Kult X

Nestihla jsem předpremiéru. Kvůli praxi. Samozřejmě jsem si ji mohla naplánovat jinak, ale upřímně, s předpremiérou jsem příliš nepočítala. Příště budu moudřejší. A tak jsem se rozhodla, že si tu ztrátu vynahradím aspoň několikerým shlédnutím filmu, na který jsem čekala deset let a hlavně posledního tři čtvrtě roku, přičemž někdy od května jsem nedočkavostí lezla po zdi a zvažovala, že si nad postel začnu dělat čárky ne po dnech, ale po minutách. Uvěřila jsem celkem pětkrát.

Poprvé a podruhé – 24.7.2008

A je to tady. Den D, respektive den P. P jako premiéra. V olomouckém Cinestaru dnes začínají dávat Akta X, druhý film s podtitulem Chci uvěřit.  Původně jsem měla jít sama, což mi nedělá potíže, ale nakonec jsme se shodly s Katkou (haci), která měla jít s přítelem, že bude mnohem lepší, když půjdeme spolu. Jako pravé a nefalšované x-philerky si to přeci jen užijeme víc. A hlavně budeme moct hned probrat dojmy. Těším se jako dítě na bonbón. Nemyslím na nic jiného, na dětském oddělení zapomínám fonendoskop a při zkoušení u vizity musím ostatním připadat jak z jiného světa. Nakonec se radši zašiju na vyšetřovně a zapnu počítač. Poslední návštěva Kultu, než přijde TA chvíle. Z monitoru na mě mrká Michalova sáhodlouhá recenze. Odolávám pokušení se do ní začíst. Ne, neudělám to…Udělám. Stejně jsou prý spoilery zřetelně označené, tak co. Jeden řádek, druhý, třetí…Co to kruci…? Před očima se mi objevují informace, které nechci znát. Rychle opouštím stránku. Tolik k označeným spoilerům. Zbytek služby strávím raději čtením povídek.

Po cestě z nemocnice mi přichází sms se záhadným dotazem – Jak jseš odvážná? Je to Katka. Mám malé tušení, k čemu tahle otázka směřuje. Opatrně odmítám návrh, že se stylově převlékneme za agenty FBI, včetně nezbytných visaček. Jsem pro každou špatnost, ale vzhledem k tomu, že takhle nadšené budeme v prostorách Olomouc City nejspíš jen my dvě, obávám se, abychom místo do kinosálu nebyly transportovány na uzavřené oddělení olomoucké psychiatrické kliniky. Katku ujišťuju, že kdyby nás bylo víc, neměla bych s kostýmem problém. Naštěstí můj nedostatek exhibicionismu přijímá s nadhledem.

Ve čtyři vyjíždíme z Prostějova. Do Olomouce to máme autem asi půl hodiny a film začíná ve čtvrt na sedm, ale ani jedna z nás není ochotná riskovat, že se něco zvrtne a my skončíme na půli cesty v šest večer. Do Olomouce přijíždíme kolem půl páté a naše první kroky neomylně směřují k pokladnám Cinestaru. Rozhlížíme se. Pátráme po plakátu oznamujícím, že právě tady nás čeká završení cesty. Nic. Nic. Vůbec nic. Na stěnách visí obří plakáty k Báthory, Mumii, Letopisům Narnie a dalším letním trhákům, ale naše zbožňovaná Akta X nikde. Nepanikařím, vytáčí mě to. Beru to jako naprostou ignoraci a nedostatek úcty. Katka si dělá legraci, že to takhle nejde a že budeme muset jinam. Nakonec ale zpozoruje malou nástěnku a na ní známé tváře. Výborně. Prohlížíme si dvakrát tři stejné plakáty. Pořád mám vedení Cinestaru za bandu ignorantů. Ale jsem ochotná přivřít oko. Mám dnes dobrou náladu.

Do začátku filmu pořád zbývá něco přes hodinu. Poté, co způsobím trochu zmatků při objednávce (no co, tak nejsem úplně ve své kůži), se usadíme v kavárně naproti kina. Probíráme povídky a vztah Muldera a Scullyové a shodujeme se na tom, že Gillian je mnohem rajcovnější než David a žádná z nás, ač jsme obě heterosexuálního zaměření, by ji za Davida nevyměnila. Doufám, že nás nikdo neposlouchá. Záhadným způsobem se dostáváme k teorii jazyka, coby nejsilnějšího svalu v lidském těle. Debatu ukončuji po Katčině prohlášení, že ji to trošičku vzrušuje.

