Kult X

Byly mi právě dva roky, když se Akta X začala vysílat, a po celé mé dětství, kterému vévodila Hvězdná brána, mě ostudně míjela. Pamatuji si scénu, na kterou jsem se dívala potají; Mulder se šlechetně vzdává posledního zbytku pitné vody ve prospěch Scully. Pak je tu matná vzpomínka na první film, která se trochu rozjasní po slušných pár letech, kdy se k němu dostávám znovu a jako bonus konečně zhlédnu i několik vybraných dílů. Svoje odhodlání, které je zatím k ničemu, podporuji zhlédnutím druhého filmu před dvěma lety v kině, což se stává velkým dobrodružstvím, jelikož nevím, co a proč se tam vlastně děje.

Je začátek roku 2011 a já konečně zapínám pilotní díl. Stačilo k tomu čekat na čtvrtou řadu mého milovaného Californication déle, než bylo v plánu, a vyhnout se pre-airům, čehož začínám litovat. Zjišťuji, že celých čtrnáct let předtím, než se David Duchovny jako Hank Moody postavil před oltář v jednom kalifornském kostele, který je evidentně velmi bohatý na rozpustilé jeptišky, se jako poněkud podivínský Fox Mulder schovával v dolních patrech budovy FBI, kde byl osudově nalezen nejprve Danou Scully, a pak i mnou.

Tahle shoda s roztomilou Scully mi zůstala po celé tři čtvrtě hodiny pilotu. Spolu s ní jsem zachovávala skepticismus, spolu s ní jsem měla pocit, že jsem na jedince třetího druhu narazila v momentě, kdy jsem poprvé spočinula zrakem na Mulderovi, a žádné další hledání není třeba, a spolu s ní jsem se postupně poddávala tomu, co mi bylo naservírováno na stříbrném podnose. Jediný rozdíl mezi mnou a jí je v tom, že já měla možnost vidět, čemu ona jen zdráhavě začíná věřit.

Mládí strávené při Hvězdné bráně a dalších sci-fi „pokladech“ a při frekvenci seriálů, které za rok projdou před mýma očima, mě, troufám si tvrdit, přesvědčilo, že jsem téměř všechno, co jde vymyslet, už viděla ve sto obměnách. (I když je pravda, že ona mnou vzpomínaná úvodní scéna Californication, po které jsem se do onoho seriálu a Hanka Moodyho zamilovala, zatím nebyla překonána a to dokonce ani v seriálech, jejichž podstatnou, ne-li většinovou částí děje jsou právě tyto scény, jen drobátko explicitnější.) Takže co mi můžou Akta X po tomhle všem ještě dát?

1) Chemie. Samozřejmě ne onen zbytečný středoškolský předmět, jehož podstatu Scully evidentně na rozdíl ode mě ovládá, myslím lidskou chemii – konkrétně chemii mezi Mulderem a Scully. Přestože se sbližují díky společnému případu, přestože se spolu smějí, a přestože se objímají – to všechno už v pilotním díle – cítím neuvěřitelnou propast mezi nimi, na kterou poslušně dbají, a přesto chci, aby přestali.

Ačkoliv obzory Scully byly na konci dílu povážlivě rozšířeny, pořád si je tak jistá, že mu šplouchá na maják, jako v momentě, kdy zastavil uprostřed silnice a nakreslil na beton kříž, a logicky si od něho drží odstup. A ačkoliv na ni Mulder celkem rychle začne brát ohledy, nedělá si iluze, že by byla jiná, než všichni ti, co ho vyhnali do podzemí – ale na rozdíl od Scully tyto předsudky brzy překonává. Aspoň se zdá.

Už po prvním díle je vztah mezi nimi zkrátka výjimečný. (Také výjimový, výjimistý, výjimičelý.)

