Kult X

autorka Marguerite | překlad nabaa | rating PG | kategorie V, A, post-ep (TINH), Doggett POV, character´s death | povídka ke stažení

Zalykám se vinou. Srdce mám až v krku od chvíle, kdy jsem uviděl tu roztrhanou deku. Jako můj syn, jako můj malý chlapec. Nepotřebuju ji odhrnout, nepotřebuju, aby se mi ta nejhorší noční můra potvrdila.

Nemůžu se pořádně nadechnout. Zaostávám za Skinnerem běžícím za Scullyovou, křičícím na ni, ať zůstane stát. Jeho hlas je dost intenzívní, aby byl slyšet i přes její zmučený nářek. Zvýšil bych svůj vlastní hlas, kdybych ho našel. Místo toho nahlédnu do zvláštního kužele jasného světla a zastíním si oči. Její obrys je viditelný, klečí, ruce má zdvižené k prázdnému nebi.

Pořád křičí.

„NÉÉÉÉÉÉ!“

Skinner sebou škubne, jakoby její pláč byl šípem probodávajícím mu tělo. „Dano…Dano, přestaňte!“

Všechno Skinnerovo předstírání „agentky Scullyové“ je pryč a na okamžik mě napadne, čím si to právo vysloužil, jakým osobním peklem si prošel, aby získal tak drahocennou svobodu. Obtočí kolem ní zezadu paže, ale ona se otočí a osvobodí se. Stále křičí, stále vztahuje ruce k čemukoliv, co by mohlo Muldera přivést zpátky mezi živé.

Protlačím se hloučkem zděšených agentů a prchajících členů kultu, abych ji zkusil Skinnerovi pomoct ji udržet. Pere se s námi oběma a v těch rozšířených očích není nic z Dany Scullyové, jen prázdnota tak hluboká, že kdybych se do nich zadíval, dohlédl bych skrz ni až na dítě, které nosí. Nakonec udělá něco horšího, než že se vzepře, horšího, než že bude dál a dál vykřikovat Mulderovo jméno.

Vzdá se.

Její tělo ochabne. Přestane bojovat, její světlo je pryč, nezbývá nic, než mrtvý pohled, který sdílí s Mulderem.

Skinner ji ode mě vezme, ne, že by byl majetnický, ale protože by byla v rozpacích, kdyby se vzpamatovala a zjistila, že ji držím já. Obejme ji způsobem, který mi Cindy nedovolila, když jsem jí řekl o Lukovi.

„Je mi to líto,“ vydechnu, překvapený, že jsem schopen ze svého staženého hrdla vyrazit tři slova. „Je mi líto, že jsme se k němu nedostali včas.“

Scullyová ke mně vzhlédne s očima tak vlhkýma, že vypadají jako čerstvá malba. Čerstvá bolest. „Neudělal jste to. Nevzal jste mu život. Nemůžete…nemůžete…“ Hlas se jí rozplyne do škytavých vzlyků. Bolí ji, trhají ji a ona si položí ruce na břicho a téměř upadne na kolena. Skinner ji zachytí a pomůže jí otočit hlavu, když znovu a znovu zvrací, vyprazdňuje se z hloubi vlastní podstaty.

Někteří agenti FBI si nás všimli a stojí ve dveřích. Skinner se k nim otočí a zavrčí „Vypadněte odsud, sakra! Hned!“ Svým tělem jim zabrání ve výhledu a Scullyové třesoucí se tělo a já se k němu připojíme, aby byla scéna kompletní. Není nutné, aby tohle někdo viděl. A ani ona nemusí být viděna.

Nechtěl jsem, aby mě viděli těch pár hodin poté, co jsem našel Lukovo tělo. Byl jsem maniak křičící o svém trápení do všech světových stran, mlátící pěstmi do zdi tak dlouho, dokud jsem si nesedřel klouby a nezačal krvácet. Scullyová klidně mohla zkusit něco podobného, kdyby se udržela na nohou dost dlouho. Snažím se to Skinnerovi naznačit zúčastněným pohledem, ale předběhne mě a sděluje ten samý strach mně. Jeho oči jsou za brýlovými skly černé, chápavé a plné obav.

Scullyová se s tichým zasténáním narovná. Podám jí svůj kapesník. Prsty se na pár vteřin dotknu jejího zápěstí, ale nemůžu se podívat do prázdnoty v jejích očích. Utře si ústa a opře se o Skinnera. On vezme její tvář do dlaní a odhrne jí vlasy z obličeje.

„Je mi to líto, Dano.“

Ona přikývne a poodstoupí od něj, jen tak, aby se na něj mohla podívat, aniž by si zlomila krk. „Chci mít tělo zítra v Quanticu.“

Chvíli trvá, než nám to dojde.

