Kult X

autor Humbuggie | překlad Baku05 | rating PG | kategorie S, H | povídka ke stažení | stručně Scullyová požádá Muldera o pomoc na víkendové rekonstrukci domu její matky. Brzy zjistí, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Hlavně když Mulder objeví možná Akta X.

:: PRVNÍ POLOVINA POVÍDKY JE ZDE ::

Část pátá

Ó, baječné, Foxi Muldere. Příště raději drž hubu a dřepni sebou gauč, dokud máš tu šanci. Neodvažuj se chodit ven a hledat práci, když to není nutné.

Proto tu teď sedím v zahradě na vratké židličce a drhnu zcela nový záchod do zcela nové koupelny Margaret Scullyové. Pokaždé, když sem zavítám na návštěvu, zaručeně si na tento moment vzpomenu. Jak drhnu záchod. Absolutně báječné.

„Užíváte si to, Muldere?“ ptal se mě Greg s tím největším úšklebkem, který snad dokázal vytvořit. Nejraději bych mu jednu vrazil.

„Je to vzrušující.“

„Jsem si jistý, že vám nebude vadit očistit i vanu. A jestliže si troufnete i na těžší práci, mohl byste vyčistit i naší koupelnu. Zdá se, že jste v tom opravdu dobrý.“

„Odprejskni,“ zasyčel jsem dostatečně hlasitě, aby to zaslechl, i když se již otočil a s hlasitým chechtáním odcházel pryč. Koukal jsem, jak z něho sálá nějaká zář, jako by byl hodně dlouho na sluníčku. A dnes rozhodně moc slunečno nebylo.

Byl to prototyp zdravého a urostlého muže, stejně jako jeho přítel Frank. Perfektně se k sobě hodili, sakra, byli až moc dokonalí pro tento svět. To nebylo fér.

Sténal jsem a zlobil jsem se ještě víc, když jsem zjistil, že mi to čištění bílé toalety jde velmi pomalu. Představoval jsem si, že jsem někde jinde. Raději bych se třeba procházel kanalizační stokou.

Asi tak po hodině jsem se odkulhal do domu, tak trochu na protest jsem použil jejich toaletu v hlavní koupelně, umyl jsem si ruce a opláchnul obličej.

Bolest v kotníku se opět zhoršila, ale nehodlal jsem to někomu říkat. Byl jsem pyšný a měl svou důstojnost. Nebo aspoň co mi z ní zbylo.

Znovu jsem se cítil strašně opuštěný. Scullyová s matkou byly ve vedlejším domě a čistily ložnice v poschodí, zatímco Frank s Gregem byli v přízemí. Nate dodělával nátěr venkovní zdi. Zaslechl jsem ho pískat, šlo mu to docela dobře. Povzdechl jsem si. Tak dobře. Přežil jsem Arktidu, tak přežiju i tohle.

Chystal jsem se odejít z koupelny, když jsem na římse vany zahlédl fotku siamských dvojčat. Nechali fotku zrovna tady? Zvláštní, předklonil jsem se a vzal ji do ruky. Vypadali na ní velmi uvolněně a šťastně a i mladě, opáleně a příjemně; perfektní pár. Otočil jsem fotku a podíval se na datum. 14. listopad 1998. Od té doby se ani trochu nezměnili. Měli nějaké tajemství?

Kulhal jsem se chodbou ke své přidělené ložnici. Na posteli mi ležela má neotevřená taška. Protáhl jsem si krk a zvažoval, že si na chvíli lehnu a nechám ten zatracený kotník odpočívat. Scullyová by mě uškrtila, kdyby zjistila, že jsem si ho opět namohl. Kdybych si na to pak stěžoval, nikdy by mi to neodpustila.

