Kult X

autorka Paige Caldwell | překlad luca | rating NC-17 | kategorie MSR, X, A | spoiler One Son (1. část trilogie) | povídka ke stažení

:: Obyčejný život | Pravdivé lži | Být či nebýt :: 

1. část

Dana Scullyová právě opouštěla Baltimorskou všeobecnou nemocnici, když uviděla sanitku zastavující u přijímacího vchodu. Za normálních okolností by se ani neohlédla. Měla za sebou šestnáctihodinovou službu na pohotovosti. Její práce nebyla jen náročná, byla zcela vyčerpávající. Únava se stala na tomto místě činu jejím jediným partnerem. Dopadala na ni jako stín každičký den. Stále jí připomínala, že ve svých šestatřiceti letech už nemá tu potřebnou energii a nadšení, které ji kdysi popoháněly. Ty roky v Úřadě ji poznamenaly.

Jak unaveně vytahovala klíče od auta a její pozornost se propadala do temnoty, čtyři tmavé sedany prudce zabrzdily těsně u sanitky. Okamžitě v nich poznala vládní vozidla. Když spatřila důvěrně známé bundy s nápisem FBI na zádech, pustila klíče zpátky na dno kapsy. Staré zvyky se nedaly jen tak zlomit. Její kariéra u FBI sice byla dávnou minulostí, ale stále cítila loajalitu vůči bývalým kolegům. A jestli byl zraněn nějaký agent, chtěla u toho být. Jakmile se však přiblížila k sanitce, přepadla ji náhlá předtucha. Nohy jí ztuhly.

Slunce pomalu zapadalo. Zvedla oči k obloze. Na vteřinu se zadívala na mraky plující ze západu, zatemňující slábnoucí záři pozdního odpoledne. Zvláštní brnění projelo jejími zády podél páteře. Neblahé tušení. Závan strachu. A když záchranáři vytáhli nosítka z vozu, zastavil se jí dech.

Byl to on.

Mulder.

„Ach, můj Bože… ne“ vykřikla. Rozeběhla se mezi agenty, kteří obklopili zadní část sanitky, a chytla se boční strany nosítek. Jeho rozepnutá bunda odhalovala zakrvácenou košili. Pod kyslíkovou maskou viděla jeho orosený obličej, zkřivený bolestí.

Postřelili ho.

„Hej, dámo“ popadl ji jeden z agentů za ruku a snažil se ji odstrčit stranou. „Jděte z cesty.“

Měla na sobě civilní oblečení, její identifikační karta ležela někde na dně tašky. Otevřela pusu na protest, ale jeden ze záchranářů ji poznal: „Ona tady pracuje. Nechte ji dělat, co umí.“

„Omlouvám se…“ Agent pustil její ruku.

Scullyová pevně svírala nosítka a pomáhala je záchranářům pronést dveřmi pohotovosti. Na vyšetřovně se setkala s lékařem, který měl službu na příjmu. Rychle Muldera prohlédl a pak ji zaregistroval.

„Sloužíte se mnou, Dano?“

„Teď už ano.“ Hlas se jí třásl. Snažila se uklidnit. „Znám ho.“

Mulder se na ni konečně podíval. I přes to utrpení, které se mu zračilo ve tváři, byl jeho pohled překvapený. Poznal ji. Ona se k němu instinktivně sklonila a roztrhla zakrvácenou košili, aby viděla na ránu. Kulka projela jeho tělem a zůstala uvězněná pod žebrem na pravé straně hrudníku. Krev z rány tekla přes její ruku. Sehnula se ještě níž. Všimla si, jak těžce lapá po dechu. Prsty opatrně prohmatala pravou stranu jeho prsou.

„Má zasaženou plíci“ vykřikla vyděšeně.

„Dobře, Dano, uklidněte se“ tišil ji lékař.

„Krvácí do hrudní dutiny“ řekla mu už mírněji a přitiskla se k nosítkům. „Jeho plíce kolabuje.“

Lékař projel prsty Mulderův hrudní koš. Podíval se souhlasně na Scullyovou. Byla jedním z nejlepších residentů. Málokdy se v diagnóze zmýlila. A tohle nebyla výjimka.

„Dobře, podejte mi dýchací trubici“ otočil se na sestru.

„Tady ne“ chytila ho Scullyová zoufale za ruku. „Vezmeme ho na sál. Hned.“

Podíval se dolů a zarazil se. Umazala ho krví toho muže. Nevzala si ani rukavice. Tahle žena málokdy ztrácela svůj klid a rozvahu, nikdy neporušila předpisy, nikdy neodporovala nadřízenému. Lékař okamžitě pochopil, že když to udělala teď, znamenalo to, že ten muž nebyl jen pouhý známý. Jako ona nebyla jen průměrným obyčejným residentem.

„Tak jo, lidi“ pokynul personálu. „Pošleme ho nahoru.“

„Děkuju“ zašeptala a věnovala Mulderovi dlouhý napjatý pohled, než opustila místnost.

Scullyová běžela ke své skříňce ve druhém patře. Shodila ze sebe džíny a pak jen v kalhotkách rozepínala halenku třesoucíma se rukama. Sakra, byl na ni žalostný pohled. Vždycky byla taková v jeho blízkosti. Bezmocná a nepoužitelná. Na chvíli se zastavila a podívala se na krev rozmazanou po prstech.

Mulderovu krev.

Zhluboka se nadechla. Mysl se jí vracela pod kontrolu. Natáhla se pro modrou nemocniční soupravu, oblékla ji na sebe a šňůrou utáhla pevně kolem útlého pasu. Již klidnýma rukama si zavázala tkaničky u tenisek. Připravovala se s znovunalezenou jistotou. Teď byla doktorka. Ne jeho partnerka. Byla lékařka, která bude stát po jeho boku celou dobu, i kdyby to měly být poslední chvíle jeho života.

Rozběhla se po schodišti do čtvrtého patra. Opřela se do dveří a na chodbě se zastavila u jedné ze staničních sester.

„Ten muž, kterého sem poslali z pohotovosti… kde je?“

„Sál číslo 3.“

„Kdo operuje?“ zavolala už v běhu přes rameno.

„Myers, myslím“ odpověděla jí sestra.