18:00. Je čas. Opouštíme pohodlná křesílka kavárny a míříme k pokladně. Vyzvedáváme si dva rezervované lístky a s trofejí vstupujeme ke kinosálům. Po červeném koberci, na kterém si osobně nikdy nepřipadám jako celebrita, přicházíme k našemu sálu. A po cestě, světe div se, míjíme velký plakát Akt X. Je to ten, kterému pracovně říkám plastikový, ale nevadí. Odpouštím vedení kina.

Film samozřejmě začíná pozdě, předchází mu několik nezajímavých upoutávek, během kterých mi v útrobách zmizí mé milované sýrové nachos. Aspoň nebudu chřoupat do filmu. Sál je sice poloprázdný, ale určitě se najde někdo, kdo zvládne rušit místo mě, ať už šustěním pytlíku s brambůrky, nebo srkáním coly z kelímku.

Najednou se ozve typická melodie. Mám pocit, že se rozbrečím. Vážně začínám být případ pro psychiatra. Vmáčknu se do sedadla a skoro nedýchám. Ze vší té zimy na plátně mi běhá mráz po zádech. Poznávám známé scény z trailerů, blonďatou agentku, černou helikoptéru nad zasněženou plání, Dakotu Whitneyovou, Drummyho vykřikujícího „Look left, look right!“ i otce Joea a jeho „It´s here!“. Záběr na oddělenou lidskou paži a pak se scéna přesouvá do jakési zasedací místnosti s velkou televizní obrazovkou. Vypadá to, že tématem probíhající videokonference je nějaký pacient. V tu chvíli kamera zabere postavu stojící k ní zády. Je to žena. Dlouhé zrzavé vlasy má stažené do ledabylého culíku. Kamera kolem ní zakrouží a podívá se jí do tváře. „Scully. Dana Scully.“ Ach, bože, právě jsem se rozplynula v loužičku cukru a začínám se vpíjet do červeného polstrování sedadla. Chce se mi radostí křičet. Ptám se Katky, jestli jsme neměly křičet. Nevnímám její odpověď, ale vím, že není kladná. Dává mi to vypít za ty kostýmy. Čekám, až se objeví Mulder. A nemusím čekat dlouho. Ve chvíli, kdy se tmavovlasý muž sedící do té doby, stejně jako předtím jeho partnerka, zády ke kameře, otočí, ozve se pár překvapených zalapání po dechu a několikeré uchechtnutí. Lidé jsou tady málo vokální. I přesto, že Mulderovi trosečnický vzhled příliš nesluší, jsem v sedmém nebi, že ho vidím. Znovu Katce zopakuju návrh, abychom se hlasově projevily. A znovu se setkám s nepochopením. Ty kostýmy ji musí pěkně žrát. Ale ne, není naštvaná, jen prostě nesdílí mou touhu podělit se o své nadšení s okolím.

Film ubíhá rychle. Minuty, které ještě odpoledne dozajista trvaly aspoň hodinu, se teď zdají být kratší než vteřiny. Sedím jak přimrazená. Doslova. Scény, které nejsou mrazivé dějem, jsou mrazivé prostředím. Mladá žena je pluhem vytlačena ze silnice, naráží do stohu slámy, následně je řidičem pluhu vytažena okýnkem ven, zabalena do černého igelitu a…střih. Scullyová v posteli. Vzpomenu si, že David v jednom rozhovoru říkal, že ve filmu bude kůže. Jeho a Gillianina. Přitrouble se usmívám v očekávání věcí příštích. Nemravný návrh, dojemně vtipný rozhovor, letmý polibek a ano, věc, kterou jsem zatím čítala jen v povídkách – hihňající se Scullyová. No, to teda nebylo moc kůže, napadá mě. Vzápětí mi to vynahrazuje David alias Mulder stojící polonahý v koupelně, chystajíc se odstranit ze své mužné tváře škrábající upomínku na opičí původ člověka. Pořád se přitrouble usmívám. A minuty běží. Nedívám se na hodinky, ale cítím to. Mezitím na plátně proběhne neurochirurgický výkon, zazní čeština, což se u diváků setkává s udiveným pobavením, a jsme svědky bolestného rozhovoru mezi našimi dvěma ex-agenty. Jsem v šoku. No oni se snad po těch letech rozejdou, nebo co. Napnutá jak struna pozoruju, co se bude dít dál. Ne, nerozejdou se. Scullyová konečně celému filmovému světu přiznává, že Muldera miluje a mé shipperské srdce se tetelí blahem. Prohlášení následují činy, když není Mulder k nalezení. Věta „Then let me talk to somebody there with some balls who can.“ Ohlašuje cameo další oblíbené postavy. Naposledy se Katky ptám, zda by nebylo vhodné zaječet, a dostává se mi odpovědi „Když začneš, přidám se.“ Nezačnu. Ne nahlas. A tak i příchod Waltera Skinnera je provázen tichem v sále. To ovšem nic nemění na faktu, že objevit se tam ještě Střelci, udělám si ostudu. Skinda je borec. Mám chuť plesknout toho chlapa, co chrápe v řadě před námi jako když se kácí les.

