Kult X

autorka Kristy Lillington | překlad luca | rating PG | kategorie MSR 

Nevěděli, že budete jeden druhého tak zatraceně ctít.

Byl jsi schopen věřit opravdu všemu, bláznivě. Člověk, který nebral ohledy na nikoho, jen na sebe, a na ni, ovšem za předpokladu, že to pro tebe bylo výhodné. Tví vrstevníci tě popisovali jednoduše – arogantní. Byl jsi synem své matky, ačkoliv tě nikdy nevedla směrem, kterým ses vydal. Byl jsi zklamáním pro svého otce. Představoval jsi obětního beránka pro ni a snadný terč pro něj. Byl jsi jejich jediné žijící dítě a strašně jsi tím trpěl. Žádný z nich ti nikdy neřekl, že to všechno nebyla tvá chyba. Z velmi talentovaného chlapce se slibnou budoucností se stal směšný panák bojující proti celému vládnímu zřízení. Posadili tě do sklepa, abys nebyl nikomu na očích. Izolovali tě. Ty jsi byl pro každého přítěží. Ji všichni respektovali.

Byla skeptik, doktor, vědec. Z mladé, sladké dívenky se stala ledová královna. Milovala svou rodinu, ale nikdo z příbuzných ji vlastně doopravdy neznal. Byla dcerou matky, která nikdy nepátrala po hlubinách její duše. Matky, která nikdy nekladla složitější otázky než „Jak se máš, Dano? A co dělá Fox?“ Byla jedinou žijící sestrou dvou bratrů, kteří o ní vlastně vůbec nic nevěděli, nejspíš už od doby, kdy jí bylo třináct. Neuvěřitelně inteligentní žena, která se zaplétala s profesory na medicíně ne proto, že by potřebovala lepší známky, ale prostě proto, že chtěla. Nikdo se o ní nikdy neopovážil říct, že je děvka, tak moc ji všichni respektovali. Nikdo kromě jí samotné po jedné nechutné aféře s ženatým mužem. Nekonečně milovala svého otce, muže, který býval často mimo domov, ale milovala ho stejně. Nikdy žádného muže nemilovala víc než jeho. Nikoho kromě tebe. Muže, o kterém často přemýšlela, muže, kvůli kterému opakovaně nastavovala krk, aby mu zachránila zadek, muže, za kterého by položila svůj život, kdyby ji o to požádal. I kdyby nepožádal.

Přiřadili ji k tobě v roce 1992. Možná bys jim měl poslat dárkový ovocný koš s děkovnou kartičkou. Protože zatraceně dobře víš, že ona je to jediné, co tě drží nad vodou, co ti dovoluje jít dál. Místo, aby tě odhalila, smála se ti, podkopávala ti nohy a ničila tě, pořád a pořád tě zachraňuje. Zachranuje tě každý pitomý den. Omlouvá a brání tě od prvního dne i přes tvé dětinské úsilí ji neustále děsit. Nikdy v životě se nezalekla žádné výzvy. Byl by jsi blázen, kdyby sis myslel, že někdy odejde z těch dveří kvůli tvým přihlouplým poznámkám.

Byla moc hezká, když jsi ji viděl poprvé. Nejmenší žena, jakou jsi kdy osobně poznal, ale její výška vůbec nebyla důležitá v porovnání s tím, jak byla chytrá, jak moc dávala najevo svou přítomnost, jak vždycky věděla, co je nejlepší. Měla dlouhé vlasy a své krásné tělo schovávala pod upjatým oblečením. Možná tě chtěla odradit. Roky běžely a ona se fyzicky změnila. Zkrátila si vlasy, nosila boty na vysokém podpatku, aby se ti výškově aspoň trochu vyrovnala. Přestala nosit veškeré barvy, pořád byla oblečená jako na cestě na pohřeb nebo jako někdo, kdo žije v permanentním smutku. Vzhledem k jejímu životu to tak možná bylo.

V jejích očích už nebyla touha po dalším poznání. Staly se chladnými a mrtvými. Nikdy se neusmívala, zřídkakdy ji něco pobavilo. Snad jen nějaká tvá pitomá nebo lechtivá poznámka zacukala koutky jejích rtů. Nechtěla tě podporovat ve vyprávění hloupých vtípků tím, že by se jim smála. Ve vzácných příležitostech se uměla smát, ale těch bylo strašně málo. Žádný smích tak jako u vašeho prvního případu v Oregonu, žádný smích, který by se ti vháněl slzy do očí. Když jsi pro ni udělal něco milého, přinesl kafe po ránu, mohl jsi vidět záblesk v jejích očích, vidět ji jako dospívající dívku nebo jako malou holčičku, která se radovala z každodenních maličkostí. Mohl jsi ji vidět takovou, jaká byla, než se z ní stala ta žena, jíž je dnes.

