Kult X

autorka Leyla Harrison | překlad Baku05 | rating R | kategorie S, A | spoiler polovina 5. série | povídka ke stažení

Den první – 00:00 hodin

„Nehýbej se.“

Scullyová se probírala z hlubokého spánku a hned ucítila zbraň přitisklou k hlavě. Otevřela oči, ale okamžitě ji oslnilo světlo ze svítilny. Zamrkala, ale ani tak nebyla schopna vidět toho, kdo mluvil, ani kolik lidí tam je.

Klid, nařídila si. Má zbraň. V hlavě jí zběsile přeskakovaly vzpomínky na chvíli, kdy ji měla naposledy.

„Na svou zbraň zapomeň. Vzali jsme si ji.“ Pro větší efekt jí zbraň k hlavě přitiskl pevněji.

„Co chcete?“ zeptala se rázně.

„Nestarej se. Teď se půjdeš zase prospat.“

Zatímco jí pevně držely čísi ruce, ostrá špička jehly jí pronikla přes kůži na rameni. Poté jí někdo zatlačil hlavu zpět do polštáře.

„Jen odpočívej. Odpočívej. Brzy bude po všem.“

Scullyová zápasila s tmou, do které se propadala, ale ve skutečnosti nebylo nic, co by mohla udělat. Netrvalo dlouhou a byla opět v bezvědomí.

Den první – 01:00 (1 hodina)

Drnčící telefon Mulderovi překazil jednu z mála poklidných nocí, které znal. Naučeně šáhl do tmy. „Mulder.“

„Vaše partnerka byla unesena. Za 45 minut máte na Úřadě schůzku se zástupcem ředitele Skinnerem.“

Mulder se posadil na pohovce, srdce mu bušilo. „Kdo je to?“

„Další pokyny se dozvíte až na schůzce,“ oznamoval mu uměle znějící mužský hlas. „Řiďte se jimi. Závisí na tom život vaší partnerky.“ Linka utichla. Zavěsil, ale hned telefon zvedl znovu a vytočil Scullyové číslo. Tohle musí být vtip. Špatný vtip.

Třetí zazvonění. Čtvrté. Páté.

No tak, Scullyová, prosil. Zvedni telefon.

Desáté zazvonění. Jedenácté. Nic.

Vztekle telefon zavěsil. V tu chvíli zazvonil.

„Scullyová?“ vykřikl, hned jak ho zvedl.

„Agente Muldere, tady Skinner. Právě jsem měl hovor…“

Mulder ho přerušil. „Ohledně Scullyové. Já taky. Snažím se jí dovolat, ale nezvedá to.“

„Zrovna tam posílám hlídku.“

„Pane, rád bych tam zašel sám.“

„Ne, Muldere. Nechoďte tam. Přijeďte za mnou do kanceláře. Zrovna tam jedu.“ Skinner mluvil věcně a hned poté zavěsil.

Tohle nebyli mimozemšťané. Mimozemšťané nevolají, aby oznámili, že někoho unesli. Drž se, Scullyvová, pomyslel si Mulder, zatímco se snažil najít rifle a triko.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den první – 01:00 (1 hodina)

Scullyová otevřela oči. Tělo jí nadskakovalo. Auto. Jsme v autě, na nějaké staré cestě. Snažila se uspořádat myšlenky i přes tu mlhu v hlavě po sedativech, které do ní nacpali. Odhadovala, že jedou okolo 60 km/h. Přes hlavu měla přehozenou tmavou kapuci, ale i tak tipovala, že je venku tma, protože přes látku nepronikly žádné záblesky světla, ani když se natočila k místu, kde předpokládala okno.

„Je vzhůru,“ řekl ženský hlas.

„Dej jí další dávku.“ Tentokrát to byl mužský hlas. Silné ruce ji znovu pevně srazily dolů.

„Ne,“ podařilo se jí zaprotestovat, ale na ústa se jí přitiskla látka kapuce a do ruky jí opět pronikla jehla. Znovu upadlo do bezvědomí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den druhý – 02:00 (2 hodiny)

Dveře do Skinnerovy kanceláře byly otevřené. Mulder vešel bez zaklepání. Zástupce ředitele se hrbil za stolem a mluvil s někým po telefonu. Na sobě měl rifle a tmavou košili, pravděpodobně byl vzbuzen stejně jako Mulder. „Ať tam hlídka zůstane,“ rozkazoval Skinner do telefonu. „Nestahujte je, dokud vám k tomu nedám příkaz.“ Zavěsil a pohlédl na Muldera.

„Není tam,“ tipoval Mulder. Skinner pokývl hlavou.

„Hlídka tam dorazila za 10 minut, co jsem měl ten hovor. Podle toho, co tam viděli, tak agentku Scullyovou unesli přímo z postele. Její zbraň zmizela. Klíče, peníze – vlastně všechno ostatní tam zůstalo. Žádné známky po násilném vniknutí.“

Mulderovo srdce těžklo. Zkontroloval hodinky. Bylo to právě 40 minut od chvíle, kdy přijal ten hovor, i když se mu to zdálo mnohem déle.

Zazvonil telefon. „Skinner,“ vyštěkl zástupce ředitele do sluchátka. Vzhlédl na Muldera a zapnul hlasitý odposlech.

