Kult X

autorka FBI_Woman | překlad Baku05 | rating G | kategorie V, A, R, M/S married; character's death | spoiler mytologie po epizodu Emily, děj povídku přímo zasahuje do této epizody | povídka ke stažení

:: současnost ::

14. března 2049

Netuším, jak psát deníček. Nikdy jsem žádný neměla. Možná kdybych měla hodně dobrý důvod, ale i tak si nejsem jistá, zda bych to skutečně zvládla. Tak tu ležím na posteli, zírám na bílé stránky, a v mysli mi poletují vzpomínky.

Tenhle deníček jsem dostala od dědečka. Dědu mám moc ráda. Je to milý postarší muž a má mě taky moc rád. O minulých Vánocích mi řekl, že jsem jeho favoritka, ale že to bude naše malé tajemství. Ani mě to v tu chvíli moc nepřekvapilo, když se mí bratři občas chovají jako povaleči.

Ach, asi bych nejdřív měla začít u sebe, ale jsem z těch prázdných stránek tak zmatená, že ani pořádně nevím, kde a jak začít.

Jmenuju se Stephanie Ann McLauglin. Je mi 19 a žiju v městečku Hawks Lane v Anglii. Můj děda, maminky otec, žije v Massachusetts. Hodně mi schází. Navštívil nás vloni v létě a já pak u něj ve státech strávila vánoční prázdniny.

Není třeba říkat, že táta z toho nejdřív moc nadšený nebyl, ale nakonec pochopil, že děda je už starší a osamělý.

Uvidět ho o loňském prosinci byl šok. Vypadal nejméně o deset let starší, než skutečně byl. Možná vždy vypadal o něco starší a já si to předtím tak neuvědomovala.

Chápu bratry, proč se o něj tak moc nezajímají nebo se možná jen zajímají míň než já, ale i tak nevidím pádný důvod, proč si vybral za svoji favoritku právě mě. Mí bratři nejsou žádní bídáci. Vlastně jsou ohromní. Jamesovi je 27 a pracuje ve velké společnosti v Londýně a Richardovi je 24 a je advokátem. Myslím, že jen mají málo času. Bojím se, že na tom teď nebudu o moc líp, když nastupuju na medicínu. Pamatuju si, jak byl děda šťastný, když jsem mu řekla, že budu doktorkou. Dokonce mi koupil stetoskop. V té době, bylo to asi před rokem, jsem tomu nerozuměla. Ve skutečnosti jsem tomu mohla porozumět až po posledních Vánocích, kdy jsem od něj dostala velmi neobvyklý dárek…

:: minulost ::

Chilmark, MA, 23. prosince 2048; 22:34

Prostorný obývací pokoj měl vánoční výzdobu. V jednom z rohů stál velký stromek a několik dárků. V opačném rohu se nacházel krb, v kterém poskakovaly jiskřičky z hořícího dřeva.

Vstoupila jsem do pokoje a našla dědu u televize.

„Dědo, jsem moc ráda, že tu můžu být s tebou. Strašně jsi mi chyběl.“

Starý muž vzal dálkové ovládání, vypnul zvuk a pak se na mě otočil s milým úsměvem. „Já vím, Annie, taky jsi mi chyběla.“ Pak lehce sklonil hlavu a soustředil se na oheň v krbu.

„Co se děje, dědo?“ zeptala jsem se starostlivě. Uvědomila jsem si, že několik let předtím, než jsem začala dospívat, tak můj dědeček býval veselý muž, který mi kupoval sladkosti, a když byl v Anglii, tak mě každý den po škole brával na hřiště. Ve skutečnosti jsem teď mohla vidět, že to je velmi smutný muž, který se před okolím snaží zakrýt své vlastní pocity.

„Co?“ zareagoval po chvíli. „Říkalas něco?“

„Dědo, prosím, nezkoušej mě. Víš, že na to neskočím. Ptala jsem se, jestli se něco děje.“ Řekla jsem mu to s pohledem, který u mě nikdy neviděl, ale i tak se zdálo, že je mu důvěrně známý. Tvář mu zbledla a střelil po mně pohledem, který mi na chvíli zastavil srdce.

„Dědo, jsi v pořádku?“

Byl udivený, upřeně na mě hleděl, až mě to trochu vyděsilo. „Ano, jsem v pořádku, drahoušku, nedělej si starost.“

„Nejsi v pořádku,“ odpověděla jsem vážně. Nevím, jak jsem to věděla, ale cítila jsem v něm nesmírný smutek. „Proč mi neřekneš, co tě trápí? Prosím, potřebuješ si s někým promluvit. Vždy jsi byl tak zaměřený na sebe, tak … tak tajemný a…“

Ztěžka si oddechl a tím mě přerušil.

