Kult X

Sedmá série Akt X, která byla ve Spojených státech vysílána od 7. listopadu 1999 do 21. května 2000, je všeobecně považována za jedno z nejslabších období seriálu, ne-li to úplně nejslabší. Tvůrci v ní pokračovali ve stejném duchu, jako v sezóně předešlé, která byla ve znamení akčnosti, humoru a velkolepé výpravnosti epizod s nebývale vysokým rozpočtem. V sedmé sérii se však tvůrci rozhodli zajít v mnoha směrech do krajnosti, někdy až za hranice vkusu, čímž mnohdy překročili už tak dosti široké žánrové hranice, které seriál nastavil v předešlých šesti letech. Výsledkem je mišmaš, který nemusí být po chuti každému.

Kompletní shrnutí: 1. série | 2. série | 3. série | 4. série | 5. série | 6. série | 7. série 

Sedmá série Akt X přesto zůstává v mnoha ohledech revoluční sezónou – právě v ní se objevila nejdražší epizoda celého seriálu, příběh Akt X se vůbec poprvé protnul se světem jiného televizního seriálu a ačkoliv jsme se rozloučili s několika postavami mytologie, jiné jsme naopak znovu přivítali. Byla to rovněž sedmá sezóna, ve které David Duchovny i Gillian Andersonová dostali možnost zrežírovat své vlastní scénáře. Představitelka Scullyové se této možnosti dočkala vůbec poprvé a stala se tak první ženou, která kdy režírovala nějakou epizodu Akt X.

Nelehké začátky: Sedmá série toho má s tou šestou společného víc, než byste mysleli. Jisté podobnosti lze vidět už v prvních natáčecích dnech, které byly hektické. Zatímco na podzim 1998 to byly poslední stěhovací manévry, o rok později byl problém zase s dostupností Davida Duchovnyho a Gillian Andersonové. Oba herci totiž přes léto pracovali na svých nových filmových projektech – Duchovny natáčel romantickou komedii Return to Me, Andersonová dabovala postavu Moro v animované pohádce Princess Mononoke a natáčela historické drama The House of Mirth. Pro sedmou sérii Akt X měli oba herci své smlouvy pochopitelně podepsány, a tak se jejich pracovní plán vyvíjel přesně tak, aby se vše nakonec stihlo. I to si ale vyžadovalo své oběti. Vznikaly tak situace, kdy byl na natáčení společných scén Duchovnyho a Andersonové dostupný pouze jeden z aktérů. Tento problém se nejvíce podepsal na první samostatné epizodě této série Hungry, která měla premiéru 21. listopadu 1999. Protože tou dobou herci ještě dodělávali své vlastní projekty, byli tvůrci při natáčení této epizody nuceni hojně využívat dublérů.

Atypickou situaci však Vince Gilligan, scénárista epizody Hungry, vyřešil elegantně a originálně, jak je ostatně jeho dobrým zvykem. Hungry se tak stala první epizodou seriálu, která vyšetřovaný případ nesleduje z pozice agentů FBI, ale z pohledu vraha. Takové pozornosti, jakou dostal zakřiknutý vraždící teenager Rob Roberts, se dosud v celé historii Akt X nemohla těšit žádná z ústředních záporných postav. Díky tomuto originálnímu prvku se autorům alespoň trochu uvolnily ruce, dosud svázané nepříjemnou absencí hlavních hereckých hvězd. Vince Gilligan i režisér Kim Manners svým přístupem nakonec slavili úspěch, za jednu z nejoblíbenějších epizod označil Hungry dokonce i Chris Carter.

Stejně jako každou sérii Akt X, i tu sedmou otevírá výlet do mytologie, který se tentokrát rozprostírá hned do dvou epizod. K detailům se dostaneme později v tomto textu, v kapitole o nelehkých začátcích však stojí za zmínku jeden technický detail. Z důvodu již zmíněné absence Davida a Gillian byla jako první v této sezóně natočena právě epizoda Hungry, kterou až poté následovaly mytologické díly The Sixth Extinction a The Sixth Extinction II: Amor Fati. Projevuje se to v číslování epizod, které právě z tohoto důvodu je vcelku notně zpřeházené.

