen… Když jsem vás viděla včera, v jakém jste stavu, měla jsem o vás starost. Ale jste už dospělý muž…“

„Paní Scullyová, lichotí mi, že jste si dala tu práci a přišla až sem.“

„Foxi, záleží mi na vás. Neměl byste být pořád sám.“

Mulder se smutně pousmál a pokýval hlavou. „Kdybyste s ní mluvila, mohla byste jí říct… Ne, omlouvám se. Podívejte, mám nějakou schůzku. Musím se dát trochu do pořádku a…“

Byla to lež a ona to hned poznala, ale prostě pro něj bylo příliš bolestivé mít ji tady. Přikývla a vstala. „Foxi, zavolejte mi někdy.“

Snažil se o opravdový úsměv, ale nic neslíbil. Maggie mu stiskla ruku a beze slova vyšla na chodbu. V autě zůstala několik dlouhých minut jen tak sedět. Pak, jakoby se najednou pro něco rozhodla, šlápla na plyn a rychle se rozjela k domovu. Vhodila do kufru pár svršků a vrátila se k vozu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Maggie netrpělivě bušila na dveře.

„Už jdu! Jen minutku. Co… Nevěděl jsem, že sem přijedeš.“ Vytáhlý muž vypadal zatraceně znepokojeně, že se tak stalo.

„Musím vidět Danu“ hrnula se do domu.

„Spí.“

„Neprobudím ji, ale musím ji vidět, hned!“ zamířila ke schodišti.

„Ne, je tady dole. Přestavěli jsme pracovnu na ložnici.“ Maggie se zarazila, ale pak ho následovala. Otevřel bílé dveře a přivedl ji k lůžku. Ruku si bezděčně přitiskla na ústa, když na svou dceru pohlédla. Byla schoulená do klubíčka, i v nejhlubším spánku úplně ztuhlá. Očividně ztratila na váze a vlasy měla delší, splihlé a bez života. Ruce sevřené v pěst a vsunuté částečně pod tělo. Nejvýraznějším rysem její tváře se staly obrovské tmavé kruhy pod očima.

Otočila se a s přemáháním pláče vyběhla z pokoje. Spěchal za ní. „Proč jsi mi to neřekl, Bille, proč jsi mi nezavolal?! Musí spát dole, protože nevyjde schody, že ano? Měla jsem tady být s ní!“

„Mami, už je jí líp. Vrátila se ke své první lásce, medicíně. Je pryč z FBI, pryč od něj.“

„A umírá kvůli tomu! Bille, copak to nevidíš? Panebože, má v pokoji chodítko. Jak může vykonávat lékařskou praxi, když ani nedokáže sama jít?“

„Ona chodí i sama, jen se s tou věcí cítí jistější. Teď hlavně učí, ale může…“

„Bille, já vážně nevím, jestli lžeš sobě nebo mě. Je mi to jedno. Dana potřebuje pomoc!“ vydala se k telefonnímu přístroji.

„Mami, promluv si s ní. Ona ti řekne…“

„Bille, dones mi kufr z auta, ano?“ Bill byl zvyklý velet námořním jednotkám, ale Maggie to nebrala na vědomí. Byla jeho matka a také měla dobrou školu jeho otce, svého manžela. Bill neodporoval a odešel ven.

Jakmile zmizel z doslechu, zvedla sluchátko a vyťukala známé číslo. „Tady Fox Mulder. Nechte vzkaz po pípnutí.“

„Foxi, tady je Maggie Scullyová. Musíte mi zavolat hned, jak dostanete…“ Ve sluchátku cvaklo.

„Paní Scullyová? Co se děje?“

„Foxi, udělala jsem strašnou chybu. Dana vás potřebuje. Vůbec si nevede dobře.“

„Kde jste?“

„V San Diegu. Dana bydlí u Billa a Tary.“

Mulderovi přejel mráz po zádech. U Billa? „Přijedu co nejdříve. Paní Scullyová, děkuju.“ Zavěsil dřív, než mohla cokoliv dodat. Poprvé od okamžiku, kdy spatřila svou zbědovanou dceru, cítila úlevu. Věděla, že pomoc je na cestě.