„Ptám se moc?“ hlas mi zněl zoufale. Tiše jsem na něj hleděla.

Zhluboka se nadechl a vstal z pohovky. Pomalu odcházel do své ložnice a nechal mě v obýváku samotnou. Po chvíli se vrátil a nesl něco v ruce. Byla to velmi stará kniha, jak jsem později pochopila podle žlutých stránek.

„Co to je, dědo?“ ptala jsem se zvědavě.

Znovu se posadil a poklepal levou nohou, jakoby mě vyzíval, abych přišla blíž.

„Máš pravdu, Annie. Možná je teď ten správný čas, abych si s někým promluvil. Zatím jsem to neudělal, protože jsem nenašel tu správnou osobu. Ale teď už můžu, protože jsem našel tebe.“ Seděla jsem před ním na podlaze, ruce zkřížené přes jeho nohu a bradu položenou na nich.

Překvapilo mě to. „Proč, proč já? Proč si zrovna já zasloužím znát tvá tajemství? Ta, která jsi skrýval tak dlouho?“

„Protože ty jsi jediná, kdo si jich dokázal všimnout. Bože, léta jsem předstíral úsměv, dokonce, i když jsem v srdci cítil jen hlubokou prázdnotu, nikdo si toho nedokázal všimnout. Až to té chvíle, než ke mně dorazila devatenáctiletá mladá dívka, která po mně žádá, abych jí otevřel své srdce. Měl jsem to očekávat, jsi úplně stejná jako ona.“ Konec říkal se slzami v očích, ale neustále se na mě díval.

Nevěděla jsem, co říct. „Ona? Jaká ona?“

„Tady,“ řekl a ukázal mi knížku, „všechno je to uvnitř.“ Vzala jsme si od něj deník. „Jsou tam všechny odpovědi. Porozumíš mi, jakmile začneš číst.“ Než jsme se stačila na cokoli zeptat, popřál mi dobrou noc a opustil pokoj.

<…>

Pamatuju si, že jsem tu noc téměř nespala. Jakmile mě děda zanechal v pokoji jen s knížkou, která ukrývala jeho tajemství, otevřela jsem ji a začala jí listovat nejdříve ne moc pozorně. Knížka měla desky z hnědé kůže a nebyla moc silná. Kdokoli do ní psal, nezabýval se nepodstatnými věcmi. Data u jednotlivých zápisků nešly den po dni. Zdálo se, že deník sloužil pro zachycení výjimečných, velmi výjimečných, událostí a jeho majitel vše psal přímo a k věci, protože zápisky byly vždy krátké.

Než jsem se pustila do podrobnějšího zkoumání, rozhodla jsem se jít do své ložnice, která mi připadala pohodlnější. Nazývala jsem ji mojí ložnicí, protože děda ji měl připravenou speciálně pro mě. Mohl ji samozřejmě použít jakýkoli jiný host, ale já vždy věděla, že ji děda připravil pro mě, abych tam měla vše, co potřebuju: velkou pohodlnou postel, šatnu a stereo.

Převlékla jsem se do pyžama a skočila do postele. Rozsvítila jsem lampu, otevřela knížku a zaměřila se na první stránku.

---------------------------------------------------------

Pro drahou Danu, milovanou sestru a přítelkyni. S láskou, Missy.

---------------------------------------------------------

Dana byla má babička. Nikdy jsem se s ní nesetkala. Občas si vzpomínám, že když jsem byla mladší, děda sedával vedle mě a říkával mi, jak moc jsem jí podobná a jak nádherná žena budu, pokud se příliš nezměním. Ne, že bych nebyla pěkná, pokud bych se změnila, ale vím, co tím děda myslel. Viděl ji, když se díval na mě. Myslím, že to dělával často, ale teď když už jsme dospěla, nebylo vhodné, abych poslouchala příběhy o jeho mládí, práci a o ní. Ráda bych věděla, proč dospělí jednají zrovna takhle. Otevřou svá srdce dětem, věří jim, věří v jejich nevinnost, ale když vyrostou, tak jim důvěřovat přestanou. Je to jako bychom ztratily naši čistotu, naši oddanost.

Oh! Už se zase odchyluju. Kdeže jsem to byla?