Konec filmu proběhne v rychlém tempu. Málem vyprsknu smíchy při scéně, kdy Skinner hrozí modernímu doktoru Frankensteinovi zbraní a do toho vbíhá Scullyová s tím, že Mulder potřebuje tekutiny a teplé oblečení. Holt každý má jiné priority. Ve chvíli, kdy Skinner zahřívá prochladlého Muldera, mi v hlavě vyskakuje velmi podobná scéna z prvního filmu, kde se role živé ohřívací lahve zhostila Scullyová. Začíná se stávat tradicí, že Muldera někdo zahřívá. Kdo to asi bude ve třetím filmu? Na pohlaví je to zatím 1:1. Netroufám si hádat.

Na závěr očekávaný polibek doprovázený Katčiným „No, to toho teda vidíme.“, když téměř celé plátno zabere Mulderova hlava, a následně slovy „Hele, jazyk!“, když se kamera konečně přestěhuje na druhou stranu a zpřehlední onen intimní moment. To bylo miloučké. Ještě se stačím pohoršit nad skutečností, že Scullyová neví, že si nemůže rukama ve sterilních rukavicích zavazovat roušku, a jsou tady titulky. Sál se začíná vyprazdňovat a my odcházíme taky. Nevíme, o co přicházíme.

Slova jsou zbytečná. Nadšení nám sálá z každého póru. „Jdeme ještě jednou?“ vypadne ze mě. Katka se na mě dívá tak, že nemám ponětí, jestli řekne ano, nebo jestli bych se měla tvářit, že to byl vtip. Naštěstí se tvářit nemusím. Katka je pro. Do začátku promítání zbývá asi čtvrt hodiny. Nezbytná návštěva toalet a pak rychle pro lístky. Ajaj, u pokladny sedí stejný mladík, který nám prodával vstupenky poprvé. Bude si myslet, že jsme magoři. Platí Katka a já mezitím píšu domů zprávu, že se zdržím. Nezmíním se, že si dáváme filmové repete. Mamka by mě vydědila.

Ani tentokrát sál nepraská ve švech. Sedíme na kraji, před námi je ulička a Katka si pochvaluje, že má víc místa na své asi dvoumetrové nohy.

Následujících 105 minut proběhne stejně, jako poprvé, s tím rozdílem, že si míň všímám titulků (stejně nesedí, jaké překvapení) a víc hudby. Opět se hlasově neprojevíme, nicméně diskutujeme o poznání živěji, než poprvé. Pozorněji si všimnu jmen v Mulderově mobilu, jejichž povědomost mě zasáhla už při prvním shlédnutí. Současně s koncem příběhu se v sále objeví i uvaděč. Nervózně podupává těsně vedle nás. Vstáváme a odcházíme. A pořád nevíme, o co přicházíme.

Cesta domů je plná dojmů a emocí. I když to vypadá, že jen z mé strany, protože se mi zdá, že mluvím jen já. Potřebuju to ze sebe dostat, ale v hlavě mám tolik myšlenek, že nejsem schopná je seřadit. Katka mě zaveze skoro až domů. Loučíme se a já se nemůžu dočkat, až se na fóru připojím k těm, co už film viděli, a obohatím sekci Druhý film o svůj duchaplný příspěvek. Konečně si přečtu Michalovu recenzi a…nestačím valit oči. Úspěšně jsem propásla titulkový bonus i Chrise Cartera, otce seriálu, respektive filmu. Beru to jako znamení. Budu muset jít znovu. Nedá se nic dělat. Jinak neuvěřím.

