Kult X

autorka Analise | překlad nabaa | rating R | kategorie S, A, MSR | povídka ke stažení

Malá Honda chrlila do studeného lednového vzduchu zplodiny v podobě hustého mraku kouře a páry, motor kašlal a supěl, jak se ho snažila nastartovat. Vrzavý zvuk stěrky, kterou se pokoušela odstranit nános ledu na čelním skle, jí šel na nervy.

Zima. Zima na východním pobřeží.

Mohlo by být hůř, zabručela, mohlo by být léto na východním pobřeží.

Předpokládala, že se jedná o nějaký druh podvědomé odplaty. Proto se ještě neodstěhovala do Kalifornie. Bylo to jediné možné vysvětlení, proč zůstala v malém městečku Somerville, proč si držela špatně placenou nevděčnou práci, proč bydlela jen patnáct minut od své matky, aby se tak mohla podrobovat pravidelným přednáškám o tom, co musí udělat pro své vylepšení. Jako osmatřicetiletá svobodná žena s kudrnatými hnědými vlasy a příliš mnoha kily navíc kolem boků dávala své matce hodně důvodů ke stížnostem.

Ne. Milovala práci sestry. Dokonce milovala i svou matku. Prostě jen nesnášela zimu.

Přerušila práci, aby si mohla přitáhnout tenký škrábající vlněný šál výš přes ztuhlý nos. Cítila jak se její dech okamžitě vpíjí do látky. Nic nezpříjemní úkol tak jako zmrzlý šál, pomyslela si hořce.

Tak. Narovnala se a prohlédla si svou práci. Oškrábala dost velkou část okna, aby skrz něj viděla. Rozmrazování se během cesty postará o zbytek. Zrovna se obracela zpět ke schodům do nemocnice, když ze šedé oblohy slétla první tlustá vločka.

Skvělé.

Vystoupala po schodech drtíc pod svými botami hromádky posypové soli s podvědomým uspokojením. Rozrazila dveře a vešla do vytopené haly Somersetského lékařského střediska. Začala si z rukou stahovat silné vlněné palčáky.

„Tak jo, Meg, můžeme jít. Kde je?“ řekla a naklonila se přes pultík. Cítila, jak se jí teplo budovy vpíjí okamžitě do promrzlé tváře. Začalo jí téct z nosu. Další bonus studeného počasí.

Mohutná žena za pultíkem se na ni podívala s nepatrným úsměvem a naučeným pohybem si na nose upravila až příliš velké brýle.

„Hned tady bude, Jed už pro ni šel.“ Pečlivě sklepla papíry, na kterých pracovala, sepnula je sponkou a zasunula do tenké hnědé složky s barevnými značkami na boku. Podala celou složku Lindě. „Tady to máš. Jen pro případ, že by dokumenty nedošly….vždycky je lepší mít kopii na papíře.“

Linda se musela usmát. Meg Hainesová byla ztělesněním organizace…a pořád ještě nevěřila elektronickému přenosu dat. Vždy dělala papírové kopie. Lidé v Essexské krajské nemocnici ji museli milovat, napadlo ji. Jen další data navíc. Přijala složku bez diskuze a přejela pohledem po jménu na bočním štítku.

Jane Doeová.

Odkud se ten termín vzal? Bylo to nepochybně ženská verze jména John Doe…ale jak se právě tahle přezdívka stala nálepkou pro ztracené? Proč ne John Smith? Nebo ještě líp, Joe Smith. To by z ní dělalo Jane Smithovou, ne Doeovou.

Její bezcílné myšlenky byly přerušeny zvukem kroků. Jed Williams, svalnatý sanitář ze třetího patra, vedl drobnou štíhlou ženu zabalenou do obří pánské kožené bundy halou směrem k ní.

Byla bledá, dokonalou kůži narušovala jen výrazná vypouklá jizva na čele, která byla asi stejně nenápadná jako rodeový klaun na baletu. Malý úzký aristokratický nos seděl nad panenkovskými rty připomínajícími amorův luk. Porcelánovou pleť rámovaly vlasy barvy mědi zastřižené do elegantního hladkého mikáda sahajícího jí kousek pod bradu. A ty oči. Právě oči na ní byly nejpoutavější. Obrovské chrpově modré prstence chladně prohledávaly místnost, vpíjely do sebe okolí jakoby se velice opatrně snažila něco zachytit, něco, o co by se mohla opřít. Ty oči vyzařovaly ledovou kontrolu, ale i Linda mohla vidět ten strach a nejistotu, které bublaly pod povrchem jako hmyzí roje.

„Jane?“ Linda vykročila kupředu a natáhla k ní z palčáků osvobozenou ruku, „Jsem Linda Garlandová.“ Usmála se tím nejvíce ujišťujícím způsobem a představila se poprvé ženě, se kterou se už blízce seznámila na jednotce intenzívní péče. To nejpodivnější z ošetřovatelství. „Vezmu vás na státní psychiatrickou kliniku do Essexu..“

Žena pevně přikývla na srozuměnou, vážně uchopila nabídnutou ruku a jemně s ní potřásla. Její ruce se stále ještě hojily..právě ony to při nehodě odnesly nejvíc. Když ji přivezli, měla místo rukou krvavé cáry. Teď byly zabalené v měkké vrstvě obvazů, které zakrývaly fakt, že konečky jejích prstů…její identifikační karty..byly po výletě skrz čelní sklo ztrženy téměř na kost.

„Linda. Je hezké přiřadit jméno k tváři,“ řekla Jane a zvedla svou jemnou bradu. „Neměla jsem šanci vám poděkovat…“

„Není třeba..“ odpověděla sestra a svým úsměvem zrazovala vlastní slova. Milovala, když ji lidé oceňovali. Vypadalo to, že většina pacientů bere sestry jako samozřejmost. Trochu ji překvapovalo, že si jí ta žena vůbec všimla. Většinu času strávila v komatu a když se probrala, byla omámená prášky proti bolesti.