Když jsem otočila na další stránku, uviděla jsem fotku připnutou sponkou. Byly na ní dvě dívky na zahradě, smály se. Na zadní straně stálo „Dana a Melissa, Francie, 1978.“ Dobře jsem si ji prohlížela. Nebylo divu, že ji děda ve mně viděl. Měla jsem její oči i vlasy. Naprosto stejně rusé vlasy, které jsem vždy tak nenáviděla, protože vypadaly jako oheň a kvůli kterým na mě spolužáci pokřikovali „ohnivá hlavo“. Byla jsem z toho tak naštvaná, že jsem si je ve čtrnácti obarvila na černo. Páni, teď už tomu rozumím, proč děda tak zuřil, když mě v nich poprvé uviděl. Dokonce i mamka byla překvapená jeho reakcí. Ječel na mě, že bych tohle dělat neměla, když mám ty nejhezčí vlasy na světě. A plakal. Mysleli jsme, že to mohly způsobit léky, které bral, a ovlivnit jeho náladu. Teď už vím, že jsme se všichni naprosto mýlili.

První stránky deníku popisovaly její dospívání. Je to divné, ale nedokážu ji nazývat babičkou. Na několika fotkách jsem ji viděla mladou. Byla nádherná.

Tyto první stránky mě tak moc nezajímaly, tak jsem je přeskakovala a přečetla jen několik odstavců. Samozřejmě, že jsem ji chtěla poznat, ale mnohem víc jsem chtěla poznat ženu, která se dotkla srdce mého dědy. Pak jsem to konečně objevila:

---------------------------------------

6. března 1992

Byla jsem dnes přeřazena a nyní pracuji s někým dalším na Aktech X. Jmenuje se Fox Mulder. Dobře vypadající, inteligentní a paranoidní. Jeho silné smýšlení v nevysvětlitelné věci mě fascinuje, ačkoliv si nemyslím, že si mě tam vůbec přál.

---------------------------------------

Tak tohle byl první dojem, který o dědovi měla, pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si, jak mi jednou říkal, že jí vůbec nevěřil, kdy spolu začali pracovat.

Další stránka byla napsána dlouho po té předcházející a zachycovala, jak moc se věci změnily. Mluvila o něm tak, že jsem si byla jistá, že do něj již byla zamilovaná.

-------------------------------------

21. června 1994

Cítím se ztracená. Akta X byla zavřena a Mulder a já jsme byli přeřazeni. Byli jsme odděleni téměř měsíc a myšlenka, že ho ani nemůžu vidět, mě přiváděla k zoufalství. Kontakt jsme udržovali dlouhými telefonáty, které se prodlužovaly do pozdních nočních hodin, ale příliš nám to nepomáhalo. Netuším, jak dlouho to vydržím. Potřebuji mít Muldera vedle sebe, stejně jako on potřebuje mít vedle sebe mě. Navzájem jsme si oporou a společně musíme bojovat. Nesmíme je nechat vyhrát.

----------------------------------------

Je? Co myslela tím je? Musím se zeptat dědy. Povídal mi o Aktech X, ale pokaždé jsem cítila, že tam toho je víc, než říká. Koukla jsem na hodiny, téměř 3 ráno. Bude to muset počkat na další den.

Chilmark, MA, 24. prosince 2048; 9:28

Běžela jsem dolů po schodech a těšila se na rozhovor s dědou. Měla jsem radost, že jsem ho našla sedět na pohovce, čekal na mě.

„Dobré ráno, dědo,“ řekla jsem a políbila ho na tvář, „promiň, že jdu tak pozdě, ale nemohla jsem se v noci od deníku odtrhnout.“

„To je v pořádku, drahoušku, myslel jsem si, že se to stane. Takže máš něco, na co by ses mě chtěla zeptat, že ano?“

Znovu mě překvapil. Jak to mohl vědět? Seděl tu, čekal, až vstanu a přijdu se na všechno zeptat? Jasně, je to psycholog, ví, jak přemýšlím a jak budu reagovat, ale celé mě to udivovalo. A co mě udivovalo ještě víc, bylo, že mi to neříká jen proto, že já chtěla vědět příběh jeho života, ale protože mi to chtěl říct sám, jen si to nedokázal přiznat. Po této myšlence jsem se konečně zeptala.