Její víra v Boha tě posilovala. Byl to Bůh, ve kterého věřila, který se k ní soustavně obracel zády. Bůh, který jí nedal ani na chvilku vydechnout, který zapomínal, jak vlídný a vznešený by měl být. Vykonal tu nejlepší věc, zázrak, a vzápětí ho vehnal do světa, který byl tak chladný a krutý. Ale ona ani jednou neklopýtla, nikdy nepřestala věřit a milovat. To ti dávalo naději ve chvílích, kdy jsi selhal, kdy jsi dovolil, aby byla bezbranná a zraněná. Vždy, když ses k ní otočil zády, ona tě nepřestávala milovat tak moc, jak to věděla jen ona sama. Bezpodmínečně a oddaně.

Tak oddaně tě milovala, že se kvůli tobě vzdala všeho, co měla. Opustila svou rodinu. Během těch devíti let, co jste spolu strávili, ji její rodina nechala jít. Ale nezapomněli na ni. Stále ji milovali. Pochopili, že už není ta malá holčička, kterou znali. Vyrostla z ní silná osobnost, která si zvolila životní cestu, jakou od ní nikdo nečekal. Nestala se z ní vynikající lékařka, která učí jiné, jak být také vynikající. Nezískala vedoucí pozici v FBI. Nesnila o tom být manželkou úspěšného muže, matkou milujících dětí a majitelkou krásného domu na předměstí. Nebyla tak jednoduchá a nikdy nebude. Tak ji nechali jít. Její matka ji obdivovala a otec jí vždy podporoval. Nic na tom se nezměnilo během života ani během smrti.

Kvůli tobě opustila své přátele. Tu malou skupinu přátel, kterou si vytvořila během svých studií na lékařské fakultě. Během vašeho prvního společného roku se ji snažili kontaktovat. Zvali ji na večírky a společné obědy, na které však nikdy nemohla přijít. Volali jí, jen aby byl hovor dřív nebo později přerušen tebou a ona musela prostě jít. Nakonec se kontakty omezily jen na pohlednice a přání k narozeninám a Vánocům. I ty brzo přestaly.

Tak oddaně tě miluje, že teď sedí v malém špinavém motelovém pokoji v Roswellu. Sedí tady a říká ti, jak tě obdivuje. Že tě nikdy neopustí. Že jsi pro ni ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Že od chvíle, co tě poznala, byla tvá. Že, když ji někdy opustíš, najde tě a přivede zpět domů.

Byla to matka tvého dítěte. Krásného chlapce. Dokonalého dítěte. Byl půlkou tebe a půlkou jí. Měl tvá ústa a uši, její oči a nos. Tvé spací návyky a zvědavost, její odhodlanost a statečné srdce. Byl usměvavý a radostný, v tom se rodičům nepodobal. Věci však nešly tak, jak měly, abyste mohli být společně šťastní. To dítě se stalo někým jiným, než mělo být. Dalším člověkem, pro kterého musela truchlit, pro kterého plakala. Další bolestí na dlouhém seznamu. Ale to dítě, se kterým jsi byl jen pár dní, ji nezničilo. Slíbila sama sobě, že nikdy nebude jako tvá matka. Ztráta toho dítěte ji nezlomila. Neplakala, i když měla všechny důvody ronit slzy všude a stále. Nezhroutila se, i když by to ostatním zlomilo vaz. Když naříkala, tak jen ve sprše nebo když jsi spal a nemohl ji slyšet. Věděl jsi, jak trpí, ale neměl jsi srdce na to, abys jí to řekl. Ona věděla, že to víš, a oceňovala, že o tom nemluvíš. Právě díky tomu to vydržela, díky tomu přežila. Truchlila tak, jak to chtěla ona sama. O samotě.

Své slzy ti ukáže jen při jediné příležitosti…když se milujete. Byli jste oba na sebe hrdí, že jste schopní projevit naplno své city po tom všem, co vám udělali. Pořád jste tak strašně zamilovaní, i po deseti letech. Když ji vzbudíš uprostřed noci s rukou v jejích kalhotkách a líbáš jí na ucho, nikdy tě neodstrčí. Nikdy tě neodmítne. Nikdy. Proto ji miluješ. Ráno je to vždy něžné a pomalé a právě tehdy pláče. Jednou ti řekne, že láska k tobě ji úplně pohlcuje. Nikdy nepochopíš, čím sis to zasloužil, ale budeš šťastný, že to tak je.