„Agentka Scullyová byla převezena na zabezpečené místo. Požadujeme jeden milion dolarů. Zavoláme zpátky pro upřesnění času a místa předání. Nepodceňujte nás. Splňte naše požadavky, protože na nich záleží život agentky Scullyové. Bude pohřbena zaživa.“

„Cože?“ zeptal se Mulder nedůvěřivě.

„Nepodceňujte nás. Pokud splníte podmínky, budete mít šanci ji objevit. Zaručuji, že bude naživu i příštích 12 hodin.“

Spojení bylo přerušeno. Mulder zůstal stát v naprostém šoku. Pohřbena zaživa? Skinner zvedl telefon a rozzlobeně vyťukal několik čísel. „Vystopovali jste to číslo?“ Vzápětí telefon položil. „Použili Scullyové mobil. Nemůžeme určit místo.“

Mulder se sesunul do křesla. Tělem mu projížděla nepopsatelná hrůza.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den první – 06:00 (6 hodin)

Scullyová otevřela oči. Ležela na zádech. Chvíli všechno viděla v mlze, než si přivykla na okolní světlo. Chtěla se posadit, ale hlavou do něčeho narazila. Pohla rukama do boku a oběma narazila na stěnu. Lehce se posunula a nohama narazila na stejně hladký a tvrdý povrch. Strop nahmatala zhruba 30cm nad obličejem. Pane bože, pomyslela si. Pane bože, já jsem v rakvi. Zběsile se snažila pohnout, posadit se, nadzvednou víko. Nic se ani nehnulo. Pak objevila kus papíru, který ji ležel na hrudi, popadla ho a začala ho v přítmí číst.

NEBOJTE SE. JSTE V BEZPEČÍ.

JSTE UVNITŘ SCHRÁNKY Z PŘEKLIŽKY, JENŽ JE VYZTUŽENA SKELNOU VATOU A JE ZAKOPÁNA POD ZEMÍ, NEDALEKO DOMU ÚNOSCŮ. VÁŠ STAV BUDE KONTROLOVÁN PŘIBLIŽNĚ KAŽDÉ 2 HODINY.

SCHRÁNKA JE DOSTATEČNĚ ODOLNÁ. NEPODAŘÍ SE VÁM JI ROZBÍT A OTEVŘÍT. A VARUJEME VÁS, JE POD ÚROVNÍ VODNÍ HLADINY. POKUD SCHRÁNKA BUDE POŠKOZENA, ŠTĚRBINOU SE DOVNITŘ DOSTANE VODA A UTOPÍTE SE DŘÍV, NEŽ VÁS STAČÍME VYKOPAT. SCHRÁNKA JE VYBAVENA VODNÍM MIKROČIPEM, KTERÝ NÁS BUDE VAROVAT, POKUD BY VODA DOSÁHLA NEBEZPEČNÉ HRANICE.

VÁŠ ŽIVOT ZÁVISÍ NA PŘÍSTUPU VZDUCHU, KTERÝ JE PŘIVÁDĚN VĚTRÁKEM. TENTO VĚTRÁK JE POHÁNĚN OLOVĚNÝM AKUMULÁTOREM, KTERÝ POHÁNÍ MOTOR VĚTRÁKU A VYDRŽÍ NA 270 HODIN. POUŽÍVÁNÍ SVĚTLA NEBO JINÝCH SYSTÉMŮ ZVÝŠÍ ODBĚR PROUDU A TOTO ČÍSLO BUDE SNÍŽENO PŘIBLIŽNĚ NA TÝDEN.

POKUD BUDE DO SCHRÁNKY PROUDIT PŘÍLIŠ MNOHO VZDUCHU, MŮŽETE HO ČÁSTEČNĚ REGULOVAT PŘILOŽENÍM LISTU PAPÍRU K VĚTRÁKU. VE VZDUCHOVÉ ROUŘE JE UMÍSTĚN TLUMIČ, KTERÝ ZAMEZUJE PRŮNIKŮM ZVUKŮ NA POVRCH. POKUD ZJISTÍME NEKLID, MÁME PŘIPRAVENÝ ÉTER, KTERÝ VPUSTÍME DO VZDUCHU.

VĚTRÁK JE NAPÁJEN 6 VOLTY A MÁ 2 PŘEPÍNACÍ OKRUHY. POKUD JEDEN OKRUH SELŽE, PŘEPNĚTE NA DRUHÝ.

TRUHLA MÁ ZABUDOVANÉ ČERPADLO PRO PŘÍPADNÝ NÁHODNÝ PRŮSAK VODY. ZAČNE PRACOVAT, KDYŽ TLAČÍTKO „PUMPA“ PŘEPNETE DO POLOHY „ON“. ČERPADLO SPOTŘEBOVÁVÁ 15-TI NÁSOBEK ODBĚRU VĚTRÁKU. BATERIE NEDOVOLÍ VYUŽÍVAT ČERPADLO, KROMĚ AKUTNÍHO ODČERPÁNÍ VODY.

SVĚTLO SPOTŘEBOVÁVÁ 2,5 NÁSOBEK ODBĚRU VĚTRACÍHO SYSTÉMU. VYUŽÍVEJTE HO, JEN JE-LI TO NEZBYTNÉ, PROTOŽE RAPIDNĚ SNIŽUJE VÝKON BATERIE. PŘI NEUSTÁLÉM SVÍCENÍ SE ŽIVOTNOST BATERIE ZKRÁTÍ NA TŘETINU TÝDNE.

