Kult X

autorka Leyla Harrison | překlad nabaa | rating R | kategorie S, SA, MSR, post-ep | spoiler Never Again | povídka ke stažení

Stála jsem před zrcadlem a hleděla na svůj odraz. Vypadala jsem pořád stejně.

Nebýt hojící se modřiny a škrábance na tváři a faktu, že mě k smrti bolela hlava z otřesu, by na první pohled nikdo nepoznal, že nejsem naprosto v pořádku. Myslím tím, že jsem zvyklá mít sem tam na hlavě bouli. Je to prostě jedno z rizik povolání.

Nadzvedla jsem si košili a pootočila se tak, abych tu značku lépe viděla. Řekla jsem Edovi, že to nevidím, ale že se cítím jinak. A měla jsem pravdu. Tetování ostře kontrastovalo s mou světlou kůží.

Kéž bych si to mohla nechat pro sebe. Kéž by se o tom Mulder nedozvěděl. Ale dozvěděl se. V pokoji na pohotovosti, když jsem konečně usnula poté, co jsem personálu vysvětlila možnou otravu ergot alkaloidem, si Mulder promluvil s lékařem. Podíval se do mé karty. Do policejních záznamů. Na fotografii mého tetování, kterou pořídila místní policie.

Takže teď bude mé jméno navždy pohřbeno ve philadelphských policejních složkách. Stejně jako v Aktech X, jak mi Mulder taktně připomněl. Podruhé, řekl. Světový rekord.

Díky, Muldere, pomyslela jsem si hořce, že jsi tak zatraceně citlivý. Díky, žes ode mě utekl na nějaký záhadný výlet a nevšiml sis, jak se cítím.

Nechala jsem svou košili sklouznout zpátky přes tetování. Bude tam po zbytek mého života. Aby mi připomínalo chybu, kterou jsem téměř udělala. To, že jsem důvěřovala někomu, komu jsem důvěřovat neměla. Že jsem riskovala, kde jsem neměla. Že jsem do toho šla po hlavě.

Není to tak, že bych si myslel, že to nezvládneš, Starbucku, řekl by Ahab, jenže do všeho vlétneš bez přemýšlení a dostaneš se do velkého problému.

Bylo to tak? Byla jsem tak pohlcená svou prací, že pokaždé, když jsem si pustila někoho k tělu, byl to někdo podobný mému otci? Byl někým, koho jsem respektovala víc, než život samotný. Byl někým, komu jsem chtěla dokázat, že na to mám. Někdo, komu jsem se toužila vzepřít.

Ačkoliv jsem si tak úplně nevybrala Muldera za součást svého života, zahrnula jsem ho do něj jako ty ostatní otcovské postavy?

Ne, věděla jsem, že to není pravda. Mulder pro mě byl mnohem víc, než otcovská figura. Pravdou je, že jsem občas měla pocit, že mu musím něco dokázat, ale bylo tady víc. Přemýšlet o tom, co tenhle muž udělal s mými city, pro mě v tu chvíli bylo tak příliš komplikované, že jsem s tím ani nechtěla začít. Vytlačila jsem ho ze svých myšlenek jak daleko jsem mohla.

Zazvonil telefon. Stála jsem v koupelně, nepohnula jsem se, abych ho zvedla. Po třech zazvoněních jsem zaslechla, jak odpověděl záznamník.

„Ahoj, nemůžu teď přijít k telefonu. Nechte mi, prosím, vzkaz a já vám odpovím co nejdřív.“ Můj hlas zněl tak mladě. Tak nevinně. Nehrála jsem ten vzkaz tak dávno. Už ani nezněl jako já.

„Scullyová, to jsem já. Jestli jseš tam, mohla bys to zvednout?“

Tolik ke zkoušení dostat ho ze své hlavy.

„No tak, Scullyová, vím, že jseš tam. Vím, že s tím otřesem bys neměla ještě řídit. No tak, zvedni ten telefon.“

Mulder je jak pitbul, když něco chce. Prostě se nevzdá.