To je dobře, moc dobře, opakovala si v duchu. Myers byl jedním z nejlepších úrazových chirurgů nemocnice. Měla ho ráda. Jednou dokonce zvažovala, zda má přijmout jeho pozvání na večeři. Jaká ironie, že ho odmítla právě kvůli muži, kterého měl teď operovat.

Mulder. Vždycky Mulder. I po roce měla jeho jméno stále na rtech.

Zmáčkla knoflík automatického otvírání dveří. Zpomalila. Nehodilo se, aby na operační sál vlétla jako nějaká divoška. Z krabice si vzala pár latexových rukavic, vlasy skryla dovedně pod operační čepec. Roušku si nasazovala o poznání opatrněji. Ještě jednou se zhluboka nadechla a vstoupila do operační místnosti.

Myers vzhlédl od stolu, na kterém připravovali Muldera. I pod rouškou bylo vidět, jak jeho oči září očekáváním.

„Nepolapitelná doktorka Scullyová“ oslovil ji.

„Doktore Myersi…“ snažila se říct co nejklidněji.

„Nakonec se spolu přece jen setkáváme?“ zeptal se.

Neodpověděla.

„Mohlo to být horší“ řekl jí Myers. „Kulka těsně minula pravou plíci, ale nahromaděná krev brání ve správné funkci.“

Věnovala mu krátký pohled a pak své oči znovu upřela na operační stůl. Mulder byl zakrytý. Neviděla mu do tváře. Musela se na něj podívat. Pomalu obešla Myerse a postavila se k hlavě stolu vedle anesteziologa.

„Ahoj, Frede, jak se máš?“ ptala se zdvořile, aby se dostala blíž.

„Jde to, Dano. Jak válčíte na pohotovosti?“

„Jo, zvládáme to“ odpověděla poněkud váhavě. Upřela svůj pohled na Mulderovu tvář. Oči měl stále otevřené. Díval se na ni. Pozoroval ji. Jeho ústa se začala pohybovat, jakoby jí chtěl něco říct.

Bože, strašně se toužila sklonit a pohladit ho po tváři. Konejšit ho. Chtěla mu říct, že ho miluje. Že ho vždycky milovala a nikdy nepřestane. Ale čas byl její nepřítel. Přešel už více než rok od doby, kdy se viděli naposledy. Slova jí vázla na rtech.

„Dobře, chlapáku, je čas spát.“ Anesteziolog přitiskl kyslíkovou masku přes Mulderova ústa a nos. Mulder se na ni naposledy podíval. Vypadal tak smutně, tak bezmocně, až ji bodalo u srdce. Cítila, jak se jí slzy derou do očí. Její rty se pod látkovou rouškou pevně semkly.

„Dano, jste v pořádku?“ ptal se Myers a pozorně ji sledoval.

„Mám něco v oku“ zalhala a otočila se k němu zády.

O několik hodin později Scullyová pozorovala Muldera přes okno na jednotce intenzivní péče. Stála tady už pěkně dlouho. Čekala. Dívala se. Sledovala jeho srdeční rytmus. Očima tlačila křivku krevního tlaku vzhůru. Stále byl napojený na dýchací přístroj, aby se ulehčilo jeho kolabující plíci. Přitlačila prst na své chvějící se rty, jakoby je chtěla zastavit. Ničilo ji, když ho takhle viděla. Nebyla zastáncem daného osudu. Když se teď na něj dívala, pochopila proč. Osud dokázal být někdy velice krutý a nelítostný.

„Proč jste mi to neřekla?“ ozvalo se za jejími zády. Otočila se a uviděla doktora Myerse s Mulderovou kartou v ruce. „Speciální agent Fox Mulder. Váš bývalý partner.“

„Nenechal byste mě tam“ odpověděla jednoduše.

„To máte pravdu, bývalá speciální agentko Dano Scullyová“ odvětil jí chirurg. „Někdy zapomínám, že vaše štace u FBI vás přivedla přímo k nám. A myslím, že mé odborné schopnosti vás přitáhly sem na mé oddělení.“

„Vaše vysoká kvalifikace mu zachránila život“ tvrdila Scullyová. „Jsem vám za to vděčná.“

„Podle toho, co jsem slyšel, vy jste prosadila dole na pohotovosti, aby ho poslali rovnou k nám. Dobrá práce.“

„Od vás to beru jako kompliment“ odpověděla. „Co myslíte, Jasone? Jak si vede?“

Muž opřel své ruce o sklo a přitiskl na ně své čelo. Na vteřinu studoval svého pacienta a zvažoval pečlivě každé slovo.

„Jeho stav je stále kritický. Za pár hodin uděláme další CT a odpojíme ho od respirátoru, abychom věděli, jestli už dokáže dýchat sám. Vypadá to, že na čtyřicátníka má slušnou kondici.“

„Je silný“ komentovala to Scullyová. „V minulosti už byl několikrát na pokraji smrti.“

„Tak, Dano, když mé dovednosti zachránily jeho život, možná konečně přijmete mé pozvání na večeři.“

„Udělám víc, než to…“ slíbila Scullyová. Myers se na ni tázavě zadíval.

„Zaplatím vám ji“ dokončila a skrze řasy pozorovala jeho poněkud zklamaný výraz.

„Večeři bez dezertu, to jsem si jistý“ zahihňal se nakonec.

Scullyová zvážněla. „Jasone, jak jste to zjistil? O mně a Mulderovi.“

„Jste zapsaná v jeho složce jako kontaktní osoba pro případ nouze. Odfaxovali nám to z Úřadu v D.C.“

„Bože“ povzdechla. „Nejspíš to zapomněl změnit.“

„Ví o tom?“

Ta otázka chvíli visela ve vzduchu. Viděla, jak se jeho tmavé oči zúžily a soustředěně ji pozorovaly. Zvolna zavrtěla hlavou.

„V tom případě bude lepší, když tady nezůstane, Dano. To poslední, co potřebujeme, je protekční federální agent, který naruší celý náš dlouhodobý projekt“ řekl Myers výstražně, když se na Muldera znovu podíval. „Jakmile bude stabilizovaný, převezeme ho do jiné nemocnice.“

„Jestli půjde on, půjdu taky“ varovala ho Scullyová.