SCHRÁNKA OBSAHUJE NÁDOBU S 12 LITRY VODY A TRUBIČKU PRO PITÍ. DÁVEJTE POZOR NA VYŠPLOUCHNUTÍ VODY PŘI PITÍ, ZABRÁNÍ SE TAK VYLITÍ VODY DO SCHRÁNKY.

VE SCHRÁNCE JE KBELÍK NA EXKREMENTY A OBSAHUJE ANTIBAKTERIÁLNÍ ROZTOK. NENAKLÁNĚJTE SE PŘES TĚSNÍCÍ KLAPKU, PŘEDEJDE SE TAK ÚNIKU ZÁPACHU. JE ZDE ROLE TOALETNÍHO PAPÍRU, KTERÁ ZAMEZÍ ZNEČIŠTĚNÍ SCHRÁNKY. K DISPOZICI JSOU I TAMPONY, POKUD JE BUDETE POTŘEBOVAT.

PŘIPRAVENA JE PŘIKRÝVKA I PODLOŽKA. TEPLO VE SCHRÁNCE ZÁVISÍ NA TĚLESNÉ TEPLOTĚ, REGULACÍ VZDUCHU JDE ZABRÁNIT TEPELNÝM ZTRÁTÁM. PRO DOPLNĚNÍ ENERGIE JSOU TU ČOKOLÁDOVÉ TYČINKY. MÁTE ZDE TAKÉ SEDATIVA – POMOHOU VÁM USNOUT, PROTOŽE NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, JAK ZDE STRÁVIT DANÝ ČAS, JE SPÁNEK.

VENTILAČNÍ SYSTÉM MÁ DVA FILTRY – CHRÁNÍ PŘED PRONIKNUTÍM HMYZU NEBO ZVÍŘAT DO SCHRÁNKY. POKUD OCHRANNÝ FILTR ROZBIJETE, RISKUJETE SEŽRÁNÍ MRAVENCI. ELEKTRICKÉ SOUČÁSTI ZA FILTRY JSOU VELMI NÁCHYLNÉ K POŠKOZENÍ, NEZAPOMEŇTE, ŽE PODPORUJÍ VÁŠ ŽIVOT A NESNAŽTE SE JICH JAKKOLI DOTÝKAT.

JSME SI JISTÍ, ŽE VÝKUPNÉ BUDE ZAPLACENO – LHŮTA JE STANOVENA NA TÝDEN. PO PŘEDÁNÍ VÝKUPNÉHO BUDOU PŘEDÁNY INSTRUKCE, KDE VÁS NAJDOU A PŘIJEDOU SI PRO VÁS.

UKLIDNĚTE SE A ODPOČÍVEJTE – BRZY BUDETE DOMA.

Scullyová papír zmuchlala do kuličky a odhodila. Chtělo se jí křičet, ale byla přesvědčena, že únosci to s éterem myslí vážně. Šátrala kolem sebe a nahmatala hladký plastový obal – tyčinku. Dále objevila plastovou lahvičku, zvedla ji k obličeji, aby mohla přečíst etiketu. Sedativa, stálo na ní. Otevřela ji a uvnitř uviděla malé bílé pilulky. Xanax nebo Divan – nedalo se to přesně určit. Přímo nad hlavou objevila několik vypínačů. Připomněla si, co se psalo o přívodu vzduchu. Jeden vypínač byl nadepsán „světlo“. Zmáčkla ho a ocitla se ve tmě.

Spi, řekla si. Představ si, že jsi doma. Zavři oči a spi. Ale nešlo to. Nechala oči zavřené a počítala. Všech 50 států. Hlavní města. Pak začala přemýšlet o všech případech, na kterých s Mulderem pracovali.

Panika v ní vzrůstala. Podle hodinek opustila svůj byt před pěti hodinami. Pěti hodinami. Nepanikař, nařídila si. Jen žádná panika. Nebyl tam žádný jiný zvuk, než její dech. Čas plynul a jediný zvuk, který zaznamenala, bylo její tiché vzlykání. Nedokázala vzlykat dlouho. Schoulila se na bok, podařilo se jí to i přes nedostatek místa. V této pozici o sobě začal dávat vědět plný močový měchýř. Kbelík objevila nalevo od nohou, ale nedokázala se přinutit ho použit. Sedativa. Stále svírala lahvičku v ruce. Otevřela ji, vyklepla dvě pilulky, strčila si je do pusy, a našroubovala víčko zpět. Co když je něco i ve vodě? Nahmatala trubičku, ale nechtěla to riskovat. Zatím ne. Zavřela oči a nasucho spolkla pilulky, snažila se přitom ignorovat pachuť, která jí zůstala na jazyku. Pomalu začala odpočítávat od 100. U 40 usnula.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

První den – 09:00 (9 hodin)

Mulderova ramena byla pokleslá, když procházel chodbou do svého bytu. Něco hnědého bylo opřeno o dveře. Tep se mu zrychlil. Běžel ke dveřím a popadl malou hnědou obálku, jedním trhnutím ji otevřel, a vypadla na něj fotka z Polaroidu.

Scullyová.