Dveře do jejich ložnice byly pootevřené. Zvědavost zvítězila nad zdravým rozumem. Otevřel jsem dveře a uviděl tmavou ložnici s těžkým, klasickým nábytkem. Byla tam postel královské velikosti, obrovská šatna, dva noční stolky a stolek s kupou fotek. Letmo jsem je prohlédl. Byly tam fotky jen těch dvou; tucty fotek a všechny vypadaly stejně. Jen data na zadních částech říkaly něco jiného: leden 1985, prosinec 1990, říjen 1993 a tak dál. Poslední datum bylo jen měsíc staré. Ani na jedné z fotek nebyl mezi nimi sebemenší rozdíl. Nezdáli se ani starší, ani mladší, než byli teď. Byli stále stejně opálení, odpočatí a silní.

Divný.

Jak jsem promýšlel různé možnosti, probouzel se ve mně detektiv; přece nemůžou být upíři. Nebo můžou? Už jsme viděli upíry, kteří dokázali žít v denním světle, i když Scullyová prohlašovala, že to rozhodně nejsou pijavice.

Frank s Gregem by se mohli živit lidským masem, aby si zachovali své mládí. Nebo sát tuk z otylých žen. To už jsem přece zažil. Ne, to musí být něco jiného. Mohou být nesmrtelní. S tím jsem se ještě nesetkal. V každém případě, tohle stojí za moji pozornost. Stejně jsem neměl nic jiného na práci. Možná, že jsem narazil na Akta X, na Akta X skrytá za zdmi rezidence F&G.

Přivřel jsem dveře a kulhal po schodech dolů, právě když Frank otevřel hlavní dveře. Překvapil mě. Divný, z téhle vzdálenosti se zdál mnohem vyšší a větší, než předtím. Nebo jsem si to jen představoval? Jeho tmavé oči mě pozorovaly.

„Je všechno v pořádku, Muldere?“ zeptal se chladně.

„Lepší to být nemůže.“

„Vypadáte bledě.“

„To můj kotník.“

„Nechte ho odpočinout.“

„Jsem v pořádku.“

Bylo zbytečné něco říkat, snažil jsem se kolem něj proklouznout, jak nejrychleji to šlo, ale dalo mi to zabrat. Neměl jsem v plánu Scullyové cokoliv říkat. Nazvala by mě bláznem a poslala domů. Kulhal jsem k ní, zatímco Nate zkoumal, zda by byla k něčemu přístupná. Zrovna se chechtala jeho přihlouplému vtipu a on si to očividně užíval. Ignoroval jsem to a kousl se do rtu. Žárlivostí se budu zabývat později. Teď hledám důkaz, že naši dva milovaní sousedé jsou mimozemšťané, nebo něco podobného. Prozatím je budu identifikovat jako něco nadpřirozeného.

Došel jsem do domu, kde jsem objevil stále stát většinu zdi, ale všechny trosky již byly odklizené. Byly tak vidět první náznaky velkého otevřeného prostoru kuchyně. Jednou to bude báječná místnost.

„Potřebuješ vyčistit nějaké další záchody?“ pronesl jsem suše. Scullyová se noblesně usmála a prošla kolem mě.

„Muldere, žádal jsi mě o práci, a já ti ji dala. Mimo to, jedinou tvojí prací teď bude udržet ten kotník v klidu.“

„Hmm.“ Dokulhal jsem až do prázdné koupelny, kde Greg lopatou nabíral kusy cihel a házel je do ohromné dřevěné bedny. Zahodil lopatu a bez jediného slova bednu zvednul a odnášel ji ven. Žádná zmínka o bolesti zad. Málem jsem se té ironii začal smát. Šel jsem za ním až na zadní dvůr, kde vysypal svůj náklad na již tak rozsáhlou hromadu suti. Byli jsme sami. Stál jsem za ním, když řekl „Proč na mě tak zíráte?“

„Jsem zvědavý,“ plácnul jsem.

„Ohledně čeho?“

„Ohledně toho, jak dokážete vy a váš přítel po několik let vypadat stále stejně mladě.“

„Cože?“ otočil se a já zase viděl tu zář, jako již předtím. Vypadalo to jako svatozář kolem celého jeho těla. Nevypadal jako někdo z téhle planety, ale ani ne andělsky. Něco na tom bylo. Muselo být.