„Máte všechno?“ zeptala se Linda. Úsměv jí zůstával na tváři i když se sklonila k zemi a pokusila se zvednout nevelkou lepenkovou krabici, kterou Jed postavil vedle Jane. Žena ji ovšem předběhla a kývla.

„No, mám toho jen málo.“

„V tom případě, váš vůz už čeká.“ Linda se zakřenila. „Aspoň obrazně.“

Sestra zatlačila do dveří a závan mrazivého vzduchu je sevřel v ledových prstech, dosáhl až k jejich nosům a zmrazil jim vlhkost v hrdlech…bylo těžké jen dýchat. Koutkem oka pozorovala, jak si Jane přetáhla obrovskou bundu přes tvář a nemotorně sešla ze schodů k čekající Hondě. Její podivná šouravá chůze prozrazovala zranění skrytá pod gázovým oblečením, které nemohla tak úplně skrýt.

Sněžení teď bylo čím dál hustější a Linda rozsvítila světla. Bylo pozdní odpoledne a při stavu silnice a jejího starého auta bude noc, než se dostanou na místo. Vnitřek Hondy byl příjemně vytopený a ona si všimla, jak si Jane opatrně tře zabandážované prsty, na zbělelých kloubech se jí rány hojily pod krustami strupů. Ta žena má štěstí, že je může normálně používat. Obecně má štěstí. Amnézie, nebo ne, pořád je naživu.

Linda vyjela na cestu, pneumatiky skřípěly a praskaly, jak projížděly zmrzlým blátem, a stěrače přizpůsobily své tempo dopadajícím vločkám. Proti své vůli a se zachvěním, které nemělo nic společného s chladem, si vybavila stav, ve kterém Jane byla, když byla před čtyřmi týdny přivezena do Somersetu.

Drobná zrzka byla masou krvavých ran z rozmláceného auta, ze kterého ji vytáhli. Linda zaslechla Lylea, záchranáře, který Jane přivezl, jak popisuje, že auto bylo obtočené kolem stromu jako noviny ve větru. Odhadoval, že na kluzké silnici jelo aspoň stotřicítkou. Řidič nepřežil. Muž byl tak potrhaný, že jej nebylo možné identifikovat. Podle toho, co mohli určit, vjelo auto na vrstvu ledu nedaleko mostu, roztočilo se, ve smyku sjelo z cesty a narazilo do stromu, ve kterém zůstalo trčet. Prohlídka ukázala, že auto bylo ukradeno nedaleko od místa nehody.

Co ale bylo ještě víc znepokojující, byl fakt, že ne všechna její zranění se dala vysvětlit autonehodou. Geena, sestra, která měla zrovna službu na pohotovosti, jí pošeptala, že záchranáři museli Jane rozříznout pouta a že i na kotnících měla stopy po spoutání.

Pro nikoho, kdo viděl, v jakém stavu tehdy byla, nebylo překvapením, že když se probrala z komatu, vykazovala všechny známky klasické amnézie.

Nejhorší bylo, že bez nějakého průkazu a jen s džínami, zakrváceným trikem a pánskou koženou bundou, neměli nejmenší tušení, jak zkontaktovat rodinu nebo přátele, kteří by jí mohli v tom utrpení pomoct.

Ta žena byla sama nejen uvnitř své mysli.

Jakmile byla vzhůru, vynořily se další problémy.

To, že neměla peníze ani pojištění, se smutně stalo důležitějším než její amnézie. Její poničené ruce nemohly poskytnout otisky prstů…a bylo nutné počkat, dokud se jí ruce nezahojí, aby tu životně důležitou informaci umožnily získat, vzhledem k málu zdrojů, ke kterým se v té záležitosti mohl místní šerif obrátit. A aby toho nebylo málo, pár dní po probuzení začala mít záchvaty.

Bylo tak jasné, že ta mladá žena stále potřebuje lékařskou péči…péči, kterou jí zadarmo nemohli poskytnout. Katatonické stavy trvaly různě dlouho, od dvou minut do dvou dnů, a nemohli ji prostě jen tak pustit na ulici.

Odpověď byla jednoduchá…a nepříjemná.

V New Jersey existoval neziskový program pro chudé lidi a bezdomovce, který provozovala psychiatrická klinika v Essexu. Přestože se Lindě hnusilo umístit kohokoliv do té uboze vybavené nemocnice s jen pár členy personálu, nebyla jiná možnost. Samozřejmě, tajemnou ženu si velmi oblíbila, ale nemohla si dovolit platit za její pobyt v Somersetu.

A tak, cítíc se tak nějak jako chlap, co musí odvést svého psa do lesa, aby ho tam zastřelil, protože je příliš starý a nemocný, šla…a brala Jane s sebou.

Žena byla během prvních hodin jízdy potichu a Linda byla příliš zaneprázdněná kličkováním ve sněhu a ledu špatně protažené silnice, aby ji vtáhla do hovoru. Její pasažérka promluvila až ve chvíli, kdy vjeli na dálnici a slunce už bylo hodně nízko.

„Nic z toho nepoznávám.“ Její slova byla tichá. Dívala se okýnkem na bílý, sněhem pokrytý svět. Linda zaslechla záchvěv smutku a osamělosti třepících hrany její sebekontroly.

„Nevzpomínáte si vůbec na nic?“ zeptala se Linda a zabrzdila před semaforem. Červené světlo zářilo do černoty čerstvého večera. Žena se na ni nepodívala. Věděla, že Jane tu otázku už položili mnohokrát. Že hypnotizéři a terapeuti a psychologové se pokoušeli najít v její duši odpovědi..a selhali.