„Tolik pro vás znamená?“ ptal se lékař překvapeně.

Scullyová neodpověděla. Podívala se na něj chladným, nekompromisním pohledem.

„Myslím, že ve Středisku neuslyší moc rádi, že se chystáte zatratit celý plán kvůli někdejšímu letmému vzplanutí“ tlačil na ni.

„Já nic nezničím“ ohradila se Scullyová. „Věnovala jsem tomu projektu rok svého života. Přetrpěla jsem všechny ty posměšky a urážky jako residentka, jen abych ho sem dostala a podpořila.“

„To má být výhružka?“

„Jenom fakta. Projekt půjde se mnou. A ve Středisku to moc dobře vědí.“

„Dobrá.“ Myers se rozhodl změnit taktiku a trochu ji poškádlit. „Hej, speciální slečno, nosila jste velkou zbraň?“

„A používala ji, doktore Myersi. Měl byste si to pamatovat, až znovu nazvete tohoto muže mým vzplanutím.“

„Au“ zvedl ruce v předstíraném strachu.

Byla blízko. Mulder to cítil.

Pamatoval si záblesk její tváře, když ho přivezli před nemocnici. Cítil, jak z něj život vyprchává s každým slábnoucím úderem srdce, a pak ji spatřil. Nejprve si myslel, že je to jen přelud, který si vyvolal v mysli jako umírající, který touží naposledy spatřit své nejbližší. Když mrknul, byla pryč. Vzpíral se rukám, které ho tlačily zpátky na vyšetřovací stůl. Snažil se zavolat její jméno, ale nemohl popadnout dech. Hlava mu klesla zpátky. Poddal se tomu zvláštnímu brnění v žilách, ochromující bolesti, která přehlušovala svíravý pocit v jeho duši.

Převezli ho někam, kde bylo světlo tak jasné, že ho téměř oslepilo. Slyšel hlasy, ale nerozuměl jim. Pak ji znovu uviděl. Stála vedle něj, její bleděmodré oči se střetly s jeho. Světlo ji obklopovalo jako svatozář. Jeho Scullyová. Éterická a zářící se stala jeho andělem, který ho provází posledními chvílemi v životě. Snažil se jí něco říct, vyslovit její jméno, aby jí ukázal, jak moc ji potřebuje. Ale nevydal ze sebe ani hlásku. Naposledy se na ni podíval a doufal, že jeho oči vypoví všechno, co cítí. Smutek. Lásku. Všechny jeho pocity vůči ní.

Když ho pohltila tma, myslel jen na ni.

Temnota ale slábla. Zvolna se probouzel. Ona byla blízko. Vnímal její přítomnost. Poznal její dotyk. Jistý a pevný. Její ruce ho už tolikrát konejšily. Teď ho vracely zpátky mezi živé. Bojoval s mlhou, která ho oslepovala. Aby uviděl ty překrásné výmluvné oči ještě jednou. Věděl, že v nich nalezne uklidnění. A možná i spásu.

„Muldere.“

Konečně ji spatřil. Její obličej byl kousek od jeho. Modré oči ho pozorovaly, jakoby čekaly na důkaz, že ji slyší. Kolem krku jí visel stetoskop. Vzpomněl si, čím se stala. Lékařkou.

„Slyšíš mě?“ ptala se a naklonila se k němu blíž.

Zvedl ruku, aby se dotkl rusých vlasů na jejím rameni. Jsou mnohem delší, pomyslel si. Snažil se promluvit. Krk měl stále vysušený a bolavý od dýchací trubice. Jeho hlas zněl nezvykle hrubě. „Řekl jsem ti někdy, že zrzavá je má oblíbená barva?“

Scullyová se usmála. Viděl ji. Slyšel ji. Mluvil na ni. Popadla stetoskop, vložila do uší a několikrát dýchla na lesklý kovový konec, aby ho zahřála. „Zrzavá, jo?“ zamumlala a přitiskla mu vyšetřovací nástroj na hrudník. Silné údery jeho srdce byly pro ni balzámem na duši. „Myslela jsem, že jsi barvoslepý na červenou a zelenou, Muldere.“

„Některé pravdy se logice vymykají“ zmohl se jen na zašeptání. Bože, znělo to strašně. Zajímalo ho, jestli vypadá tak špatně jako mluví. Z jejích očích nevyčetl nic. Odrážely jen obrovskou úlevu.

„No, představ si to“ pobídla ho. „Pravda a rozum v jedné větě. Tomu říkám pokrok.“

Narovnala se a vytáhla konce stetoskopu z uší. Chytil ji za ruku. Propletla své prsty s jeho.

„Myslel jsem, že umírám, Scullyová“ řekl Mulder. „Pak jsem tě uviděl a byl jsem si jistý.“

„Jako že jsem anděl smrti, Muldere?“ natáhla se pro sklenici s vodou a přiložila mu ji k ústům. „Aspoň trošku, no tak.“

Opatrně polknul. Chladná voda chladila jeho hrdlo. Hlavu položil zpět na polštář. „Ne“ zasípal. „Myslel jsem, že mi osud dává poslední šanci… šanci tě vidět.“

„Ššš“ tišila ho. „Už nemluv, Muldere. Musíš odpočívat.“

„Příliš mnoho bylo nevyřčeno“ povzdechnul si. „Tolik času uplynulo.“

„Víc než rok…“ Její hlas se ztrácel. Na moment se otočila a podívala se z okna. Slunce opět zapadalo. Jako před dvěma dny. Ta první noc byla dlouhá. Ona Muldera neopustila ani na chvilku. S přicházejícím ránem se jeho stav konečně zlepšil. Tlak se stabilizoval. V průběhu dne a následující noci byl odpojen od respirátoru, nejprve dýchal nosní kanylou a pak už sám.

„Tři sta osmdesát čtyři dnů“ zamumlal.

Pohledem sjela opět na něj. „Ty jsi je počítal?“ zeptala se napjatým hlasem.

„Ne, jenom jsem to tak plácnul.“ Jeho pokus o úsměv se příliš nezdařil, jak jím opět projela ostrá bolest.