Nepohnula jsem se směrem k telefonu.

„Poslyš, Scullyová, jen jsem chtěl říct, že mě to mrzí.“ Ticho. Otočila jsem se, jen částečně, abych se podívala na telefon. Napůl jsem čekala, že tam bude Mulder stát. „Zavolej mi, až se na to budeš cítit, jo?“

Zavěsil.

„Taky mě to mrzí, Muldere,“ zašeptala jsem do ztichlého bytu.

Došla jsem k telefonu, zvedla sluchátko a zmáčkla první tlačítko rychlé volby proklínajíc sama sebe, že jsem na Mulderovi tak závislá, že ho mám zadaného v rychlé volbě jako první osobu. Dovolala jsem se na záznamník. Zavěsila jsem ve chvíli, kdy se ozval jeho hlas. Druhé místo rychlé volby. Jeho mobil.

Odpověděl hned po prvním zazvonění. „Mulder.“

„Muldere, to jsem já,“ řekla jsem do telefonu a zavřela jsem oči.

„Není ti nic, Scullyová?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Jsem v pořádku, Muldere,“ odpověděla jsem.

Naše typická výměna. Muldere, to jsem já. Jsem v pořádku, Muldere.

Chtělo se mi křičet. Mrštit telefonem napříč místností.

Silně jsem si skousla spodní ret, abych se nerozplakala. Jednal se mnou nějak jinak. Nebo ne?

„Volal jsem ti jen abych zjistil, jak ti je.“ Do toho, Muldere, napadlo mě. Nasyp tam toho ještě trochu víc. Od chvíle, co jsem se vrátila z Philadelphie nedělal nic jiného, než že mi do ran sypal sůl. A pak měl nervy na to být tak sebestředný a necitelný, že si myslel, že to všechno bylo kvůli němu.

Že to bylo kvůli stolu. Bože, občas uměl být tak natvrdlý.

„Muldere, řekla jsem ti, že jsem v pořádku.“

Nastalo dlouhé ticho. A pak konečně „Jo, jenže víš, Scullyová, nemyslím si, že jsi pokaždé v pořádku. A nemyslím si, že jsi teď.“

Ještě silněji jsem se kousla do rtu a tentokrát dost na to, abych ucítila krev. Do toho ti, kruci, nic není, pomyslela jsem si.

Hlásek uvnitř mě nesouhlasil. Ten hlas mi říkal, že on má starost.

Jo, no a co?

„Koukni, Muldere, jsem unavená.“

„Promiň, nechtěl jsem tě rušit.“

Další dlouhé ticho. Těžce jsem vzdychla. „Kde jsi teď, Muldere?“

„Objíždím blok kolem tvého domu.“

„Víš, že je protiprávní nakukovat lidem do oken,“ informovala jsem ho.

„Nenakukoval jsem lidem do oken. Jen jsem objížděl blok.“

Ticho. Přešla jsem k oknu a odhrnula jsem záclonu asi na deset centimetrů, abych viděla dolů na ulici. Neviděla jsem ho. Nejspíš byl za rohem.

„Muldere…“

„Hele, Scullyová, nechci to dělat po telefonu. Můžu přijít nahoru, prosím?“

Dělat co po telefonu?

Neodpověděla jsem. Přemýšlela jsem o tom. Přemýšlela jsem něco přes minutu. Zahlédla jsem jeho auto, jak zahýbá do mé ulice a projíždí jí. Na konci bloku zabočil, asi aby ho znovu objel.

„Scullyová?“ zeptal se.

„Nemyslím, že právě teď je to dobrý nápad.“

„Scullyová, potřebuju jen něco vědět.“

„Jo?“ dotázala jsem se bez zájmu. Záclonu jsem nechala spadnout zpátky na své místo a sesunula jsem se na pohovku. Oči se mi zavřely. Byla jsem příliš unavená na jednání s Mulderem. Zatraceně unavená.