Srdce se mu stáhlo, když ji uviděl. Oči měla otevřené jen napůl – je pod sedativy, pomyslel si. Osvětlení bylo mizerné, ale i tak rozeznal, že na sobě má šedé triko, víc neviděl, protože fotka končila v pase. Na kartonu, který byl opřen o její hrudník, stálo jen jedno načmárané slovo: „ÚNOS“.

„Scullyová…“ vzdychl nahlas. Tělo se zdálo být uvnitř jakési velké dřevěné truhly. Rakev. Okolo viděl trávu a bláto. Do prdele. Muselo to být těsně předtím, než ji strčili pod zem. Pane bože. Ani nevěděl, jak se mu podařilo odemknout a zavřít za sebou dveře. Opřel se o ně a sesunul se na chladnou dřevěnou podlahu, v ruce stále svíral fotku Scullyové. Nedokázal si představit, že by mohl cítit ještě větší hrůzu. Nedokázal si představit horší noční můru, než tohle to. Kvůli čemu? Kvůli penězům? Nedávalo to žádný smysl. Unášeli ji pro pravdu, pro tajemství, pro lži, pro něco, ale nikdy ne pro peníze. Nedávalo mu to vůbec žádný smysl.

Zavřel oči a představoval si, jak se Scullyová chystá jít lehnout. Jemnost jejích vlasů, její oblečení i obličej. Necitelnost lidí, kteří jí hrubě probudili, kteří jí vytáhli z postele a nacpali to truhly, zavřeli víko… Prosím tě, Bože…

Bylo ráno. Nemohl usnout. Nechtěl. Nechtěl promarnit jedinou minutu. Každá minuta, kdy on dýchal, znamenala, že tu stejnou minutu musí Scullyová trávit v té zasrané truhle. Pro smilování boží, pod jakými nánosy hlíny, bláta, trávy a plevele se teď nachází. Kdyby mohl, okamžitě by si to s ní vyměnil.

Skinner mu nařídil, ať jde domu, trochu se vyspí a vrátí se, až bude odpočatý a bude moci být nasazen na případ. Mezitím laboratoře Úřadu analyzovaly hlas z nahrávky požadující výkupné. Zatracenej Skinner.

Mulder vzal fotku, obálku a klíče, kterými za sebou zamkl. V tom ho napadlo, že na obálce mohly být otisky. Možná je rozmazal, když ji v rychlosti otevíral.

Idiote, idiote, idiote.

Nedokázal rozumně přemýšlet. Ne když je Scullyová… Nemysli na to. Mysli na to, jak ji tam odsud dostaneš.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den první – 14:00 (14 hodin)

Skinner seděl za stolem a hleděl na něj. Nebylo na něm však nic, co by se dalo pozorovat. Žádná dokumentace, žádná lokalizace, kde by Scullyová mohla být, žádný rozbor telefonního hovoru – hlas z něj byl digitálně upraven.

Ani na obálce, kterou Mulder přinesl, se nenašly žádné otisky. Žádné otisky nebyly ani na fotce. Fotku si Skinner prohlédl jen letmo, nechtěl takhle Scullyovou vidět. Věděl, že Mulder je na tom stejně. Všiml si, že Mulderovy oči mají rudý nádech. Nemusel se ptát, jestli od pláče. Skinner na to nechtěl myslet. Pláč znamenal slabost. Někdo musí být silný. Někdo se musel podívat na fotku omámené ženy, pěkné omámené ženy, a být silný. Někdo tuhle věc musel mít na starost. Někdo ji musí dostat zpět. A to rychle.

„Pane,“ Mulderův unavený hlas přišel z druhého konce místnosti.

Skinner na něj pohlédl. „Nemáme žádnou představu, kde by mohla být, Muldere. Venku máme agenty, kteří v okruhu 150 km prohledávají každý podezřelý dům nebo farmu od Virginie až po Maryland. Dělají, co mohou.“

Ale to není dost, prozradily mu Mulderovy oči. Nedělají to dostatečně rychle. Skinner věděl stejně dobře jako Mulder, že Scullyová bez kyslíku dlouho nevydrží. Ne pohřbená v truhle pod zemí.

Zazvonil telefon, Skinner ho zvedl. „Počkejte.“ Zapnul hlasitý odposlech. Byl to opět digitální hlas. „Agentka Scullyová je stále naživu.“ Oba dva si oddychli úlevou.

„Kde sakra je?“ vybouchl Mulder.

„Bude propuštěna, jakmile dojde k vyzvednutí peněz na určeném místě.“

„Tohle není o penězích, ty parchante,“ Mulder se vrhl k telefonu, ale Skinner ho zastavil. „Co k sakru skutečně chceš?“

„Byl jsem informován, že vy a agentka Scullyová jste velmi… cenní… pro Úřad. Nejde nám o nic, na čem pracujete.“

„Tak nejde,“ bručel Mulder.

„Víme, že je důležitá. A že bez ní věci nebudou stejné. To je, proč chceme peníze, o nic jiného nám nejde.“

„Takže jste jen bezvýznamní zloději?“ ptal se užasle Mulder.

„Neřekl bych, že bezvýznamní, agente Muldere. Jeden milion dolarů není bezvýznamný.“ Nastala pauza. „Do 12 hodin zavoláme zpět pro upřesnění předávky peněz.“ Linka ztichla.