„Když přijdou ty…záchvaty…vzpo­mínám si na věci…to asi víte. Myslím, že tehdy vím kdo jsem…ale když se vzpamatuju, nemůžu si na nic z toho rozpomenout.“ Zavrtěla hlavou. „Ty věci, co se mi vybavují, vypadají tak neuvěřitelně…mon­stra a spiknutí…lidé, co se mě snaží dostat..“ Odmítala se na Lindu podívat a sestra věděla, že se stydí. Na tváři měla nepatrný sebeodepisující úšklebek, ve kterém nebyl humor, jen hořkost.

„Jedna věc ale zůstává konstantní…pamatuju si muže. Myslím..myslím, že mu na mně záleží.“ Na dokonalém čele se jí vytvořila přemýšlivá vráska. „Skoro ho vidím…skoro..“ odmlčí se a zavře oči.

Na semaforu naskočila zelená, ale místo aby Linda sešlápla plyn, nechala auto spokojeně prskat, otočí se a položí ruku Jane na koleno.

„To je v pořádku. Nebojte se.“ Otřepané fráze. „Všechno se vrátí,“ dodá Linda a ví, že je to lež…a ví, že Jane ví, že je to lež. Ale zrzka to k jejímu překvapení s přikývnutím přijala.

Auto se znovu rozjelo kupředu a Janein jemný zastřený hlas jakoby proplouval interiérem.

„Někdy se mě dotýká. Jindy cítím cosi, co nemůžu identifikovat. Lásku, zoufalství, nevím…něco silného.“ Měkká, téměř zasněná slova umocňují atmosféru navozenou tlumeným rozptýleným světlem vnitřku Hondy. Potřese hlavou a rukama v bílých bandážích si protře oči. „Kdokoliv to je, vypadá, že je jedinou konstantou ve všech těch vizích a v mých snech…a já ani nevím, jestli je skutečný…nebo jestli něco představuje…prostě nevím.“

Ta slova zněla unaveně, jakoby je zopakovala už tisíckrát, lékařům, sobě. Její hlas byl tichý, ale stále silný a podbarvený soukromými slzami vyplýtvanými na frustraci ze ztracené identity.

Linda zaměřila svou pozornost na nepatrně zamlžené čelní sklo. Otřela část páry rukou v rukavici a tiše si slíbila, že nechá rozmrazovací zařízení už konečně opravit. Sníh padal v hypnotickém tempu do světelných kuželů auta a vytvářel dojem, že se prodírají prázdnotou bílých vloček. Jane přestala mluvit a Linda se na ni instinktivně ohlédla.

Štíhlá žena ztuhla, modré oči se jí rozšířily jako talíře a ústa se pootevřela v mírném uvolnění, které na její zmrzlou tvář vůbec nepatřilo.

Auto sklouzlo po silnici, když zastavila u krajnice. Pneumatiky zaskřípaly a začvachtaly ve zmrzlém sněhu a blátě nahrnutém na okraji cesty. Linda popadla hubená ramena a přes koženou bundu ucítila jejich křehkost…a napjaté svaly ženiných paží. Janeina tvář byla naprosto prázdná.

„Jane? Jane? Slyšíte mě?“

Linda už Jane viděla dostávat se do těchhle stavů. Doktoři jim říkali záblesky minulosti, protože to vypadalo, že se jí přehrávají některé události z jejího života.

„JANE!!“ Linda věděla, že ji doktoři neradi vraceli do reality násilně…ale auto nebylo to pravé místo k záchvatu.

Dala jí facku.

Zdálo se, že to zabralo. Zrzka na moment znehybněla a pak zamrkala směrem k Lindě..byla poněkud zmatená. Shlédla pohledem dolů na své ruce, opatrně je několikrát obrátila a zahleděla se na tlusté vrstvy obvazů jakoby je viděla poprvé.

„Omlouvám se.“ Janein hlas byl tichý, jen o krůček nad šepotem.

„Pamatujete si něco z tohohle?“ zeptala se Linda jemně. Ruku měla stále na Janeině rameni. Ulevilo se jí, že je zase při sobě.

„Vzpomínám si jen, že jsem tady seděla a mluvila s vámi a pak jste mě udeřila.“ Její hlas byl zase normální, klidný, tvář vyrovnaná a chladná. Linda přikývla a posadila se zpátky na své sedadlo. Váhavě se usmála.

„Mám k tomu sklony,“ řekla hořce. „Nejspíš proto si nejsem schopná udržet stálého přítele. Uprostřed konverzace se prostě natáhnu a chlapa plesknu.“

Byla odměněna tichým smíchem. S úlevou znovu nastartovala a vyjela na dálnici.

„Je mi jasné, že tohle by vás mohlo obrat o popularitu..“ usmála se Jane a úsměv se jí odrazil až v očích.

„Nemáte ani tušení, drahá..“

Za několik málo minut přední světla ozřejmila cihlovou bránu kliniky před nimi. Zpozorovala křiklavě fluoreskující strážní boudu u vchodu, která na sněhu vytvářela modravou auru.

„A jsme tady,“ pronesla do náhlého ticha a znovu se ohlédla na Jane. Její spolujezdkyně zvedla své krásné oči k bráně a nemocnici s architektonikou ve stylu 60.let za ní. Ten modrý pohled byl nečitelný.

Linda zamávala na Garyho, brána se otevřela a auto vyjelo vzhůru po dlouhé cestě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ruce. Něžné a přesto skrývající sílu, kterou jen naznačují. Dlouhé štíhlé prsty, elegantní široké dlaně, pár tmavých chloupků na hřbetech. Hladily její hrudník, sklouzávaly k jejím bokům a zanechávaly za sebou horkou stopu, způsobovaly, že se jí kůže červenala bolestným životem. Pohybovaly se, nabíraly její ňadra, středy jeho dlaní tak zoufale lehce přejížděly po bradavkách, které pod nimi pálivě tuhly. Vystupovaly výš, uctívaly ji, dotýkaly se jí jakoby byla z točeného skla, vzácného křišťálu..přes­kakovaly její bílé hrdlo a uvelebovaly se po stranách její tváře.