Dochází dech: Sedmá série je někdy mylně považována za nejhumornější období celého seriálu. To není tak úplně pravda a pokud bychom nějaké takové pojmenování chtěli nutně najít, pak by se jako nejpřiléhavější jevilo označení nejdivnější. Je to období, které je doslova přecpáno díly „speciálními“ (Millennium, X-Cops, nejdražší epizoda seriálu First Person Shooter či Hollywood A.D.) a díly naprosto trhlými (Fight Club, Je Souhaite a opět Hollywood A.D.). Sedmá série je specifická v tom smutném ohledu, že víc než kdy jindy je tentokrát téměř na každém kroku cítit vyčerpanost, jako kdyby sami tvůrci nevěděli kudy kam. Ideálním příkladem v tomto směru je The Amazing Maleeni, bizarní případ o kouzelníkovi, kterému upadla hlava. Při sledování takové epizody člověka pronásledují střídavé pocity nudy, trapnosti a frustrace. Jak moc je všechno špatně, se vám potvrdí ve chvíli, kdy Maleeniho srovnáte kupříkladu s díly Dreamland či Arcadia.

Tento problém se bohužel týká i vážnějších epizod jako Signs and Wonders, Chimera či Theef. Ani jedna ze zmíněných není vyloženě špatná, druhá i třetí stojí na poměry této sezóny dokonce nad průměrem, ovšem v porovnání téměř s čímkoliv z předešlých šesti let tyto díly prostě neobstojí. Ještě hůř jsou na tom epizody Rush a Brand X, které se topí v šedi a nevýraznosti a připomínají podřadné televizní detektivky z pondělního dopoledne. Úplného dna však s úspěchem dosáhla jediná epizoda: Fight Club. Na tomto příšerném příběhu o dvojčatech, v jejichž okolí dojde k nepokojům kdykoliv se setkají, je nejděsivější jedna věc – že to všechno vymyslel Chris Carter.

Staré tváře se vracejí, nové odcházejí: Epizoda The Sixth Extinction II: Amor Fati hned ze začátku této série se stala osudnou dvěma postavám, které známe již několik let – agentce Dianě Fowleyové (Mimi Rogersová) a nevyzpytatelnému Michaelu Kritschgauovi (John Finn). Mnohými nenáviděná Fowleyová udělala slušný pokrok a těsně před smrtí se vybarvila v podstatně lepším světle, než jak se jí to dařilo v šesté sérii. Poněkud bolestivější loučení proběhlo v epizodě Sein und Zeit, kdy ze světa dobrovolně odešla Mulderova matka. Tu, resp. její představitelku Rebeccu Toolanovou, známe již z druhé série, kdy se poprvé objevila v epizodě Colony. Jak už to tak ale bývá, odchody jedněch jsou v seriálech vyvažovány příchody druhých. Tentokrát se však jedná o pouhé jednohubky: v trilogii The Sixth Extinction se vrací legendární Albert Hosteen v podání Floyda Westermana, kterého jsme naposledy viděli v díle Paper Clip na začátku třetí série. Šokem bylo zmrtvýchvstání Muže z Pentagonu, který se zničehonic zjevil před Mulderovými dveřmi. A ačkoliv se tak stalo pouze v Mulderově snu, návrat Jerryho Hardina do jeho nejslavnější role uvítal téměř každý fanoušek staré dobré mytologie.

Poslední významný návrat se odehrál v epizodě Orison, ve které se do akce znovu dostal populární maniak Donnie Pfaster. Ten se vrátil ve stylu Eugena Victora Toomse (Squeeze/Tooms) a Roberta Modella (Pusher/Kitsu­negari), protože po jeho nezapomenutelném vystoupení v epizodě Irresistible z druhé série se jednalo o jeho velkolepý návrat do akce (a taky do koupelny agentky Scullyové).