„Vidíš, Muldere“ řekla jemně. „Možná, že osud nad tebou drží ochranou ruku víc, než si myslíš.“

Pomalu přikývl a zavřel oči. Mluvení ho vyčerpalo. Propadal se do blaženého spánku s vědomím, že je Scullyová u něj.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2. část

„Jak se dnes v noci daří našemu pacientovi?“ ptal se Jason Myers, když nastoupil noční službu.

„Mnohem lépe.“ Scullyová mu podávala Mulderovu kartu. Chvíli ji soustředěně studoval a pak se obrátil na pacienta.

„Tak, agente Muldere, jak se cítíte?“

„Jako kdyby mě přejel náklaďák“ odvětil Mulder žertovným tónem.

„Tahle odpověď je dost přesná vzhledem k velikosti té kulky, kterou jsme z vás vyndali“ řekl Myers, když položil jeho kartu zpět na stolek a začal s vyšetřením.

Jak se k Mulderovi sklonil, ucítil, že se Scullyová přiblížila. Pátravě se na ni zadíval. Pozorně sledovala každý Mulderův pohyb, připravena mu jakkoli pomoci. Zaujalo ho to. Už dřív si všimnul, jak hluboce je oddaná bývalému partnerovi, a teď řeč jejího těla prozrazovala mnohem víc než veškerá slova. Odrážela její nekonečnou snahu ho ochránit.

„Vypadáte unaveně, Dano“ komentoval tmavé kruhy pod jejíma očima a bledou tvář. „Kdy jste se naposledy pořádně vyspala?“

Tón, jakým to vyslovil, upoutal Mulderovu pozornost. Pozorně si lékaře prohlížel. Myers vypadal na čtyřicátníka, měl tmavé vlasy a snědou pleť. I jeho oči byly téměř černé. Připomínal mu spíše piráta než doktora. Piráta schopného loupit, i kdyby jediné zlato kolem byla záře rusých vlasů jisté residentky.

„Jsem v pořádku, doktore Myersi“ odpověděla Scullyová úsečně. Nelíbilo se jí, že s ní takhle mluvil v Mulderově přítomnosti. Bylo to neprofesionální. Příliš osobní.

„Tohle říká pokaždé“ zvedl Myers obočí a významně se na Muldera podíval. „Ale nemyslí to tak.“

„Jo, některé věci se nikdy nezmění, že Dano…“ vyslovoval Mulder pečlivě hlásky jejího jména.

Scullyová se mu zadívala do očí. Nepobavilo ji to.

„Muldere“ změnila téma hovoru. „Mám někomu zavolat? Tvé matce?“

„Ne“ odpověděl rychle.

„Myslím, že bych měla“ odporovala mu. „Měla by vědět, že její syn je v nemocnici.“

„Řekl jsem ne“ řekl znovu důrazným tónem.

Myers otevřel jeho kartu a natáhl se pro pero. Postřehl, jak jsou jejich oči do sebe zahleděné a vedou tichou bitvu. O tom muži nic nevěděl, zato znal dost dobře tuhle ženu. Uměla být tvrdohlavá. Sakra, uměla být i pěkně chladná, když chtěla. S úšklebkem zapsal do karty pár poznámek a pak ji hlasitě zaklapl.

„Fajn“ řekl s nadšením v hlase. „Vypadá to, že tady jsem hotov.“

Scullyová se na něj zamračeně otočila. Myers zvedl ruku, aby ji uklidnil.

„Je stabilizovaný. Brzo vyjmeme drén. Nařídím ještě nějaké plicní testy a rozbor v laboratoři, ale váš partner se jistě uzdraví.“

„Bývalý partner“ připomněla mu.

„To je pravda“ Myers zacvakl pero a vsunul ho zpátky do kapsy. Věnoval Mulderovi omluvný pohled. „Má teď jinou práci, příteli. Takovou, která životy zachraňuje, ne je bere.“

Mulder sledoval toho muže, jak opouští místnost. „Má teď jinou práci, příteli“ napodobil ho. Neklidně se zavrtěl na polštáři. Celé tělo ho bolelo. Cítil se, jako by ho někdo trhal na kusy. „Co tím k čertu chtěl říct, Scullyová? Takovou, která životy zachraňuje, ne je bere. Kde vzal tak nízké mínění o práci v Úřadu? Od tebe?“

„Víš to lépe než já.“

„Jo, jasně, co na tom záleží.“ Zavřel oči.

„Měl by jsi mu být vděčný. Zachránil ti život.“

„Je pěkně nafoukaný, Scullyová.“

„Má být proč.“ Rty jí pobaveně zacukaly nad jeho všímavostí.

„A navíc po tobě pěkně jede.“

„Muldere!“ vykřikla.

„Je to pravda“ chytil jí Mulder za ruku. Oči se mu rozrušením široce rozevřely. „Bývalý partner…“ opakoval „jak lehce jsi to vyslovila.“

„Je to pravda“ oplatila mu stejnou mincí. „Muldere, proč mě nenecháš zavolat tvé matce?“

„Nechci, aby to věděla, Scullyová. Má podlomené zdraví. Před šesti měsíci utrpěla další mrtvici.“

Scullyová pevně stiskla jeho prsty ve své dlani. Jen zašeptala: „To je mi moc líto.“

„Žije teď na Floridě. Teplé podnebí jí svědčí“ přikývl Mulder spíše pro sebe, jakoby se utvrzoval v tom, že se rozhodl správně.

Ona povzdechla a smutně na něj pohlédla.

„Scullyová…“ chvíli zaváhal, než dokončil otázku, která ho trápila. „Jak to, že jsi tady v Baltimoru? Říkala jsi mi, že se s matkou přestěhuješ do San Diega.“

Snažila se, aby to vyznělo nenuceně. „Plány se změnily“ odpověděla opatrně.

„Škoda, že jsem to nevěděl“ poznamenal.

„Proč? Copak by se něco změnilo?“ ptala se trošku kousavě.

„Kdybych věděl, že jsi tak blízko…“

„To říká muž, který jel až do Antarktidy, aby mě našel? Teď se odvolává na kilometry?“ popíchla ho.