„Viděl jsem vevnitř vaše fotky. Od osmdesátých let jste nezestárli ani o den. A já se ptám, jak je to možné.“

Greg se začal chechtat.

„Maggie nám povídala, že vyšetřujete paranormální hovadiny, ale tohle je směšné. Chcete říct, že vypadám jako mimozemšťan? Určitě zas tak moc zoufalý nejste.“

„Ovšem, že ne,“ odpověděl jsem uraženě. „Ale tajemství máte, že jo?“

„Ne, nemáme. My o sebe jen řádně pečujeme.“

„Jakže?“

„Jakže, co?“

„Pečujete o sebe?“

„Ano, to děláme.“

„Chtěl bych znát vaše tajemství.“ zkoušel jsem smířlivěji. „Chtěl bych vědět, jak je možné nezestárnout během dvaceti let ani o den.“ Greg si povzdechl.

„Není v tom nic záhadného. Naším tajemstvím je tělocvična.“

„Jasně,“ smál jsem se. A pak jsem zbledl.

Během sekundy byl u mě, až nelidsky rychle chňapnul můj límec trička, a nadzvedl mě. Mohl jsem se jen dívat do jeho zuřivých očí a tušit, ze mě radost rozhodně nemá.

„Přestaňte se vyptávat,“ zasyčel a hned mě zase pustil, jako by se nic nestalo. Byl pryč, než jsem stačil mrknout.

Zmateně jsem se rozhlédl a uviděl přicházet Scullyovou. Stál jsem tam a jen zíral před sebe, a v duchu se usmíval nad neočekávaně objeveným případem pro Akta X.

„Muldere,“ dotkla se mého ramene, „jsi v pořádku?“

„Jo, jasně,“ prohodil jsem a pozoroval ji s ironickým úsměvem. Byl jsem zvědavý. Opravdu zvědavý. Ale nemohl jsem jí nic říct. Ne, dokud nebudu mít důkaz.

Zbytek odpoledne jsem strávil v domě Maggie, kde jsem pomáhal přenášet drobné věci sem a tam. Kuchyň byla čistě vyklizená, aby sem v pondělí mohli namontovat zbrusu novou linku. I obývací pokoj již zase začínal připomínat skutečný obývací pokoj. Přestěhoval jsem několik židlí a dělal, že nevidím intenzivní pohledy od Franka, Grega a Natea, kteří mě sledovali. Stěhovali těžký nábytek a zdálo se, že mě nespustí z očí.

Upíři, to je jasné. Co jiného by to mohlo být. Byli silní, pohybovali se rychleji než lidé a měli takové divné oči, které jsem již znal z dřívějších případů. Nemohli zestárnout, protože nemohli zemřít.

Tak to jsme v hajzlu. Každou chvíli mohou udělat cokoliv a my jsme tady uvěznění. Je zapotřebí dostat Maggie zpět do jejího domu a co nejrychleji zmizet. Nebo bych je mohl zahnat česnekem, někdo v okolí musí mít dobře vybavenou špajz. No jasně, to je nápad. Kříže nemá cenu zkoušet. To funguje jen v Buffy. Dnes v noci budeme všichni spát v jejich domě. Co když právě na to čekají? Co když zabijí mě, protože jsem na něco přišel. Ze zábavné části vyšetřování se brzy vyklube cesta plná nebezpečí.

Proč si toho zatím nevšiml i někdo jiný? Proč nikomu nepřišlo nic podezřelého? Protože se neustále stěhují. Proto. Žili mezi lidmi a určitě za sebou zanechávají kupu mrtvol. Když s tím nikdo nic nedělá, tak já ano; Mulder, spasitel lidstva. Nebo Maggie Scullyové právě teď.

Opláchl jsem se v horní koupelně pro hosty a zjistil, že ložnice pánů domu je už zamčená. Zkoušel jsem to, zatímco byli dole. Scullyová za mnou přišla, když už jsem byl převlečený do čistého a seděl na posteli.

