Kult X

autorka Phoenix24 | rating PG | spoiler odehrává se v mezidobí 6ti let, od konce Akt X, za předpokladu, že Mulder zmizel a nechal Scullyovou samotnou

4.6.2008, Quantico Academy

Přimhouřila jsem své namalované oči a vyfoukla cigaretový kouř. Další tupý student, patrně pravidelný čtenář nějakého braku, ve kterém FBI působí téměř nadpřirozeně. Nechápu, jak se mohl na Quantico Academy dostat. Jde to s námi z kopce. Řady elitních agentů notně prořídly, a nahradili je napomádovaní exoti s neurotickými blonďatými pipinkami v patách. Znechuceně jsem típla cigaretu a odložila jsem špičku na stůl. Student evidentně mé znechucení zaznamenal a povážlivě zbledl. Začal koktat. To mi ještě chybělo! Chlapeček se podělal. Trochu jsem ovládla svůj zachmuřený výraz a s lehce pozdvihnutým koutkem jsem ho povzbudila. No tak pokračuj, čudlo, ať to máme za sebou. Po další pětiminutovce nezábavného monologu jsem ho milostivě propustila. Vzdychla jsem. Jak jsem se tady vlastně ocitla? Studenti mi přezdívají Bestie, Blizzard nebo Irský vlkodav – zřejmě narážka na mou tetu Olive, Irku každým coulem. A zcela zaslouženě. Jsem mrcha, bestie, potvora. Vychutnávám si jejich slabost, jejich nejistotu, díky nim se cítím platná. Baví mě je provokovat, zkoušet a ano i ponižovat. Byla jsem vždycky taková? Ne, mohu odpovědět s čistým svědomím. Byla jsem jiná. Laskavá, milá, oddaná, milující. Ta doba je nenávratně pryč. Má duše je roztříštěná na milion kusů. Pták sestřelený v letu. A srdce? Říká se, že jsem první žijící dárce.

Ale zpátky – jak jsem se tady – v Quanticu a vlastně zpátky v FBI – ocitla?

Před šesti lety jsem pomohla uprchnout svému kolegovi z vojenského vězení, kde ho čekala jistá smrt za vraždu, kterou nespáchal. Spolu jsme uprchli do Nového Mexica, vzdala jsem se rodiny, syna, práce, kariéry, peněz, bezpečí, všeho lidského, jen pro něj. Byla jsem připravená o nás bojovat, o nás oba, o naší existenci. O pravdu, kterou tak urputně hledal a já s ním. Milovala jsem ho. Po útěku jsme spolu strávili jen jednu jedinou noc v motelu. Důvěřivě jsem usnula v jeho pevném náručí, které mě ukolíbalo do falešného bezpečí. O to bylo ranní pobuzení tvrdší a nepochopitelné. Byl pryč. Zmizel. Spolu s ním i můj řetízek s křížkem, který jsem stokrát darovala a pokaždé se mi vrátil nějakou cestou zpět na můj krk, kde tepal v jednom rytmu s mým srdcem. Propadla jsem zoufalství. Žádná zpráva, žádný náznak, ani slovo útěchy, povzbuzení, jen neuvěřitelná prázdnota. V ten den jsem jeho jméno vyslovila naposledy. Zradil. A jako zrádce pro mě přestal existovat. Zakroutil mi krkem. Zlomil mi křídla. Zlomil ve mně vlastně všechno dobré.

Vrátila jsem se s prosíkem do Washingtonu, kde se za mě postavil Skinner. Čestný chlap. Ne vždy takový v minulosti byl, ale já jsem minulost odstřihla a začala jsem žít budoucností a v této budoucnosti byl Skinner přítel, který mi pomohl očistit moje jméno a vrátit se ke své práci v FBI, respektive k přednášení na Quanticu. Na nic se mě neptal, nepátral a nesnažil se zlomit mé mlčení. Neřekl ani slovo na mé chování, které bylo a je příšerné. Veškeré stížnosti, které na mě chodily na ústředí, přímo na jeho stůl, jedním pohybem házel do koše. Někdy se mě zeptal, zda to či ono bylo z mého pohledu nezbytné, ale jeden jediný můj pohled ho umlčel. Nechtěl nic vědět, nechal mě, ať se se svou ztrátou vyrovnám po svém. A pokud k tomu patří šikana studentů a mé přehnané nároky, dobrá.  Zmizela jsem z Ústředí do Quantica, kde jsem si vytvořila své zázemí v laboratoři mezi sklem, kahanem a pitvami. Věnovala jsem se jen a jen své práci.