Z úst jí unikl povzdech a nechala své vlastní prsty, aby překryly ty jeho, hladila záhyby kloubů a přejížděla po sladké křivce jeho zápěstí.

Ostrý trylek narušil poetické ticho motelového pokoje a přerušil pohyb rukou i úst. Pozorovala, jak se mu ústa zvlnila v rezignovaném úsměvu. Letmo se dotkly rty a pak už vstávala z postele a prohledávala fragmenty ošklivého hnědého koberce a změť přikrývek, aby nakonec zaměřila svůj kabát. Probírala se jeho zmačkanými záhyby a pitvořila se na zablácené zbytky toho, co bývalo novým svrchníkem. Klečela nahá ve špinavém ranním světle a s prsty sevřenými kolem mobilu vytáhla anténu.

Cítila, jak ji jeho oči obdivují z postele, ale vzdálená slova v jejím uchu tišila touhy jejího těla. Vnímala chladivou sílu vlastních štítů zdvíhajících se jí kolem ramen. Věděla, že si toho všimnul, aniž by se na něj jedinkrát podívala.

Dobré zprávy. Zaklapla telefon, otočila se a našla ho, jak si natahuje kusy oblečení rychlostí, která prozrazovala, že poznal, že se jejich úlovek našel, jen z řeči jejího těla. Řeči, kterou poslední roky velice intenzivně studoval.

Následovala ho. Natáhla na sebe džíny a tričko. Věděla, že její ostatní šaty byly ve stejně zuboženém stavu jako kabát. Když opouštěli pokoj, hodil jí svou koženou bundu a ona se vděčně zachumlala do jejího voňavého tepla.

Svět zářil čerstvým sněhem dokonce i v šeru před svítáním. Parkoviště stále ještě nebylo prohrnuté a zabralo jim pár minut, než očistili půjčené auto od nánosu toho, co přes noc spadlo. Ohlédla se na něj, v očích měla obavy, ústa se jí pohybovala kolem slov spěch a rychlost. Přikývnul. Své vlastní pocity měl vepsané ve tváři.

Museli si pospíšit. Měli málo času.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A pak se probudila.

Ani nepočkala, až se jí zpomalí dech. Popadla zápisník, který nechávala ležet u postele a roztřesenou rukou si začala zapisovat obsah vize, která se třepotala jako suchý list ve větru dokonce i ve chvíli, kdy psala.

Jen dojmy.

Milování. Nádherná ústa. Motel. Sníh.

A pak bylo všechno pryč.

Začala s cizími slovy, která právě naškrábala na linkovaný papír. Pokoušela se získat zpět něco z těch představ. Ale nedostala nic. Nic jí to neříkalo. Vše, k čemu byla tak silně připoutána ještě před okamžikem, se teď rozsypalo do všech koutů pokoje, kousky připomínající spálené cáry papíru.

Odmítala se nechat pohltit frustrací.

Odložila notes, spustila bosé nohy z postele a dotkla se jimi chladného linolea. Měsíční světlo se prodíralo okny bez záclon. Tiše překonala krátkou vzdálenost k zabezpečenému oknu a nechala své prsty lehce se obtočit kolem železných mříží.

Někde ve stropě se ozývalo pravidelné kapání vody ve zrezivělých plesnivých trubkách a prasklý radiátor v rohu sténal a brblal jako starý muž, který si nekonečně dlouze stěžuje na revma. V jistém podivném slova smyslu jí dělal společnost…dával jí najevo, že i něco jiného se cítí osamoceně a rozbolavěle jako ona.

Bouřka ustala a zanechala jen tenoučké linky kondenzované vlhkosti křižující nebe stříbrně linkované měsícem visícím nad stromy. Měkká sněhová přikrývka teď vše halila do bílé expanze naprosté čistoty.

Bylo to bolestně poklidné.

Opřela si čelo o drsnou studenou mříž. Linda jí vysvětlila, že všechna okna jsou zamřížovaná a že by neměla dovolit, aby jí to vadilo. Jane se nad tou ironií vnitřně smutně zasmála. Mříže, které ji drží uvnitř. Kam by as šla?

Není to na dlouho, šeptala si. Jen dokud se jí nezahojí ruce. Píď času, kterou zabere, než se jí svaly znovu stáhnou..její identita závisí na regeneraci drobounkých rýh a závitů. Zdá se to jako těžké břímě pro tak malinkou část jejího těla.

Linda jí omluvně odvedla k posteli, kterou jí přidělili, očividně se styděla za ubohou úroveň ubytování. Místnost byla vskutku jak malá, tak nepříliš čistá, ale ona byla vděčná, že má soukromí. Bylo by mnohem horší, kdyby ji strčili do jedné z těch hal, kde se každý zvuk odráží od stěn. Nebyla si jistá, zda byly její noční „vize“ hlasité, ale nechtěla to zjistit tím, že vzbudí souseda svými steny a pláčem. A stejně tak netoužila, aby jí v noci dělaly společnost výkřiky nebo blábolení. A podle toho, co zatím viděla, by to byla jediná společnost, kterou by tady našla.

Ona a Linda kráčely dlouhou chodbou k jejímu pokoji..chodbou, na které se sem tam objevilo pár v košilích oblečených individuí postávajících nebo sedících na špinavých bílých kachličkách a povídajících si nekonečně dlouho se sebou nebo s oprýskanou omítkou. Ozvěna výkřiků a řevu vzdáleně proplouvala dlouhou neutěšenou chodbou lemovanou identickými šedými dveřmi.

Ta milá a kajícná sestra ji zanechala v nové nemocnici. Bylo jasné, že je jí to líto, a slíbila, že ji bude často navštěvovat. Neznala Lindu dlouho, ale byla známou tváří v moři těch neznámých. Těšila se, až ji znovu uvidí.

