Kult X

autorka Phoenix24 | žánr humor | povídka ke stažení

,,Rozdělej oheň, Muldere, třísky jsou před domem.“

Hrklo ve mně. Oheň? Já a rozdělat? Za koho mě Scullyová má, za Pepka námořníka? Trochu znejistím, když vidím její tázavý výraz. Jedno zdvihlé obočí a to tak, že z měkkého hnědého oblouku se rázem vytvoří ostrá skoba, mám podezření, že kdybych se na to obočí podíval zblízka, bude naježené. Dobře, v tom případě nemám na výběr.

,,Jasně, už jdu. Kdeže to je?“ Snažím se to oddálit jak jen to jde, ale Scullyová je neoblomná, dokonce si už dala ruce v bok. To nevěstí nic dobrého. Hm. Koukám, že dneska bude veselo.

Vyjdu ven do chladného dne, který se už jemně klopí do své druhé půle. Šedivá mračna jsou neskonale blízko a já je se zdviženou hlavou chvilku pozoruji. Co kdyby? Můj záklon se pomalu prodlužuje a málem i přepadnu. Z leknutí. Rozevřou se dveře a do toho klidu a božského míru se ozve ostrý, až jakoby rozkazovačný tón – popravdě nikdy jsem nezjistil, z které části její bytosti tohle vychází – který mě vyzývá jednak k okamžitému návratu s plnýma rukama třísek a jednak k okamžitému rozdělání toho ,,zatracenýho“ oh­ně.

Trochu se oklepu, konečně se pořádně rozhlédnu, popadnu co je nejblíž a mířím do nitra domu. Před krbem vítězoslavně odložím své tak těžce vydobyté břemeno a jako psík čekám na pochvalu, která zcela jistě bude zasloužená. Slastně přivírám oči a jen čekám na okamžik O, kdy budu pochválen a oficiálně uznán za hlavu naší smečky. Ještě by u toho mohla padnout na kolena a lkát nad tím, jak byla nevidomá a krátkozraká. S hlasitým výdechem dosednu do koženého křesla, které pod mým tělem vydá ne zrovna lichotivý zvuk, ale nenechám se vyvést z míry. Založím si ruce za hlavu a čekám.

,,Co je zase tohle? S tímhle chceš zatopit?!“

Že by došlo k mýlce? Nechápavě otevřu oči a zírám na koště, které mi Scullyová strčila před nos. To jsem přinesl? Vážně? Nějak mi uchází ta návaznost. Vzal jsem třísky, donesl koště. Z toho plyne jen jedno, jsem kouzelník a mé ruce jsou boží nástroje. Před tím se musí sklonit i Scullyová. Našpulím pusu a chci jí sdělit své právě zjištěné poznání, ale smrtící výraz v její tváři mě odradí. Vzdávám se.

,,No jo, už jdu.“

Zdvihnu se z křesla, poklesnu v ramenou a šouravým krokem se ploužím ven. Najednou mám pocit, že to ona má metr osmdesát a já jejích metr dvacet. Ha, ta by mi dala, ale to jsou moje myšlenky a já si můžu myslet co chci. Představuju si jí jako pidižvíka, kterého bych, kdyby začal otravně povykovat, zavřel do krabičky nebo třeba do kapsy u kalhot. Ne, to ne, tuhle myšlenku okamžitě zavrhuji – to by mi mohla ublížit a hlavně nemusí vidět všechno. I když třeba by pak konečně sklapla. Byla by si vědoma, jakého má před sebou chlapáka a nemusel bych své mužství dokazovat nějakým rozděláváním ohně, který stejně nakonec rozdělá ona.

Představuji si Scullyovou, jak jednoho rána dorazí do kanceláře a začne mi spílat. Já k ní stojím zády, a během dopadu prvního vyčítavého slova provedu dokonalou otočku směrem k ní, klopy od saka mi vlají a kravata taky. Zastavím se s konečným gestem napřažené ruky a s prsty, které připomínají zbraň připravenou k výstřelu. Imaginárně vystřelím, lascivně sfouknu neviditelný kouř a s přivřenými víčky si ruku strčím do kapsy. Scullyová na mě hledí s otevřenými ústy. Zabořím i druhou ruku do kapsy a současně napnu látku kalhot kolem mého rozkroku a to tak, že vše je patrné, jak má být. Jen ať pořádně vidí na mého macka! (Díky Kryceku za trefný komentář, musel být použit.) A přejdou jí roupy!:-)

Neskonale se tou představou bavím, je možné, že jsem se sem tam venku protočil, respektive vyzkoušel jsem danou otočku i efektní přimhouření očí. Cítím se jako king!

Ze snění mě probere pronikavý hlas, který už nesnese odporu.