Občas se za mnou zastavil Doggett, aby se ujistil, jak se mi vede, ale odmítala jsem s ním komunikovat. Cítila jsem, že okolo mě stále krouží, snaží se prolomit mé bariéry, snaží se uvolnit tok mé řeči, ale veškerá snaha byla marná. Čas od času mi od něj přišel email s prostým vzkazem nebo žádostí o setkání, ale okamžitě jsem je bez odpovědi mazala. Uzavřela jsem se do sebe. Změnila vzhled.

Z malé nenápadné zrzky se stala žena vamp. Proměna to byla naprosto cílená. Nechala jsem si narůst vlasy, každý den jsem je úzkostlivě žehlila, aby jeden pramen perfektně zapadl do toho dalšího. Neexistovala pro mě jiná než rudá rtěnka a stala se mou každodenní společnicí. Bez umělých nehtů, krvavě nalakovaných jsem nevyšla z domu. Začala jsem kouřit. Nejdřív slimky, ale nakonec pro zdůraznění efektu, kterého jsem chtěla dosáhnout, jsem si pořídila luxusní špičku. Do očí se mi vloudil přezíravý chladný výraz. Svým zevnějškem jsem okolí okatě dávala najevo, že není radno si se mnou zahrávat. Svá předsevzetí jsem i plnila činy.

První koho jsem odradila, byla Monica. Svou pozitivní osobností a energií, která z ní tryskala, mi lezla dost na nervy. Ano, vděčila jsem jí za hodně, ale to byla minulost, a já jsem se rozhodla dobrovolně minulosti zbavit. Navíc mi svou prací, u které setrvala, stále připomínala jeho. Nedokázala jsem jí snést. Hodně se snažila, to jí lze přičíst k dobru. Denně za mnou do Quantica jezdila. Mluvila na mě, smála se, i přesto, že jsem nereagovala a byla jsem nepříjemná. Odsekávala jsem a mluvila jen na půl huby. Při každém odchodu na mě radostně pokřikovala, že se další den opět staví. Vždy jsem se nesouhlasně zamračila, ale nebrala to v potaz. Její nadšení se zdálo nekonečné. Zahltila mě takovým poryvem radosti a světla, že jsem jí prostě musela ublížit. Jedno odpoledne za mnou přišla na pitevnu a já jsem předvedla tu nejhorší dávku cynismu, které jsem byla schopná. Vmetla jsem jí do tváře všechno – Luka, Follmera, její adopci, Williama. Byla bílá jako stěna, beze slova se otočila a odešla. Věděla jsem, že tohle je prostě konec. Nakonec mi jí i bylo líto, ale ovládla jsem se.

Zbyli jen ti nejsilnější. Respektive zbyl. Skinner.  Věčně mlčící, bez přiblblých dotazů, posudků, jen se shovívavým pohledem. Myslím, že do mě viděl, ale neříkal nic, nic nekomentoval neměl snahu. A já to ocenila.  Pod Kershe jsem už nespadala a Folmera jsem potkávala na chodbách, při mých příležitostných návštěvách na Ústředí, jeho pohled byl plný chtíče a mojí odpovědí bylo opovržení. Nechtěla jsem nikoho, neměla jsem nikoho.

Vedla jsem celkem plochý citový život, který mi občasně nahrazovalo sledování naivních detektivních seriálů, u kterých jsem smíchy brečela. Občas se mi do mysli vloudila pochybnost, zda to skutečně bylo smíchy. Vyhýbala jsem se veškerým tématům, které by ve mně mohli vyvolat onu starou Sculllyovou. Drahocennou fotku mé dcery, jež jsem neměla možnost dostatečně poznat, a která se na světě ocitla náhodou, aby byla pokusným králíkem, jsem spálila. Veškeré vzpomínky na svého syna, kterého jsem měla s ním, byly naštěstí tak řídké, že jsem na něj málem zapomněla. Jeho obraz se vynořoval vždy v nejnevhodnější chvíli. V momentech mé slabosti, v alkoholovém opojení.