„Dědo, můžeš mi říct víc o Aktech X, o tvé práci? Myslím, že Dana uvedla výraz je…

„Dobře, srdíčko, naše práce rozčilovala hodně lidí nejen v FBI, ale i mimo Úřad. Dana ke mně byla přeřazena, aby dohlížela na mé teorie a zpochybňovala je, kdybych objevil něco, co bych neměl. Tito lidé skrývali zlé tajemství, aby o něm žádný civilista neměl ani tušení. Ale Dana a já jsme se stali nejen partnery, ale i oddanými přáteli, kteří ohrožovali jejich práci a proto Akta X zastavili. Tito lidé se nás snažili oddělit, snažili se nás zastavit v hledání pravdy, která už nebyla jen má.“

Nevěděla jsem, co říct. Začala jsem přemýšlet, co to mohlo být za lidi, ale děda mé myšlenky přerušil.

„Je toho víc. O několik měsíců později Akta X zavřeli úplně a pak Danu unesl z jejího bytu šílenec, který se jmenoval Duane Barry. Ten parchant…“

V tu chvíli jsem si všimla, že se mu oči zaplňují slzami. Jak bolestivé to pro něj musí být. Děda pokračoval.

„Nutili mě uvěřit, že ji unesli mimozemšťané a já strávil příliš času tím, že jsem z toho vycházel, věřil jsem těm lžím. Ty dny byly jako peklo. Celé tři měsíce bez ní. Bez mé partnerky, mé přítelkyně, mé lásky. Ano, již v té době jsem ji miloval, ale byl jsem tak hloupý, že jsem jí to neřekl. Myslím, že jsem ji miloval vždy, už od našeho prvního případu. Pak mi jednoho dne zavolali, že Dana byla nalezena v kómatu v nemocnici v Georgetownu. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se tam objevila nebo kdo ji tam přivezl. Bojovala o život a vyhrála. Alespoň pro teď.“

Během příběhu se lehce usmíval, ale u poslední věty se jeho rysy změnily. Nejdříve jsem netušila, co to znamená, ale pak mě napadlo, že to bude mít něco společného s její smrtí. Nevěděla jsem, jak má babička zemřela. Až do dnes.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se. Jakoby na tu otázku čekal, aby mohl pokračovat. „Jakmile se Dana vrátila, Akta X byla znovu otevřena a my se společně vrátili zpátky do práce. Vše se zdálo tak normální, jak to jen bylo možné. Jednoho dne si Dana něco objevila pod kůží vzadu na krku. Byl to mikročip, který jí implantovali, když ji unesli. Rok a půl poté, co jí ho odstranili, Dana onemocněla.“

Teď jsem byla zmatená a vyděšená z toho, kam až ti muži dokázali zajít, aby naplnili své cíle. To co mi tady děda vyprávěl, znělo jako z děsivého románu Barneyho Ripplye. Bylo to tak děsivé i proto, že to ve skutečném životě prožívali mí prarodiče.

„Co se stalo pak? To jste ještě manželé nebyli, nebo ano?“ zeptala jsem se, musela jsem slyšet víc.

„Nebyli. Dokonce jsem se jí ani v té době ke své lásce nepřiznal. Možná jsi měla číst pozorněji, Annie. Jsem si jistý, že bys tam našla, na co se ptáš.“

„Promiň, dědo.“ Bylo to vše, co jsem v tu chvíli mohla říct, když jsem viděla, jak si otírá oči od slz. Co mohlo donutit mého hrdinu, mého silného a statečného agenta FBI, aby takto plakal. Pokývnul na mě, vstal a odcházel.

<…>

Celé odpoledne jsem strávila čtením deníku mé babičky a s každým dalším řádkem jsem se cítila zmatenější. Kdokoli ti lidé byli, nikdy se před ničím nezastavili. Vzali jí měsíce života, vzpomínky, sestru, důvěru ve vládu a spravedlnost, ale nikdy jí nedokázali vzít její sílu. Dana byla velmi silná. Všimla jsem si, že to byla ona, kdo dědu držel při zdravém rozumu po všechna ta léta jejich spolupráce. Nikdy jí nevzali její lásku k Mulderovi.

Nikdy jsem si nepřála podobat se jí víc než teď. Byla to ta nejsilnější osobnost, o které jsem kdy vůbec slyšela. Byla inteligentní, pohotová, nezávislá a laskavá. Přála bych si, abych se s ní mohla setkat. Přála bych si, abych se na ni mohla podívat, říct jí babi, posadit se vedle ní a poslouchat její příběhy a rady. Můj dědeček měl dobrý vkus!