„Máš pravdu“ potvrdil jí. „Odstup nemá s kilometry nic společného.“

Scullyová pustila jeho ruku a dívala se na podlahu. Sledoval, jak se její ruce zaklesly za okraj postele. Kůže jí kolem kloubů zbělela. Nadzvedl se a položil své ruce na její. „Promiň, Scullyová. To nebylo fér.“

„Ne, Muldere“ vzdychla. „Já jsem ta, která není fér. Jsem jen strašně unavená.“

„Měla bys poslechnout doktora Náfuku a jít domů.“

„Nemůžu“ dívala se stále na špičky nohou. „Za chvilku nastupuji službu.“

„Nemůžeš pracovat bez spánku.“

„Ale ano, už se tak stalo. Residenti nespí, Muldere. Jen si zdřímneme. Všechny ty probdělé noci s tebou mě na to skvěle připravily. Jsem v tom opravdový profesionál.“

„Profesionál, který chrápe s otevřenou pusou a slintá mi na rameno“ připomněl jí.

Nedokázala se ubránit úsměvu. „Opravdu jsi mi chyběl“ řekla jemně.

„Dost na to, abys už přestala utíkat?“

Úsměv jí zmrzl na rtech. Odtáhla se od postele. Teď ne, pomyslela si. Ani jeden z nás není připravený na pokračování této konverzace. „Musím běžet“ oznámila mu suše.

Pravda, myslel si hořce, když odcházela. Utíkání ti šlo vždycky nejlíp.

Později v noci, uprostřed její služby, uslyšela hlas jedné ze sester: „Doktorko Scullyová…“

„Ano?“ Seděla v sesterně a něco zapisovala do karet pacientů.

„Chce s vámi mluvit nějaký muž.“

„Pacient?“

„Ne, říká, že je to osobní.“

Scullyová zvedla hlavu a podívala skrze okno, které oddělovalo chodbu od pokoje sester. Byl to Skinner. Zástupce ředitele Walter Skinner. Její bývalý šéf. Přecházel neklidně sem a tam s rukama v bok. Sledoval ji přes sklo. Vypadal rozrušeně.

Vstala ze židle a následovala sestru ven.

„Jak se máte, pane?“ natáhla k němu ruku.

„Scullyová“ stiskl ji vděčně. „Nedokážu vypovědět, jak rád vás tady vidím. Jak je mu?“

„Bude v pořádku. Bylo to hodně zlé prvních dvacet čtyři hodin, ale teď už je to mnohem lepší“ osvětlila mu Mulderovu situaci.

„Přijel jsem nejrychleji, jak jen to bylo možné. Byl jsem na konferenci v L. A.“ odvětil Skinner. „Šel jsem se na něj podívat, ale usnul. Sestra mě odkázala na vás. Nemůžu uvěřit té shodě náhod, že jste tady.“

„Mulder říká, že je to osud.“

„Má velké štěstí.“ Skinner něco skrýval. Vytušila to. Jeho obličej ho prozradil.

Odvedla ho do jednoho soukromého pokoje a zavřela dveře.

„Co se stalo, pane? Proč byl Mulder v Baltimoru?“

„Sestavoval profil jednoho sériového zabijáka. Dělá na tom už řadu měsíců. Vystopovali toho muže právě tady.“

„To přece nejsou Akta X. To je práce pro Oddělení behaviorálních věd“ poznamenala.

„Už nejsou žádná Akta X, Scullyová.“

Udivilo ji to. Skinner to viděl jasně. Zvedla ruku k ústům, jakoby se snažila potlačit výkřik překvapení nebo pobouření, možná obojí. Prsty ťukala do rtů. Přemýšlela, vstřebávala tu novinu, kterou se právě dozvěděla.

„Když jste odešla, proběhla další reorganizace. Noví hráči, Scullyová. Nová pravidla.“

„Které z nich se Mulder rozhodl porušit tentokrát?“

„To, které mu přidělilo agentku Fowleyovou jako novou partnerku.“

Scullyová ucítila zeď za svými zády. Přitiskla se k ní, aby neklesla do kolen. Krev jí v žilách bouřila.

Ta ženská… tahle zákeřná, manipulující ženská.

Agentka Diana Fowleyová byla příčinou konce jejího vztahu s Mulderem. Kvůli Fowleyové ztratila jeho důvěru. Odmítal přijmout, že jeho bývalá milenka byla součástí temné konspirace. Když mu Scullyová předložila jasný důkaz, hodil jí ho zpět do tváře. To byl počátek pozvolného rozpadu jejich přátelství. Ona byla do toho všeho příliš citově zapletená, aby jejich vztah dokázala zachránit, a on zase příliš citově raněný, aby se ho vůbec snažil udržet. Nakonec ji od sebe odehnal, umlčel ji, šel si umíněně za svým, až odešla s pocitem koule, která mu visí u nohy.

„Odmítl přeobsazení.“ Skinnerova slova ji vyrušila z myšlenek. „Otevřeně ji obvinil ze zrady.“

Oči se jí zalily slzami. Žena, která nikdy neplakala, k tomu teď neměla daleko.

Skinnerovi to nějakou dobu trvalo, než pochopil to jedinečné spojení těchto dvou agentů. Dvou vysoce inteligentních lidí. Jednoho bezprostředního a impulsivního, druhého svázaného naléhavou potřebou být vždy racionální ve světě chaosu a nepořádku. Došel k závěru, že Mulder a Scullyová si byli tak skvělými partnery právě díky zcela rozličným povahovým rysům. Prostě se skvěle doplňovali. Zatímco ona ho držela nohama na zemi, on jí pomáhal v rozletu. Rozdělili se za tak podivných a zarážejících okolností, jako vystřižených z Akt X. Skinner nikdy nepochopil, jak se dva lidé, tak závislí jeden na druhém, mohli vydat každý svou cestou. Pro Muldera to bylo téměř sebezničující rozhodnutí. Ztratil to kouzlo osobnosti, které ještě činilo jeho výbušnou povahu snesitelnou. Měsíce tápal na místě. Až převelení zpět do Behaviorálního oddělení zvedlo tu temnou clonu, která ho obklopovala. Znovu se předváděl v tom nejlepším světle, jak to uměl už na začátku své kariéry u FBI.