Ježíši.

Skinner to zamítne. „Ne. Žádná pitva.“

„Musím to vědět…musím znát všechno, co cítil…“

Vstoupím do toho. „Agentko Scullyová, víme, co udělali těm ostatním. Jak zemřel Gary. Zjistili jsme, co jsme mohli. Nechte ho odpočívat. Nechte ho v klidu.“

Záda jí ztuhnou a ústa se jí stáhnou do úzké linky. Umím si představit, jak bere skalpel na Mulderovo mučené tělo, katalogizuje jeho zranění se stejnou profesionální agónií, kterou vykazovala, když pitvala Garyho. Taky si umím představit, že pak půjde domů a strčí si do pusy hlaveň své zbraně.

Skinner na ni kouká, ne nevlídně, ale pevně, a ona se se vzpurně zvednutou bradou začíná vzdávat. „Můžeme si o tom promluvit později,“ řekne, „ale teď ho tady nemůžeme nechat. Do márnice. A já zůstanu s tělem, abych se ujistila, že se nic nestane.“

„Agentko Scullyová,“ protestuju, cítím, jak se mi další vlna žluči rozpouští na patře. „Můžeme tam postavit stráže, kohokoliv si vyberete. Chlapy, co mi dluží laskavost.“

„Ne, agente Doggette. Neopustím ho.“ Úder ticha. „Nemůžu.“

„Tak nechte agenta Doggetta, aby šel s vámi,“ řekne tiše Skinner.

Koutky úst se jí zaškubou, když znovu přikývne. Její prsty přejíždějí po rukávu Skinnerova kabátu. „Chtěla bych, abyste tam byl taky, pane.“

Vypadá, že se mu ulevilo. Že je poctěn. Ale neříká nic, jen provlékne její paži tou svou a odvede ji zpátky ke smutné scéně.

Monica se motá nedaleko, když si Scullyová klekne vedle Mulderova těla. Skinner si sundá kabát a přehodí jí ho přes chvějící se ramena. Scullyová odhrne deku a prsty přejede po Mulderově zjizvené tváři. „Muldere,“ zašeptá zlomeně. „Muldere.“ Nakloní se a políbí to bílé čelo a modré rozpraskané rty. Tentokrát ji nemusíme odtahovat. Znovu ho sama zabalí, chvíli se pozdrží nad jeho srdcem a potom se postaví. „Odvezme ho odsud,“ řekne Skinnerovi.

Jeden z vedoucích týmu, Jerry, je starý kamarád z Akademie. Vezmu ho stranou. „Chci, aby ses postaral o tu záležitost s márnicí, jasný?“

Jerry vypadá sklíčeně, trápí ho ztráta jednoho z nich, trápí ho pohled na trpícího partnera. „Vyřiď jí, že se o všechno postarám, Johne. A že mě to mrzí.“

Kývnutím mu poděkuju a přejdu k místu, kde Scullyová a Skinner zírají na balík na zemi. Monica přijde se mnou a pokouší se Scullyovou obejmout, ale je odmítnuta. Ne neslušně, ale tak, aby bylo jasné, že teď není ten pravý čas. A ne pro cizí osobu. Stisknu Monice rameno a pomůžu Scullyové do auta. Monica je hodný člověk a jednou bude smět pomoct. Jen ne dnes v noci.

Následujeme chmurné procesí do nemocnice. Skinner něco řekne jednomu ze zřízenců v márnici a muž souhlasně přikývne. Scullyová zírá na zeď bez oken, jakoby mohla zahlédnout, co se děje ve vedlejší místnosti, jakoby mohla vidět, jak odstraňují zakrvácenou špinavou deku a umývají Mulderovo tělo co nejlépe předtím, než ho zabalí do prostěradla. Visačka na noze – Mulder, Fox W. Čistý nerezový šuplík. Chlad. Visačka na noze – Doggett, Lucas M. Čistý nerezový šuplík. Chlad.

Začnu se chvět. Nejdřív jsou to jen drobné pohyby, pak se třesu jako list. Scullyová mě zahlédne a soucitně se mi zadívá do tváře. „Agente Doggette, jste v pořádku?“

To, že se mě na to ptá v téhle chvíli, mě rve na kusy. „Jo, v pořádku,“ odpovídám a překvapuje mě slabost vlastního hlasu. Špatně se mi dýchá, kruci, každou chvíli se složím…

Skinner za mě přistrčí židli a posadí mě na ni. Do hajzlu. Jde tady o ni, ne o mě, připomenu si – nebo aspoň půjde o ni,až se místnost přestane naklánět doleva. Scullyová najde zásobník s vodou a přinese mi pohárek. Vzpomínám si na pohárek z našeho prvního setkání, když ho na mě vychrstla, a podle jejího smutného úsměvu hádám, že si taky vzpomíná. Vezmu si od ní kelímek a napiju se. Překvapuje mě, jakou mám žízeň, když mě studená tekutina zalechtá v krku.