Četla jsem dál, až jsem se dostala k části, která mě nutila brečet až do té doby, než jsem na to byla příliš slabá. Byla to část, kdy zjistila, že má rakovinu. V této části jsem si jen potvrdila, že dědu milovala, bylo to tam, mezi slovy vášně a oddanosti. Ta slova patřila jemu.

--------------------------------------

Poprvé jsem vnímala čas jako tlukot srdce, odpočítávání na mé hrudi, posvátné tajemství, které se zdálo být tak vzdálené a nejasné pro přítomnou pravdu, která teď plynula kolem. Cítím, jako by mě ta slova svojí vahou zavalovala a věděla, že až je budeš číst, budeš sdílet mé břemeno a uvěříš mi jako nikdo jiný. Teď znáš mé srdce, pohlédni do něj, najdi v něm vzpomínky a zážitky, které ti patří, kde jsi ty. Utěšuje mě to, když cítím, jak padám, a vyhlídky na pokračování deníku tmavnou. Začalo to tak nedávno. Nový boj otřásl mou vírou, ale posílilo ji tvé smýšlení. Nikdy jsem nemusela být tak silná, jako když čelím tvému pohledu, dívám se na tebe a doufám, že mi promineš, že již nemám sílu jít ten konec cesty s tebou.

---------------------------------------

Během čtení jsem v krku cítila knedlík. Vidět ta vlastnoručně psaná slova mi rvalo srdce. Když je čtu, mám nutkání vběhnout dědovi do náruče a vzlykat. Jen pouhá myšlenka na vlnu utrpení mě nutí brečet dál.

-------------------------------------

Na medicíně jsem se dozvěděla, že rakovina přijde neohlášeně. Jako temný cizinec, který se zabydlí a nový domov poštve proti sobě.

Je to zrůdnost rakoviny. Začíná jako vetřelec, ale brzy zesílí a jedinou šancí, jak ho zničit, je zničit i sám sebe. Je to vědecký démon. Léčba se blíží vědeckým pokusům o zaříkávání.

Muldere, doufám, že za těchto podmínek víš a znáš mě, že chápeš toho cizince, kterého můžeš poznat, ale nikdy ne zcela vypudit.

A pokud mě, zatímco toto čteš, již temnota pohltila, nesmíš si nikdy myslet, že zde byla nějaká utajená možnost zásahu, něco co bys býval mohl udělat a ač jsme se toho společně nacestovali dost a dost, tuhle poslední cestu musím ujít sama.

V posledních 24 hodinách jsem ti nic nenapsala, léčba oslabuje mou duši stejně jako tělo. Muldere, je těžké ti popisovat strach, kterému čelím, nepřítele, nad kterým nemůžu vyhrát ani před ním utéct.

Penny Northernová… nyní se na ni dívám s respektem, který dokáže jen ten, kdo se chystá vydat stejnou cestou. Vídám ji, ale nemůžu pomoct, podívej se na mě za měsíc nebo rok. Modlím se, abych měla její sílu čelit té cestě.

Muldere, cítím, že jsi blízko, i když teď pokračuješ svojí vlastní cestou. Jsem ti za to vděčná. Víc než kdy vůbec dokážu vyjádřit. Potřebuju vědět, že tu jsi.

------------------------------------

Dobrý Bože, jak mohla být tak silná? Ta žena se mému dědečkovi omlouvala, místo toho aby mu dávala vinu, jak očekával. Měla tak velké srdce a byla tak moudrá. Jaký druh lásky to spolu sdíleli? Jejich vztah byl naprosto unikátní.

Představila jsem si, jak hrozně se děda musel cítit, když viděl chřadnout lásku svého života. Unikala mu z dosahu a nemohl dělat vůbec nic. Přečetla jsem několik dalších stránek o návratu rakoviny, a jak pak znovu ustoupila. A jakoby toho všeho nebylo dost, našla jsem zápis z Vánoc před 51 lety.

---------------------------------------

Na Vánoce jsem odjela do San Diega. Být znovu v tom domě mi přineslo nepříjemné vzpomínky na dětství, na Missy i na Ahaba. Raději bych tu nebyla, ale nemůžu popřít vzpomínky ani minulost. Jedna z dobrých rad, které mi Ahab dal, byla, abych nikdy nepopírala své city. Učil mě všemu čelit s kuráží a to udělám i teď.