Skinner hned poté znovu vytočil číslo. „Dejte tu pásku okamžitě dolů do laboratoře. Ať z toho analyzují každou vteřinu. A když něco najdou, okamžitě mě o tom informujte.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den první – 18:00 (18 hodin)

Scullyová se probudila a snažila se o kousek posunout. Nohy měla ztuhlé, ale nebylo zde místo, aby se mohla pohnout a protáhnout si je. Potřeba na záchod byla už tak silná, že se nedala dále popírat. Dobře věděla, že se stejně bude muset nakonec napít, jinak ji brzo čeká dehydratace. Normálně byla zvyklá během dne vypít hodně vody, tělo by se tak mohlo brzy začít bránit.

Ve tmě šáhla po kbelíku a otevřela ho. Nadzvedla boky a zaklínila ho pod sebe. Jediné slovo, které ji napadlo, když se moč hlasitě rozstříkla o stěny kbelíku, byla potupnost. Zvuk se nelítostně rozléhal v uzavřeném prostoru. Všechny rozpaky se ale vytratily, jakmile byl měchýř prázdný a tlak v břiše ustal. Opatrně přesunula kbelík zpět do původního místa a s klapnutím ho zavřela. Dávala si velký pozor, aby se jí ho nepodařilo zvrhnout. Rozhodně netoužila po tom, aby ji našli v louži vlastní moče.

Kručící žaludek ji upozornil, že nejedla už… jak dlouho? Koukla se na hodinky. Bylo skoro šest hodin. Asi večer, ale nebyla si jistá. Jo, určitě večer, řekla si. Nebylo možné, aby spala 24 hodin po dvou prášcích.

Šáhla po čokoládové tyčince. Ve tmě ji rozbalila, aniž by tušila, co je to za druh. Bylo jí to jedno. Bylo to jídlo a ona měla hlad. Přiložila si tyčinku k puse a zjistila, že v balení jsou tyčinky dvě. Dvě čokoládové tyčinky. Který druh se prodává po dvou kusech v balení? Nemohla si vzpomenout. Ukousla si z jedné a pomalu žvýkala. Čokoláda. Karamel? A něco křupavého. Twix, uvědomila si. Čokoládové tyčinky Twix. Jsou dvě v balení. Obě dvě byly pryč, dřív než si to uvědomila a šahala po další – ale pak se zarazila. Prsty počítala, kolik balení tam je. Napočítala jich sedm. Nechtěla je sníst všechny. I přesto popadla další a zhltla ji. Pak se rozhodla zkusit vodu. Po tyčinkách měla ještě větší žízeň než předtím. Prosím, pomyslela si, prosím, ať v ní nejsou sedativa. Začala malým douškem. Voda chutnala normálně. Mám jen 12 litrů, připomněla si. Musím s ní šetřit. Chvíli sála z trubičky, aby zahnala žízeň. Poté opatrně vysunula trubičku z úst a vrátila ji do polohy, v které ji našla.

Nebylo tam nic, co by se dalo dělat. Najedla se, trochu se napila i se vyprázdnila. A co teď? Dýchat mohla normálně, vzduchu tam bylo dost. V tomhle případě tedy nelhali. Rozsvítila a rozhlížela se po schránce – jak to únosci nazvali. Neměla v úmyslu se ji pokusit rozbít, bude dobré se držet pokynů. I kdyby jí lhali o možnosti průsaku vody, co by jí to pomohlo. Prokopat si cestu k povrchu? Neměla sebemenší tušení jak hluboko je pohřbena. Pohřbena. To slovo se jí neustále vracelo do mysli.

Zhasla světlo a stočila se na bok. Ve tmě znovu nahmatala lahvičku se sedativy. Pomyslela na Muldera. Nechtěla na něj myslet, ale nešlo to jinak. Nenapadal ji žádný způsob, jak na něj nemyslet. Ach, Muldere. Kde jsi? Představila si ho, jak ji hledá. Hledá ji? Ví vůbec, co se s ní stalo? Otevřela lahvičku a do dlaně si vysypala čtyři prášky. Chvíli uvažovala nad tím, že by si vzala všechny naráz, ale pak si to rozmyslela. Spolkla ty čtyři – opět nasucho. Až se probudím, přála si, ať jsem z tohohle venku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den druhý – 01:00 (26 hodin)

Byla jedna v noci. Mulder se při zazvonění telefonu polekaně vzbudil, ležel na pohovce u Skinnera v kanceláři. Ten měl na stole dva velké kufříky a upřeně je pozoroval. Mulder vstal, zatímco Skinner zvedl sluchátko: „Skinner.“

„Peníze budou vhozeny do odpadkového koše na roku ulic Desáté a F ve Washingtonu a to agentem Mulderem. Jestliže v okolí spatříme kohokoli jiného, peníze si nevyzvedneme a agentku Scullyovou nepropustíme. Záleží na tom její život. Nepropustíme ji, ani když budou peníze jakkoli označeny. Žádnou druhou šanci nedostanete.“

Skinner napjatě pohlédl na Muldera, ten přikývl.

„Rozumíme,“ řekl Skinner.

„Je stále na živu?“ zeptal se Mulder.

„Ano.“ Ozvalo se a byl to zároveň i konec hovoru.