Potřetí – 5.8.2008

Volala mi kamarádka ze školy. Je v Olomouci a jestli prý se nechci sejít. Samozřejmě, že chci. Jednak ji chci vidět a jednak větřím příležitost. Na pojem Olomouc a s ním spojenou představu Cinestaru reaguju jako Pavlovovi psi na zvonek. Vím, že ona kamarádka, shodou okolností taky Katka, Akta X kdysi sledovala, takže předpokládám, že se nebude moc vzpírat. Beru telefon a informuju ji o svém plánu. Nevzpírá se. Ovšem absolutní nadšení vypadá trochu jinak. Nevzdávám se. Považuju za svou x-philerskou povinnost představit druhý film co nejširšímu okolí.

Jelikož tohle setkání nebylo plánované, dorážím do Olomouce „jen“ hodinu před začátkem filmu. Probereme praxi, kterou jsme obě úspěšně ukončily, a ulehčíme peněženkám při výprodeji v Terranově, na který jsme narazily možná náhodou, možná řízením osudu. S taškami v rukách se dostáváme do kina přesně tak akorát, abychom si rychle koupily lístky a vběhly do sálu. Nepřekvapuje mě minimální účast. Kromě nás tam sedí ještě asi 5 lidí. Teprve teď se mě Katka ptá, kolikrát že jsem film už viděla. Odpovídám, že zatím dvakrát, ale že ho musím určitě vidět aspoň pětkrát. Dozvídám se, že to chápe, ale nechápe, proč ho musí vidět i ona, načež se jí dostává odpovědi, že proto, že je moje kamarádka. Usmívá se. Mám podezření, že si o mně nemyslí nic pěkného, ale je mi to jedno. Jsem si jistá, že změní názor.

Film bohužel netrvá déle než posledně a ani čas se nerozhodl plynout pomaleji. Ve tmě sálu se postupně uchechtnu nad tužkami zapíchnutými ve stropě Mulderovy „skrýše“ a aktovskou znělkou provázející záběr na obraz George Bushe. Pokaždé následuje Katčin nechápavý pohled. Tyhle malé věci jí nedocházejí. Přemýšlím, jestli jí to pak vysvětlím. Asi počkám, jestli se zeptá. Zjišťuju, že už se ani moc nesoustředím na děj. Vnímám spíš hudbu a detaily, které mi unikly během prvního a druhého shlédnutí. Dokonce registruju i agentku míjející Muldera na chodbě FBI. Samantha! Že by? Vypadá tak. Tmavovlasá, okatá. S Mulderem se na sebe divně dívají. Budu se muset zeptat na fóru.

Čas od času mrknu na Katku, abych zjistila, jak moc si film užívá. Na tváři má neutrální výraz, ale vypadá, že se přeci jen soustředí. A najednou vytáhne mobil. No to snad ne! To si dělá legraci! Jak může v takové chvíli psát sms? Ne že by se zrovna na plátně odehrávalo něco extra úžasného (kromě filmu jako takového, který je samozřejmě celý úžasný), ale i tak. Zvažuju, že ji aspoň dloubnu do žeber, ale pak si to rozmyslím. Sama se připravuje o zážitek. Já se musím koncentrovat na Chrise Cartera, o jehož přítomnosti ve filmu vím jen tolik, že se objeví kdesi na nemocniční chodbě a v rukách svírá urnu s popelem svého mrtvého psa, či co. Každý záběr na sterilní koridor mě tudíž pozdvihuje na vyšší úroveň soustředěnosti. Mé úsilí je nakonec odměněno pohledem na bělovlasého muže sedícího se skloněnou hlavou na židli a třímajícího cosi, co mi připomíná keramické stínítko lampy. Neodolám a Katku, která mezitím odložila mobil, na něj upozorním. Nečekám bouřlivou reakci, ale Katka překvapí. „Fakt? To je on, jo?“ zaslechnu. Těší mě, že jeví aspoň takový zájem. Ačkoliv si nejsem jistá, jestli to nedělá proto, že se cítí provinile kvůli tomu mobilu.