Objevila jsem tu nemocné děvčátko a věřila, že je to dcera Missy. Dívat se na ni bolí jako čert. Vybavují se mi hořké vzpomínky na okolnosti smrti Missy. Přeji si, abych se mýlila a mohla dítě popřít, ale nejde to. Bojuji s vlastními city, ale nemohu si pomoci, miluji Emily. Tak se děvčátko jmenuje. Miluji ji, jako by byla má vlastní. Miluji ji, jak jen matka může milovat svou dceru. A tajně jsem si o Vánocích něco přála.

<…>

Je tak těžké tomu uvěřit. Emily není Melissina dcera, je moje. Já jsem matka Emily. Byla jsem z toho v šoku. Po tom všem, co se mi stalo, co mě pronásledovalo za ty tři měsíce, myslela jsem, že mě již nic nepřekvapí a pak to najednou přišlo. Objevila se Emily. Tak náhle a nápadně.

<…>

Emily byla má dcera. Emily JE má dcera. Možná dnes v noci odejde, ale já na ni nikdy nezapomenu. Anděl, kterým má dcera byla, bude mít vždy místo v mém srdci, stejně jako ty, Muldere. Nikdy předtím jsem o tobě nepřemýšlela jako o otci, ale když jsem uviděla tvé rozzářené oči při setkání s Emily, zoufalý výraz ve tvé tváři, když byla v nemocnici, tvůj bezmocný pokus přesvědčit soudce, že je má dcera a měla by být se mnou. Poté co jsem viděla tvůj smutek, když zemřela.

‚Emily se nikdy neměla narodit.‘ I kdyby ta slova dávala smysl, nikdy jim nemohu uvěřit. Myslím, že Emily zde měla své poslání. Poslání ukázat mi, že nemohu ztratit soucit, naději a víru. A poslání že rozhodně nejsem sama. Že mám tebe, Muldere.

------------------------------------

Po přečtení jsme měla nutkání rozeběhnout se k dědovi do náručí a navždy ho pevně držet. Nevím, jestli mám brečet za dědu, za Danu nebo za sebe. Možná jsem tu jediná, kdo by potřeboval obejmout.

Ještě nedávno jsem stále nechápala, proč děda chtěl, abych si deník přečetla. Vím, že mi chtěl říct svůj příběh s Danou, ale cítila jsem, že je v tom skryto ještě něco víc. Možná mi chtěl ukázat, jak úžasná Dana Katherine Scullyová byla a abych si přála, aby tu byla s námi a viděla jsem, jak nespravedlivý svět může být. Teď jsem tomu porozuměla. Chtěl, abych pochopila, že důvěra a vůle jsou víc než cokoli jiného. Mohou ti vzít život, práci, rodinu, naivitu, ale nikdy ti nemohou vzít víru. Dana to ukázala jemu a on se teď snažil ukázat to mně.

Byl Štědrý večer. S dědou jsme večeřeli u prostřeného stolu a po výměně dárků jsme se přesunuli před krb do obývacího pokoje. Mluvili jsme málo, jen se mě zeptal, kolik jsem už z deníku přečetla. Několik posledních stránek si chtěl přečíst večer společně se mnou. Řekl mi, že tak s Danou tráví každé Vánoce. Čtení deníku byl způsob jak ji mít nablízku a svůj rituál nechtěl měnit. Dnes v noci na něj čeká.

----------------------------------------

Jednou, během mé léčby, jsem se zeptala doktora Zuckermana, zda věří na zázraky. Já jsem toho důkazem. Vlastně mám ten zázrak uvnitř sebe. Nosím tvé dítě, Muldere. Cítím, že jsem dostala druhou šanci, ale překvapuje mě, že mi Bůh dává dar mateřství ne jednou, ale hned dvakrát. Vše co mohu nyní cítit, je neskutečná radost, že dostávám zpět, co mi bylo ukradeno v případě Emily.

Emily. Kdekoli se teď nachází, cítím všude kolem sebe její hřejivou přítomnost. Neobviňuji ty, kteří všechno toto utrpení způsobili. Všechno jsem to dělala pro ni. A nikdy se jí nevzdám. Z nějakého důvodu, který se nikdy nemám dovědět, jsem přesvědčená, že ona se narodit MĚLA.

--------------------------------------

„Už jsme byli manželé, když to psala,“ jeho hlas se mi odrážel v uších, přinášel něžnost i úzkost. „Po všech těch událostech okolo smrti Emily jsme usoudili, že byli schopni čehokoli, ale stále jsme měli jeden druhého a už jsme to před sebou nedokázali skrývat. Tak jsme si nakonec přiznali své city. Nikdy jsem netušil, že říct – miluju tě, Dano – bude znít tak skvěle,“ povzdechl si. Pravou ruku jsem propletla do jeho levé, položila si hlavu na jeho rameno a pokračovala ve čtení.