Doma jsem si vše zredukovala. Nakonec mi zbyla jen postel. Odlidštila jsem se parádně. Vedle postele byla nezbytná láhev vína nebo metaxy – slzy slunce nebo přesněji – moje slzy. Nevařila jsem. Stravovala jsem se po bufetech, naprosto nevhodně. Sousedé pro mě neexistovali a fungovalo to i opačně. Byla jsem neviditelná. Díky své zběhlosti v soudní patologii a schopnosti dobrat se i té nejnepravděpo­dobnější příčiny smrti, jsem dostala několik nabídek publikovat v odborných časopisech. Celkem ráda jsem je přijala a publikovala jsem. Párkrát za mnou přišlo několik maníků kvůli jeho dřívější proslulosti, a obraceli se na mě s prosbou o pomoc, ale ty zůstaly nevyslyšeny. Zatvrdila jsem se vůči všemu, co se týkalo, byť i vzdáleně, jeho.

Zkrátka stala jsem se karikaturou sama sebe. Stala jsem se hybridem čehosi, co bylo tak zrůdné, že jsem to nedokázala pojmenovat.

Ovšem má Nemesis na sebe sice dala dlouho čekat, nicméně jednoho dne se zjevila, respektive zjevil.

Naprosto neočekávaně. V momentu slabosti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

29.6.2008, Georgtown

Po dlouhém dni jsem se vracela domů. Unavená, naštvaná, zamračená, s jasnou předtuchou několika dalších stížností od studentů, které jsem dnes potopila a navrhla na vyloučení z akademie. Samozřejmě, že se vzpouzeli, ale moje nároky byly vysoké a jen skutečně nadaný student je mohl beze zbytku naplnit. Zbavit se plevele hned v zárodku. Pocítila jsem lehké uspokojení nad dobře vykonanou prací.

Vešla jsem do domu a zamířila si to rovnou ke schránkám. Ta moje byla plná a nepřehlédnutelná. Otevřela jsem dvířka a všechny obálky, letáky a další zbytečnosti se vyvalily na zem. Nervózně jsem típla cigaretu, zandala špičku do kabelky a sesbírala jsem to nadělení. Pomalu jsem se zvedala, když mě zarazilo něco znepokojivého. Něco, co se ozvalo jako hluboké bodnutí v hrudníku, zřejmě tam, kde jsem mívala srdce. Záblesk. Záblesk minulosti.

Na zemi, přímo pod mýma nohama ležel řetízek. Ne jen řetízek, ale přesně TEN řetízek s křížkem. Můj. Tedy ten co býval mým. Se zatajeným dechem jsem se pro něj zvedla, namotala jsem ho na prsty a nevěřícně jsem  proti světlu prohlížela. Kde se tady vzal? Byl tu snad on, nebo mi ho poslal? Je tady někde? Rozklepala se mi kolena. Honem jsem si zapálila, sbalila poštu a pospíchala domů.

Poté, co za mnou zapadli dveře, jsem hodila všechnu poštu na zem, klekla si a začala třídit. Byla jsem jako šílená. Vlasy se mi lepily na čelo, nestíhala jsem si odklepávat popel, takže mi nakonec oharek visel přímo z úst. Nakonec jsem našla to, co jsem hledala. Nenadepsanou obálku. Rozlepenou. Uvnitř byl jen lístek. Neodvážila jsem se ho přečíst. Udělalo se mi zle. Vlna úzkosti, paniky a strachu se mnou provalila jako tsunami. V tom šíleném záchvatu čehosi jsem běžela do ložnice, kde se nacházela má záchrana v těchto chvílích slabosti. Metaxa. Popadla jsem láhev za hrdlo a obrátila ji naučeným gestem do sebe. Nazlátlá tekutina mi zalívala vnitřnosti teplem, které nebylo nepodobné mateřskému. Svalila jsem se na zem  a usnula spánkem spravedlivě opilých.

Probrala jsem se v noci. Všude byla tma. Jen měsíční světlo prosvítalo žaluziemi dovnitř a na podlaze tvořilo zajímavé obrazce. Cynik jako já to ovšem nemohl ocenit. S pocitem na zvracení a pomalu jsem se zvedla a nemilosrdně jsem žaluzie zatáhla. Ještě svítící měsíc do toho, to tak, stačí řetízek. Ach bože. Vzpomněla jsem si na lístek, který jsem ani neměla odvahu přečíst. Došourala jsem se ke spojovacím dveřím do obýváku. Stála jsem nehnutě s hlavou opírající se o zárubně, s myslí na hony vzdálenou realitě. Zřejmě se ve mně ozýval člověk. Budu muset na sobě zapracovat.