Scullyová otevře ústa, aby se mě zeptala, co se děje, když v tom se dveře do čekárny otevřou. Zřízenec, se kterým se předtím bavil Skinner, nás pozdraví s nepředstíraným výrazem zármutku. „Můžete dovnitř.“

Dal bych cokoliv za mizerné ponětí, co právě teď udělat.

Když vstoupíme dovnitř, přinese nám židle a řekne nám, kde můžeme sehnat kávu a něco k jídlu. Nějaká žena mě odtáhne stranou. Na jmenovce na její uniformě je napsáno ´Engracia Vicenteová´. Je skoro stejně malá jako Scullyová a má ten samý srdcovitý obličej, jen kulatější a měkčí, bez linek, které by jí za poslední měsíce vryla do kůže bolest. Ukáže na box, ve kterém čeká Mulderovo tělo, a otočí se k odchodu. Ještě se ohlédne a dá mi radu. „Dohlédněte na ni. Nepotřebuje, aby jí dnes v noci ještě něco ublížilo.“

Skinner donese Scullyové dvě židle, jednu pod nohy, které si ona na ni položí s úlevným povzdechem. Má oteklé kotníky a vnitřní strany chodidel jí přetékají přes okraje černých bot.

„Chcete něco, agentko Scullyová?“ zaslechnu, jak se ptám.

Jo, něco chce, ty idiote. Chce zpátky svého partnera. Chce zpátky svého milence. Chce cítit jeho ruce na svém břiše, aby mu mohla říct o svém zázraku. Chce, aby se dveře boxu rozletěly a Mulder vykouknul ven a zakřičel „Apríl!“ Chce, abys už, k čertu, zmlknul a nechal ji truchlit. Chce, abys odešel, aby si mohla vlézt za ním a umřít.

Je příliš slušná na to, aby to všechno vyslovila, takže mi to naznačí zdviženým obočím. Znovu cítím tu kyselost, když se noří do bolesti a její vojenská výchova soupeří se syrovým smutkem. Skinner je v mžiku na nohou, jeho ruce jsou všude kolem ní, ale nedotýkají se. Ani on neví, co dělat dál. Viděli jsme Scullyovou velet, v plné polní, rozhodovat, ale tuhle ženu neznáme a nevíme, jak jí pomoct.

Ne, že bych byl nějak nápomocný, pokud můžu soudit podle toho, co se stalo mezi mnou a Cindy. Během dnů a týdnů po Lukově smrti se mi vzdálila. Krok za krokem, jako studená fronta protínající naše životy, a než jsem se vzpamatoval, zmrazila nás zima.

Skinner se ke mně nakloní a nahlas řekne „Zajdeme pro nějakou kávu. Za pár minut jsme zpátky.“

Prohlédne nás skrz na skrz – dáváme jí řas, aby se vyplakala, a ona si je toho plně vědoma. „Nemusíte,“ zašeptá zhrublým hlasem. „Jsem v pořádku.“

Legenda o „Scullyové-v-pořádku“ je jednou z nejrozšířenějších v FBI. Byla v pořádku v den pohřbu svého otce, byla v pořádku, když zápasila s rakovinou, v pořádku, když se vrátila z Antarktidy s omrzlinami téměř na každém centimetru svého těla. Její „v pořádku“ byl pro jiné bod naprostého kolapsu.

„Nejste v pořádku, Dano,“ řekne Skinner. „Jste v šoku a bolí vás to.“ Stiskne čelist, sundá si brýle a hřbetem ruky si otře oči. „Chtěli bychom vám pomoct, ale nevíme jak.“

Zavrtí hlavou. Prameny vlasů jí padají do tváře a připomínají krvavé rýhy. „Myslím, že mi teď nikdo nedokáže pomoct. Já jen…já jen…“ Bože, roztříští se na milion kusů přímo před našima očima. Tvář mě bolí, jak se snažím nepřipojit se k ní. „Myslím, že byste měli zajít pro tu kávu,“ zvládne ze sebe dostat.

Kývnu na ni, slabě se usměju a následuju Skinnera na chodbu. Těžce vydechne „Nevím, jak jí pomoct skrz tuhle noc.“

„Budeme muset improvizovat.“ Zalituju toho prohlášení ve chvíli, kdy k našim uším dolehne zvuk drsných dýchavičných vzlyků Scullyové. Skinner skloní hlavu, jakoby znamení viny a lítosti bylo vyrobeno z olova. Jeho bolest je stejně fyzická jako ta její a vyzařuje ze způsobu, jakým stojí, jakým dýchá, jakým zatíná zuby a tiskne čelist, aby si zabránil ve zhroucení.