Zajímalo ji, a nenapadlo ji to poprvé, kdyby viděla někoho, koho zná, jestli by ho poznala? Bylo by to jako lehký závan déja vu, které si občas pohrává s lidskou myslí? Nebo by ta osoba, ta tvář, splynula se všemi ostatními jako další kus masa a kostí? Důkladně si prohlížela každou tvář, se kterou přišla do kontaktu od chvíle, co si byla vědoma svých prázdných vzpomínek, ale nic a nikdo pro ni nemělo význam.

A samozřejmě hluboko v její mysli stále byla hlodající hrůza, že by další tvář mohla vypustit ten děs, o kterém věděla, že číhá v jejím podvědomí.

Zmítala se mezi potřebou vědět kdo je a strachem z objevení čehokoliv, co sama před sebou skrývala. Říkala si, že si chce vzpomenout. Ale byla to pravda? Kdesi ve svém nejhlubším nitru nechtěla nic vědět. To si cíleně připomínala v temnotě.

Zavřela oči. Ty katatonické stavy, do kterých upadala, přicházely téměř každou noc. Když spala, brala je jako sny. Mocné silné opravdové sny, které si nikdy nemohla udržet v paměti. Těšila se na ně stejně jako se jich bála. Bylo tak bolestné si na všechno vzpomenout, na svou totožnost, své znalosti…a pak to vše ztratit znovu a znovu. Nejhorší bylo, že ačkoliv si z nich nic nepamatovala, mohla si z nich vzít dost na to, aby poznala, že během nich nebyla ztracená.

Došla zpět k posteli a sehnula se, aby zpod kovového rámu vytáhla lepenkovou krabici. Uvnitř byly jen dvě věci, které vlastnila. Džíny, ze kterých sestry v somersetské nemocnici jen horko těžko odstranily krev…a kožená bunda.

Vytáhla bundu z krabice a posadila se s ní na postel. Zvedla si ji k tváři a zhluboka se nadechla. Vdechovala vůni, která byla povědomá a neznámá zároveň. Byla to její bunda? Byla pro ni až příliš velká, takže o tom pochybovala. Patřila ta bunda muži z jejích snů? Ráda předstírala, že to tak je.

Byl to její manžel? Hledal ji? Milovala ho?

Existovala i možnost, že ta bunda patřila tomu, co narazil autem do stromu a teď ležel v neoznačeném hro­bě.

Ta poslední myšlenka ji pokaždé přivedla na pokraj roztřesené paniky.

A ona netušila proč.

Aniž by odtrhla tvář od límce té věci, znovu si lehla. Svírala ten balík v náručí a vdechovala vůni kůže smíchanou s jedinečným pižmem, které tvořil zčásti pot a zčásti neznámá kolínská. Nevšimla si, kdy se její slzy začaly vpíjet do kůže, a pomalu upadala do spánku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Trhliny ve stropě mé kanceláře se zvětšují. Občas by mě zajímalo, jestli se někdy zvětší dost na to, aby mě pohltily. Nahnědlá textura starého tmelu pod olupující se malbou mi připomíná dům, ve kterém jsem vyrostl. Dům v Halleyville. Na okamžik jsem zpět v pokojích s vrzající podlahou, běžím vzhůru po rozbitých schodech do podkroví…hraju si s bratrem pod okapem.

Myšlenky na Howarda mě vtahují zpátky do mého vlastního chladného světa..cítím pavučinu sebeovládání, kterou den co den tahám na ramenou. Jeho prázdné zírající oči mizí s rýpnutím sebeoslabující kontroly.

Dveře se rozezní zaklepáním, které zní jako umíráček.

„Vstupte,“ zavolám obdivuhodně pevným a klidným hlasem.

Kevin, jeden z pomocníků reprezentujících nízkou kvalitu personálu, se kterým jsem nucen pracovat, vejde dovnitř s kýmsi novým. Na chvíli zapomenu, co jsem dělal… zapomenu, že jsem ji očekával…zapomenu, že spis se jménem „Jane Doeová“ mi leží na stole pod prsty. Není jako ostatní. Ta valící se masa společenského odpadu, která mi denně projde dveřmi. Já, strážce té špíny, já, který jsem mohl být vynikajícím lékařem…slavným ve svém oboru, tady sedím redukovaný na takovou úroveň.

Setřesu známé pařáty vlastního selhání a postavím se.

Je drobná a dokonalá. Je nádherná.

„Vítejte v Essexu,“ řeknu, hrdý na svůj hluboký uklidňující hlas. Svůj lékařský hlas. Podám jí ruku a ona vsune jednu štíhlou obvázanou sadu delikátních prstů do mé dlaně. Všimnu si, že v mé tváři pátrá po vodítku…po něčem. Najednou si vzpomenu na její dokumenty.

Posttraumatická retrográdní amnézie. Není to zrovna věc, se kterou bych se byl zvyklý setkávat. Při pomyšlení na bublající příliv bezdomovců a narkomanů, co mi denně klepou na dveře, se přese mě převalí další vlna hořkosti. Tahle je jiná.

„Prosím, posaďte se…Jane. Mohu vám říkat Jane?“

Sleduje mě pohledem, ve kterém se v tomtéž okamžiku mísí pobavení, zloba a lhostejnost, a opatrně se posadí do oranžového vinylu židle.

„Můžete mi říkat jak chcete, doktore Kuelmane. Rozhodně se nebudu hádat o sémantice.“

Líbí se mi.

„Dobře, tak tedy Jane.“ Sednu si zpátky za stůl a otevřu žlutou složku. Je tenká. Nic se o tomhle krásném stvoření neví. Je nepopsaný list. Cítím vzrušené chvění plazící se mi podél páteře. Mohla by zachránit Howarda. Mohla by zachránit mě. Znovu si prohlédnu její záznamy.