----------------------------------------

Elizabeth Katherine Mulderovou jsem přivedla na svět před týdnem, ani nedokážu popsat, jak nádherný to byl pocit, když mi ten malý, růžový uzlíček dali do náruče. Asi jako když se dívám na tebe, Muldere. Měl jsi ten nejšťastnější tatínkovský obličej, jaký jsem kdy viděla. Naše holčička ti ukradla srdce hned, jak jsi ji spatřil.

Miluji ji nade vše na světě. Je tou nejdokonalejší věcí, co jsem kdy dokázala stvořit. Miluji její jasně modré oči, její ručičky, které chytají můj palec… Miluji, jak neustále dělá své dětské ksichtíky, miluji její pláč. A děkuji Bohu za tento zázrak, který přinesl do našich životů.

------------------------------------

Elizabeth je má matka. Neměla se narodit. Byla zázrakem – Dana byla neplodná. Zjištění, že je těhotná, muselo být tím nejbáječnějším okamžikem v jejich životech, oslavou jejich lásky. Zdálo se, že štěstí konečně našlo domov.

-------------------------------------

Dnes ráno jsem se setkala s tím nejkrásnějším zvukem, který jsem kdy slyšela. Elizabeth řekla své první slovo. Dívala se na mě těma svýma velkýma očima, o kterých tvrdíš, že je má po mně, a které jí osvětlují její andělskou tvářičku a pronesla svým sladkým hláskem máma. Málem se mi podlomily nohy, celá jsem se třásla a srdce mi tálo. Bože, nikdy bych nevěřila, že mi tak někdo bude říkat. Jak uklidňující pocit to byl. Cítila jsem, že jsem konečně našla štěstí.

-------------------------------------

Tato část působilo něžně, ale bylo v ní cosi uvnitř. Věděla jsem, že byla upřímná. Věděla jsem, že byla šťastná. Poprvé po několika letech jen zářila. Měla úžasnou rodinu, manžela, který jí byl oddán, roztomilou dcerku, která dávala jejímu životu smysl. Co víc si mohla přát?

Od rakoviny Dana směřovala každé slovo ve svém deníku k Mulderovi. Je to neuvěřitelné, ale nazývala ho příjmením i po svatbě. Psala každou větu, každý řádek příběhu, jakoby věděla, že si to jednou bude číst. Byla přesvědčená, že bude? Proč když rakovina ustoupila, ho nepřestala psát? Věděla, že není vyléčená? Pohrávala jsem si s touhle myšlenkou, než jsem začala číst další část.

--------------------------------------

Dnes přišlo to, čeho jsem se nejvíc obávala. Rakovina je zpět. Cítila jsem ji ve své blízkosti poslední dva roky, od doby co se narodila Elizabeth. Bože, kdy jen tato noční můra skončí? Muldere, panikařím při pomyšlení, že bych měla opustit tebe a naši malou princeznu. Nemohu opustit muže, kterého miluji. Ještě ne. Teď jsme rodina. Tvá cesta je mou cestou a má je tvojí. Musíme tu být společně pro naše dítě, pro náš život.

<…>

Ležím v posteli a modlím se, abych měla sílu to dopsat. Celý rok jsem bojovala se smrtí, ale prohrála jsem. Zlo opět vyhrálo. Promiň, Muldere, snažila jsem se. Nebojím se. Vím, že i když budu kdekoli mimo tenhle život, budu ve tvém srdci a v tvé duši. Nyní budeme jeden. Zavírám oči s přáním, abych je zítra mohla znovu otevřít, ale vím, že se to nestane. Muldere, chci, abys věděl, že tě budu vždy milovat. Ty a Elizabeth jste byli mé jediné důvody, proč jsem bojovala, a i když jsem neuspěla, je to jen tím, že už končí má cesta na tomto světě. Milovala jsem a byla jsem milována.

Už musím jít a pokračovat v cestě na druhé straně, čekat na vás, než budeme opět spolu. Nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat, já na vás počkám.

Miluji vás oba. Navždy tvá Dana.

-----------------------------------------

Nemohla jsem udržet příval slz. Bojovala. Bojovala za Muldera, bojovala za Elizabeth, bojovala za sebe. A byla tak statečná. Ale prohrála. Oni ji nechali prohrát.