Opustíme márnici a výtahem vyjedeme nahoru do pokoje pro zaměstnance. Výběr je úzký, ale využijeme ho a spokojíme se s několika pohárky kávy a pár smutně vyhlížejícími čokoládovými tyčinkami. V tuhle dobu je místo opuštěné. Skinner se chystá k odchodu, ale zadržím ho. „Dejte jí ještě pár minut.“

Upraví si brýle, aby se na mě nemusel podívat. „Nechci ji tam dole nechávat samotnou.“

„Jo, ani já ne. Ale myslím, že potřebuje trochu víc času, aby si to všechno dala dohromady.“

Skinner zírá na mastnou spirálu plovoucí na hladině jeho kávy. „Nebyl jsem od něj ani tři metry, když se to stalo. Byl tam a pak už nebyl. Takhle rychle.“ Kousne do tyčinky, udělá obličej a zbytek zahodí do odpadkového koše. „Důvěřovala mi, že ho ochráním. Chtěl jsem, agente Doggette. Udržet ho v bezpečí bylo všechno, na čem mi záleželo. Ale nedokázal jsem to.“

„Oba jsme byli ve velící pozici, pane. Oba jsme viděli umírat muže, které jsme měli za úkol ochránit před zraněním. Stává se to. Je to strašné a je to špatné, ale stává se to.“ Najednou si přeju, aby tady byla Monica. Ženy tyhle věci zvládají o tolik lépe, než muži. „Pane, ona vás neobviňuje.“

Jeho hlas je stejně zkalený, jako jeho oči. „Přál bych si tomu věřit.“

Udělám tříbodový hod kelímkem a vyjdu ze dveří. „Vraťme se zpátky,“ řeknu, aniž bych se otočil. Dám mu okamžik, aby se sebral, než se ke mně připojí ve výtahu. Nemluvíme. Možná si nevšimne, že znám jeho tajemství.

Příliš mnoho tajemství, pomyslím si, když otevřeme dveře do márnice a najdeme Scullyovou sedící s bradou opřenou v dlaních. Oči má oteklé, ale suché a její nos je červený. Vzhlédne k nám se smutným úsměvem.

„Jejich kafe je příšerné a mléku bych taky most nedůvěřoval, být vámi,“ řeknu jí. „Někam zavoláme a objednáme něco jedlého. Měla byste jíst.“

Scullyová zavrtí hlavou. „Nemůžu.“

„Jo, no, to se ještě uvidí.“ Vyjdu ven a najdu Engracii. „Byli jsme v pokoji pro zaměstnance a nenašli jsme tam nic pořádného k jídlu. Nevíte o nějakém místě s rozvážkou?“

„Samozřejmě. Mají tam toho dost, abyste přečkali celou noc. Měla by jíst, pobrecita.“ Ukáže na telefon a na číslo naškrábané na poznámkovém bločku. „Byl otcem? Ten muž, kterého hlídáte?“

To je zatraceně dobrá otázka a já si nejsem jistý odpovědí, ačkoliv mám silné podezření. „Byl to její partner,“ snažím se znít neutrálně, ale Engracia mi vidí až do žaludku.

„Koukněte, není to moje věc, ale můžu požádat někoho z gynekologie, aby se sem na ni přišel podívat. Takový stres…víte, co to může způsobit.“

Svět je plný dobrých lidí, ale já se s nimi setkávám jen málokdy. A když, tak je to vždycky v podobných chvílích. „Díky, budu si to pamatovat. Je to velmi hrdá žena a nakopala by mě do zadku, kdybych byl příliš starostlivý, ale je to taky doktorka a pozná, když má problém. Ale cením si toho.“

„Je to moje práce.“

Ukončím objednávku a vrátím se zpátky k naší vigilii. Skinner drží Scullyovou za ruce a něžně je hladí. „Jídlo už je na cestě.“ Dojdu ke Scullyové, z celého srdce si přeju, aby mě nechala dotknout se jí, ale místo toho si dřepnu a zadívám se jí do očí. „Vím, že nechcete, ale musíte.“ Sjedu pohledem k nepatrné oblině jejího břicha. Položí si tam ruku, snad zakrývá dítě. Možná ho hladí, těžko říct, ale dívá se na mě těma nekonečně ztrápenýma očima a přikývne na souhlas.