Nevšimla jsem si stínu sedícího na zemi, a který mě evidentně celou dobu pozoroval. Nakonec promluvil. Hluboký hlas, tak známý a zároveň vzdálený, až jsem nadskočila.

,,Co jsi udělala Monice?"

Aha, tak o to tady jde. Ovládla jsem malé vnitřní pokušení mu skočit kolem krku a nahodila jsem svůj tak dobře nacvičený přezíravý výraz, jaký s oblibou používám na své studenty.

,,Co ti je do toho?! Pokud vím, šest let jsi se nezajímal o nic a o nikoho, tak co tak najednou?!" Vyjekla jsem vztekle a možná až příliš rychle, než bych bývala chtěla.

,,Nemáš pravdu." Jednoduchá, prostá odpověď. Přesně jeho styl. Pomalu jsem se začínala rozpomínat na ty jeho slovní kličky, které mi tak lezly na nervy a vzedmula se ve mně nová vlna vzteku.

,, Neznáš mě. Nevíš, co dělám. Nevíš jaký vedu život. Jdi pryč. Sám si zněj dobrovolně odešel, už pro tebe nemám místo." Mělo to znít povýšeněji, ale nějak se mi nepodařilo vyloudit ten správný tón.

Zhluboka se nadechl a začal.

,,Učíš na Quanticu. Jsi tam od rána do večera. Studenti tě nesnášejí, píšou na tebe hromady stížností – a některé z nich jsou skutečně oprávněné. Říkají ti Irský vlkodav. Podle mě to zní lépe než paní Strašidelná. Publikuješ a piješ. Zatím se kontroluješ, ale je otázkou času, kdy se vše co potlačuješ vyvalí ven jako jed, který ti otravuje duši."

Zalapala jsem po dechu. Sakra, jak? Zatmělo se mi před očima.

,,Jakým právem mě soudíš zrovna ty?! Ty, který si zbaběle utekl od všeho a od všech, kteří tě měli rádi a cenili si tě? Jsi zrádce a dezertér. Slaboch s vlastním přeludem bude rozebírat mě! Mě, doktorku, patoložku, soudního znalce! Pro mě jsi přestal existovat před šesti lety. Ubožáku!"

Hystericky jsem se uchehtla. Záměrně jsem volila silná slova, měla jsem jich ještě pár v zásobě, připravená je použít v úzkých.

Zatím zůstával v klidu, ale cítila jsem, ba přímo slyšela, jak se mu vaří krev. V duchu jsem si spokojeně zamnula ruce, to je přesně to, kam jsem tě chtěla dostat hochu. Teprve nabírám dech. Další jedovatá slina se mi začínala formovat na duši.

,,Tohle jsi nemusela. Měl jsem tě celou dobu na očích, byl ti stále na blízku. Sledoval jsem bezmocně tvou proměnu v tuhle kreaturu, ve které už nezbylo nic z člověka, který mi byl blízký, a kterého jsem měl rád. A kterému jsem věřil. Spoléhal jsem na tebe." Začínal ztrácet trpělivost.

,,Nablízku?! Pche, tohle mi bylo nablízku mnohem víc než ty!" Teatrálně jsem popadla prázdnou láhev od cognaku, která se mi mezitím skutálela pod nohy. Zašermovala jsem s ní ve vzduchu.

,,A spoléhal si přesně na co?! Že jako pozvednu tvou téměř uhašenou pochodeň a vydám se vstříc nové křižácké výpravě ve jménu čeho a koho?! Ve jménu tebe?! Nebo tvé mimozemsky unesené sestry?! Nebo mrtvé sestry?! Nebo tvé mrtvé matky?! Řekni, na co si spoléhal, ty hajzle!"

Emoce mě ovládly, mrskla jsem po něm láhev. Minula ho o kousek, urazila si hrdlo a odkutálela se pod topení. To byl pro něj povel. Vyskočil na nohy nebývale rychle, oči mu potemněli a jednu mi vrazil. Zapotácela jsem se a chytla se za pálící tvář. Na okraji horního rtu jsem ucítila krev. Překvapil mě. Ránu jsem nečekala.