2) Mulder. Když jsem byla malá, naši mi říkali, že se na to nemám dívat, že se budu bát. Že je to děsivé. V tom, uznávám, měli pravdu, a možná postupem času a sezón zjistím, že je to fakt děsivé celkově. Nicméně jediná věc, co byla děsivá v pilotu, byl Mulder. Myslím to vážně – já bych s ním nejela na výlet exhumovat mrtvoly a chodit v temném lese ani za krev jednorožce. Je pravda, že ze začátku na něm není děsivé vůbec nic, a že působí opravdu schopně a racionálně. Pak ale náhle zastaví vprostřed silnice a začne sprejovat kříž na silnici (ano, tahle scéna mě evidentně dostala), exhumovat těla a mluvit o mimozemšťanech, a pak se dlouze zadívá přes polopropustné sklo na konci dílu přesně na Scully, ačkoliv by ji správně neměl vidět, a já mám pocit, že se z něj počůrám strachem. Mulder je jeden z důvodů, proč slovo „creepy“ nelze přeložit do češtiny beze ztráty významu. Mulder je „creepy“. No fakt.

3) Scully. Je roztomilá, je normální a je prostě k pomilování. Člověk má pocit, že ke creepy Mulderovi nemohli vybrat do dvojice lepší postavu, než Scully, a že ji nemohl hrát nikdo lepší, než Gillian. Její velké, až neuvěřitelně vykulené oči, nechápavý výraz a ono, „co tu sakra dělám,“ a, „dejte ho prosím pryč,“ si zkrátka nedovedu přestavit na jiné tváři.

4) Mimozemšťani. Vyrostla jsem sice na Hvězdné bráně a Hvězdných válkách, ale octnout se ve světě příšerné americké módy devadesátých let a v momentě, kdy si nikdo nemůže být jistý, že malí zelení (šedí?) mužíčci skutečně existují, a pokud už si je někdo jistý, tak i věří i tomu, že jsou bez výjimky zlí a úchylní (a upřímně, kdo jiný, než úchyl, by vám strkal sondu do nosu?), je velmi osvěžující. Možná právě proto, že už mi ukázali všechno, co šlo, mimoděk způsobili, že vrátit se k něčemu, v čem nikdo nic neví a všechno je jedno velké X, a v čem všechny jistoty musí být teprve objeveny, je vlastně velmi dobrý nápad.

Přestože doba, která uplynula mezi dneškem a datem vysílání, je už plnoletá, pilotní díl ukazuje minimum efektů a jen velmi vágní „něco“, co si z nás dělá pokusné králíky (a strká nám sondy do nosu – ne fakt, komu tohle mohlo přijít jako dobrý nápad?), pořád to funguje. Nedokážu posoudit, jestli víc, nebo míň, než tehdy, ale na mě to opravdu zabralo. (Ale taky to může být i tím, že Mulder je creepy.)

5) Humor. Scullyino protáčení očí, nevěřícné výrazy, spolu s Mulderovým nefalšovaným překvapením, když si před ním začne sundávat svršky a stojí tam jen ve spodním prádle (ačkoliv si najednou nejsem jistá, z čeho byl překvapen víc – jestli z faktu, že tam stojí skoro nahá, nebo z faktu, že chce jen zkontrolovat komáří štípance), i to stačilo, abych odhadla jistý komický podtón, u kterého věřím, že bude jen sílit.

6) Všeobecné povědomí. Je to staré a všichni to znají, a i já mám pocit, že vlastně vím, na co se dívám. A pak přijde ten krásný moment – může to být jedna scéna, může to být epizoda, nebo třeba jen záběr – kterou bych tam nečekala, ale která tam funguje, patří tam, a já se cítím, jako bych něco skvělého objevila. (Ano, mluvím o té scéně s polopropustným sklem.) A je celkem fuk, že už to tu je taaak dlouho a že spousta lidí přede mnou už ten objev dávno učinila, protože ten pocit a zážitek je jen můj.

7) David Duchovny. Přiznám se, že jsem Davida za příliš velkého herce nikdy neměla, ale po prvních desíti minutách pilotu jsem zapomněla, kdo je Hank Moody. Nevím, co je víc hodné obdivu – jestli fakt, že se po tolika letech u Akt X dokázal vzpamatovat a postavit na sobě naprosto odlišné Californication, nebo jeho herecké umění jako takové.

Tohle všechno jsem našla v pilotní epizodě, a nemám jedinou námitku, která by zabránila tomu, abych se pustila do dalších dílů. Mimoto má sledování takového seriálu hned dvě výhody – všichni ví, že je to kvalitní, a nepřibývají další díly, které vás nutí sledování uspěchat. Je to tam, nehýbe se to, a je to tu jen pro mě.

napsala SaM

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 5.1.2011 v 0:00 v kategorii Recenze epizod, Shrnující články.