Dana dokázala přijít k večeři úplně sama, i když se šourala jen velmi pomalu. Vypadalo to, že matku vidí moc ráda. Maggie nikomu neřekla o svém telefonátu, na dohadování a obviňování bylo vždycky dost času. Po večeři usedli v obývacím pokoji, pozorovali malého Matthewa při hře a povídali si. Téma Danina zdravotního stavu bylo zapovězeno, jen prohlásila, že jí jde učení dobře a kolegové ji podporují.

O půl deváté večer si Maggie všimla, jak je Dana unavená. Sevřela jí ruku. „Dano, doléhá na mě časový posun. Nebude ti vadit, když si půjdu lehnout?“

Scullyová se snažila skrýt svou úlevu. „To je dobrý nápad, mami. Asi se přidám.“

„Fajn. Bille, Taro, večeře byla znamenitá. Uvidíme se ráno.“ Vstala a vydala se do patra. Musela se přemáhat, aby Daně nepomáhala s ukládáním do postele, zvlášť když viděla, jak bojuje z posledních sil, ale uvědomovala si, že by stejně byla odmítnuta. Poslouchala zvuky v domě, jak uspávali Matthewa, dívali se na televizi a pak konečně usnuli.

Ona však nemohla zabrat. Převalovala se další půlhodinu a pak to vzdala. Možná jí pomůže šálek bylinkového čaje. Věděla, že hlavně zoufale touží zkontrolovat Danu. Byla tak daleko ode všech, kdo by ji v noci uslyšel, kdyby něco potřebovala. Bill to myslel dobře, tím si byla jistá, ale… Jeho vlastní zájmy mu zatemnily rozumný úsudek.

Tiše sešla po schodech dolů a mířila ke kuchyni, když uslyšela zaťukání na dveře. Podívala se na hodinky, bylo už po půlnoci. Kdo by… Ovšem jako žena námořníka byla zvyklá na nenadálé půlnoční návštěvy.

Podívala se kukátkem a zalapala po dechu. Rychle otevřela. „Foxi? Jak jste se sem dostal tak rychle?“

„Využil jsem pár kontaktů. Jak je jí?“

Uchopila ho za ruku a vtáhla ho do haly. Tiše zabouchla. „Foxi, musím se vám omluvit. Nemuselo to dojít tak daleko, kdybych… kdybych nenaslouchala nesprávným lidem. Ale musíte uvěřit tomu, že i oni chtěli pro Danu jen to nejlepší, opravdu ano.“

„Kde je? Proč za ní…“

„Musím vás na to trošku připravit. Ona… To, jak teď vypadá…“

„Prosím, paní Scullyová.“ Přikývla a vedla ho dozadu do domu, což ho dost překvapilo, ale neřekl ani slovo. Tiše vešla do Danina pokoje. Na nočním stolku svítila malá lampička – tu Scullyová nikdy předtím nerozsvěcovala – ale aspoň na ni tak lépe viděl a mohl pochopit, před čím se ho její matka snažila varovat.

Vykročil k lůžku, ale Maggie ho uchopila za rukáv. „Neprobuďte ji, Foxi“ zašeptala.

„Nebojte se. Jděte si lehnout, já tady zůstanu.“

„Nemůžete spát na židli.“

„Nemám v plánu spát.“ Maggie rezignovaně přikývla a sledovala, jak jemně sevřel ruku její dcery ve své dlani. Snad se jí to jen zdálo, ale připadalo jí, že se Dana tím dotekem lehce uvolnila. Jenže to přece nebylo možné. Ale ta úzkost z její tváře opravdu zmizela, viděla to na vlastní oči, to nebyla žádná iluze. Otočila se k odchodu, tady už byla zbytečná. „Paní Scullyová? Děkuju“ ozvalo se za jejími zády. Neotočila se, jen lehce pokývala hlavou. Nebyl důvod ukazovat mu slzy. Zavřela dveře a stoupala po schodech nahoru. Teď už může klidně spát.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka pokračuje druhou částí, zbylý text naleznete po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 11.8.2011 v 14:00 v kategorii Povídky.