PET skeny ukazují normální mozkovou aktivitu, což je dobře. Zajímavější je, že stále vykazuje symptomy posttraumatické retrográdní amnézie a zdá se, že se jí nevracejí žádné ze ztracených vzpomínek. Jsou to skoro čtyři týdny. Takové zpoždění bývá obvykle jistou známkou závažného poškození mozku. Na jejích snímcích ale žádné není.

Takže zbývá jediná možnost. Z nějakého důvodu záměrně potlačuje vlastní vzpomínky.

Zajímavé. V mozku už mi víří myšlenky. Taková žena…mohla by snadno být vším, co jsem hledal. Dvanáct let v téhle pekelné díře, které říkají nemocnice. Možná…možná by uspěla tam, kde ostatní selhali.

„No, Jane..nevím, co vám říct..“ Odkašlu si a snažím se potlačit vlastní nadšení a vyjádřit jen ty správné myšlenky. „Touhle dobou už by se vám měly vybavovat sem tam nějaké ty útržky. Většina pacientů s touto diagnózou se začne rozpomínat během dvou týdnů, pokud není jejich mozek poškozen. A vzhledem k tomu, že u vás nic takového není, máme dojem, že si záměrně bráníte vzpomenout.“ Otočím další list a předstírám, že čtu to, co už jsem se ráno naučil zpaměti. „Ty stavy, do kterých upadáte…můžete mi o nich říct něco, co tady není napsáno?“

„Pokoušela jsem se něco zapsat hned, když jsem se probudila z těch snů…nebo „stavů“, jak jim říkáte.“

Důmyslné.

„Pomohlo to? Musíte mít nějaké základy, na kterých začnete stavět, Jane. Většina pacientů s amnézií nějaké vzpomínky má. Používají je jako ostrůvky…a ty ostrůvky se zvětšují a zvětšují s každým novým kouskem informace, dokud se trhliny nevyplní a ony nesplynou..“ Těší mě jak profesionálně zním. Jen zřídka mám příležitost mluvit tak souvisle k pacientovi a vědět, že mi rozumí.

Nepatrně přikyvuje…je jasné, že už tohle slyšela.

„Ne, doktore. Obrazy, které jsem si zatím zaznamenala, mi nic neříkají.“

„Můžete mi říct, co si zapisujete?“ zeptám se. Zajímá mě to čistě jen ze zvědavosti.

Už jsem se rozhodl, že ona je ta pravá.

Zhluboka se nadechne a sešpulí své rozkošné rty v tom, co je zcela jasně projev podráždění. Najednou se cítím rozzlobený. Možná je to její lehkou povýšeností..jakoby věděla lépe než já, co je pro ni dobré. Já jsem lékař, ona pacient. Já se ptám. Ona odpovídá.

„Dobrá.“ Sklopí pohled a s lehkým záškubem obočí vytáhne z kapsy županu zápisník. „Zatím mám: zelený led, rudé oči, les, déšť, sklep, tetování, mikročip, upíři, pizza, pole kukuřice, včely, motel, sníh..“ Hlasem stále více hraničícím s drzostí mi přednese dlouhý seznam slov. Jako kdyby dávala najevo, že už ví, že tahle slova nepomohou jí…a rozhodně ne mně.

Když dokončí čtení seznamu, mám podezření, že pár věcí vynechala, ale netlačím na ni. Nechci jí pomoct vzpomenout si, připomenu sám sobě. Bude to snazší, když nebude mít žádné vzpomínky.

Stejně tak se zdržím jakéhokoliv projevu zloby nad jejím opovržlivým vystupováním. Těší mě vlastní sebekontrola.

„No, Jane, nevím, co říct. Jediný člověk, který vám může v téhle fázi pomoci, jste vy sama. Připadá mi, že vaše ´vize´ ve skutečnosti nejsou žádnými vzpomínkami, ale jen nějakými zkonstruovanými fantaziemi. Možná vytvořenými, aby chránily vaše skutečné vzpomínky.“ Zavřu složku a opřu se ve své vrzající židli. „Navrhoval bych nějaký druh asociativního myšlení. Třeba nám to poskytne nějakou stopu.“

Techniky, které jen plýtvají časem. Už teď mohu říct, že odemknout její vzpomínky nebude jednoduché.

„Myslíte Rorschachovy testy?“ zeptá se s jedním obočím zdviženým až kamsi do poloviny čela.

Zamračím se. Je hodně rychlá a vypadá to, že o mém oboru něco ví. Budu muset být opatrný.

„Ano. Inkoustové skvrny nebo slovní asociace.“

Tiše vzdychne a přikývne. Téměř poraženecky.

„Mám léky, které by, myslím, mohly pomoci,“ nabídnu obezřetně.

Howard se z ničeho nic objeví v rohu a já nutím svůj výraz, aby zůstal neutrální. Chci na něj zakřičet, aby zmizel…zabodnout svůj perořízek mezi ty zírající oči. Cítím, jak mi krev kape na nohu a obklopuje můj stůl. Jediná kapka potu mi stéká po tváři.

Někdy jsem schopen ho ignorovat a někdy ho prostě chci zabít.

Jane mlčí. Nevypadá, že by zaregistrovala smrt postupně vyplňující místnost. Nebo je možná jen statečná.

A pak je to pryč. Můj bratr odešel. Krev zmizela. Dobře.

Navštěvuje mě častěji. Zajímalo by mě, co to znamená. Třeba je to znamení, že jsem blízko úspěchu. Doufám.

Jeho zjevení tady…s Jane…to je dobré znamení, myslím. Ona mi pomůže. Bude mou záchranou.

A konečně zachráním jeho.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I s blednoucími zraněními z nehody byla ta žena překvapivě krásná. Kdyby jí Lindě nebylo tak líto, musela by ji z principu nenávidět.

Přitáhla si těžkou plastovou židli k boku postele a s úlevou se na ni posadila.