„Muldere, jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě.

„Jasně, proč?“ česal jsem si vlasy a koukal na ní.

„Greg mi povídal, že jsi na něj byl odpoledne hrubý. Stále se na ně zlobíš, jak tě přelstili?“

„Ne, nezlobím.“

„Ale nadával jsi mu, že ano.“

„Ne, on napadl mě.“

„Proč?“

„Ptal jsem se ho, čím to je, že vypadá stále tak mladý.“

„Co tím myslíš?“

„Scullyová, našel jsem u nich v ložnici fotky, na kterých vypadají stále stejně. Některé ty fotky jsou i z osmdesátých let. A i na nich vypadají stále stejně. Jsem si jistý, že zde najdeme i starší fotky a na nich budou vypadat taky stejně.“ Otevřela pusu. „Proboha.“

„Jo, já vím!“ vykřikl jsem vzrušeně. „Nikdy bych nevěřil, že tenhle víkend bude něčím zajímavý, ale je to tu: je to dům pro Akta X.“

„O tom se s tebou nehodlám bavit. Vždy vidíš věci, které neexistují.“

„Vždy? A můžu ti připomenout, že většinou mívám pravdu?“

„Ano, to je pravda,“ řekla k mému úžasu. „Ale taky jsi velmi paranoidní člověk, který si velmi rychle dokáže znelíbit určité osoby. V tomhle případě je nesnášíš proto, že zatímco si našli snadnou práci, ty jsi musel dřít jak vůl. A měl bys zapřemýšlet nad tím, že tady prostě nic k vyšetřování ne­ní.“

„Tak ty mi nevěříš,“ pronesl jsem. „A to jsem neřekl ani nic o mimozemšťanech.“

„Tak dobře, neměl jsi dnes zrovna dobrý den, upadl jsi a zranil si kotník. Byl jsi chvíli mimo, byla jsem u toho. Myslím, že jsi mohl vidět věci, které prostě nejsou.“

„Nic se mi nezdá, Scullyová. Nepraštil jsem se do hlavy, abych se z toho bláznil. Stále jsem to já. Jsem tady, a ne někde „mimo“.“ Smála se.

„Muldere, ty jsi stále někde mimo.“

„No, to je možná pravda, ale ne v tomhle případě, tady jsem si jistý.“

„Hele,“ povzdychla si. „Jestli myslíš, že se tady něco děje, tak na to budu pamatovat a mít oči na stopkách. Jen nechci, aby se dnešní večer zvrtnul v obviňování matčiných přátel z mimozemské aktivity. OK?“

„Oni nejsou mimozemšťané. A kromě toho, zabránit mi v pátrání je asi stejné, jako mi zabavit moji sbírku porna.“

Smála se a poplácala mě po tváři. „Tak to by mě ani nenapadlo. Jen dnes uděláš výjimku. Místo kanálu s pornem budeš v televizi sledovat normální kanál.“

Nepomohlo mé mumlání ani protesty. S povzdechy jsem se za ní sunul dolů po schodech a ignoroval bolest v kotníku, která se ozývala při každém došlápnutí. Byl jsem zaměstnán mým případem. Nevím, jestli si všimla, že se můj kotník zhoršil, ale i kdyby, tak to nekomentovala. Jestli odmítá přijmout skutečnost, že tento dům skrývá Akta X, pak to musím vyřešit sám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část šestá

Maggie v jídelně připravila stůl jak pro oslavu svátku. Seděla v čele stolu a Nate naproti ní. Já a Scullyová jsme seděli vedle sebe na jedné straně stolu a Frank s Gregem na straně druhé. Gregovi oči se do mě opřely; díval jsem se přímo na něj a usmíval se.

„Nějaké další divné sny, agente Muldere?“ popichoval.

„Divné sny?“ ptala se Maggie, zatímco roznášela rajskou polévku.

