Kult X

autorka Glass November | překlad G.Logan | rating G | kategorie VA

Protlačil jsem se skrze přecpanou místnost ke dveřím, ingnoroval jsem pohledy a šepot, který se ozýval za mými zády. Jakmile jsem byl venku, zhluboka jsem se nadechl, vítal jsem tu změnu. Ticho. Příjemná změna po hlasité konverzaci, kterou vedli všichni vevnitř. Neznamená to ovšem, že bych nesnášel společenské večery, ale nesnáším, když jsem do nich nucen. Hlavně když mě každý vítá stejně, „Nazdar Strašáku.“

Podíval jsem se na hodinky. Slíbil jsem Scullyové, že tady vydržím aspoň hodinku, ale to bylo myšleno tak, že budu celou dobu s ní. Vytratila se pět minut poté, co jsme přišli, a nechala mě samotného u stolu s občerstvením.

Pršelo, když jsem vycházel z budovy, šel jsem přímo do lijáku. Nespěchal jsem k autu, užíval jsem si kapky deště, které na mě dopadaly, a cítil jsem se trochu izolovaný. Vypadá to, že to vždy končí takhle. Možná se necítím moc dobře na veřejnosti. Zajímalo by mě, čím je tak odpuzuji. Pamatuji si, co mi Scullyová říkala po poslední společné akci, kterou pořádala FBI. Říkala, že se mě ostatní tak trochu bojí. Toto mi řekla jen tak mimochodem. Když si to uvědomila, tak se rychle chtěla opravit, ale řekl jsem jí že mi to nevadí. Každý přijal fakt, že je nepotřebuji.

Podle mě je to to, co si myslí všichni. Oni si opravdu myslí, že si užívám samotu? Neužívám.

V autě je příjemně, až doteď jsem si neuvědomil, jak studený ten déšť byl. Zapnul jsem topení a pohodlně se usadil a poslouchal jsem déšť, jak bubnuje na střeše auta, a sledoval jsem potůčky deště, jak stékají po předním skle. Vytvářelo to jakousi nepropustnou bariéru, která mě oddělovala od zbytku světa. Jak ironické. Nahnul jsem se a pustil jsem si rádio, abych příští hodinu nestrávil v tichu a o samotě.

 

"The circus has fallen, down on its knees

Big top is crumbling down,

It's raining in Baltimore, fifteen miles east

It should be, no one's around . . . "

 

Vypadá to, že nikdo jiný si nevšiml, že venku prší. Nepředpokládám, že sál má okna. Jsem tu jenom já, sám s deštěm. Zajímalo by mě, kdy k tomu došlo, že mě tak baví sledovat déšť. Možná, že je to tím, že při sledování deště ze mě opadnou veškeré starosti a připadám si volný.

Už ani nevím, jak dlouho tohle prožívám. Jak dlouho jsem sám? Od dvanácti let. Dřív jsem si myslel, že to po nějaké době přejde, ale to jsem spletl. Jsem stále sám.

 

"You get what you pay for,

But I just had no intention of living this way . . ."

 

Nechtěl jsem být sám. Stále doufám, že sám nebudu. Chci ji najít. Svoji ztracenou sestru. Mohlo mě napadnout jakou cenu si hledání vyžádá. Můj život. Nelituji toho, ale přál bych si být na to lépe připraven.

 

"It's raining in Baltimore,

But everything else is the same . . ."

 

Najednou se otevřely dveře, překvapený jsem se podíval, kdo to je. Stála u otevřených dveří, celá mokrá a mírně se usmívala.„Mohu si přisednout?“

Přikývnul jsem a ona se posadila vedle mě. „Copak? Přátelé tě vykopli?“

Vypadala ublíženě, trhnul jsem sebou a přál jsem si, abych tu větu nikdy neřekl. Je to můj jediný přítel............. nechci jí také ubližovat." „Nějak jsem se tam nebavila,“ řekla potichu. „A všimla jsem si, že jsi zmizel.“

Nevěděl jsem, co na to říct. „Nechtěl jsem ti zkazit tvůj.........­.večerní program.“

„Nic jsi nezkazil.“ Nezeptala se proč jsem tady a já si myslím, že ví proč. Chvíli jsme potichu seděli a já si uvědomil, že mám stále puštěné rádio.

 

"I don't want the world to see me,

‚Cos I don‘t think that they'd understand . . . "

 

Neříkala nic jenom seděla a lehce se usmívala. Přemýšlel jsem, proč za mnou přišla. Že by lítost nebo soucítění? „Připraven vyrazit?“ Zeptala se.

Přikývl jsem a vyrazili jsme na opuštěnou silnici. Déšť nepřestával a my jsme sami v tomto temném a bezútěšném světě.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.12.2008 v 0:30 v kategorii Povídky.