Kult X

autorka adorable moni | překlad luca | rating NC-17 | kategorie MSR

A teď přímo tam…

Nemůžeme se vrátit. Nikdy. Bylo by to víc než nebezpečné. Naše životy za to nebezpečí nestojí. Ne teď, když už známe definitivní pravdu. Už o návratu nemůžeme ani snít.

Tak teď, s malou zajížďkou přes Nové Mexico, jsme já a Mulder opět na cestě. Nyní však konečně míříme na sever, na hranice s Kanadou. Nebylo příliš rozumné neposlechnout Kersche a nejet do Kanady rovnou, ale co. O čem to tady vlastně mluvím? Mulder a já jsme si přece nikdy nelámali hlavu s posloucháním rozkazů a nařízení. Vždycky jsme byli ti, co porušují pravidla a dostávají se do malérů.

Jsme na cestě už dva dny a myslím, že jsme právě přejeli hranici Montany. Nemáme čas na odpočinek v motelech, prostě jen jedeme a jedeme, oba jsme vyčerpaní. Zastavujeme jen kvůli benzínu, toaletě a trošce jídla. Myslíme na jedinou věc…musíme se dostat z téhle země co nejrychleji.

S povzdechnutím si opřu hlavu o sedadlo a koukám z okna na kolem ubíhající krajinu. Slunce se právě vyhouplo nad vrcholky pohoří Rocky Mountains a bere dech. Cítím jeho teplou náruč a usměju se. Je to nádhera. Mulderova ruka leží na mé a diamanty mého snubního prstýnku odrážejí vycházející slunce. Kouknu se na něj, pozorně sleduje silnici. Propletu své prsty s jeho, zvednu je k ústům a políbím. Vím, že je strašně unavený. Řídí nonstop už z Roswellu. Několikrát jsem mu nabízela, že ho vystřídám, ale vždycky měl připravenou pohotovou odpověď, proč by měl přece jen raději řídit on. Vycítí můj pohled, podívá se na mě a usměje se. Neparně, unaveně. Mě to však stačí.

Tak strašně mi chyběl. Uplynulé dva roky byly snad nejpodivnější v mém životě. S Mulderem jsme se vzali na začátku roku 2000. Snažili jsme se počít dítě jen chvíli předtím, než ho unesli. Můj doktor nám řekl, že to bude zázrak, když otěhotním. Ten den, kdy jsem se dozvěděla, že čekám Williama, byl můj nejradostnější i nejsmutnější zároveň. Přišla jsem o manžela a přitom ve mně rostl nový život, na který jsme tak dlouho a toužebně čekali. Tak strašně jsem to chtěla Mulderovi říct, sdílet tu radost s ním. Nevěděla jsem, jestli mám plakat nebo se radovat, ten pocit byl…nevím, ještě teď se celá třesu, když si na to vzpomenu.

Abych byla upřímná, nemám vůbec ponětí, jak jsem to všechno zvládla. Mulderův únos mě málem zabil, téměř celé těhotenství jsem byla sama, Williama vychovávala sama a ještě podporovala Muldera a stála za ním, když se musel skrývat. ‚Jak jsem to sakra mohla vydržet?‘ ptám se sama sebe a před očima mi prolétnou všechny důležité okamžiky posledních dvou let – zázračné těhotenství, únos, agenti Doggett a Reyesová, nalezení Muldera mrtvého na tom poli, jeho pohřeb a jeho přivedení zpět mezi živé díky Skinnerově tušení, narození Williama, Mulderovo skrývání, supervojáci, Williamova adopce, Mulderův soud a teď…nutnost opustit Spojené státy, abychom si zachránili krk. ‚Jak to, že ještě žiju, po takovýchto dvou letech?‘ ptám se sama sebe.

Letmo kouknu na Muldera, který má svou ruku pořád pevně zaklíněnou v mé. Jak se cítí? Jaké to pro něj bylo, když se vrátil z úkrytu a zjistil, že jeho syn, kterého viděl jen pár dní po narození, byl dán k adopci do neznámé rodiny a on už ho nikdy neuvidí? Řekl mi, že to chápe, že se nezlobí, ale já vím, že uvnitř ho to sžírá.

Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři.