Zvedla jsem hlavu z dědova ramene a pohlédla na něj. Co jsem mu uviděla v očích, mi říkalo víc než tisíc slov. Stále ho to moc bolí. Chybí mu stejně jako před deseti, dvaceti, čtyřiceti lety.

Nedokázala jsem nic říct. Trvalo mi pět minut, než jsem se vrátila do reality a uvědomila si, že tiše pláču v dědově náruči. Cítila jsem se bídně. A děda také. Sice se to přede mnou snažil skrýt, ale viděla jsem to na jeho smutných a uslzených očích oříškové barvy.

„Stále mi tak chybí,“ pronesl tiše. Věděla jsem to. Začala jsem si představovat, jak její odchod musel být pro něj těžký, když v tom pokračoval. „Po tom co Dana odešla, můj život ztratil smysl. Nemohl jsem zůstat v domě, kde jsem vídal její věci, cítil její parfém a čekal, kdy znovu projde hlavními dveřmi. Opustil jsem Úřad a odstěhoval se do Chilmark k matce. Vychovávala Elizabeth. Já to nedokázal.“

<…>

Ten večer byl divný. Hledala jsem ta správná slova, abych dědu utěšila, ale nenašla jsme je. Na celém světě, v žádném jazyce, nebyla slova, která by dokázala jeho srdci pomoci.

Jedli jsme tiše. Prohodili jsme pár slov, tvářili jsme se, že vše je normální a bezstarostné. Nebylo. Předstírala jsem, že nevidím jeho smutný obličej a prázdnotu v jeho srdci. Věděla jsem, že mezi ním a Danou byla výjimečná láska, maminka mi o tom jednou vyprávěla, ale netušila jsem, že byla až tak veliká a intensivní. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového může vydržet napořád. Že by někdo mohl po tolika letech stále tak milovat. Čas neléčí. Nyní jsem se to měla naučit. Pochopit, co znamená „skutečná láska“.

Okouzlilo mě to. Dana nebyla částí dědova života. Ona byla jeho celkem. Měla bych ji za to nenávidět, když děda kvůli tomu trpěl. Po její smrti přestal žít. Jak mu to mohla udělat? Jak mohla být tak sobecká a vzít si s sebou jeho duši? Ve skutečnosti bych měla obviňovat dědu. Byl to on, kdo jí to umožnil. Miloval ji tak moc, že se po její smrti vzdal svého života. Nikdy neměl jinou ženu, nikdy si nikam nevyšel. Zakázal si, aby se usmíval a byl šťastný. Bez ní ne. Jeho život byl její, stejně jako její byl jeho. A když její život skončil, jeho skončil spolu s jejím.

:: současnost ::

19. června 2049

Dnes ráno jsem se probudila a cítila, že se něco stalo. Přišla jsem do obýváku a uviděla maminku, jak ji táta objímá a ona tiše pláče. A když se táta na mě podíval, pochopila jsem to. Děda tu už není.

Pohodila jsem hlavou, do očí mi vtrhly slzy. Pomalu jsem začala couvat, otočila jsem se, vyběhla po schodech do pokoje a zabořila hlavu do polštáře. Plakala jsem tiše. Ani nevím, jak dlouho jsem tak zůstala. Vše mě bolelo. Bolela mě hlava, bolelo mě srdce i celé mé tělo. Bolela mě duše.

Už chápu účel těch Vánoc. Děda to vše naplánoval. Řekl mi svůj příběh, ukázal mi svůj život, jak to neudělal nikdy předtím. Dal mi tu nejdůležitější a nejkrásnější lekci mého života. Takový úžasný příběh nemohl být zapomenut, musel být vyprávěn a předáván dál. Děda si zvolil mě. A čekal. Čekal, až bude ten správný čas. Celou tu dobu čekal, až se znovu setká se svou láskou. Dokončil svou cestu. Cestu, o které si myslel, že skončila s Daniným životem, ale která začala právě teď. Splnil svůj úkol, osvobodil svoji duši. Poprvé v životě jsem pochopila důležitost lásky.

Vím, že v jeho cestě musím pokračovat. Cestu, která začala, když děda zemřel. Tohle je život. Každý z nás tu má svůj úkol. Ten můj je udržet při životě to nejčistější. Lásku. Nebude to těžké, když mám dva anděly, kteří mě budou provázet životem.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 3.12.2008 v 14:04 v kategorii Povídky.