Kult X

autorka Punk Maneuverability | překlad nabaa | rating G | kategorie V, UST | povídka ke stažení

Zírali jeden na druhého a ve vzduchu toho viselo tolik. Oba si byli jistí, že by stačilo natáhnout ruku a ta akce by byla přijata a opětována – zrcadlové obrazy natahující se k objetí.

Ale ani jeden z nich se nepohnul. Místo toho seděli vedle sebe na gauči a zírali, vyděšení, jak jen mohlo být na první pohled jasné.

Bylo to jakoby nikdy dřív nemluvili a teď nevěděli jak začít.

Nebo strávili celý život mlčením, zatímco postupně zapomínali cítit?

Místnost se zmenšovala. Cítili, jak je svírá, tlačí je blíž k sobě, aniž by se ve skutečnosti pohnuli. Vzduch houstnul a zvuk televize slábnul.

Existovalo mezi nimi porozumění, které zmenšovalo vzdálenost a vyplňovalo prázdnotu.

Byli poslední dva lidé na světě, kteří si rozuměli.

Byli partneři.

Byli partneři, kteří se opírali o své partnerství.

Začalo to jako pálení mezi lopatkami, napětí z očekávání, těžký palec dotýkající se šíje. Chvění cestující podél páteře jako dech ducha, jako šepot. A po cestě vzhůru se to změnilo ve výkřik.

Dívali se na sebe.

Tohle byl Mulder, držící nabitou zbraň proti Scullyové, říkající jí, aby utekla. Byla to jeho síla, která mu umožnila shlédnout na zásobník a varovně ze sebe vymáčknout její jméno.

Byla to ona, pozorující ho se slzou, která jí pod vlivem gravitace stékala po tváři. Řekla mu, aby s tím bojoval, ale naléhavost v jejím hlase vypadala zbytečně. Tentokrát dělal co mohl. To se pokaždé říct nedalo.

I tohle byla Scullyová, mířící zbraní na zmateného Muldera.

Byl od ní na míle vzdálený, jistý si tím, že poslední osoba, které věřil, ho zradila. Už nemohla dál věřit jeho úsudku. On už nemohl dál věřit jí.

Udělala jedinou věc, kterou mohla. Stiskla spoušť a doufala, že on jednoho dne pochopí. Když padal, věděla, že tento den to nebude.

Byli si vzájemně vzati. Zabíjeli by jeden pro druhého. Téměř jeden druhého zabili a téměř kvůli sobě byli zabiti.

A teď se vzájemně pozorovali.

Bylo tolik věcí, které je táhly k sobě a zase vzdalovaly. V neposlední řadě jejich nejistota a izolace. Když byli spolu, nebyli nikdy sami, ale ne pokaždé, když byli ve stejné místnosti, byli i spolu.

Rozdílné pohledy na svět.

Rozdílní démoni.

Rozdílná tažení.

Rozdílná víra.

Čas by je poslal vlastními rozdílnými cestami.

Ale vírou v sebe navzájem tomu času dokázali, jak moc se mýlil.

Jediné, co museli udělat, bylo natáhnout ruku a ten druhý by tam byl. Bylo by tak jednoduché začít, ale tak nemožné osvobodit se.

Bylo tohle to, co potřebovali? O kolik blíž se mohli dostat?

Napadaly je myšlenky toho druhého, snili navzájem své sny, trpěli strachem toho druhého. Nespali ze strachu o vzájemné bezpečí.

Jejich vědomí měla možnost prolnout dávno předtím, než by to udělala jejich těla.

Půl metru prázdného prostoru naplněného z obou stran argumenty a na každé straně jeden člověk naplněný otázkami.

Všechno to měli v očích. Žádná sledovací kamera ani štěnice nemohly to spojení sabotovat. Nedělali nic nezákonného nebo nebezpečného.

Ještě ne.

Všechno záleželo na jejich rozhodnutí. Natáhnout ruku, nebo odvrátit tvář.

Muselo to být vzájemné. Museli si být jistí.

Dívali se na sebe skrz prostor a čas.

Jejich srdce bila jakoby se sebou závodila.

Jejich hrdla se svírala nevyřčenými slovy.

Ale televize byla postupně hlasitější a místnost méně stísněná. Tvrdé sevření podél páteře povolilo a oni se usmáli.

Jejich těla už nevolala po pozornosti. Konečky jejich prstů se přestaly chvět, ale srdce jim bušila dál.

Byli blízko.

Dost blízko, aby se dotkli.

Pořád si mohli být blíž, ale pak by bylo potřeba víc než bledou ruku Smrti, aby je od sebe odtáhla.

Něco ty dva drželo pohromadě. A i když to nevyslovili, dosáhli dohody. Dohody mezi partnery.

Prozatím to stačilo. Zítra museli začít pracovat na případu. Vždycky měli zítřek.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 10.3.2009 v 19:19 v kategorii Povídky.