„Spala…jsi s ním?“

Oči se mi otevřely šokem. „Co?“ zeptala jsem se rozhořčeně. „Muldere, kdo ti dal k čertu právo se mě na něco takového ptát? To není tvoje věc!“

„Je to moje věc, když má partnerka ohrožuje případ. Když ohrožuješ svůj život, Scullyová, je to moje věc.“ Byl teď rozzlobený. Slyšela jsem to v jeho hlase.

A kdo mu dal sakra právo být rozzlobený? Já jsem byla ta, která byla rozzlobená a neučinila jsem jediný pokus, abych to skryla.

„Jak to, že je to tvoje věc, Muldere? Odkdy tě musím informovat o každém aspektu svého osobního života? Odkdy ti musím říkat, jestli s někým spím, nebo ne?“

„Protože já…“ začal a pak se náhle odmlčel.

„Ty co?“ zeptala jsem se, zloba ve mně pořád plála.

„Kruci, miluju tě, Scullyová. Miluju tě. Máš vůbec ponětí, jak moc tě miluju?“

Zamrkala jsem. Jednou. Dvakrát. Neměla jsem slov.

„Máš vůbec ponětí, jak moc pro mě znamenáš?“

„Já…“

„Možná to nedávám pořád najevo. Vím to. A je mi to líto, Scullyová. Tak líto. Někdy jsem bezcitnej zmetek. Vím to.“ Jeho hlas byl plný syrové bolesti. „Ale nechci, aby se to cokoliv stalo. Potřebuju tě, Scullyová. Potřebuju tě ve svém životě víc, než bych chtěl přiznat. Sobě.“ Odmlčel se. „Krucinál, Scullyová, nech mě přijít nahoru. Prosím.“

„Tak dobře…“ zamumlala jsem a rozčarovaně zavěsila sluchátko.

Miluje mě?

Točila se mi hlava. Představy volně proplouvaly mým mozkem, představy o Edovi – o líbání s ním. Představy o Mulderovi a mě, jak pracujeme. Vášeň, která mezi námi bez jakéhokoliv úsilí plula, se nikdy, ani jednou, neobjevila s Edem.

Přestože jsem se o Eda zajímala, věděla jsem, že byl jen rozptýlením. Momentální způsob, jak se odpoutat od Muldera. Jakkoliv jsem trvala na tom, že to nebylo kvůli Mulderovi, hluboko v srdci jsem věděla, že to s ním mělo společného víc, než jsem přiznávala.

Tiché zaklepání na dveře. Zvedla jsem se z pohovky a otevřela dveře, za kterými stál Mulder, ztěžka oddychující, téměř bez dechu. „Běžel jsem,“ přiznal ostýchavě.

Ukázala jsem mu, aby vešel a zavřela za ním dveře. Co mu řeknu? Po tom všem, co mezi námi zůstalo nevyřčeno, vypadal tenhle rozhovor nevyhnutelně. Nicméně při mé náladě jsem se bála, aby se to nezvrtlo v konfrontaci, kterou jsem nechtěla.

Měla jsem nervy na pochodu. Mé tělo bylo unavené. Neměla jsem emocionální energii na bitvu vůle s Mulderem. Ne dnes večer.

Pak jsem si vzpomněla.

Miluju tě, Scullyová. Máš vůbec ponětí, jak moc tě miluju?

„Koukni, Muldere,“ začala jsem. Otočila jsem se k němu, ale nepodívala jsem se mu zpříma do očí. „Vím, co ke mně cítíš. Vím to. To samé cítím já k tobě. Mezi partnery se to stává.“

Pohled mi těkal po místnosti, občas zabloudil k němu. Tvář mu poklesla ve chvíli, kdy jsem vyslovila tu část o partnerech.

„Jsme víc než partneři, Scullyová,“ připomněl mi.

„Jo, jasně, a já jsem k tobě byla jen přidělena,“ odvětila jsem hořce. Jeho slova z předchozích dnů stále pálila jako oheň. Ranil mě. Hluboce.