Skinner šáhl po telefonu. „Co to děláte?“ ptal se Mulder. „Rozmístíme agenty v okolí. Tyhle parchanty dostaneme.“ „Ale on říkal ne,“ oponoval odhodlaně Mulder. „Scullyová…“

„My ji najdeme, Muldere. Nasadím na to nejlepší agenty. Jinou možnost nemáme. Máme jen tuhle jednu šanci.“

Telefon znovu zazvonil, Skinner zapnul hlasitý odposlech. „Pane, tady agent Cole. Něco jsem našel na nahrávce z noci.“

„Co je to?“

„V pozadí je slyšet zvuk letadla. Uslyšel jsem ho poté, co jsem ztrojnásobil hlasitost. Podle zvuku motoru by se mohlo jednat o Fokker 100 – linkové letadlo. Obvolal jsem Dulles, National a BWI – a jediný, komu v té době vzlétal Fokker 100, byl National.

„Dobrá práce.“ Skinner zavěsil, ale okamžitě začal vyťukávat další číslo. „Přemístěte agenty do okruhu 15km od Národního letiště. Chci prohledat každý dům. A spojte mě s velitelem zásahové jednotky. Chci čtyři jednotky na roh Desáté a F.“ Zavěsil telefon. „Agente Muldere, je jedna v noci. Jděte domů, osprchujte se, převlečte se a pak se sem vraťte.“

Mulder se chystal protestovat, ale věděl, že je to marné. Velení měl Skinner. „Pane, já… jen nechci, aby se agentce Scullyové cokoli stalo.“ Nedokázal stručně vysvětlit, že jen díky Scullyové je stále naživu.

Skinner přikývl. „Já vím, agente Muldere. Ani já ne.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den druhý – 02:00 (27 hodin)

Mulder byl pod horkou sprchou několik dlouhým minut, než ho začala pálit kůže. Teprve pak věděl, že je vzhůru. Zastavil proud vody a vylezl ze sprchy. Nepodíval se ani do zrcadla, stejně bylo pokryté párou, myslel jen na Scullyovou.

Drž se, Scullyová. Drž se.

Nádech. Nádech. Dýchal. Ale co ona?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den druhý – 04:00 (29 hodin)

Jak Mulder řídil, ucítil, jak se mu potí dlaně. Pustil volant a již po třetí si utřel ruce do riflí. Bůh nedovolí, aby upustil kufry a peníze se díky větru rozlétly po nočním centru Washingtonu. Ne, když byl sledován.

V uchu měl sluchátko, díky kterému slyšel hlášení jednotlivých agentů rozmísťujících se po okolí. Věděl, že odpadkový koš sleduje několik dalekohledů. Neměl mikrofon, ani ho nepotřeboval. Jakmile se dostane ke smluvenému místu, bude ho sledovat 40 párů očí.

„Nikdo tam není, Muldere,“ Skinnerův hlas se ozval ze sluchátka. „A okolo letiště jsme zatím nic nenašli. Prošli jsme 20% oblasti.“

To je málo, pomyslel si Mulder. Musejí projít tu blbou oblast celou. Musejí Scullyovou najít. A musejí najít ty svině. A pak je zabiju. Mulder zabrzdil 10 metrů od odpadkového koše. Věděl, že ho všichni pozorují. Všichni ho vidí.

„Máme vás na očích, Muldere,“ řekl mu Skinner.

Zaparkoval a vystoupil. Bože, Scullyová, modlil se, zatímco šel po chodníku. Prosím, dovol, ať ji mohu přivést zpět ke mně. Prosím. Každý krok mu připadal jako boj s tekutým pískem. A pak byl na místě. Odpadkový koš byl přímo před ním.

„Položte ty kufry, Muldere,“ Skinnerův hlas zněl zřetelně. Mulder váhal. „Položte to, Muldere.“ Teď už zněl Skinner hrozivě. „Položte to.“

Mulder se otočil. Věděl, že ho sleduje zásahová jednotka. Sledují ho i Scullyové únosci? Zvedl kufry nad hlavu a chvíli tak zůstal. V dohledu nebyl nikdo kromě několika bezdomovců, jenž se ploužili po ulici a dvou dělníků od technických služeb, kteří se přesouvali k dalšímu bloku. Hodil kufry do odpadkového koše a začal odcházet, při tom poslouchal, kdy uslyší dopadnout kufry na dno. Žádný zvuk se neozval. Vrátil se a nahlédl do koše, kde měly být odpadky a noviny. Ale uviděl jen černou díru v místech, kde mělo být dno koše. Do prdele. Do prdele. Zasraná příprava. Mulder odkopl koš, na chodníku se objevila díra, kterou propadly kufry. Určitě tam čekali a on jim to hodil přímo do náruče.

„Zasraně!“ křičel a ukazoval na zem, doufal, že agenti uvidí to, co viděl on.

„Muldere!“ Skinnerův hlas mu explodoval v uchu, ostatní agenti se překřikovali. Mulder si vyškubl sluchátko a rozeběhl se k autu. Nastartoval a za zvuku kvílení pneumatik se rozjel. Popadl mobil a vytočil číslo Skinnera. „Co to sakra vyvádíte?“ ptal se Skinner. „Muldere, co to sakra…“ „Kde jsou? Myslím agenty nasazené na letiště. Kde jsou?“ ječel Mulder. „Prohledávají to tam,“ odpověděl Skinner. „Tak jim řekněte, že tam jedu.“ Odhodil telefon a dupl na plyn. Vydrž, Scullyová, vydrž.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den druhý – 07:00 (32 hodin)

Scullyová se pracně otočila, nedokázala se pořádně soustředit. Můj polštář, pomyslela si. Chybí mi můj polštář. Sedativa stále působila. Byla jí zima a vše ji bolelo. Začala přemýšlet o tom, jestli ji Mulder hledá. Nechtěla se probudit. Nechtěla se podívat na hodinky a zjistit, kolik času už uběhlo. Nechtěla přemýšlet o tom, že ji nemusí najít. Nechtěla přemýšlet o tom, že tu zemře. Naštěstí jí sedativa tyto myšlenky zahnaly a ona znovu usnula.