,,Muldere! K sakru, Muldere, kde jsi?! Šel si snad pro ty třísky do města?!“

Jaké milé děvče. Jedové připomínky z ní přímo odkapávají. Málem jsem po nich uklouzl. Rychle seberu pár těch odlupků a pospíchám do obýváku ke kamnům, které mají být dnešním vrcholem mých chlapáckých schopností. Chvilku nejistě koukám, těm kamnům něco chybí, nebo naopak přebývá. Není kam strčit to dřevo. Podezíravě si je prohlížím, obcházím je jako gepard svou kořist, než si všimnu Scullyové. Tentokrát má ruce založené a nervózně poklepává špičkou nohy.

,,Tak co bude?“

Napřímím se a nejistě se podrbu ve vlasech.

,,No, já mám dojem, že tam něco chybí.“

,,Chybí? A co prosím tě?“

,,No, já myslím, že ta díra, kudy se hází dřevo.“ Opět nejistě a ještě navrch přidám svůj proslulý plachý úsměv.

,,Tak ty myslíš…..Chuděrko. A co to tam ládovat tudy?“ S těmi slovy přiskočí ke kamnům a nadzdvihne horní litinovou plotýnku, která mi předtím unikla.

,,Jen jsem tě zkoušel, taky na všechno skočíš.“ Povýšeně si odfrknu, ale jen tak zlehka, nechci jí ještě víc vydráždit. Zdá se, že na mé osvědčené žerty dnes nějak nemá náladu.

Nadzdvihnu plotnu a kouknu dovnitř. Plno popela.

,,Měl bys ten popel vyndat, aby měl komín lepší tah.“

Jo, jasně, paní chytrá. Nestačí, že z těch jejích třísek se mi jich asi 300 zarylo pod kůži a nehty, takže jsem v podstatě lidský dikobraz, ještě se mám zapráskat od popele. To víš, že jo, ani nápad.

,,Neboj Scullyová, vím co dělám.“ Poklepu si na čelo a obrátím oči v sloup, takové připomínky jsou fakt co platné.

,,Já tě vidím.“ No, bodejť by ne, pomyslím si, to je tvoje parketa.

Naskládám třísky do malé pagodky a proložím je novinami. Vítězoslavně škrtnu zápalkou a přiložím ji k novinám. Chytnou hned, rozhoří se jasným plamenem a já se uspokojivě dívám do kamen. Dám si ruce v bok a houknu na Scullyovou.

,,Pojď se podívat, už topíme.“

Přisune se z kuchyně, nejdříve se nakloní nad kamna a pak se s tázavým výrazem podívá na mě.

,,To myslíš vážně? Vždyť to nehoří.“

Nechápavě se taky podívám na své tak pracně získané dílo a uzřím, že oheň sice plál, ale sežral jen papír a třísky zůstaly nedotčeny. Už vím, proč ho nemám rád. Je to zrádce a drtič mužské důstojnosti.

,,Fajn.“ Otočím se a jdu ven.

Slyším Scullyovou, jak jde za mnou a dotazuje se mě, kam jdu. S klidem odvětím, že pro další a lepší třísky. Jasně, že jí nehodlám říct, že jdu do garáže pro nějakej urychlovač, nejlépe pro benzín. Chvilku ve tmě štrachám, až narazím na to, co jsem hledal. Kanystr s urychlovačem. Jupí. Odleju si do malé lahvičky a s ní v kapse se vracím do domu. Scullyová tam není, takže mé pole působnosti je volné.

Naházím zbylé třísky a štos novin do kamen, z vysoka je poleju benzínem a potěšeně škrtnu sirkou. To, co následuje mě přinejmenším překvapí. Z kamen vyšlehne obrovský plamen, kterého se leknu a spadnu do křesla. Ve skrčené poloze pozoruji rostoucí plamen a neslyšně volám.

,,Scullyová! Scullyová, pojď sem, hoříme!“

Ani ne v minutě se rozrazí dveře a Scullyová, jako správnej námořník za sebou táhne kropící hadici, ze které stříká voda. Jistě ji namíří na svůj cíl a já jí, neschopen pomoc, jen bezmocně pozoruji.

Během chvilky je požár zažehnán. Promočená Scullyová si otře umouněné čelo a nechápavě se na mě zadívá.

,,Co si proboha dělal?“

Sklopím hlavu a uši.

,,Chtěl jsem to urychlit“

,,A čím?“

Sklopím hlavu ještě níž a pravím: ,,Benzínem.“

,,A proč?“

Další dotaz, který likviduje mou důstojnost.

,,Abys měla radost.“

Scullyová se rozesměje, popojde ke mně a něžně mě obejme.

Že bych jí přeci jen časem ukázal svého macka?????? :)

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 21.1.2009 v 2:52 v kategorii Povídky.