Film se chýlí ke konci, Scullyová zahajuje operaci malého chlapce a na plátně se objevují titulky. Rozsvítí se světla a těch pár jedinců v sále se začne zvedat. Katku nevyjímaje. „Kam jdeš?“ dotazuju se šokovaně. Ona si stejně šokovaně sedá zpátky do křesla. „Dyť už je konec,“ tváří se zmateně. „To teda není,“ opravuju ji. Vysvětluju jí, že na konci titulků je bonus, který jsem prve propásla a který prostě nutně musím vidět. Rezignovaně vzdychne a zaboří se do křesla. Zůstáváme v sále samy. Podupávám si nohou do rytmu písničky Broken a rozjařeně čekám na Chrisovo Eastern Egg. Jsem napnutá a připadám si trochu směšně. Je to jak minuta před zkouškou. Konečně se kamera dostává do toho správného úhlu, zabírá hladinu vody a v dálce se začíná rýsovat obrys jakési loďky. Předpokládám, že je to ono. A…ano! Mulder v kraťasách pádluje, říkám si, kde asi nechal své legendární červené Speedo, a Scullyová sedí na kraji jen v bikinách a bílé halence. Kamera se vzdaluje a oba mávají do objektivu. Nemám slov. To je táááák krááááásnýýýýýý. Opět se měním v rozněžnělý uzlíček. Takový pozitivní konec. Málem mi vyhrkly do očí slzy. Když je po všem, oznámím Katce, že teď už můžeme jít.

„Tak co? Dobrý?“ ptám se, když vycházíme z kina. Zní to, jako bych ji tam vevnitř musela křísit. Její odpověď mě překvapí. Prý se jí to líbilo, sice ze začátku pochybovala a moc se jí na film ani nechtělo, ale vy výsledku prý je spokojená. Aspoň něco. Kdyby byla úplně znechucená, nejspíš by to zkazilo náladu i mně. Po cestě na nádraží se mě ještě ptá na Williama. Snažím se jí to vysvětlit co nejméně komplikovaně. Očividně ji mé vysvětlení uspokojilo, protože pokyvuje hlavou a dokonce vypadá, že by ji toto téma mohla zajímat i hlouběji. Když bude hodná, uděláme si někdy víkend s devátou sérií. Z téhle myšlenky následně činím prohlášení a Katka se směje jako pomatená. Tak teď nechápu já.

Než se na nádraží definitivně rozdělíme a nasedneme do různých vlaků, ještě ji upozorním, aby řekla o svém dnešním zážitku všem svým příbuzným a kamarádům, protože potřebujeme vydělat na další film. Slibuje, že to určitě rozhlásí. No, nevím, ale chci věřit.

Počtvrté – 9.8.2008

Dnes mě čeká třetí repríza, tedy čtvrté shlédnutí, klenotu jménem Akta X: Chci uvěřit. Hodně jsem přemýšlela, jestli mám jít. Ne že by se mi nechtělo, ale nerada bych si film okoukala. Na druhou stranu ho konečně začali dávat i u nás v Prostějově a idea toho, že se nebudu muset trmácet vlakem, nebo autobusem do Olomouce, je více než přitažlivá. Váhám. Mé dilema řeší přibývající komentáře na fóru. Zjišťuju, že jsem si ani při jednom z předchozích shlédnutí nevšimla Gillianiny dcery Piper. To je dostatečná motivace. Přemýšlím, koho zneužiju tentokrát. Mám totiž velice reálné obavy, že kino nebude našlapané k prasknutí a nerada bych tam byla jediná. Do rány mi přichází kamarád, pro kterého Akta X taky nejsou pojmem úplně neznámým. Ovšem i jeho informovanost je spíše základní. Domlouváme se, kde se sejdeme. Chudák netuší, čeho se stal obětí. Brzy se to dozví.

Je čtvrt na sedm, což znamená, že máme ještě čtvrt hodiny čas. Stojíme s Martinem před kinem a on si se zájmem prohlíží plakáty v prosklených vitrínách. Bavíme se o všem možném, hlavně o filmech. Nechci ho vyděsit hned ze začátku, takže se držím a Akta příliš nezmiňuju. Až do chvíle, než se mě zeptá, jestli se těším, když jsem na film tak dlouho čekala. Musím s pravdou ven. Samozřejmě, že se těším, ale premiérové chvění už mě přešlo. Dozvídá se, že tohle je pro mě počtvrté. Sleduju, jak mu klesá čelist. Pak převrátí oči a zasměje se. Nechápe. Mám pocit, že už jsem ho šetřila dost dlouho a vysypu na něj minimálně polovinu emocí nastřádaných od 24.července. Překvapivě nebere nohy na ramena a nesnaží se ode mě utéct do bezpečné vzdálenosti. Právě naopak. Začíná se zajímat. Ne o film, ale o seriál. Bohužel nemám dost času na to, abych mu ho aspoň trochu shrnula, takže mu jen nastíním anabázi s Williamem a přesuneme se do chladných útrob našeho podzemního kina. Následují nás ještě tři další lidé.