„Víte, Scullyová“ držel se Skinner své myšlenky. „Mulderovi se dostalo v Úřadu opět uznání. Je jedním z nejlepších sestavovatelů profilů v Behaviorálním.“

„Co tím chcete říct, pane?“

„Může si podepsat vlastní žádanku. Baltimorské oddělení je jím uchváceno. Ranili ho, protože jeden z místních agentů zpanikařil. Mulder nejen že zachránil život toho muže, ale ještě než padl k zemi, postřelil hledaného vraha.“

„Říkáte, že může požádat o převelení?“ Scullyová se narovnala a přistoupila k němu blíž, aby jí neušlo ani slovo.

„Může pracovat v kterékoliv pobočce v zemi podle vlastního výběru“ potvrdil Skinner. „A myslím, že s tou správnou motivací klidně opustí D. C.“

Okamžitě Skinnerovi odpustila nedostatek taktu. Nabízel jí naději a ona ji ráda přijala.

O týden později vešla Scullyová do Mulderova pokoje, právě když obědval. Jednou rukou nabíral jídlo z talíře a druhou držel ovladač od televize a znuděně přepínal jednotlivé kanály.

„Stává se z tebe starý dobrý Mulder“ komentovala to Scullyová, když pokládala svou příruční tašku na jeho noční stolek.

„Žádný nemocniční mundúr?“ ptal se, jakmile si uvědomil změnu jejího vzezření.

Nemohl si pomoct. Celé dny ji vídal jen v neforemném lékařském stejnokroji. Dnes však byla oblečena v džínách a nabíraném svetříku ke krku, který zvýrazňoval obrys jejích ňader. Nedokázal od nich odtrhnout oči.

„Ani nápad“ sebrala mu ovladač a vypnula televizi.

„Dnes nepracuješ?“ zeptal se.

„Jako několik dalších dnů.“

„Jak jsi to dokázala?“

„Mám přátele na vysokých místech“ zažertovala, když rozepínala tašku. „Jak by se ti líbilo odsud vypadnout?“ Vyndala džíny, flanelovou košili a boxerky. Jeho věci. Nevěřícně na ni koukal.

„Propustili mě?“

„Pod jednou malou podmínkou…“ řekla a pak se odmlčela. Jeho oči ji neustále pozorovaly. Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Zůstaneš se mnou na pár dní. Nechci, abys ses teď vrátil do D. C. a zotavoval se v té krysí díře, kterou nazýváš svým bytem.“

„Není to krysí díra“ ohradil se.

„Žádná práce, jen odpočinek. A já budu pořád s tebou, aby tě nenapadlo něco jiného“ řekla mu nekompromisně.

„Není to krysí díra“ opakoval poněkud dotčeně a přitáhl si své oblečení k sobě.

„Tak co bude, Muldere?“ zeptala se. Založila ruce v bok a přesunula váhu na jednu nohu. Znal dobře tenhle postoj. Neoblomná, nekompromisní Scullyová.

„Mám snad na výběr?“

„Jak jsem řekla, Muldere, mám přátele na správných místech. A jeden z nich je tvůj ošetřující lékař. Jeho podpis je na tvé propouštěcí zprávě.“

Mulder sáhl rukama dozadu za krk, aby si rozvázal nemocniční košili. Na okamžik zavládlo ticho. Scullyová se otočila, aby mu poskytla soukromí pro oblékání.

Sarkasticky poznamenal: „Uvědomuješ si, že tvůj přítel, doktor Myers, očekává návratnost své investice?“

Trhla sebou a ohlédla se. Nemocniční košile ležela na podlaze. Mulder seděl nahý na posteli a natahoval si trenýrky. Jejich oči se střetly. V teplé oříškové hloubce se zračila nevyslovená výzva. Na moment ztuhla. Zamrkala a odvrátila se.

„Načapal jsem tě… díváš se!“ popíchl ji.

„Nic, co bych už neviděla předtím“ vrátila mu úder.

„Tak proč se červenáš?“

„Nečervenám se.“

Scullyová bydlela v městském domku u přístavu. Otevřela bílou kovanou branku k cestičce lemované žlutými liliemi. Cítil jejich nasládlou vůni smíšenou se slaným ovzduším. Odemkla vstupní dveře a pozvala ho dál. Následoval ji do matně osvětlené haly, která se v denním světle zdála obrovská. Odpolední slunce ozářilo dvoukřídlové francouzské okno s výhledem na přístav. Podlahy z lakovaného dřeva, široké koberce pod útulným nábytkem. V rohu stála komoda z borovice s televizí a hifi věží. Jídelna a kuchyně byla oddělena dlouhým do písmene L tvarovaným pultem, plným knih, květin a svíček. Všechno dýchalo čistotou a útulností. Mulder se rozhlížel uznale kolem sebe.

Přešel k francouzskému oknu a vykouknul na terasu. Stál tam stůl a židle pokryté zelenými pěnovými polštáři. Nad stolem se rozevíral slunečník stejné barvy. V oranžových květináčích rostly barevné muškáty a břečťan. Jeho oči přejely po celé délce stolu na trávu svažující se k dokům. Lodě seřazené v přístavišti se leskly proti bleděmodré obloze.

„Teď už chápu, proč nazýváš můj byt krysí dírou“ poznamenal s pohledem pokojně upřeným do dálky.

Otevřené schodiště vedlo do poschodí. Stála na prvním schodu.

„Pojď nahoru, Muldere. Ukážu ti tvůj pokoj.“

Laškoval s ní, když ji následoval. „Můj pokoj? Chceš říct, že mě nevezmeš do svého?“

Náhle se zastavila a on do ní vrazil. Otočila se na něj a z jejích očí vyčetl překvapení, nejistotu a ještě něco jiného, co nedokázal přesně popsat. Lekl se, že to trošku přehnal.

„Jen tě škádlím, Scullyová“ vysvětloval rychle. „Bože, myslíš, že jsem tak sebevědomý?“

„Možná bys měl být“ řekla. „Možná my oba po tom všem.“

Mulder ztuhnul, zaskočený tou změnou v jejích očích a hlase. Sváděla ho? Tohle nebyla Dana Scullyová, jakou si pamatoval. Jejich flirtování vždy bylo delikátní. V náznacích a dvojsmyslných narážkách. Vždy končilo na hranici něčeho intimnějšího, ale nikdy ji nepřekročilo.