„Scullyová – podívej, byl jsem bezcitnej. Teď to vím.“

„To si zatraceně piš, žes byl.“

„Byl. Je mi to líto.“

„Mělo by.“

Přišla pauza, pak jsem se na něj zadívala dost dlouho na to, abych zachytila jeho výraz. „Takže jak dlouho se na mě budeš zlobit?“ zeptal se a tvář mu změkla vyčerpáním. Byl to vzhled, který jsem znala příliš dobře.

„Ještě jsem se nerozhodla,“ nakrčila jsem nos a jako vzdorovité dítě jsem se otočila a odešla do obýváku.

„Scullyová, koukni. Bojím se o tebe. Byl jsem necitelnej. Hloupej. Mrzí mě to. Vím, že jsem tě ranil. To mě taky mrzí. Je jsem prostě nevěděl jak…nešťastná jsi.“

„Řekni mi, že nejsme zpátky u toho stolu,“ frustrovaně jsem zasténala.

„Ne, nejsme. Scullyová, neuvědomil jsem si, že jsi, já nevím, v depresi. Nejistá si svým životem. Neuvědomil jsem si, co potřebuješ. Ne co potřebuje Scullyová, ale co potřebuje Dana. Přál bych si, abys se mnou mluvila, ale je mi jasné, že jsem nebyl tak úplně přístupný.“

To, že použil mé křestní jméno, zachytilo mou pozornost, jako vždycky, a obměkčilo mě to.

Pomalu jsem se k němu otočila.

Hlas se mi zachytil v hrdle. „Nevím, co říct,“ přiznala jsem, neschopná se na něj podívat.

Položil mi své ruce na ramena. „Neříkej nic, Scullyová.“

Najednou jsem měla slzy na krajíčku. Snažila jsem se je mrkáním potlačit.

„Muldere, já nevím…Já nevím, co říct. Myslím, že to teď nezvládnu.“

Opatrně si mě přitáhl do náručí a objal mě. Hlava mi perfektně pasovala pod jeho bradu. Obtočil mi své paže kolem zad a držel mě v bezpečí. Sehnul se a políbil mě na vršek hlavy, rukama mě hladil po vlasech.

Něco z intimnosti toho gesta uvolnilo slzy, které jsem marně zadržovala. Zabořila jsem mu tvář do hrudi a nasála nezaměnitelnou vůni Muldera. Tlumeně jsem vzlykla.

„Je to v pořádku, Scullyová,“ šeptal mi do vlasů. „Vypusť to ze sebe.“

A já jsem to udělala. Vyplakávala jsem si srdce tak, jak jsem to neudělala od té doby, co mě Mulder zachránil před Pfasterem.

„Bude to dobrý, Scullyová. Budeme v pořádku. Ššš.“

„Muldere,“ vzlykala jsem, „jsem tak…“ hlas se mi ztrácel neschopností vysvětlit mu, jak se cítím.

Přikývl. „Já vím, Scullyová. Já vím. Je to dobrý.“

A z pohledu na něj, z pohledu do jeho očí, jsem věděla, že ví. Nechtěla jsem to přiznat, ale Mulder mě občas znal líp, než jsem se znala sama. Proto nebyl schopen pochopit, co jsem těch posledních pár dní dělala. Netušil, jak se mnou jednat, protože jsem nebyla sama sebou.

Mělo by mě to děsit. Nemělo by mě upokojovat, že mě někdo zná líp, než já sama. Mělo by mě to lekat. Za ty roky jsem se naučila nepustit si nikoho moc blízko.

Ale s Mulderem jsem si to dovolila. Protože mě miloval. Protože jsem ho milovala.

Dál jsem o tom nemluvili a já jsem mu neřekla, nemohla jsem mu říct, jak se cítím. Ještě ne. Jednou.

Nikam jsem nešla. Ani on ne.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 14.2.2009 v 20:11 v kategorii Povídky.