„Vypadáš tak strašně unaveně, Muldere. Proč mi nedovolíš řídit, aby sis mohl odpočinout?“ Nejprve otevře nesouhlasně pusu, ale pak neřekne nic, jen tiše přikývne. Sjede s autem na krajnici a vyměníme si místa.

„Dobře, Scullyová, jsme jen pár kilometrů od hranic Montany a na kanadskou hranici bychom se měli dostat tak za osm hodin. Probuď mě, až budeme v Kanadě, budu pak řídit. Sleduj ukazatele a všechno bude O.K.“ říká unaveným hlasem.

„Dobře, Muldere“. Myslím, že můj hlas zní stejně unaveně jako jeho.

„Jo a Scullyová…“

„Ano?“ řeknu a v momentě, kdy otočím hlavu, se Mulderovy rty dotknou mých. Položím mu ruku zezadu na krk a přitisknu ho víc k sobě. Naše jazyky vedou nekonečnou bitvu vpřed a vzad. Jakmile začneme oba sténat, rychle se od sebe odtrhneme, bez dechu, beze slova. Nechceme, aby se nám to vymklo z rukou, tady na okraji cesty v pustině, i když netvrdím, že by to nebylo hezké. Naposledy jsme se milovali před Mulderovým únosem. Pak už jsem byla těhotná a báli jsme se, že ublížíme dítěti, už takhle to byl zázrak, že ve mně vůbec rostlo. Nechtěli jsme riskovat.

„Miluju tě, Scullyová“ řekne tiše.

„Já tebe taky, Muldere. Strašně tě miluju“.

O šest hodin později

Jsme asi dvě a půl hodiny od kanadské hranice a je čas na krátkou pauzu. Je krátce po poledni a Mulder celou tu dobu tvrdě spal s hlavou položenou na mém rameni. Konečně zahlédnu benzínovou pumpu, sjedu ze silnice a zaparkuji. Podívám se na Muldera. Opatrně odhrnu z jeho tváře pramen vlasů a zašeptám jeho jméno. Jeho víčka se zachvějou a usměje se na mě.

„Jdu na toaletu, potřebuješ něco?“

Zívne a přikývne. „Jo, taky tam musím. Kde to jsme?“

„V malém městečku v severní Montaně, jsme asi dvě hodiny od hranice s Kanadou.“

„To jsem celou tu dobu spal?“ ptá se.

Přikývnu. „Jako miminko, moje rameno ti posloužilo jako polštář.“

„Moc dobrý polštář“ líbá mé rameno přes halenku.

Směju se: „Pojď, Muldere! Vážně musím na toaletu!“ Vyskočím z auta.

Mulder mě se smíchem následuje.

Když se vracím z toalety, Mulder bere benzín.

„Tohle je naše poslední zastávka před Reginou. Jestli se dá těm cedulím věřit, můžeme letět z jejich letiště a být v Montrealu zítra ráno. Tam přesedneme na obchodní linku do Londýna.“

Během té noci v Roswellu jsme se dohodli, že se usadíme v Anglii. Mulder tam byl několikrát, dokonce tam chodil do školy a je mu ta země blízká. Bylo to naše vzájemné rozhodnutí. Volali jsme Doggettovi a Reyesové a řekli jim o tom. Dali nám čestné slovo, že naši polohu neprozradí nikomu, kromě našich příbuzných, kdyby se ptali. Doggett a Reyesová nám taky slíbili, že všechno pro nás bude připravené, než dorazíme do Anglie.

Ani jeden z nás neměl šanci rozloučit se se svými kamarády a blízkými. Když tak o tom přemýšlím, Mulder už vlastně žádné příbuzné nemá, ale já? To, že se už s rodinou možná neuvidím, je strašné, ale stejně mě to tolik netrápí. Nechci, aby to vyznělo nějak sobecky, já miluju všechny své blízké, svou matku, bratry, ale také miluju svůj život a nechci ještě umřít. Kromě toho, právě teď se beze zbytku naplňuje ta část manželského slibu – dokud nás smrt nerozdělí – a my dva jsme si tak blízcí jako nikdy předtím, oba jsme stále naživu, dýcháme. Můj manžel mě teď potřebuje a já chci být s ním. Kontaktuji mou rodinu, až budeme v bezpečí.

„Můžeme jet, Scullyová?“ Mulder přeruší mé myšlenky.