„Dobře.“ Vezmu židli a přitáhnu si ji blíž. Jen tak sedíme v těžkém smutném tichu. Vracím se ve vzpomínkách k Mulderově zničené tváři, tak odlišné od té silné a inteligentní, kterou jsem studoval. Všude otvory. Pravděpodobně mu provrtali patro, rozřízli hrudník, rozřízli břicho. Představuju si, jak tam leží, připoutaný, ale při vědomí, vyděšený, sledující, jak mu řežou tělo. Křičí, volá Scullyovou, umírá s jejím jménem na rtech a žadoní o poslední pohled na ženu, která byla celým jeho životem. Věděl o buňkách, které se v ní dělí, když se rozloučil a nasedl se Skinnerem do letadla?

„Nevěděl to.“ Na děsivou vteřinu viny se leknu, že jsem se zeptal nahlas, ale když se podívám na Scullyovou, vidím, že mi jen říká něco, co musím pochopit. „Ani já jsem to nevěděla. Bylo mi špatně. Myslela jsem, že je to rýma, nebo stres. Až do chvíle…“

„Kdyby to věděl, nikdy by neodjel.“ Říkám jí to, protože jsem viděl, jak ji zabolelo, když Monica přišla se svou teorií kultu. „Nikdy by vás neopustil.“

„Já vím.“ Zakryje si ústa dlaněmi, chvěje se, snaží se nerozplakat. „Vždycky mě chtěl chránit…i když jsem to nechtěla…cítil se tak strašně kvůli…tomu, co se mi stalo…těm testům…“

Skinner ji obejme a drží ji. „Je to v pořádku. My víme. Víme to.“

„Mysleli jsme, že to nefungovalo, to umělé oplodnění, ale doktor se mýlil…“

Podívám se na Skinnera, zahlédnu šok a zmatek, které se musí určitě odrážet i v mé tváři.

„Udělal to pro mě, šel tam a podepsal ty papíry a …on…“

Nono. Tolik informací zase nepotřebuju. „Nemusíte nám to říkat,“ snažím se ji uchránit od budoucích rozpaků.

Probudí se ze svého polohysterického tranzu a zadívá se na mě vyděšenýma očima. „Omlouvám se. Myslela jsem, že víte. Že vám to řekli, když jsem byla v nemocnici.

„Ne. Řekl bych, že si mysleli, že to bylo…“ pokrčím rameny. „Osobní?“

„Ale jste si jistá. Teď to víte,“ řekne Skinner.

„Ano. Po tom fiasku se Zeus Genetics jsem odešla od svého doktora a začala jsem chodit ke kamarádovi z fakulty. Udělal mi ultrazvuk a vyšetření plodové vody a nechal mě, abych si výsledky sama zkontrolovala. To dítě je naše. Mulderovo a moje. Dělala jsem DNA testy třikrát se třemi různými vlasy a vzorky krve.“

„Kluk, nebo holka?“ zeptám se. Hloupá konverzace. Jen ať mluví.

Pousměje se i přestože se jí třese brada. Když se na mě podívá, z očí jí září světlo věčnosti. „Děvče.“ Hlas se jí trochu zlomí. „Myslím, že by se mu to líbilo, nemyslíte?“

Skinner si utře zarosené brýle. „Mulderovi by se líbilo mít dceru. Veškerý čas by trávil jejím rozmazlováním. Namaloval by na strop mimozemšťany a četl by jí H.G. Wellse.“ Chvilku se smějeme. Scullyová si utírá oči do rukávu.

„Vážně si myslíte, že by byl šťastný?“ Hlas Scullyové je hlasem vystrašeného dítěte. Potřebuje to slyšet, potřebuje, abychom o něm mluvili, potřebuje, abychom s ním ještě chvíli zůstali spojení.

„Přál si vaše štěstí víc, než cokoliv jiného,“ odpoví Skinner. „Nespočítám, kolikrát pro vás šel až na úplný konec, kolikrát dál všanc svůj život.“ Znovu jí stiskne ruku. „Stejně jako vy pro něj.“

„Myslíte…že věděl…jak moc…“

Tohle musí Skinnerovi rvát srdce přímo z hrudi. Jeho tvář vypadá jako tvář mučedníka. „Dano. On to věděl. Žil pro vás, to víte. A víte, že bojoval, bojoval ze všech sil, aby se dostal zpátky domů.“ A je to. Rozpláče se, kruté, zničující vzlyky, které se snaží skrýt za dlaněmi, ale nemůže, protože se k němu Scullyová natáhne a drží jeden druhého, lnou k sobě v naději na přežití tohohle pustého zoufalství.

„Zajdu se podívat, jak je to s jídlem,“ zašeptám. Nechávám je za zády, aby mohli truchlit v soukromí. Engracia pouští poslíčka dovnitř právě ve chvíli, kdy vcházím. Zaplatím mu a přidám obrovské spropitné jako vděk za donášku v tak pozdních hodinách. Engracia se na mě zamračí.