Váhavě odpověděl: „Měla bys mi raději ukázat pokoj pro hosty, než spadnu ze těch schodů.“

Její významný pohled se změnil na pobavený úsměv. Dovedla ho do úzké chodby, která oddělovala dvě ložnice. Hlavní byla nalevo. Uvedla ho do té protější. Stála v ní velká dvojpostel pokrytá prošívaným žlutomodrým přehozem. Jeho pozornost upoutal rotoped a stůl s počítačem. Kolem ležela spousta knih a lékařských časopisů.

„Je to taková kombinace pokoje pro hosty, pracovny a tělocvičny“ vysvětlovala omluvně.

„To je skvělé, Scullyová. Můžu spát, cvičit a kontrolovat e-maily bez podvádění.“

„Nemívám často hosty“ přiznala.

„Co tvá matka? Copak tě nenavštěvuje?“ ptal se, přešel přes pokoj a sedl si na postel. „Hm, měkká, právě tak, jak to mám rád.“

„Málokdy. Je teď okouzlená svým novým vnukem.“

V těch slovech nebyl ani náznak lítosti nebo smutku. Čas všechno zahojil. Byla ráda, že je její matka šťastná. Ona přinesla své rodině už dost utrpení.

„Omlouvám se, Scullyová.“ Jeho hlas zněl smutně.

„Není za co, Muldere.“

„Jsi sama?“ zeptal se.

Zadržela dech. Téměř se přiznala. Nakonec zalhala: „Jsem příliš zaměstnaná na to, abych byla osamělá.“

„Pracuješ na pohotovosti“ přikývl Mulder.

Tak proto si vybrala tak náročné povolání, pomyslel si. Ponořila se do oboru, který poskytoval jen malý prostor pro osobní život. Na vteřinu se cítil rozčarovaný. Opustila ho, protože chtěla žít všedně. Představoval si to úplně jinak. Tak nějak klidněji a uvolněněji. Výzkum možná, ne pohotovostní medicínu. Život naplněný rodinou a přáteli. Ne uštvané, napjaté dny střídané idylickými, ale osamělými nocemi.

„Víš, Scullyová“ řekl. „Jestli jsi chtěla vyčerpávající a opuštěné živobytí, mohla jsi zůstat v Úřadu.“

Zmateně se na něj podívala. „O čem to mluvíš?“ Vstal z postele a přiblížil se k ní. S napůl rozčileným a napůl zklamaným výrazem upřesnil: „Nemusela jsi mě opouštět.“

„Já jsem tě neopustila“ bránila se. „Nebylo co opustit. Byl jsi na míle daleko, na své vlastní cestě. Zapomněl jsi, že jsem vůbec kdy existovala.“

„To se strašně pleteš, Scullyová“ pronesl skrze zaťaté zuby. Oči mu divoce plály. „Ty jsi byla celé mé bytí.“

„Pak jsi to dával podivně najevo.“

„Chtěl jsem ti dopřát ten obyčejný život, po kterém jsi toužila. Přál jsem si, abys byla šťastná.“

„Jsi jeden z nejvíce ceněných psychologů v FBI, jak jsi mohl být sakra tak nechápavý?“ křičela rozčileně. On to nevěděl, pomyslela si. Neměl ani ponětí, proč jsem odešla.

Mulder byl zaskočený. V šoku couvnul o pár kroků zpátky. Bože, ach Bože, zoufal si. Řekla mu, že chce žít jako ostatní. Chtěla odejít. Nezastavil ji, protože si zasloužila lepší život, než ten riskantní a plný nebezpečí po jeho boku. Potlačil své city vůči ní, nebránil jí, protože byl přesvědčený, že tak je to pro ni nejlepší. Najednou se mu zatočila hlava. Sedl si zpátky na postel a zakryl si tvář. Pozorovala ho. Viděla, jak se mu klepou ruce. Cítila se zahanbená. Stále se zotavoval z vážného zranění. Slíbila sama sobě, že nic neuspěchá. A místo toho si tady vylévala zlomené srdce a zklamání.

„Muldere, je mi to líto“ šeptala omluvně.

Klekla si k němu a odtáhla jeho ruce z obličeje. Viděla to. Tak skutečné, hluboké zoufalství, že se jí oči zalily slzami. Hladila něžně jeho tvář, zvedla se z kolen a přitiskla své rty na jeho. Lehký polibek. Nabídka smíru. Obnovená naděje pro ni i pro něj.

Mulder se pevně chytil strany postele. Její políbení bylo něžné. Jako gesto mezi dobrými přáteli. On chtěl víc. Potřeboval víc. Jakmile se začala odtahovat, uchopil ji pevně za ruce a přitáhl zpátky k sobě. Jeho ústa hladově zachytila její, otevřela se s naléhavostí pramenící z odpírané touhy. Chtěl ji ochutnat… okusit sladkost jejích úst. Bože, pomoz mi, myslela si Scullyová, jak jí projela nepoznaná vášeň. Pootevřela rty. Cítila pohyb jeho jazyka vůči jejímu. Chtěla ho. Jeho nepřítomnost nejenže nepotlačila její touhu po něm, naopak ji ještě prohloubila. Měla by to zastavit. Potřebovala to zastavit. Musela to zastavit.

„Přestaň“ snažila se vymanit z jeho sevření.

„Mám přestat?“ zasténal.

„Je to příliš brzy. Nejsi na to připravený.“

„Věř mi, Scullyová. Jsem připravený už celá léta.“

Vstala s přijatelnou výmluvou na rtech. „Chtěla jsem říct, že nejsi ještě úplně zdravý, Muldere“ vysvětlila nakonec.

„Co když slíbím, že použiju jen spodní polovinu svého těla?“ V očích se mu rozpustile zablesklo.

Zavrtěla hlavou. „Co když jsem to já? Co když já chci jít na věc pomaleji? Měli bychom se znovu více poznat.“

„Kde chceš začít?“ škádlil ji.

„Právě teď? Nejspíš u studené sprchy pro mě a sladkého zdřímnutí pro tebe“ zašklebila se.

„Očekáváš, že budu spát?“ ptal se nevěřícně.

„Můžu ti zazpívat ukolébavku, jestli chceš“ nabídla mu a napřímila se.