„Ano, Maggie. Foxovi se zdálo, že se mnou a Frankem není něco v pořádku. Přísahám, že si při tom pádu musel udělat něco s hlavou.“ Greg se chechtal a Frank se k němu brzy přidal. Lžící jsem si pohrával v polévce a koukal na Scullyovou. Ta pokrčila rameny, jakoby mě obviňovala z léčeného šílenství.

„Tak jo, když se to načalo,“ začal jsem, „jen jsem chtěl vědět, proč na tolika vašich fotkách, a to i z osmdesátých let, vypadáte stále stejně. Když mě přesvědčíte, že v tom nic není, pak změním názor.“

Greg se otočil na Franka.

„Založil to na teorii kalendáře,“ šklebil se, jako by dořekl nejlepší vtip na světě. „Říkal jsem, že je máme dát raději pryč.“

„Jo, říkal. Je fajn sledovat, jak ten vtip funguje ještě i teď.“

„Jaký vtip?“ zeptal jsem se.

„Před několika týdny jsme měli párty na téma nesmrtelnost. Každý se převlékl do kostýmu upíra, včetně tesáků a tak. Byla to psina. Změnili jsme data v celém domě, včetně fotografií. To, co jste viděl, byly zbytky po párty.“

„Vzpomínám si na tu party,“ zvolala Maggie. „Dělala jste jí, když jsem byla u Dany, že ano. Povídali jste mi o tom.“

„Vidíte?“ dovyprávěl Greg příběh. Nic záhadného na tom není.“

„Jo, ehm,“ mumlal jsem a zarytě pozoroval polévku na talíři. Už jsem vůbec neměl hlad. Všechny oči v místnosti spočívaly na mně a já se cítil směšně. Tohle bylo dostačující vysvětlení. Byl jsem zklamaný a v rozpacích. Cítil jsem se jako dítě, které chytli za ruku při krádeži milovaného bonbonu, a schytalo za to facku. Stále na mě všichni zírali, včetně Scullyové, která zadržovala smích.

„OK,“ vysoukal jsem ze sebe. „Tohle bylo dobré vysvětlení. Můžeme tedy pokračovat v jídle?“ Trochu jsem se uvolnil a snažil se zapojit do následující diskuse. Snědl jsem trochu bramborové kaše, kuřete a hrášku a zbytek jsem nechal povalovat na talíři.

Kolem desáté, nebo tak nějak, jsem vstal a omluvil se, kotník posloužil jako dobrá výmluva. Scullyová se na mě dívala ustaraně. Ostatní dělali, že můj kyselý obličej nevidí, jen Maggie mi nabídla nějaké tablety proti bolesti, které jsem odmítnul.

V ložnici jsem si sedl na postel a stáhnul půjčený pantofel od Maggie. Kotník se pyšnil tmavě modrou barvou a tepal nesnesitelnou bolestí. Zatnul jsem zuby. Po celém tom dni jsem už jen chtěl padnout do peřin a spát.

Gregovo vysvětlení však nevysvětlovalo jeho velice rychlé pohyby a nadpozemskou reakci. Nebo si vážně myslel, že jsem na to zapomněl? Nemyslím si, že by nám opravdu chtěli ublížit, i když upíři a jiné kreatury obvykle mají snahu oklamat své okolí a po dvou letech, jako dobří přátelé, klidně někoho zabít. Zvědavost tu stále byla. Pokud mi to noha dovolí, mohl bych přes noc v domě ještě něco objevit.

Povzdechl jsem si, svlékl se a jen v černých boxerkách zalezl do peřin. Zhasl jsem a zaslechl kroky na chodbě. Scullyová zaklepala na dveře. Chvíli počkala a pak odešla do své ložnice. Skoro jsem už spal a byl unavený o čemkoli přemýšlet.

Za chvíli se již celý dům propadl do tmy.

Zatraceně, proč jsem tak utahaný? Uvnitř unavené mysli jsem si uvědomil, že tohle se mi nepodobá. Trpěl jsem nespavostí a vystačil si se čtyřmi hodinami za noc. Tahle nepřekonatelná únava byla abnormální; pak jsem si vzpomněl, že v hlášení Scullyové, při našem posledním setkání s upíry, bylo, že ji šerif omámil. S námahou jsem otevřel oči a rozsvítil.