Další nechápavý pohled následuje ve chvíli, kdy z kabelky vytáhnu tři lízátka. Vysvětlím mu, že do kina jen velice výjimečně chodím bez lízátka, protože mám při sledování vždycky nutkavou potřebu mít něco v puse. Ignoruju jeho významně zdvižené obočí a v duchu se fackuju za tuhle přiblblou formulaci. Naštěstí nejeví tendence mou myšlenku dále rozvíjet. Navíc zhasnou světla, takže ho umlčí mé „A teď už pšššt.“

Mé pocity z dění na plátně jsou zhruba stejné, jako před několika dny. Znovu se usmívám u tužek ve stropě a obrazu George Bushe, rozplývám se při postelové scéně a nechápavě kroutím hlavou u rozhovoru Muldera a Scullyové mezi skříňkami v nemocniční šatně. Stejně tak zažívám záchvaty extrémní ostražitosti. Tentokrát ovšem s cílem zahlédnout ne Chrise Cartera, na kterého samozřejmě nesmím zapomenout Martina upozornit, ale Piper. Podle všeho se má mihnout s aktovkou kdesi na schodech. Oči mi lezou z důlků, nesmím ji propást. Jo! Myslím, že jsem ji zahlédla. Ještěže jsem nemrkla. Divím se, jak někdo mohl poznat, že je to ona, aniž by si film pouštěl doma na DVD krokovačem. Nicméně cítím uspokojení nad tím, že jsem ji zahlédla. Mé soustředění polevuje. A jen chvíli poté se mi zdá, že vidím Piper znovu. Tentokrát stojí na schodech a Scullyová ji míjí s telefonem u ucha. Páni! Jsem fakt dobrá.

Občas se k Martinovi nahnu a sdělím mu nějakou drobnost, upozorním ho na Chrise, jak jsem si slíbila, a všimnu si, že nejen mé prožitky jsou počtvrté podobné, jako potřetí. I Martin totiž vytahuje mobil a něco ťuká do klávesnice. Jsem pohoršená. Tady snad nikdo nemá úctu k filmovému umění.

Ještě než film dospěje k poslední scéně, varuju Martina, aby se ani neopovážil zvednout, až se objeví titulky. Dotaz „Proč?“ je nasnadě. S očima zapíchnutýma do plátna mu objasním koncept titulkového Eastern Egg. Přikývne. Doufám, že nepřestanou promítat, až se lidé začnou zvedat. Už jsem to tady zažila několikrát a pokud by se to mělo opakovat, jsem ochotná jít přiškrtit promítače. Naštěstí není nutné, aby mé sadistické choutky vypluly na povrch. Titulky běží a Martin čeká, až přestanu slintat nad „tím přídavkem“, jak nazval jednu z mých nejoblíbenějších scén.

Ani u Martina se nedějí extatické výbuchy nadšení, ale vypadá spokojeně. Venku se mě ještě zeptá, jak je možné, aby někomu přišili hlavu k úplně cizímu tělu. Ráda bych mu to vysvětlila, nicméně jsem nucena mu odpovědět, že mu mohu jen těžko vysvětlit něco, co sama dost dobře nechápu. Z hlediska současné medicíny to rozhodně možné není, ale přemýšlet o tom by muselo nutně celý film degradovat, takže to nedělám. Martinovi zjevně tahle odpověď stačí. Dál už Akta X nerozebíráme. Snaží se mě ještě přesvědčit, abych s ním šla na kafe, ale mám ještě nějaké povinnosti, takže se domluvíme, že kafe si dáme někdy příště. Doprovodí mě domů. Zajímalo by mě, jestli věří.