„Co? Jo, jasně, pojeďme!“ odpovídám. „Řídíš ty?“

„Jestli chceš?“

„Jo, jsem trošku unavená. Prospím se.“

Mulder se usměje a lehce mě políbí na ústa.

„Tak pojď.“ Nasedneme do auta a odjíždíme.

O dvanáct hodin později

Mulder a já konečně letíme do Londýna. Když jsme dorazili do Reginy, malé letadlo do Montrealu mělo víc než dvě hodiny zpoždění. Tři hodiny jsme letěli do Kanady a tam čekali dalších několik hodin na zpožděný let do Anglie. Byli jsme pěkně naštvaní. Ale to už je jedno, konečně sedíme v letadle a letíme k novému domovu.

O osm hodin později

Mulder a já jsme na mezinárodním londýnském letišti. Přicházíme do letové haly, kde stojí neznámý muž s cedulí, na které je napsáno: Fox a Dana. A protože je zcela nepravděpodobné, že by na stejném letišti byl ještě nějaký jiný pár s těmito jmény, jdeme mu vstříc.

„Jste Fox Mulder a Dana Scullyová?“ ptá se tiše.

„Ano a vy jste?“ odvětí Mulder.

„John Doggett a Monica Reyesová mě požádali, abych se o vás postaral. Když teď půjdete se mnou, vezmu vás domů.“

Neměli jsme s Mulderem ani ponětí, kdo je ten člověk, kde se tu vzal, moc jsme mu nevěřili, ale následovali bychom ho kamkoliv. Vyzvedli jsme svá zavazadla a že jsme jich opravdu neměli moc. Opouštěli jsme D.C. ve spěchu, nebyl čas na velké balení, Mulder měl jen tu zatracenou vězeňskou kombinézu a bundu, kterou mu dal agent Doggett. Teprve před Roswellem jsme něco málo nakoupili, pár triček a kalhot, abychom vůbec mohli cestovat.

Mulder něžně svírá mou ruku celou dobu, kdy jedeme k novému domovu. Oba jsme nervózní z toho všeho a přejeme si, aby se vrátily naše staré životy. Konečně řidič zastaví před nejhezčím domem, nejhezčím z těch, které jsem za celou cestu z letiště viděla.

„Máte opravdu dobré přátele. Vybrali pro vás to nejlepší místo v Londýně.“

Monica a John koupili krásný prostorný dům. Má ložnici pro hosty a hlavní ložnici, která je nejspíš větší než celý Mulderův starý byt. Je v ní obrovská postel s bílými saténovými přikrývkami a nadýchanými polštáři. A patří k ní balkón, ze kterého je krásný výhled na celý Londýn. ‚Ten bude nejkrásnější v noci‘ myslím si pro sebe.

Koupelna má velikou relaxační vanu i sprchu, která je dost velká pro nás oba, se střešním oknem. Kromě hlavní koupelny jsou v domě další dvě koupelny a obývací pokoj velký asi tak jako můj s kuchyní dohromady.

Jsem překvapená, když v ložnici objevím obrovskou skříň plnou nového oblečení pro mě a Muldera. Jsem tak dojatá, že bych okamžitě chtěla volat Monice a Johnovi, ale vím, že je to pořád nebezpečné.

Nemáme mnoho na vybalování a je už noc, takže se rozhodnu dát si rychlou sprchu místo koupele a pak spát, spát, spát. Pustím Muldera do koupelny a hledám ve svém novém šatníku něco na spaní. Musím se smát, když najdu bílou saténovou noční košili. Shodím ze sebe župan a obléknu si ji, má tenká ramínka a sahá mi až ke kotníkům. Je překrásná. Seberu župan ze země a přehodím ho přes postel.

Vstoupím na balkón, výhled je neskutečný, Londýn je v noci nádherný. Nevím, jak dlouho tady stojím, jen přemýšlím…o u­plynulých dvou letech, jak se teď cítím, když je všechno za námi, je to vůbec za námi? Bože, nikdy to doopravdy nebudeme vědět!

Zachvěji se, když cítím závan větru na svých zádech. Právě, když se chystám otočit a vrátit se do pokoje, ucítím dvě teplé ruce okolo svého pasu.

„Na co myslíš?“ šeptá mi do ucha.

„Na milion věcí“ říkám a chvěji se.