Den druhý – 09:00 (34 hodin)

Mulder sledoval, jak agenti klepají na další dveře. Další slepá ulička. Mysl mu naplno zaměstnávalo počítání, jak dlouho uběhlo od chvíle, kdy byla Scullyová… unesena. Kolik vzduchu ještě měla k dispozici? Nechtěl otevřít schránku a najít ji jakoby spala, jakoby se zoufale snažila v prostoru najít vzduch, předtím než… Ne.

„Pane? Můžete vyjít ven a odpovědět nám na pár otázek?“

„Co to znamená? Mám hodně práce.“

Mulder zpozorněl.

„Bude to trvat jen pár minut, pane. Je uvnitř domu ještě někdo?“

Muž ve dveřích se ohlédl po domě. Byl to malý domek s roztrženými záclonami v oknech a rozbitými schody na verandě. „Ne, nikdo další tu není.“

Jeho hlas. Mulder poslouchal jeho hlas. Ta digitální nahrávka hlasu únose. Byla upravena, ale ne kódována. Určité charakteristické znaky hlasu zůstaly.

„Můžete vyjít ven, pane?“

„Jistě, počkejte chvíli.“ Muž pohotově přibouchl dveře. Agenti v tu chvíli popadli vysílačku. „Máme tu podezřelou osobu na Swartham Road 1482. Žádáme o posily.“

„Opakujte to.“

Mulder se bez váhání rozeběhl na zadní dvorek. „Agente Muldere!“ zasyčel jeden z agentů. „Běžte někdo za ním…“

Mulder zbytek rozkazu neslyšel. Obíhal dům a pečlivě zkoumal zem. Prosím. Prosím. Dech se mu zrychlil, když to uviděl. Nedávno zakopaný hrob. Necelých 15 metrů od zadních dveří domu. O dům byla opřena lopata, Mulder ji popadl a začal odhazovat hlínu. Další dva agenti obcházeli dům. „Hej“ zaječel majitel domu, zrovna vycházel ze zadních dveří.

„Zadržte ho!“ křičel Mulder. „Je to on! Ona je tady dole.“

Muži stačil jeden pohled, aby zjistil, že je obklíčen agenty FBI, ale ani to mu nezabránilo k pokusu o útěk. Uběhl jen 6 metrů, než ho dohnalo 15 agentů. „FBI! Stůjte!“

Mulder slyšel křičící agenty, ale ignoroval je, soustředil se jen na lopatu a zem.

Den druhý – 09:00 (34 hodin)

„Scullyová!“

Scullyová otevřela oči, rozkoukávala se ve tmě. Netušila, jak je tam dlouho, ale zřetelně slyšela Mulderův hlas. Halucinace, pomyslela si. Pak to uslyšela znovu. Zvláštní nepopsatelný zvuk, ale poznala ho okamžitě. Byl to zvuk hrabání lopaty. Kousla se do rtu. Mulderův hlas – určitě si ho jen přestavila a vykopávají ji únosci. Snažila se napřímit, jak jen to šlo. Mysli, nařizovala si i přes trvající působení sedativ. Mysli, zatraceně. Prozkoumávala okolí kolem sebe a snažila se vymyslet, co půjde použít jako zbraň. Čokoládové tyčinky, lahvička sedativ – vše prosto nepoužitelné. Nádoba s vodou – příliš těžká pro její ztuhlé ruce. Kbelík. Popadlo ho a držela pevně z obou stran. Kdokoli otevře víko schránky, dočká se velkého překvapení.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulderovi pomáhali další dva agenti, kteří si našli vlastní lopaty. „Záchranka je na cestě,“ řekl mu jeden z agentů mezi odhazováním hlíny. Mulder jen přikývl. Lopatou narazil na něco tvrdého. Klesl na kolena a rukama začal odhrabovat hlínu, nejrychleji jak dokázal.

Truhla. Našel truhlu.

Kriste pane, Scullyová. Prosím.