„Nevypadáte dobře.“

„Jo, no, taky se dnes v noci moc dobře necítím.“ Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hrubě, jak to vyznělo, takže otevřu pusu k omluvě.

Engracia nad tím mávne rukou. „Jen mě to napadlo, to je všechno. Vy dva se teď o ni postaráte? Musíte se nejdřív postarat o sebe.“

„Dobrý nápad. Díky.“ Otevřu dveře. „Jídlo je tady.“

Skinner se pokouší znovu nahodit svůj kamenný výraz, ale bez brýlí to prostě nefunguje. Jako výraz díků škubne koutkem úst. Sáhne pro sendvič a šálek kávy. Vyjde za mnou ven – dokonce i já vím, že v márnici se nejí – a přivede s sebou Scullyovou. Dotkne se jejího lokte, vede ji, sklání hlavu, abych mu neviděl do obličeje. Vsadím se, že je to aspoň deset let, co někomu ukázal tolik emocí, a vsadím se, že by si radši nechal ukousat ruku, než by to udělal přede mnou.

„Díky, to stačí.“ Scullyové hlas je drsný a temný, když si bere krabičku mléka a odmítá jídlo.

„Ne ne.“ Znovu jí podám sendvič. „Musíte jíst.“

„Nemyslím si, že můžu.“ Štíhlými prsty si poklepe na rty v gestu, které si až moc dobře pamatuju z doby, kdy byla Cindy těhotná.

„Aspoň to zkuste, ano? Když to pak vyzvrátíte, nic se neděje. Ale ona tam musí hladovět.“ Ukážu sendvičem na její břicho a k mému překvapení mi ho Scullyová vytrhne z ruky, rozbalí ho a kousne si.

Takže takhle to chodí. Stejně jako Teresa Hoeseová bojovala o život kvůli svému dítěti.

Během jídla nemluvíme. Co bychom si k čertu taky mohli říct? Posbírám zbytky a po cestě zpátky je vyhodím do velkého odpadkového koše v rohu. Vypínače jsou u dveří a já jich polovinu stisknu, čímž ztlumím světlo a změkčím stíny na tváři Scullyové. „Zkuste si trochu odpočinout, agentko Scullyová.“

„Ano. Díky.“ Posunuje židli sem a tam, dokud neskončí vedle Skinnera. Nechá ho, aby si její hlavu položil na své rameno. Paže mu sklouzne kolem ní, aby nespadla. Druhou rukou svírá opěrku židle tak silně, až mě překvapuje, že ji nezlomí.

Překvapuje mě, že on se nezlomí.

Opřu se o zeď, abych si zdřímnul. Je to něco, co jsem se naučil během prvních dnů v New Yorku. Není to opravdový spánek, jen mírné uvolnění svalů, které mi dodá trochu energie, přičemž můžu stále dávat pozor, co se děje kolem.

Skinnerova tvář vypadá přepadle. Vím, že se minulou noc moc nevyspal. A ani já ne. Pozoroval jsem je ze svého okna, jak stáli pod stromy. Museli mluvit o Mulderovi, protože plakala, opírala se o jeho hruď a nechala ho, aby ji držel, zatímco lkala. Po chvíli ji otočil a odvedl zpátky do jejího pokoje.

Ruku měl stále v jejích vlasech a vypadal tak smutně, tak beznadějně, že mi ho na chvíli bylo líto víc než jí. Dokonce i v mihotavém světle neonů nad laciným motelem jsem v jeho tváři mohl číst jako v otevřené knize.

Ten ubožák miluje Danu Scullyovou.

Ježíši. A já jsem myslel, že můj život je komplikovaný.

Skinnerova paže pomalu spadla Scullyové z ramen. Položila mu ji do klína, něžně pohladila jeho dlaň a odsunula svou židli, abychom mohli mluvit, aniž bychom ho vzbudili. V očích měla soucit.

„Vzbudila jsem ho uprostřed noci,“ začne. Ukousne si kus sendviče a usrkne mléka. Ani na jedno se nepodívá.

„Byli jsme vzhůru celou noc. Myslíte, že usnete?“

Ramena jí ztuhnou. „Nechci teď spát. Bojím…bojím se. Toho, co by se mi mohlo zdát.“

„To chápu, agentko Scullyová.“ Jsem příliš blízko? Narušuju ten úzký prostor, který vkládá mezi sebe a šílenství, které ji chce zachvátit?

Zvedne hlavu a ta smutná bledá tvář se nějak rozsvítí. Na okamžik v ní zahlédnu cosi, co musel vídat Mulder, sílu, inteligenci a soucit, vše v jednom. Čte ve mně, ale ne tak, jak to dělala ty poslední měsíce.