„Například?“ ptá se a líbá můj krk.

„Na uplynulé roky a hlavně na Williama.“

Jeho polibky náhle končí a cítím, jak malinko strne. Povzdychne a otočí mě tváří k sobě. Bořím svůj obličej do jeho hrudi.

„Náš syn, Muldere! Bože, tak hrozně mi chybí!“ vzlykám. „Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak sobecká. Byl to i tvůj syn a já jsem ho prostě dala cizím lidem. Kruci! Je mi to tak líto, miláčku!“

„Musíme se s tím smířit, zlato. Ano, Will byl můj syn, ale taky tvůj a byl v nebezpečí. To, co jsi udělala, nebylo vůbec sobecké. Udělala jsi jen to, co by udělala každá starostlivá matka. Když mi Skinner řekl o jeho adopci, chtěl jsem se zlobit, ale nemohl jsem.“

„Strašně jsem se bála, že mi to nikdy neodpustíš!“

„Miluju tě, srdíčko, a měli bychom být vděční, že William je v dobrých rukou a v bezpečí. Pojď, půjdeme spát.“ Mulder mě vezme za ruku a vede mě do ložnice, zaklapne za námi balkónové dveře. Odhrne přikrývku a vklouzneme do naší postele. Satén příjemně chladí.

Byli jsme s Mulderem tak unavení tu noc v motelovém pokoji v Roswellu, že jsme neměli ani pomyšlení na milování. Tak mi Mulder slíbil, že během naší první noci v novém domově se se mnou bude milovat tak, že na to nikdy nezapomenu. Neuvěřitelně. Musím se přesvědčit, že své slovo dodrží, tak strašně ho chci.

„Muldere? Miláčku?“ šeptám, tulím se k jeho hrudníku pod pokrývkou a propletu své nohy s jeho.

„Copak, srdíčko?“ ptá se a tiskne mě blíže k sobě.

„Pamatuješ, co jsi mi slíbil v Roswellu?“

Mulder přitiskne svá ústa k mému krku a slyším, jak se směje.

„Vsadím se, že si to přeješ“ šeptá a strhne mě na svůj hrudník, takže teď celá ležím na něm. „Tak moc jsi mi chyběla, tak moc.“

A s těmito slovy Mulder spojí svá ústa s mými v dlouhém vášnivém polibku. „Strašně tě chci, Scullyová“ šeptá, když přeruší polibek a přesune ústa k mému krku.

Sednu si obkročmo na něj, vklouznu svýma rukama pod jeho tričko a hladím ho po prsou.

„Tak si mě vezmi“ šeptám.

Mulderovy ruce sklouznou k mému pasu a hladí satén mé noční košile nahoru a dolů. Pomalu zvednu ruce k mým ramenům a jedno po druhém nechám spadnout ramínka košile dolů. Mulder mé ruce odstrčí, stáhne košili dolů a odhalí má plná prsa. Chytne mě v pase a překulí nás, takže teď ležím pod ním. Skloní hlavu a něžně vezme mou už ztuhlou bradavku mezi své rty.

„Foxi!“ Vzdychám a zapletu své prsty do jeho vlasů a prohýbám se v zádech. Saje a laská má prsa, střídá jedno s druhým. Když zvedne nakonec hlavu, podívá se mi hluboko do očí a řekne:

„Nedovedeš si vůbec představit, jak mi tohle moc chybělo, Dano.“ Poté mě znovu políbí a stáhne noční košili dolů ke kotníkům a odhodí ji na podlahu.

„Muldere, máš na sobě moc oblečení“ řeknu, stáhnu mu tričko přes hlavu a odhodím ho někam přes celou místnost. Snažím se se sundat jeho flanelové kalhoty dolů, ale zastaví mě.

„Později, teď chci působit rozkoš jen tobě“ říká a zároveň pokrývá mé tělo polibky od shora dolů, začne u krku, pak na kliční kosti, ve žlábku mezi prsy, na břiše a nakonec se skloní ke stehnům.

Začnu se pod ním třást.

„Mul…Foxi, prosím!“

„Řekni mi, co chceš“ říká, když svléká mé kalhotky a štípne mě na vnitřní straně stehna.

„Tebe“ odvětím a škubnu svou pánví proti jeho tváři, jak mě zase štípne.