Popáté – 19.8.2008

Den našeho x-philerského minisrazíku. Těsně po premiéře druhého filmu jsme se s  Katkou (haci), Zdenkou (XGirl) a Peťou (petrazelva) rozhodly, že se sejdeme v Olomouci a užijeme si jedno promítání společně. Samozřejmě jsme plánovaly akci rozšířit o nějaké to posezení v kavárně, případně na jiném místě, kde bychom v klidu a v pohodlí mohly rozebrat cokoliv, co nás napadne. Záhy jsme se shodly na datu, přesný čas byl jen otázkou několika zpráv. Měly jsme se sejít v jednu hodinu před Cinestarem, s tím, že Katka, řidička, vyzvedne nejdřív mě a potom Peťu a dorazíme za Zdenkou. Film sice začíná až ve čtyři, ale Zdenka pak bude muset jet domů, takže jsme domluvily, že kavárnu šoupneme před kino. I tentokrát padl návrh převléknout se do kostýmů a i tentokrát jsem si nebyla úplně jistá , že je to dobrý nápad. Možná jsem holkám zkazila dokonalý zážitek, ale nakonec se kostýmy přeci jen nekonaly.

Je poledne a já stojím na určeném místě a vyhlížím červený Opel. Dál už hodinky nekontroluju, takže když nastoupím do auta, které zastavilo u chodníku, nechápu, proč se Katka omlouvá za pozdní příjezd. Přes poledne je doprava plynulá, takže se rychle ocitáme za Prostějovem, na cestě do Olšan, kde na nás bude čekat Peťa. Probíráme sklerózu a schopnost věcí záhadně mizet či se kazit bez přispění lidského faktoru. Téma navozené Katčinou zmínkou o tom, že vymazala e-mail, který vůbec vymazat nechtěla, aniž by vlastně cokoliv udělala. Záhada. Jsou věci mezi nebem a zemí. Shodujeme se na tom, že lidský faktor je nejporuchovější součástkou a že chyba je vždy mezi židlí a monitorem. Než dojedeme do Olšan, diskuze se stočí k mým kontaktním čočkám. Na Katčin dotaz, zda chápu její otázku, proč si nenechám udělat čočky „na míru“, odpovídám, že nechápu, a rozhovor se na chvíli přeruší, protože zastavujeme, abychom přibraly novou členku olomouckého XF týmu – Peťu. Nasedá do auta, zdravíme se a pokračujeme v problematice kontaktních čoček ještě asi pět minut. Následně se Petře omlouvám, že jsme to musely dokončit. Nevadí jí to.

Jsme kousek od Olomouce, když Katka najednou zastavuje na okraji cesty. Ptám se, co se děje. Neodpovídá. Chvíli kouká na displej mobilu a pak nám oznámí, že Zdenka si zlomila při trhání švestek prst a je v nemocnici. Požádá mě, abych Zdence napsala něco veselého a povzbudivého a pokračujeme v jízdě. Píšu tedy, že doufáme, že ji to moc nebolí a že ji ošetřuje nějaký fešný lékař. Za několik minut dostávám odpověď, že ji ještě neošetřuje nikdo, že pořád sedí v čekárně. Na sraz prý nedorazí, ale na film ano. Jsme z toho smutné, ale lepší, než kdyby nedorazila vůbec.

Parkujeme těsně vedle budovy Olomouc City a vydáváme se hledat vhodnou kavárnu. O jedné vím, ale jsem zvědavá, jestli nenajdeme ještě nějakou lepší. Projdeme přízemí a zjišťujeme, že nenajdeme. Zamíříme proto do kavárny naproti pokladen kina, se kterou jsme se s Katkou obeznámily už před premiérou. Tentokrát se to snad obejde bez zmatků. Holky si objednávají shake a já zmrzlinový pohár. Usadíme se do pohodlných křesel. Chvíli skáčeme z tématu na téma, načež volně přecházím ke svým zážitkům z uzavřeného oddělení psychiatrie, které jsem si užívala ne jako pacient, nýbrž jako medik. Ačkoliv by se našlo dost lidí, kteří by mi, aspoň v poslední době, věřili spíše tu první možnost.

Než se nadějeme, jsou skoro čtyři hodiny, čili čas vyrazit pro lístky. Doufám, že v sále budeme samy, protože plánuju konečně se hlasově projevit. Vzhledem k tomu, že i při prvních promítáních byla účast mizivá, nepředpokládám, že při tom předposledním by se cokoliv pohnulo směrem k lepšímu. Vcházíme do kinosálu s nadějí. V jedné z horních řad sedí dva lidé. Mé odhodlání poněkud ztrácí na intenzitě. Než se setmí, dorazí ještě dva kluci, kterým nemůže být víc než dvanáct. Takže z jekotu zřejmě nic nebude. Jsem trochu zklamaná. Budu tedy aspoň nahlas komentovat, s kterýmžto odhodláním okamžitě seznamuju Katku a Peťu. Souhlasí. Zdenka zatím nedorazila, takže beru mobil a zkouším jí volat. Nebere to. Asi po deseti minutách mi přichází sms se skličující zprávou, že dorazit nestihne. Je to škoda, těšily jsme se a zážitek nebude kompletní.