Čas od času není výraz milovat se tím úplně vhodným. V těchto dnech pomalost a něžnost mizí z vašeho slovníku. Kdy váš sexuální život vypadá jako strašně banální a ohrané video z tvé sbírky. Kdy jsou slova láska a věčnost zapomenuta a nahrazena výrazy jako šoustání a hrubost. Kdy do ní přirážíš tak tvrdě, že máš strach, že přestane dýchat, ale ona vzdychá rozkoší tak jako nikdy a ty víš, že to miluje stejně jako ty. V tomto čase mluvíte málo, vypouštíte napětí a zlost z celého dne. Zoufalství a bolest uplynulých deseti let. Berete si jeden druhého tvrdě, mnohem hruběji, než sis kdy byl schopen představit. Ale ona tě povzbuzuje. Krvácí, když jí kousneš do rtu, jak dáváš průchod své zlosti. Krvácíš ty, když tě škrábe na zádech. Ubližuje ti jako nikdy nikomu. Dovolíš jí to. Nikdy ji neodmítneš.

Tohle je muž a žena, kterými jste se stali. Už nejste nadšení mladí agenti, kteří si potřásali rukou v zaprášené sklepní kanceláři před deseti lety. Jste teď sami v motelovém pokoji, který brzy vyměníte za stejný, jen na jiném místě. Jste starší a zkušenější. Nelitujete toho, kým jste se stali, litujete lidí, které jste na své cestě ztratili.

Oplakáváš svou sestru, sladkou malou holčičku, které nebylo dovoleno vyrůst po tvém boku. Zapomněl jsi všechno, i to málo, co jsi o ní vlastně věděl. Je to už téměř 30 let a ty si stále častěji říkáš, jestli kdy vůbec existovala.

Oplakáváš její sestru. Ženu, která položila svůj život za život ženy, kterou miluješ.

Stýská se ti po těch třech chytrých, trochu zvláštních chlapících, kteří se stali tvými nejlepšími přáteli. A jejími. Ona je měla ráda stejně jako ty. Říkali si Osamělí střelci a nikdy tě nezklamali. Často jste jim vyprávěli své zážitky. Když ti je něco připomene, usměješ se. Tihle tři tě vždycky dokázali rozesmát a ty jim za to pořád děkuješ.

Chybí ti její matka. I když je stále živá, nemůžete s ní mluvit, ne víc než jednou do měsíce. Ona jí píše dopisy každičký den a ty na závěr připojuješ pár svých řádků. Její část je vždy plná přání a vzpomínek, tvoje slibů a omluv. Stále jí ujišťuješ, že se o její holčičku postaráš. Jsi jediný, kdo jí zbyl.

Oplakáváš svého syna. Chceš ho zpátky. Nikdy jsi neměl šanci ho doopravdy poznat. Byl jsi jeho otcem pouhé tři blažené dny. Měnil jsi mu plenky a sledoval baseball s ním v náručí. Nahrávala ti celou Světovou sérii, zatímco jsi byl nezvěstný. Yankees tenkrát vyhráli a ty sis byl jistý, že tvůj syn z toho má stejnou radost jako ty. Pamatuješ jsi, co jsi mu říkal, než jsi odešel, a přeješ si, aby si to jeho malý mozeček pamatoval…že se musí vždy postarat o svou matku, protože je to ta nejlepší žena na celém světě.

Zítra dáte Roswellu sbohem. Nasednete do auta a pojedete do jiných motelů, kde na vás čekají další večery s nudnými filmy a kratičké vycházky s ostražitými pohledy kolem sebe. Budeš všude chodit s baseballovou čepicí naraženou do čela. Ona přemýšlí o tom, že si přebarví vlasy na hnědo, i když ví, že jí to neschválíš. Ujedete stovky mil, více, než jste kdy spolu najezdili. A ona pořád bude sedět na sedadle spolujezdce, přes všechna ta malá bezejmenná městečka, přes všechny mezistátní dálnice a zaplivané restaurace u benzínek.

Vaše životy se změnily, ale vy už jste pochopili, že možná jste pořád ti stejní dva lidé, kteří se do sebe zamilovali ve sklepní kanceláři v Hooverově budově. Uklidňuje tě, že tohle ti nikdo nikdy nemůže vzít. I když bude všechno ostatní pryč, stále ji budeš milovat. Nemůžou vám vzít něco, čemu vůbec nerozumí.

Není to ten život, o který jste stáli. Není perfektní, je vlastně na hony vzdálený od ideálu. Ale ty ho žiješ s jedinou osobou na světě, kterou jsi kdy miloval. Ona také ví, že takovýhle život neplánovala. Ale že pro tebe udělá všechno na světě, znovu a znovu. Taková je to žena a takový ty jsi muž.

Ano, mohla být hezká, když jsi ji viděl poprvé.

Ale teď je nekonečně krásná.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 6.6.2008 v 0:00 v kategorii Povídky.