Jsme omámení! Musím je varovat. Zamžoural jsem a pak uviděl Grega a Franka uvnitř pokoje. Zírali na mě. Přibližovali se. Popadli mě a chtěli vytáhnout z postele. Hej, já to věděl a teď vím, co bude dál.

Přemůžou mě, knokautují a ráno je už nikdo nenajde. Tak to ne! Přísahal jsem si a vyletěl z postele. Stačilo však došlápnout na podlahu a začal jsem křičet v naprosté agónii. Zakopl jsem; padal jsem přímo na korkovou podlahu a hlavou narazil na něco tvrdého.

Popadly mě silné ruce a nadzvedly mě, vše bylo v temnotě, táhly mě a nic s tím nešlo dělat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část sedmá

„Muldere, spolupracuj se mnou.“ Mluvila na mě nějaká neznámá osoba.

Naříkal jsem kvůli nepohodlné pozici, ve které jsem se nacházel. Nacpaný mezi dvěma silnými těly, které mě podpíraly. Naříkal bych víc, kdyby mi to dovolila otupující bolest hlavy.

„Pusť,“ mumlal jsem.

„Je vzhůru,“ další hlas, tenhle byl docela povědomý. „Pojďme ho přesunout. Tak pojď, Muldere, spolupracuj s námi. Zkus se pohnout.“

„Nemůžu. Nic nevidím.“ mumlal jsem opět. Hej. Ten hlas znám. Vzhlédl jsem a uviděl milovaný obličej Scullyové. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem. Vzpomínky byly rozmazané. Vypadá to tu jako u Maggie. Divný. Jak jsme se sem zpátky dostali?

Upíři. Musím před nimi Scullyovou varovat.

„Scullyová, zastav se,“ slyšel jsem se, jak to říkám. „Tančíš. Točí se mi hlava.“

„Jej, prochází tím znovu.“ Tohle byla Scullyová.“ „Nate, chyť ho!“

Ne, položte mě kamkoliv a nechejte mě spát, přestal jsem cítit nohy a celé mé tělo opět kleslo. Nebyl žádný čas přemýšlet o tom, co se děje, nebo kde to jsem. Temnota byla pohodlná a přitažlivá. Nemusíte na nic myslet.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část osmá

Vzbudil jsem se a měl na sobě dva mokré zábaly; jeden na velmi nateklém kotníku, zmenšoval otok; druhý na čele. Ten na kotníku měl v sobě zabalený sáček s ledem. Ten druhý byla namočená žínka.

Chvilku jsem se cítil dobře, ale pak jsem si vzpomněl na noční můru v podobě Grega a Franka.

Otevřel jsem oči a překvapeně zjistil, že na mě zírá šest lidí: Maggie Scullyová, ta byla přítel; její dcera Dana, ta byla víla; Frank a Greg, ti byli nepříjemní a obtěžující, nepochybně upíři; Nate, takzvaný pomocník, který dává přednost ládováním se sušenkami před držením perlíku, a nakonec někdo cizí s lékařskou taškou; takže asi nějaký doktor.

„Muldere?“ Povídala Scullyová. Teď jsem ji viděl už zřetelně, i když si pamatuji i její vtipné obličeje.

„Au,“ zasténal jsem a byl pořádně vyveden z míry, že tu ležím na gauči a jsem středem zájmu všech těch lidí.

„To tedy ano.“ pronesl někdo, pravděpodobně ten lékař. „Kotník jste si vymkl opravdu šeredně. Ve skutečnosti jste si přetrhal i šlachy. Tohle je tak na čtyři týdny, příteli, a náplast s myšákem Mickey pomůže vaší hlavě.“

Scullyová se smutně usmála. „Doktor Peterson je pediatr. Nemyslel zrovna tuhle část náplasti. Určitě tam najde i kousek se Supermanem.“

„Kde to jsem?“ zeptal jsem se a ignoroval doktora, abych se mohl rozhlédnout okolo. Byl jsem opět u Grega a Franka. A bylo denní světlo. Můj bože, byl jsem mimo celou noc? Co se stalo? A proč se tady na mě dívají? Měli by být na útěku, udělal by to každý pořádný upír.