Relativně rychle se prokoušeme sérií vesměs nudných upoutávek na několik chystaných filmů. Zaujme mě, už poněkolikáté, akorát Wall-I. A už se ozývá hvízdavý motiv a nad zasněženou krajinou se objevuje bílý kotouč měsíce. Prohlašuju, že Whitneyová vypadá jak babochlap. Zatím se moc nekomentuje, ale postupně holky upozorňuju na některé „chyby“, o kterých jsem se dozvěděla z různých serverů. Kupříkladu na fakt, že točící se vrtule helikoptéry na střeše budovy FBI má překvapivě nulový efekt na účesy Muldera a Scullyové. První výbuch smíchu přichází při záběru na Bushův obraz, to se dalo čekat. Přichází chvíle maximálního soustředění. Snažíme se zahlédnout hrbolek na šíji supervojandy. Ani jedné se to nedaří. Nedržíme se zpátky, nesnažíme se šeptat. Dění na plátně rozebíráme, jako bychom byly v sále samy. Očividně to nikomu nevadí. Nevěřícně kroutíme hlavou nad chováním Scullyové, která jedná, jako kdyby Muldera neznala, shodujeme se, že auto vytlačené ze silnice nárazem pluhu by mělo určitě mít na bočních dveřích aspoň šrám, rozčiluju se, když Whitneyová sáhne na Muldera a okamžitě rozvíjím myšlenku, jak by to asi vypadalo, kdyby se tam přímo na sněhu poprala se Scullyovou. Scéna u nemocničních skříněk posiluje naše rozhořčení a zmatení. Scullyová nám shodně začíná připadat dost s nervama v kýblu. Peťa se diví, že pes ve filmu má dvě hlavy. Prý si toho nikdy nevšimla. Katka si stěžuje, že ještě neviděla Piper. Nemůžeme to tak nechat, takže ve chvíli, kdy se dlouhovlasá dívka objeví, namíříme s Peťou prst na plátno a Katka je hned spokojenější.

Prakticky neexistuje scéna, u níž bychom se nesmály, nebavily, nebo neukazovaly na konkrétní detail. Smějeme se nahlas u scény, kdy Skinner tvrdí, že Muldera zná a ví, že by žádnou hloupost neudělal, jednohlasné „au“ se ozve při úderu Mulderovy hlavy o schod. Chudáček, bude ještě víc praštěný, než je. Napůl v bezvědomí se pokouší jednou rukou vytáhnout sekyru ze špalku. „Zkouší to popáté a vsadím se, že se mu to zas nepovede,“ otočím se na Katku. V jejím případě to sice zkouší teprve počtvrté, ale i tak se mnou souhlasí. Nemýlíme se. Holky konstatují, že to prostě dělá úplně špatně. Sleduju, jak Skinner balí Muldera do kabátu a rozvíjím svou zahřívací teorii. Je skoro konec a mně připadá, ž v kině nejsme ani půl hodiny. Ještě poukážu na poslední chybu – záměnu aut před domem Muldera a Scullyové – a konec. Objevují se titulky a všichni, kromě nás, odcházejí. Naopak vchází mladík – uvaděč a chystá se promítání ukončit, čímž si vyslouží tři hodně nepřátelské pohledy. Ptá se, jestli jsme přišly, nebo odcházíme, a my mu odpovídáme, že jsme na odchodu, ale že momentálně zůstáváme. Než dojde na scénu v loďce, stihneme se, s pomocí zastrašeného uvaděče, vyfotit v prázdném sále. A je po všem. Vím, že tohle bylo naposledy, co jsem druhý film viděla v kině. Nezbývá než čekat na DVD. Venku se ještě necháváme vyfotit s plakátem a je to definitivní. Třetí film musí být. Chceme uvěřit.

napsala Linda (nabaa)

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 25.8.2008 v 0:00 v kategorii Fandom, Shippers.