Truhlu odkryl rychle. Z malého otvoru vedly dvě roury. Mulder škubl za víko. Nic. Zabral pevněji, ale víko se ani nehnulo. Podíval se pozorněji a uviděl petlici se zámkem. Vytáhl zbraň, pečlivě zaměřil a vystřelil.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová uslyšela výstřel a nadskočila. Mají zbraň. Jak se k čertu odsud dostane? Chrstnout na ně obsah kbelíku asi nebude moct soupeřit s kulkou. Neměla žádnou představu, na co se má připravit. Byla už ve tmě tak dlouho, že nedokázala odhadnout, jak se jí oči dokážou přizpůsobit světlu. Vlastně ani nevěděla, jestli je venku den nebo noc. Byla uvnitř truhly. Vše co věděla, bylo, že je uvnitř, ale chce se dostat ven. Hned.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zámek odletěl a ve dvou kusech dopadl na trávu. Mulder si ho nevšímal a dál se snažil nadzvednout víko. Na chvíli zavřel oči. Bože, pokud mě slyšíš, prosím, ať je naživu. Vím, že je to možné. Ale i přesto tě prosím. Nemůžu ji ztratit. Odsunul víko.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová uslyšela šramot. Jen pojďte dál. Otevřete konečně to zatracený víko. Otevřete to, ať vám můžu jednu vrazit. Mysli pozitivně a dokážeš to. Přitáhla si nohy co nejtěsněji k tělu, jak jen to v malém prostoru šlo. Chtěla je vykopnout hned, jak se otevře víko a překvapit je. Šramocení zesilovalo, až se nakonec víko za slabého vrzání otevřelo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová napnula tělo proti něčemu, co se zdálo jako vysoký muž a vymrštila kbelík přímo do jeho břicha. Uslyšela, jak dotyčný přepadl a dopadl na zem.

„Bastarde!“ křičela. Hlas měla hrubý a chraplavý, ale donutila se křičet. Snažila se vstát, dostat se ven a bojovat za útěk. Nemohla otevřít oči, slunce ji oslňovalo. Je den, řekla si, ale hned si uvědomila, že pro danou chvíli je to naprosto bezpředmětná informace. Jen jí to ztěžovalo možnost dostat se ven. Snažila se alespoň napůl otevřít oči, mžourala okolo sebe. V okolí zaznamenala nějak moc lidí – určitě přes deset. Kriste pane, odsud nemám sebemenší šanci se dostat. Ale nebyla by to ona, kdyby se o to alespoň nepokusila. Postavila se, zavrávorala, ale udržela se na nohou, aby se mohla pokusit dát do běhu. Ještě na mě nevystřelili. Proč?

„Scullyová!“

Zarazila se. Mulder. Ten hlas by poznala kdekoli.

„Muldere,“ zašeptala. „Muldere.“

„Ježíši, Scullyová.“ Okamžitě k ní přiběhl, podepřel jí dřív, než se jí podlomila kolena. „Jsem tady, Scullyová. Jsi v bezpečí.“

„Mulder, já žiju.“

Přitáhl si ji blíž do náruče, až jí objal úplně celou. „Ano, Scullyová,“ mumlal. „Žiješ. Jsi naživu.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová se probudila a hned se zprudka posadila. Rozsvítila lampu, ložnice se okamžitě ocitla v záplavě světla. Byla v bezpečí. Ve své vlastní posteli, v žádné truhle. Byla v bezpečí. Domu se dostala po dvou dnech. Únosci byli chyceni. Dva muži a jedna žena, žádné spojení se Syndikátem (které Mulder viděl, samozřejmě), byli zatčeni ve stejný den, kdy ji objevili. Nebyl to jejich první čin, proto byli vzati do vazby bez možnosti kauce. Výkupné bylo nalezeno u ženy objevené v kanalizačním systému, čekala tam, až jí spadne do rukou.

Byla v bezpečí, ale stále měla problémy se spaním. Nechtěla si brát prášky na spaní. Pochybovala, že se na ně vůbec kdy bude moci podívat. Mrkla na hodiny na nočním stolku. Půlnoc. Překvapilo ji zazvonění telefonu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a zvedla sluchátko. „Haló.“

„Hej, Scullyová, to jsem já.“ Mulderův hlas byl vřelý, uklidňoval ji i přes telefonní linku, naklonila se zpátky k posteli a zapadla do třech polštářů, které jí podpíraly hlavu a krk. „Vzbudil jsem tě?“

„Ne,“ řekla. „Byla jsem vzhůru.“

„Nemůžeš spát?“

„Mám s tím stále trochu problém,“ přiznala.

„Mohu ti nějak pomoct?“

Zakroutila hlavou a usmála, i když věděla, že ji nevidí. „Bojím se, že ne, Muldere.“

„Jseš si jistá?“

„Jsem.“

„Fajn, volám ti, abych ti řekl ahoj. Jseš si jistá, že jsi v pořádku?“

Scullyová s odpovědí chvíli zaváhala. Byla v pořádku? Nebyla v pořádku. Měla noční můry o truhle. I výtah jí připomínal tu truhlu. Vše jí připomínalo truhlu.

„Jsem v pořádku, Muldere,“ odpověděla nakonec.

Nastala pauza.

„Dobře. Nechci tě zdržovat. Uvidíme se ráno, Scullyová.“

„Ahoj, Muldere.“

Scullyová zavěsila telefon.

KONEC

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autora: Příběh této povídky byl inspirován skutečnou událostí, kdy dívka jménem Barbara Mackleová byla unesena v roce 1968 a kvůli výkupnému zaživa pohřbena. Událost je známa jako „Dívka v truhle“ a pokyny v tomto příběhu jsou citací pokynů, které jí byly dány do truhly. Dívka byla zachráněna po 83 hodinách, které strávila pod zemí. Fotografie, která je v této povídce popsána, je shodná s fotografií, na které byla zachycena Barbara Mackleová a která byla po jejím únosu otištěna ve všech novinách po celé zemi.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 18.3.2009 v 21:55 v kategorii Povídky.