Kult X

autorka Lizzi Wareham | překlad luca | rating R | kategorie A, ChD | povídka ke stažení

Mulder se o Scullyovou bál celý den, vlastně si o ni dělal starosti už od té nešťastné události. Odmítala o ní mluvit s cizími lidmi i s ním. Vrátila se do Úřadu jen o tři dny později s přesvědčením, že je v pořádku a že potřebuje pracovat, aby přišla na jiné myšlenky. Nechtěla se tím více zabývat, kdo by taky chtěl. Chtěla jen jít dál a zapomenout. Pohřbít hluboko v mysli to, co jí udělali.

Ale jak můžete zapomenout na něco takového? Jednoduchá odpověď – nemůžete.

Dnes se v práci neukázala. Nevolala Mulderovi ani Skinnerovi, aby se omluvila. Trávila bezesné noci, ani ten nejlepší make-up to nemohl před Mulderem skrýt. Tak si myslel, že snad konečně usnula, že dopřála tělu to, co tak zoufale potřebovalo. Rozhodl se, že jí zavolá až později, aby ji nerušil.

Přešlo dopoledne, poledne i brzké odpoledne a o Scullyové stále ani zmínka. Mulder se začal obávat nejhoršího. Tohle jí nebylo podobné. Zvedl sluchátko a rychle vyťukal těch pár důvěrně známých čísel. Telefon zvonil, zvonil a zvonil. Bez odezvy. Zkoušel pevnou linku, ale po několika vteřinách se zapnul záznamník.

Nenamáhal se zanechat vzkaz.

Jeho klíče ležely na stole, jako by ho vyzývaly, aby je okamžitě popadl a jel k ní domů. Chvíli váhal, ale pak si navlékl kabát, vhodil klíče do kapsy a vyšel ven z kanceláře. U výtahu zmáčkl knoflík a čekal, čekal a čekal. Bez odezvy.

Obrátil oči v sloup a po požárním schodišti se dostal do garáže ke svému autu. Po celou dobu, jak jel napříč městem, nepřestával vyťukávat její číslo. Telefon zvonil, zvonil a zvonil. Bez odezvy.

Vypadalo to, že všichni ve Washingtonu dnes skončili v práci dřív, jak byly ulice zacpané. To musí být nějaké spiknutí, bručel si Mulder pod vousy, když mu na křižovatce naskočila už počtvrté červená, právě když byl na řadě. Znovu zmáčkl telefon.

Crrr, crrr, crrr, crrr. Bez odezvy.

Tohle nebyla Scullyová. Zmocnilo se ho podivné tušení, že se děje něco strašného. Už se nedokázal uchlácholit jako prve. Scullyová ho potřebuje, věděl to. Musí se k ní dostat, ať to stojí cokoliv. Takže se rozhlédl po křižovatce a prudce dupnul na plyn, jak prosvištěl na červenou. K jejímu bytu jel jako blázen.

Když se blížil k bloku, zjistil, že její auto stále stojí před domem. Podíval se do přízemních oken. Svítilo se v nich. Jestli je doma, proč nezvedá telefon? Proč má zapnutý záznamník? Nepochybně mohla být ve sprše. Ale dvě hodiny?

Vypnul motor a rozběhl se k budově, aniž by vůz zamkl. Měl na starosti důležitější věci. Třesoucí se rukou hledal ten správný klíč a uspěl, ještě než vkročil dovnitř. Všechno kolem něj bylo jako v mlžném oparu, vůbec si neuvědomoval, jak se tak rychle dostal k jejím dveřím.

První vědomá činnost, kterou vykonal, bylo hlasité klepání a volání: „Scullyová? To jsem já, Mulder. Otevři!“

Klepal, klepal a klepal.

Ten svíravý pocit v hrudi sílil. Už nemohl déle čekat. Jestli mu ona neotevírá, on prostě půjde dál. Vsunul klíč do zámku a rozrazil dveře dokořán.

Nikde ji neviděl. Televizní obrazovka bez zvuku zářila do prázdného pokoje, záznamník naléhavě blikal. Všude bylo naprosté ticho.

„Scullyová? Scullyová, kde jsi? Scullyová!“ Bez odezvy.

Mulder vytáhl zbraň z pouzdra a sevřel ji oběma rukama, jak pomalu postupoval bytem a pátral po jakémkoli znamení násilného vniknutí nebo podezřelém pohybu. Všechno vypadalo naprosto nedotčeně, jako vždycky. Všechno bylo na svém místě bez smítka prachu. Dovolil si jít dál.

„Scullyová? Odpověz mi, Scullyová! Kde jsi?“ Bez odezvy.

Nahlédl do ložnice a doufal, že možná tvrdě spí, proto mu neodpovídá. Byl by raději, aby mu nakopala zadek, že ji ruší, než žít s vědomím, že nic neudělal. Svítilo se tam. Copak spí při rozsvíceném světle? Pokoj byl však prázdný, tichý jako zbytek jejího bytu. Nespala s rozsvíceným světlem. Nespala vůbec.

Zadíval se váhavě na pootevřené dveře koupelny. Byl to divný pocit takhle narušovat její soukromí. Ale pokud se tam nepodívá, nebude stále vědět, kde je a co s ní je. Musí ji najít, aby se přesvědčil, že všechno bude v pořádku. Světlo pod dveřmi svítilo, jak jinak.

Zaklepal. Bez odezvy.

Vešel dál.

Polekaně vydechl.

Mulder uviděl její bezvládné tělo schoulené vedle vany. Byla oblečená do pyžama, a tak si na vteřinu pomyslel, že byla tak unavená, že se sesunula přímo tady na podlahu, aniž by došla zpět k posteli. Jenže při bližším ohledání si uvědomil, že se její hruď nezvedá a neklesá a že její tvář je bledší než kdy jindy.

Klekl si k ní na koleno a jemně s ní zatřásl. „Scullyová? Slyšíš mě? Scullyová?“ Bez odezvy.

Bezmocně se rozhlédl kolem sebe. Vlastně nehledal nic konkrétního, ale to, co uviděl, mu zmrazilo všechnu krev v žilách. Pod umyvadlem ležely dvě prázdné tuby od jakéhosi léku a dvě zcela vyprázdněné skleničky od pilulek.

Snažil se nahmatat puls. Bez odezvy.

V hlavě měl úplně prázdno. Nevěděl, co si počít. Náhle v klopě saka ucítil malou plastovou krabičku. Mobil. Zavolal ambulanci. A v té krátké chvíli, než záchranáři přijeli, se ji snažil oživit s nezlomnou vírou, že svou partnerku neztratí.

Sanitka dorazila za deset minut. Jeden ze záchranářů odstrčil Muldera stranou a převzal jeho úlohu. Na monitoru na okamžik naskočila vlnovka, ale brzy se opět změnila na rovnou přímou čáru. Nastal čas na elektrody.

„Nabíjím. Ruce pryč!“ Prásk. Její tělo se vzepjalo, jak jím prošel elektrický proud. Nic. „Opět nabíjím. Pryč!“ Prásk. Nic. „Nabíjím na 360. Nabíjím… Pryč!“ Na monitoru se stále nic neobjevovalo. „Znovu, 400. Ruce pryč!“

Prásk.

Škubnutí.

Bez odezvy.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 31.7.2009 v 12:00 v kategorii Povídky.