Kult X

autorka Kalida Flynn | překlad nabaa | rating lehce PR | kategorie MSR

Světla problikávají tenkou bariérou záclon. Vevnitř vypadají tlumeně a jemně, ale venku jsou to primitivní stvoření, tvrdá, téměř divoká. Jsou krutě ostrá a jejich jediným cílem je proniknout nocí a zničit vše tmavé, protože jejich tvůrci se temnoty děsí. Ve světě tak plném obav se lidé vrací k základním instinktům, protože jsou to jediné, co znají. Nemůžu je z toho vinit.

Světlo a tma jsou kontrastující síly, které existují současně, ačkoliv nemusí být nutně v naprosté rovnováze. Snažím se najít světlo, protože žiju svůj tmavý život ve tmavém světě. Každý paprsek vidím jako jiskru naděje, sousto, které ač někdy sžíravé, je třeba vychutnat. Akta X. Pohltila mě a já jsem pohltil je. A pak je tu Scullyová. Občas, poslední dobou, mám pocit, že je tím jediným, co mi zbylo…a beru si z ní tolik, že pro ni už jí moc nezbývá.

Další bezesná noc v dalším cizím městě. Nic neobvyklého.

Myslím na ni.

Nic divného. Nikdy to není divné. Potřebuju sladké sny ať už spím, nebo ne. Kdyby mě mé fantazie neudržovaly při smyslech, přivedla by mě realita k šílenství.

Zajímalo by mě, jak se jí spí. Když jsme se rozešli, vypadala vyčerpaně, unaveně, utrápeně. Posledních pár případů se jí dostávalo pod kůži. Začínaly ji připravovat o sílu, která z ní dělala Scullyovou. Barva jejích očí se vytrácela, ten nadzemský odstín modro-šedé. Vidím, že ztrácí víru, v sebe…i ve mně. A taky vím, že je to i má vina. Příliš na ni tlačím a ona se mnou občas nechává strhnout. Nechci ji odhánět. Jenže to dělám dost často a klín vražený mezi námi nás rozděluje víc a víc. Pokud mám tímhle vším projít, potřebuju ji po svém boku. Jsem sobec. Potřebuju její sílu, její víru.

Potřebuju ji.

Zaslechnu klepání na dveře. Ne naléhavé, ale tiché. Pak otázka. Nemůže to být nikdo jiný a já ji nemůžu nenechat vstoupit.

Když vejde, na moment se zastaví. Dveře se zavřou s tlumeným klapnutím a sotva znatelným závanem vzduchu.

„Jak to, že jsi vzhůru, Scullyová?“

„Nemohla jsem spát.“

„Ani já ne.“

Udělá pár kroků a stojí za mnou. Dívám se z okna. Její paže obejmou můj hrudník, tvář se přitiskne ke křivce mých zad. Teplo, které z ní sálá, odplavuje můj pocit chladu.

„Zase jsem tě dnes málem ztratila, Muldere.“ Její prst se dotýká místa pod mým levým okem, kde mě škrábla kulka.

Slabě se usměju, abych zamaskoval bolest. „Není to nic, co by nespravil jód a kus gázy.“ „Vždycky je to nic, Muldere.“

Přesunu jí ruku z mého čela a nasměruju si ji ke rtům. Konečky jejích prstů přejíždějí kolem koutku mých úst a ten lehký dotek mě rozechvívá.

„Muldere. Kolikrát tě budou muset střelit než…“ Ztichne a odvrátí tvář. Sedíme na posteli, stále se držíme za ruce. Ticho. Najednou ji držím v náručí. Stávám se její součástí. Je moje..ne, ne, tak to není. Není moje ani nikoho jiného. Patří jen sobě. A já patřím jí. Vždy to tak bylo. A nechci to měnit.

Líbám ji. Polibek. Modlitba. Uzdravení umírajícího srdce. Navrácený život a naplněný osud v obyčejném doteku. Její rty klouzající po mých. Chutná jako ambrózie, jako ráj.

Ale pak se ode mě odtahuje, jako by se stalo něco hrozivě špatného. Mumlá omluvu, kterou já nemůžu přijmout, protože jednoduše vím, že to bylo správné. Cítil jsem se správně a dobře a přirozeně.

Jsme černá a šedá. Ani jednoduché, ale ani nijak složité. Jen tak rozprostřeni, odhaleni před sebou navzájem jsme mnohem víc sami sebou, než když nás svazují zábrany. Políbím ji. Hrst mátových hvězd. Příchuť vanilkového měsíce. Opilí večerní rosou se znovu snažíme cítit. Tápeme ve tmě prosíce o nalezení.

Je neklidná, stejně jako já. Oba jsme poutníci hledající útočiště u toho druhého, zaplňující prázdná místa. Dnes večer jsem našel sféru její lásky a vstřebal její vášeň a touhu do své. Je to ohnivá směs, která mě naplňuje a muka vlastního potěšení.

Ochutnávám její povzdech. Vnímám vášeň hořící v jejích dlaních. Lehce mi jimi přejíždí po víčkách. Pak ucítím její ruce hladící mou tvář, můj krk…sklouzávají níž…její napětí je zřejmé, je připravena vybouchnout. Touha naplňuje každý vdech i výdech a zračí se nám v očích, kde hledáme lásku, která byla vždy ukryta hluboko v našich duších.

Samota a otupělost mě opouštějí. Cítím její uvolnění. Tlukot jejího srdce proti mé hrudi se zpomaluje. Jsme spleť těl a naše duše jsou unášeny mlhavými paprsky neonově modré, zelené a fialové – sladký sen. Po nich červená, žlutá a oranžová – naše kůže plápolá uvolněním. A potom tma. Jen ona a já.

Jsme jen obrysy v měsíčním světle. Andělé plovoucí v temnotě. Dnes v noci jsme omotáni hedvábnou pavučinou a tančíme skrze mnoho odstínů černé jeden druhému v náručí.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 19.5.2008 v 22:59 v kategorii Povídky.