Vypadal najednou zaraženě. Vztek z něj vyprchal. To byl pro mě povel. Ovládl mě amok.

Vrhla jsem se na něj hlava nehlava, bila jsem ho rukama, kopala, kousala, škrábala a nelidsky jsem ječela. Vyvinula jsem tak obrovskou sílu, že se ani nezmohl na odpor a jen bezmocně ustupoval do kouta prázdné temné místnosti. Vlasy mi lítaly na všechny strany, na punčochách se mi udělali oka, napínala jsem svaly přesně mířenými údery. Popadla jsem ho vší silou za vlasy a mrštila jím proti zdi. Uslyšela jsem tupý náraz na zeď a koutkem oka zahlédla jak se po ní svezl a zanechal za sebou krvavou šmouhu. Zřejmě jsem mu zlomila nos. Trochu mě to vrátilo zpátky do reality.

Vamp se tloukl s naivkou. Ležel bez hnutí. Pomalu jsem se k němu sehnula, zkontrolovala tep. Nic mu nebylo. Zvedla jsem se, se záměrem jít do koupelny. Otočila jsem se k němu zády. To byla chyba. Chvilka nepozornosti a ten zmetek mi podrazil nohy. Padla jsem na záda jako podťatá. Náraz na podlahu mi vyrazil dech. Svíjela jsem se  jako klubko hadů se snahou se nadechnout. Bezmocně jsem lapala po dechu. Přiblížil se ke mně s evidentní pomocí, ale nesnesla jsem na sobě jeho dotyk. Moje nohy se ze všech sil vymrštily a koply ho do rozkroku. Zaúpěl a opět se na podlaze rozplácl jako předložka ledního medvěda.

Tak takovýhle uvítání jsme asi ani jeden nečekal. Doplazil se ke mně s tváří zkřivenou bolestí. Lehl si vedle a díval se na mě s hluboce raněným pohledem. Jo, raněným, tohle umím, rozdávat rány. Naučil mě to život a on. Zavřela jsem oči.

Emoce mě pomalu začínaly zmáhat. Mé prázdné, podle někoho chybějící, srdce se začínalo naplňovat.

Skrze fyzickou bolest, se opět zjevila léty potlačovaná bolest psychická. Stačil drobek a vše by se spustilo. Jeho jemný dotek byl onou poslední kapkou. Jak jsme ve tmě oba zakrvácení, zpocení leželi na podlaze, přejel mi prstem po tváři, na kterou mě uhodil. Vyhrkly mi slzy a draly se ven zpoza přivřených víček. Nedokázala jsem to zastavit. Stavidla se otevřela. Srdcem mi projela neskutečná bolest. Zaskučela jsem jako zvíře. Stočila jsem se na bok a plakala. Nahlas jsem křičela, vydávala jsem nerozpoznatelné zvuky, řvala jsem jako smyslů zbavená. Kopala jsem do podlahy, pěstma jsem mlátila o zem. Po obličeji se mi valily proudy vařících slz, které mě naprosto ovládly. Cítila jsem jak mě zvedl ze země a sevřel konejšivě v náruči. Úplně jsem se mu poddala, nekontrolovatelně jsem se třásla, neschopná třes ovládnout. Šeptal mi slova útěchy, hladil mě po vlasech a zachovával zdánlivý klid. Nakonec jsem totálně vysílená usnula v jeho objetí.

Bodající sluneční paprsky mě donutily otevřít oči. Kde to jsem? Moje první myšlenka se ubírala směrem, že se mi to všechno zdálo. Jen fyzická bolest z noční bitky a Mulderova přítomnost mě přesvědčila o opaku. Leželi jsme na holé zemi, zaklínění do sebe. Mulder spal.

Rozhlédla jsem se po místnosti a prohlížela jsem si tu spoušť. Krvavé mazance na stěnách, rozbitá láhev na podlaze. Cítila jsem i svou naběhlou tvář. Chtěla jsem se zvednout, ale Mulderovy ruce mě svíraly neskutečně pevně. Vzdala jsem veškerou snahu. Uvědomila jsem si, že z tohohle se nevykroutím. Bylo mi prapodivně lehko u srdce.

Ano, znovu jsem objevila své srdce.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 20.8.2008 v 14:13 v kategorii Povídky.