„Jak to chápete?“

Zavrtím hlavou. „Někdy jindy.“

„Prosím.“ Není to jen zvědavost, je to touha po spojení se mnou na nějaké úrovni.

„Nevím, kde začít.“ Opatrně se nadechnu, pak sáhnu do kapsy pro fotografii. Tu, kterou pořád nosím u sebe. Podám jí ji. „To je můj syn, Luke.“

Scullyová se zadívá na fotografii a usměje se. „Je překrásný.“

„Když jsem pracoval jako pochůzkář v New Yorku, unesl ho pseudosatanistický kult. Vzali ho přímo ze skupinky dětí, které byly na výletě v Muzeu přírodní historie.“

Cindy křičela, prosila mě, abych ho našel. A já jsem to zkoušel, tak zatraceně moc jsem se snažil. Nemohl jsem dostat ten křik ze svých uší, chtěl jsem ohluchnout, chtěl jsem i oslepnout, když jsem uviděl, co udělali mému chlapečkovi…

„Můj bože.“ Jedna ruka se zastaví nad její dítětem a druhá jí vylétne k ústům. Nad třesoucími se prsty vidím, jak se jí oči plní slzami.

„Velel jsem průzkumnému týmu. Přivedli Monicu Reyesovou, aby nám pomohla – tehdy jsem ji poznal. Nikdy jsme ty bastardy, co ho unesli, nenašli, ale našli jsme mého syna. Já jsem našel…svého syna.“ Z jejího výrazu poznávám, že víc říkat nemusím. Chápe. Ví. A já si přeju, aby nevěděla.

Vstane, ujde pár kroků, klekne si přede mě a složí mé prsty kolem Lukovy fotografie. V tom záblesku času něco sdílíme, jeden okamžik, ve kterém nikdo nikomu nelže, nikdo před nikým nic netají. „Je mi…to tak líto,“ zašeptá. „Nevěděla jsem to. Nikdo mi to neřekl.“

„To je v pořádku.“ Čelo si opře do dlaní a skoro se rozpláče, ale nemohu ji nechat plýtvat slzami na mě. „Nemusí vám to být líto. Přemýšlel jsem, že bych vám to řekl, ale byla jste už tak rozrušená, že to nevypadalo jako dobrý nápad. Nevyčítejte si to. Už tak je okolo dost viny.“

„Proto jste byl tak odhodlaný najít Muldera. Myslela jsem…myslela jsem, že jste nějak dohodnutí s Kershem.“

„Jo, je mi jasné proč. Fakt se snažil mě do toho zatáhnout.“ Nakloním hlavu, takže mé oči jsou v jedné rovině s jejími. „Ale věřte mi, že jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Chtěl jsem ho najít živého. Chtěl jsem vám ho vrátit.“

Stiskne rty. V bradě se jí dělá důlek, jak se snaží udržet. „Dlužím vám omluvu.“

Jak může na tohle myslet s Mulderovou stydnoucí mrtvolou ani ne dva metry odsud a čerstvým peklem téhle situace, která na ni útočí jako divoké zvíře? Je mi to záhadou. „Nic mi nedlužíte, agentko Scullyová.“

„Tohle mi jednou řekl. Mulder. Taky se mýlil. Stejně,jako vy.“

„Přál bych si ho znát.“ Vyměníme si pohledy, Scullyová se nad tou myšlenkou pousměje. Mulder musí být něco zvláštního, když drží srdce, jako je to její.

Musí být. Proboha. Pořád si to nedokážu uvědomit. Scullyová se narovná, dojde k boxu a nehty přejede po Mulderově jménu.

„Není tam,“ řekne Skinner pozorující nás ze svého místa v rohu. Vstane a přejde ke Scullyové. „To je jen schránka, jeho duše už je jinde, s hvězdami, přesně, jak jste mi říkala. Má klid, Dano.“

„Tak moc tomu chci věřit. Musím.“ Mluví a tiskne si křížek k hrdlu. „Tu poslední noc v Oregonu mi řekl, že tenhle náš boj mě stál příliš mnoho. Cítil se zodpovědný za mou bolest, ale byl tou jedinou konstantou, se kterou jsem mohla počítat, když se věci zdály nesnesitelné. Dal mi…šanci…na štěstí…“ Ruka jí sjede níž, přejede si po břiše. „Ale nikdy se to nedozví, že?“

„Myslím, že to ví,“ promluvím. „Myslím tím, že nejsem katolík, ani nic podobného, ale myslím, že tam někde je pořád jeho duch a sbírá všechnu Pravdu, kterou pobere, jako dítě o Vánocích.“

„Možná, že to je jeho ráj, Dano. Pravda.“

„A jestli existuje ráj, myslíte si, že je tam sám?“ Objímá sama sebe, kolébá se dopředu a dozadu a slzy jí stékají po tvářích. „Protože mi tak hrozně chybí a nechci, aby se cítil stejně.“