„Musím říct, že bych se radši zabila, než absolvovat tohle dojíždění denně. Tohle místo je zkrátka zatraceně daleko,“ stěžovala si Linda.

Jane se na ni z postele lehce usmála. Měla na sobě nemocniční pyžamo, ale přes ramena měla přehozenou koženou bundu, ve které ji našli, aby se zahřála. Linda nepoukazovala na fakt, že Jane každou chvíli otočila hlavu a zabořila nos do límce.

„Co vás sem v tom případě přivádí?“ zeptala se Jane a v modrých očích se jí blýskalo odpolední světlo, které se odráželo od venkovního sněhu. Linda si všimla, že její návštěva mladší ženu potěšila. „Přivezla jste mě sem jen před týdnem.“

„Vy…očividně,“ zašklebila se Linda. „Jen jsem chtěla vědět, jak to tady zvládáte. Nejsou tady nějací fešní zřízenci, o kterých bych měla vědět?“

Jane se tiše zasmála a upřela pohled dolů na bílé obvazy na svých rukou.

„Ani ne. Řekla bych, že většina těch chlapů by měla spíš hlídat v supermarketech­..nebo v obchodech s koblihami. Jeden z nich má dokonce hrb.“

Linda se smála. Potkala se s tím zvláštním exemplářem sama, zrovna když vešla do nemocnice. Ten chlapík vypadal, že se stravoval jen u McDonalda.

„A jak je vám?“

„Myslím, že se to horší.“ Dívala se přímo na Lindu, její oči mluvily za vše a její měkký hlas byl podbarvený proudem strachu. Lindě bylo jasné, že nedostatek kontroly nad vlastním životem byl pro Jane mnohem horší než chybějící paměť.

Obě ženy na několik okamžiků ztichly. Ani jedna si nebyla jistá co říct.

Byly ušetřeny další konverzace, když do pokoje vešla sestra s Janeinými léky. Linda odolala nutkání podívat se, co jí dávají, ale odhadla, že to budou sedativa. Ze zkušenosti věděla, že menší nemocnice často klidní pacienty s problémy podobnými těm, co má Jane, protože nemají čas nebo prostředky na cokoliv jiného. Hrozně ji to štvalo.

Poté, co sestra odešla, sáhla Linda konečně do kapsy a vytáhla věc, kterou jí sanitář dal předcházející den.

„Jed, možná si na něj pamatujete, našel tohle na intenzivce. Napadlo nás, jestli to není vaše.“

Otevřela dlaň a odhalila jemný zlatý řetízek. Na prstě jí ležel droboučký křížek.

Jane se při pohledu na něj rozšířily oči a pomalu uctivě jej jednou rukou zvedla ke světlu.

„Je můj…jsem si tím jistá,“ zašeptala. „Nevím proč, ale vidím sama sebe, jak ho nosím.“

„Takže jste katolička?“

„Já…asi ano.“ Sklonila se k několikrát opravovanému zámečku a zatímco s ním bojovala, rudé vlasy jí přikryly tvář.

Linda si k ní přisedla na úzké lůžko, odhrnula jí vlasy ze šíje a sama jí řetízek zapnula.

Jane chvíli seděla s dlaní na té věci. Oči měla zavřené. Vypadala, jakoby se pokoušela ke křížku mluvit…jakoby se pokoušela zjistit, co o ní ví.

O minutu později vzhlédla s úsměvem k Lindě.

„Děkuju. Nějak to…pomohlo. Je to jako důkaz, že existuju.“ Naklonila tvář ke straně. „Víte, co tím myslím?“

Linda přikývla a přesedla si zpátky na židli.

„Vím přesně, co tím myslíte. Někdy prostě musíte mít něco. Cokoliv. Potřebujete vědět, že celá vaše existence není jen postavou v příběhu…nebo snem někoho jiného. Potřebujete něco hmatatelného.“ Usmála se na mladší ženu.

Jane se na ni dívala a Lindu zajímalo, co se jí honí hlavou. Jaké to je, když vám vezmou všechno, co z vás dělá určitou osobu?

Je to jako být unášená proudem. Žádná pouta k přátelům, k rodině, milovaným. Vůbec nic. Povzdychla si. Bylo to depresivní…být blízko Jane. Bylo to jakoby kolem sebe měla mrak vlastního zármutku, mrak, který prostě musíte vdechnout, když se přiblížíte.

„Mluvila jsem se šerifem…víte, jen abych ho o vás dál informovala.“ Linda se při té vzpomínce zamračila. „Vykládal nějaké hlouposti o tom, že nemá čas, ale podle mého názoru ani nezkontroloval hlášení státní policie nebo policie v New Jersey. Nejspíš si myslí, že stačí, když počká, až se vám zahojí prsty a bude moct snadněji zjistit kdo jste.“ Zavrtěla hlavou. „A v téhle situaci jsem nakloněná s ním souhlasit. Kromě toho, náš šerif Lloyd se na nic moc nezmůže…akorát tak na pití a mlácení vlastní ženy.“

Odmlčela se, když zpozorovala Janenin zamlžený pohled. Podezření, že jí dali sedativa, se začalo potvrzovat.

„Musím už jít, drahá. Snažte si odpočinout. Možná se vaše tělo potřebuje uzdravit předtím, než toho bude schopná vaše mysl.“

Jane kývla a potlačila zívnutí.

„Díky, Lindo…děkuju za můj řetízek.“

Linda se váhavě zvedla. Měla povinnosti v nemocnici.

Ona a ztracená žena si vyměnily dlouhý pohled a pak už se jen dotkla jejího ramene a vyšla ze dveří.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Auto se pohybovalo ztichlými ulicemi před svítáním s naléhavostí zrozenou z dlouhých týdnů pátrání a slibu završení. Ve své hlavě viděla vyděšenou tvář dvaadvacetileté Patty Hansonové a bylo jí jasné, jak bezmocně a vystrašeně se musí cítit. Byla na jejím místě nejednou. Patty byla stále naživu, musela být. Ucítila jeho dotyk na koleni a vzhlédla k němu. Ztrácela se v jistotě, kterou jí poskytoval jeho podzimní pohled.