„V našem domě,“ promluvil Greg a jeho oči nenapovídaly nic o tom, že by mě chtěl napadnout. Ve skutečnosti se zdál celkem normální. „Byl jste v bezvědomí.“

„Jakže?“

„Nepamatuješ si?“ Scullyová si klekla vedle mě. „Poskakoval jsi po cihlách a podařilo se ti upadnout a ošklivě se bouchnout do hlavy. Chtěla jsem zavolat sanitku, ale Dr. Peterson bydlí jen kousek odsud. Ale i tak tě vezmeme do nemocnice, musí ti zkontrolovat tu ránu na hlavě. Nepochybně máš menší otřes mozku.“

Byl mimo? Ale to bylo před hodinou, neomdlel jsem; jenom mi nebylo několik hodin dobře. To bylo vše. A co Frankovo a Gregovo strašidelné chování? Co ty fotky? A jejich útok na mě? Pohlédl jsem na hodinky; 11.30 ráno, sobota. Tak to je ohromné. Všechno se mi to jen zdálo. Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Bylo to tak živé, tak živé jako jsem teď držel ruku Scullyové.

Nadzvedl jsem hlavu, ale hned ji zase položil. Skvělý. Dokázal jsem ze sebe udělat pitomce i ve vlastním snu.

„Klid,“ Scullyová mě tlačila zpátky mezi polštáře. „Už nic dělat nebudeš, kamaráde. Půjdeš do pěkné, pohodlné postele v nemocnici. Určitě tam vaří pudink.“

„Mají vynikající pudink,“ odsouhlasil Peterson.

Cítil jsem se zahanbený. „OK,“ zašeptal jsem. Cokoliv je lepší, než zůstávat v domě těch dvou bláznů.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část devátá

S kotníkem v sádře, normální náplastí na hlavě a bolestí hlavy, která by znovu dokázala rozdělit Rudé moře, jsem Scullyové vyprávěl svůj příběh. Bylo jasné, že se neudrží a vyprskne smíchy.

„Muldere, jsi jediný člověk, kterého znám, který řeší Akta X i ve spánku. Je s tebou zábava.“

„To nebylo vůbec zábavné, víš?

„Samozřejmě, že ne,“ tvrdila s vážnou tváří. „Jsem si jistá, že to byla pekelná noční můra.“

„Tak dobře,“ zamračil jsem se.

„Mimochodem, oni se omluvili.“

„Kdo?“

„Greg s Frankem, že tě tam nechali samotného. Říkali, že podcenili tvé síly.“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Oni jen chtěli pokračovat v příjemných domácích pracích.“

„Taky si to myslím, ale to je teď jedno. Bez tebe, když tady zůstaneš přes noc na pozorování, budou mít co dělat.“

„Takže Frank se do mě nezakoukal?“ zeptal jsem se s nadějí. Začala se smát.

„Ale zakoukal. Tohle se ti nezdálo. Tobě to nelichotí?“

„Zaručeně.“

„Už musím,“ pověděla a brala si kabát. „Vyzvednu si tě brzy ráno.“

„Scullyová, dávej pozor na upíry.“ Otočila se ve dveřích. „Neboj, vždy mám při sobě hlavičku česneku.“

„Dobře.“

Zavřela dveře. Protřel jsem si oči a pak spatřil uprostřed pokoje siamská dvojčata; Franka a Grega. Usmívali se na mě. Mrknul jsem a byli pryč.

„Tak jo,“ povzdechl jsem si nahlas a zapnul televizi na Interview s upírem. Dvakrát za sebou mě rozhodně nedostanou.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 17.8.2008 v 20:35 v kategorii Povídky.