„Ach, Dano.“ Skinnerovy paže se kolem ní obtočí a ona se musí postavit na špičky, aby si mohla položit hlavu na jeho rameno. „Budete mu chybět, ale jen na okamžik. Je na místě, kde pro něj čas už nic neznamená..“ Hladí ji po zádech a ona se naklání k jeho dotyku. „Jste naživu, Dano, a to se může zdát ještě větším břemenem. Bude to vypadat jako dlouhá, dlouhá doba, ale slibuju, že se s ním znovu setkáte a on bude vědět všechno o vaší dceři a bude šťastný, tak pyšný, že jste šla v životě dál.“

„Nevím, jak jít dál,“ vzlykne Scullyová. „Nevím, co pro něj udělat, nebo pro sebe, nebo pro mé dítě.“

„Nechejte zástupce a mě, abychom vám pomohli,“ nabídnu. „Neutápějte se v práci. Myslím to vážně.“ Pootočí hlavu a podívá se mi do očí. „Mluvte s lidmi. S vaší matkou, vaším knězem, těmi třemi chlapíky přes počítače, s kýmkoliv. Ale neodhánějte je od sebe s tím, že jim děláte laskavost, protože to je nejhorší způsob, jak naložit se ztrátou.“

Stane se to znovu, ten jasný plamen soucitu v jejích očích, a vztáhne ke mně ruku. Stisknu ji a doufám, že se nerozpláču. „Děkuju, Johne,“ řekne.

Johne. Kruci. A slzy jsou tady.

Chvíli tak stojíme, s Danou Scullyovou coby středem našeho vesmíru. Nechápu, jak s ní Mulder mohl být jen tak a nevzplanout z jejího ryzího lesku. Netuším, kolik uplynulo času, ale po chvíli Skinnerovy hodinky šestkrát zapípají.

„Musíme jít,“ pošeptá Scullyové do vlasů. „Chcete chvíli o samotě?“

„Prosím.“ Sevře své prsty kolem mé ruky a zakloní hlavu, aby Skinnera políbila na tvář. Dech se mu zastaví, ale jen tam tak stojí a smutně zírá na studené místo, kde leží Mulderovo tělo.

„Pojďme.“ Ukážu hlavou ke dveřím a Skinner mě následuje ven. Vypadá to, že už přišla denní směna – ani Engracia, ani muž, se kterým mluvil Skinner, už tady nejsou. Dojdu k muži za stolem. „Jsem zvláštní agent John Doggett z FBI. Rád bych tady nechal vzkaz vašim nadřízeným ohledně někoho, kdo na nás byl v noci moc milý. Engracie Vicenteová.

„Kdo?“

„Engracia Vicenteová.“ Ukážu rukou zhruba výšku Scullyové. „Hispánka, kolem čtyřiceti, má znamínko vedle levého obočí?“

„Podívám se.“ Probere pár karet a zavrtí hlavou. „Ne, nikdo s tím jménem tu není.“

„Ale ona tady byla. Pomohla mi.“

„Hej, Franku!“ Muž se opře v křesle a navolá na kohosi do sousední kanceláře. „Pracuje tady někdo jménem Engracia Vicenteová?“

Starší rozložitý muž přijde ke stolu. „Už dlouho ne. Proč?“

Otočím se na něj. „Byla tady včera v noci. Nevěděl jsem, co udělat pro svou přítelkyni. A ona mi pomohla. Chtěl jsem jí poděkovat.“

„Synu, buď jste se zmýlil, nebo potřebujete magickou tabuli. Engracia Vicenteová byla unesena před třemi lety, když nastupovala do auta. Její tělo našli v lesích. Víte, tam jak našli včera v noci toho mrtvého chlapa z FBI.“ Potřese hlavou. „Je jí zatracená škoda. Byla to úžasná dáma.“

Páni, tohle by se Scullyové líbilo. Ale nemůžu jí o tom říct. Už vůbec ne teď.

Odvrátím se se zadrženým dechem právě včas, abych uviděl Scullyovou vycházet z márnice. Hlavu má zdviženou a odmítá Skinnerovu paži. Zařadím se za ně.

Ještě není světlo. Na nebi jsou miliony hvězd.

Scullyová se na ně usmívá. Rty se jí zformují do drobného polibku, polibku lesknoucího se vlhkostí slz. Zakloní hlavu, nechá světlo hvězd, aby jí ozářilo tvář, hledá něco, co jen ona může zahlédnout, a do věčného jasu cosi zašeptá.

„Dobrou noc, Muldere.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.12.2008 v 12:00 v kategorii Povídky.