Věřil, že ji najdou včas. Jeho víra často stačila pro ně pro oba.

Povzbuzoval ji a ve chvíli, kdy dorazili na místo, prohlásil, že není čas čekat na posily.

S jistotou souhlasila. Věděla, že dívce se krátí čas. Každá uplynulá minuta mohla znamenat její život..nebo zdravý rozum. James Kirlow se svými obětmi nejednal v rukavičkách. Nechtěla čekat, chtěla dosáhnout konce krvavé stopy, kterou už tak dlouho sledovali.

Chovali se opovržlivě a podle pravidel. Byla to součást toho, čím byli. Situace si to vyžadovala.

Zchátralá budova se rýsovala v tlumeném světle růžové oblohy, parkoviště, na které vjeli, bylo ztichlé a pokryté silnou vrstvou sněhu z předchozí noci. Pouliční lampy nepravidelně poblikávaly nad chodníky, když oba vytáhli zbraně a potajmu se začali plížit nánosy navršenými podél činžáku, kde se měl skrývat jejich pachatel.

Následovala tajemný pohyb černého kabátu svého partnera a choulila se ve velké bundě. Potichu se přesunula k zadnímu schodišti. Byt číslo 35. To jí po telefonu sdělil baltimorský detektiv. Policie byla na cestě, ale než dorazí, zabere to minimálně ještě deset minut.

Ucítila na sobě jeho pohled a beze slov si rozdělili strany chodby.

Opustili schodiště a dostali se zpátky do špinavé chodby. Kopírovala jeho lehké elegantní pohyby podél opačné stěny. Pětatřicítka byla na konci. Prošli kolem otevřených dveří dlouho opuštěných bytů. Bytů, které se stávaly útočištěm uprchlíků a bezdomovců. Krysy utíkaly přes hromady odpadků a v jemném poprašku sněhu, který sem pronikal rozbitými okny, zanechávaly drobné stopy.

Všechny její smysly pracovaly na sto procent, zápach na ni útočil ze všech stran – pach smetí a moči smíchaný se štiplavou zimou časného rána pronikající okny v hale. I z druhé strany chodby cítila vůni jeho kolínské, ten nejnepatrnější závan jeho prosté mužnosti. Její uši zachycovaly vzdálený zvuk dopravy na nedaleké dálnici, škrábání pluhu na silnici dole, cupitání hlodavců v opuštěných místnostech…jeho tichý dech vytvářející ve vzduchu mlžný opar.

Na okamžik zavřela oči, nechala svou mysl, aby se vyčistila. Připravovala se na možnost, že najdou pohřešovanou dívku ve stejném stavu, jako ty před ní. Připravovala se na možnost, že, stejně jako u těch předchozích, i tady jdou pozdě.

A záchvěv znechucení jí sjel podél páteře.

Otevřela oči a našla ho ztuhlého na místě. Okamžitě si toho všiml, jeho vlastní pohled se setkal s tím jejím a uvědomil si, že něco je špatně. Byli téměř u dveří..natahoval se ke klice se zbraní v ruce.

Cvaknutí. Ozvěna. Otočila se.

Postava byla siluetou v okně, které otevřela čerstvému venkovnímu vzduchu – černé obrysy končetin a torza na pozadí růžovo oranžové oblohy.

Exploze zvuku ji na okamžik ohlušila. Krátký záblesk světla a zápach oleje ze zbraně. Koutkem oka zahlédla, jak sebou její partner škubnul jako loutka, které někdo potáhl za nitky. Příšerná karmínová skvrna se mu rozlévala po hrudníku, končetiny se mu rozlétly ke stranám a hlava se zaklonila. Jeho překrásné oči se rozšířily šokem a bolestí a prázdnotou rozbité skořápky.

V té chvíli se všechno protáhlo do nekonečně pomalého záběru, ve kterém se k němu otočila, její rty vyslovovaly jeho jméno a postava bez tváře se pohnula rychle jako stín. V dalším okamžiku, když odvrátila pohled od zhrouceného těla svého partnera a namířila zbraň,ji udeřil.

Její život se stal studií černoty.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Muldere!“ Její výkřik otřásl temnotou a ona se prudce posadila ve snaze utéct z beztvaré tmy neklidných vzpomínek. Srdce jí bilo tak, že hrozilo, že jí roztrhne křehkou schránku hrudníku a vyskočí ven.

Roztřesenýma rukama se natáhla pro zápisník. Prsty toužily napsat to jméno, hlava se jí točila a tváře měla vlhké od slz.

Naškrábala to slovo, sehnula se nad notes a rozvzlykala se – nekontrolovatelné nitro trhající vzlyky. Z očí jí proudila sůl a jak plakala, začalo jí téct z nosu. Ztrácela to…všechno. Nataženými prsty zachycovala pozůstatky snu, snažila se vybavit si jeho tvář, oči, kým byl. Bylo to tak důležité. Ale pak se to ztratilo, zanechalo jí v cárech smutku bez jakéhokoliv porozumění.

Zůstala sama se jménem napsaným na linkovaném papíře, představou mrtvého těla a pocitem zbraně ve své ruce.

Po nekonečných chvílích strávených tichým nářkem z bolesti, jejíž zdroj nebyla schopna určit, si otřela vlhké tváře cípem přikrývky a obtočila si paže kolem těla. V chladné místnosti jí naskočila husí kůže.

Po víc jak hodině se zvedla z postele ve svém nočním rituálu a sehnula se pro bundu v krabici. Se zmačkaným kusem oděvu pod hlavou si znovu lehla. Konečně se uvolnila natolik, aby mohla usnout.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylý text si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 10.4.2009 v 0:00 v kategorii Povídky.