„Specifikuj to“ přikáže.

„Chci…chci…tě…tvá ústa… tam dole.“

„To je hodná holka – tvé přání je mi rozkazem.“

Mulder opatrně roztáhne mé nohy a skloní se mezi ně. Pak na sobě cítím jeho ústa.

„Ach, Muldere!“ vykřiknu a zatnu své ruce do přikrývek, zvedám svou pánev proti němu. Mulder mě pevně chytí v pase a zajede do mě svým jazykem. Nehladí jen můj klitoris, ale saje mou šťávu, jsem tak blízko.

„Ano, právě tam, miláčku, já už asi…“

Pak cítím, jak zrychluje a ještě pevněji mě sevře v pase.

„Bože, Muldere!“ křičím a prohnu se k jeho ústům. Čeká, až si procítím svůj orgasmus až do konce, pak zvedne hlavu a položí se zpátky na celé mé tělo.

Najde má ústa a vášnivě mě políbí. Probírám prsty jeho vlasy a tisknu ho blíže k sobě. Naše jazyky se vzájemně třou a svádějí svůj vlastní boj. Polibek je mocný a žádá si víc.

Pak nás zase přetočí a já ležím na něm. Zašklebí se na mě, já mu to oplatím a pak cestuju dolů po jeho svalnatém a vytáhlém těle. Chytnu pásek jeho flanelových kalhot a stáhnu je dolů. Odhalím jeho mužství. Chce mě, je to očividné.

„Ale, ale, ale,“ mumlám si, když ho políbím na vrcholku, „copak to tady máme?“

„Dano, prosím“ žadoní a mě to stačí k tomu, abych se sehnula a vzala ho do úst.

„Bože! Dano!“ vykřikne a sevře rukama prostěradlo, když pronikne hlouběji do mých úst. Jemně ho saju, kroužím špičkou jazyka na vrcholku a má hlava se jakoby houpá po celé jeho délce.

Mulderovo sténání se prohlubuje s každým pohybem mého jazyka, náhle však řekne:

„Miláčku, přestaň.“

Já však nepřestávám.

„Scullyová, srdíčko, prosím, přestaň.“

Zvednu tázavě hlavu a vim, že vidí, jak ohrnu ret.

„Něco jsem udělala špatně?“ ptám se.

„Ne, ne, zlato. Všechno bylo moc fajn. Já jenom chci být teď v tobě.“

Vrátím se nahoru a sednu si znovu obkročmo na něj. Pomalu se nadzvednu a pak sjedu dolů a nechám ho do sebe proniknout. Oba zasténáme ve stejné chvilce, ostatně jako vždycky v tomhle okamžiku.

„Miláčku, jsi úžasná.“ Obrátí mě a lehne si na mě. Zašeptá mi do ucha: „Sakra úžasná!“

Skloní se a líbáme se, pak se ve mně začne pomaloučku něžně pohybovat. Obejmu ho a tisknu ho blíž k sobě, hlouběji, sténám. Trochu zrychlí tempo a já se pohybuji společně s ním.

„Tohle se mi líbí, zlato, chci z tebe víc!“ křičím a on přiráží tvrději a rychleji. Cítím, že jsem blízko.

Zrychluje a vede nás oba k vrcholu, jsme blizoučko, křičíme vzájemně svá jména, když… Oba se vyčerpaně zhroutíme na postel.

„Miluju tě“ šeptám a líbám ho na spánek a pak na otevřená ústa.

„Taky tě miluju“ šeptá a líbá můj krk. Brzy nás přemůže sladký spánek.

Sluneční paprsky deroucí se skrze okno mě probudí ze sna. Podívám se na Muldera a usměju se. Potichu a jemně ho políbím na čelo, on něco zamumlá ze spaní a otočí se na bok. Stále tvrdě spí. Vstanu z postele, obleču si noční košili pohozenou na zemi a přes ni župan. Jdu do kuchyně připravit snídani. Bude to chvíli trvat, než si s Mulderem zvykneme na nový život v Anglii. Jen doufám, že to bude trvat méně než těch deset let, co nám zbývá, deset let bok po boku do toho dne v roce 2012. A užijeme si každou zatracenou minutu toho času, co ještě máme.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 20.9.2008 v 23:05 v kategorii Povídky.