„To není nutné“ odpověděl rychle. Zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Přešla na konec postele a sundala mu boty. Položil si hlavu na polštář.

„Sundáš mi i kalhoty, Scullyová?“

„Nezlob“ odvětila a přikryla ho dekou.

Mulder nemohl usnout. Házel sebou neklidně pod pokrývkou a bojoval s tím nejpřirozenějším lidským pudem. Rozepnul si kalhoty, aby ulehčil tomu tlaku, který ho svíral. Zíral upřeně na zavřené dveře jeho pokoje. Jak snadno by mohl nalézt uvolnění. Stačilo zavřít oči a představit si, že ta ruka je její. Ve vzduchu se stále vznášela vůně jejího parfému. Chuť jejích rtů mu ulpěla na rtech.

K čertu s tím, pomyslel si a odhodil deku na zem. Nebude už dále nalézat rozkoš ve vyvolaných představách jejího těla. Právě mu ukázala, jak pošetilé ty fantazie mohou být. Jeho vysněná milenka se ztratila a na její místo vstoupila ona ve své pravdivé podobě. Vstal z postele a sedl si k počítači. Potřeboval rozptýlení. Projde si e-maily, zasurfuje na internetu, udělá cokoliv, aby zahnal tu touhu ovládající jeho tělo. Zapnul monitor a nastartoval pevný disk. Uvelebil se na židli a své dlouhé nohy natáhl pod stůl. Čekal, až přístroj naskočí. Myší pak najel na její e-mailový program. Schránka se otevřela. Měla novou poštu. Sakra, dostala mail. Ze Střediska pro kontrolu nemocí. Co jí jenom můžou psát? Kliknul na ikonku s nadějí, že se zpráva otevře. Objevila se výzva k zadání hesla. Všechny její maily z SPKN byly chráněny heslem.

Proč?

Studoval pozorně adresu, ze které pošta přišla – scottd @ cdagency. Tenhle muž si psal se Scullyovou téměř denně. Proč? Kdo je to, že jí posílá zašifrované maily?

Kolega? Milenec? Ať to byl kdokoliv, Mulder ho chtěl poznat.

Vytáhl z tašky brýle, aby si mohl přečíst údaje blikající na monitoru. V poslední době mu oči tolik nesloužily. Podepsaly se na nich probdělé noci před počítačovou nebo televizní obrazovkou ve snaze zahnat dlouhou chvíli a zmírnit osamělost, kterou v něm vyvolávalo pomyšlení na ni.

Vrátil se k přijaté zprávě a četl si poněkud nezvyklé šifry. Ať používala jakýkoliv program, neznal ho. Nebyl žádný hacker, ale věděl dost na to, aby to pochopil. Hrál si s myšlenkou pokusit se uhádnout její heslo, ale nakonec to zavrhl. Některé programy jsou schopny veškerá data zničit, pokud by zadal špatné slovo. To by z něj udělalo více než nezdvořilého hosta.

Začal věřit tomu, že i ta zpráva v počítači je jako on.

Pouhá návštěva.

Když Mulder později sešel po schodišti dolů, uviděl, že jedno křídlo francouzského okna je otevřené. Seděla venku u stolu a pekla něco, co, jak doufal, mohla být jejich večeře. Vonělo to krásně. Steaky marinované v něčem sladkém a kořeněném. Zastavil se ve dveřích a pozoroval ji. Na jejím horním rtu se leskla krůpěj sladké marinády. Tváře měla zčervenalé teplem sálajícím z grilu. Zavřela jeho víko a natáhla se k zábradlí, kam si odstavila skleničku s vínem. Napila se a zahleděla se na obzor. Pozorovala plachetnice brázdící oceán. Její ústa se pohybovala, jakoby testovala kvalitu nápoje a výhledu zároveň. Pohrávala si se skleničkou v ruce a zadumaně ťukala na sklo prstem. O něčem přemýšlela.

Mulder potichu vstoupil na terasu. Snad ten znovuseznamovací rituál nebude trvat dlouho.

Otočila se na něj a zářivě se usmála.

„Muldere, pojď sem. Tuhle plachetnici bys měl vidět.“

Zahleděl se jí přes rameno na loď, kterou mu ukazovala nataženou paží. Její vlasy svěže voněly. Pohladily jeho tvář jako hedvábí.

„Máš hlad?“ odtáhla se od něj a vrátila se ke grilu.

„Že se ptáš…“ odpověděl.

Zatímco večeřeli, pozorně si ho prohlížela. Osprchoval se a oholil, oblékl si nové džíny a zelené tričko. Věnovala mu dlouhý obdivný pohled. Její oči klouzaly po jeho pažích. Byly tak silné a schopné. Mulder nebyl krasavec v pravém slova smyslu. Měl protáhlou tvář, příliš vysoké čelo a jeho nos… dobrá… ani se ho nesnažila uspokojivě popsat. Ale nesmírně ji vzrušoval.

Fyzická přitažlivost přišla téměř okamžitě a bezprostředně, ovšem zamilovat se do něj jí trvalo delší dobu. Bylo snadné obdivovat jeho soudržnost a oddané přátelství, ovšem láska k němu se rodila postupně po celá léta. Scullyová nebyla typem ženy, která se nechá snadno poblouznit, která podlehne citům, aniž by se s nimi vypořádala nejprve ve své mysli. Celá léta ji uspokojovaly jen ty intelektuální souboje mezi nimi, důvěra a uvolnění, příležitostné doteky. Neočekávala víc, ani ve víc nedoufala.

Vznešenost jejích citů se zhroutila v den, kdy do jejího života vstoupila Diana Fowleyová. Žárlivost a touha mít Muldera jen a jen pro sebe ji zcela ochromila. Ovládala ji. Ničila. Donutila ji žádat víc, ale znemožňovala jí cokoliv říct nebo udělat. A teď, po roce, mezi nimi stála ještě další překážka. Rozhodnutí, které učinila na základě špatného vyhodnocení celé situace a ztráty důvěry. Poslání, které Mulder určitě snadno nepřijme.

„O čem přemýšlíš?“ ptal se, když zpozoroval, jak si ho prohlíží.

„O tobě“ odpověděla tiše.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylý text si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 28.9.2008 v 0:00 v kategorii Povídky.