Prolínáme světy: Málokoho minula epizoda Millennium, ve které se hned začátkem sedmé série Mulder a Scullyová střetli s Frankem Blackem, hlavní postavou stejnojmenného seriálu Chrise Cartera z roku 1996. Temný hororový seriál Millennium se ve Spojených státech dočkal tří sérií a byl vysílán od října 1996 do května 1999. Mnohými je Millennium, na kterém se vedle Chrise Cartera podíleli James Wong a Glen Morgan, považován za lepší podívanou než Akta X. K propojení obou seriálů přímo sváděla skutečnost, že Millennium bylo po třech letech vysílání k 21. květnu 1999 zrušeno. To vedlo tvůrce obou seriálů Cartera k myšlence, že by nebylo špatné svět Akt X obohatit o prvky Millennia, čímž by naopak právě zrušený seriál mohl dostat symbolickou tečku. Ačkoliv Carter vložil svou důvěru do scénáristů Vince Gilligana a Franka Spotnitze, výsledek jejich spolupráce s Thomasem Wrightem je velmi rozpačitý. Pravděpodobně největším problémem této epizody je fakt, že tvůrci jako by nevěděli, zda chtějí vyprávět spíše příběh Franka Blacka, nebo další případ z archivu Akt X. Výsledek tohoto váhavého přístupu je takový, že epizoda Millennium není vlastně pro nikoho, tedy pro fanoušky ani jednoho z obou seriálů. Zklamání některých diváků bylo o to větší, že epizodu Akt X režíroval právě Wright, který z 67 celkových natočil 26 epizod Millennia, tudíž byl pro tuto práci bezesporu nejpovolanějším ze všech.

Ačkoliv o poznání slavnější, Millennium není jediný seriál, jehož herci v sedmé sezóně navštívili Akta X. Mnohem výrazněji se „nákaza“ jiným seriálem projevila v epizodě X-Cops, kdy Mulder a Scullyová zavítali do světa seriálu COPS. Tato populární reality show je ve Spojených státech vysílána bez přerušení již od jara 1989 a stojí za ní televizní společnost Fox, která produkovala rovněž Akta X. Spojení světů těchto dvou seriálů bylo tedy nasnadě, přesto Carter nechtěl nic riskovat a k práci na epizodě s konsensuálním názvem X-Cops přizval Vince Gilligana. Tento scénárista ve světě Akt X platí za velkého experimentátora a svých bohatých zkušeností naštěstí plně využil i při vzniku tohoto nevyzpytatelné­ho dílka.

Ruku na srdce – jakkoliv jsme v Aktech X již opravdu viděli leccos, stačilo málo a spojení seriálu s reality show mohlo dopadnout katastrofálně. Výsledek přesto vůbec nebyl špatný, epizoda má skvělé tempo, obsahuje několik vtipných hlášek (nutno sledovat v originálním znění) a je to zkrátka něco úplně jiného, než jsme kdykoliv předtím viděli. Prostě a jednoduše: speciální (a mimochodem v pořadí sto padesátá) epizoda jak vyšitá. Člověka jen mrzí, že ji nerežíroval David Duchovny, jak bylo původně zamýšleno. Nakonec Duchovny soustředil veškeré síly na Hollywood A.D., která měla brzy následovat.

Svět je naruby: O tom, že David Duchovny i Gillian Andersonová v sedmé sérii dostali možnost zrežírovat si své vlastní scénáře, již bylo napsáno mnoho. Jedná se o díly all things a Hollywood A.D., které byly realizovány hned po sobě (ačkoliv ve vysílacím pořádku mezi ně nakonec zapadla jiná samostatně stojící a bohužel velmi slabá epizoda Brand X). Zatímco Duchovny už své zkušenosti měl (podílel se na scénářích několika mytologických epizod a v šesté sérii režíroval svůj scénář k epizodě The Unnatural), Andersonová byla ještě v roce 2000 úplným nováčkem. To byl také důvod, proč se jí ujal starostlivý tvůrce seriálu Chris Carter, který spolu s Frankem Spotnitzem pomohl herečce při přepisování scénáře. Ačkoliv opravy chybiček a formálních nepřesností trvaly déle, než samotné psaní scénáře i natáčení epizody, all things je (zaslouženě) jednou z nejkladněji hodnocených epizod sedmé série.

Je zajímavé sledovat, jak moc se od sebe oba příběhy liší. Odlišnosti nenajdeme jen v zápletkách, ale také ve zpracování. Zatímco Duchovny si pro diváky připravil hutnou parodii snad na všechno, co vás jen napadne (církev, tisk, média, Hollywood, FBI, Mulder-Scullyová atd.), režisérka Andersonová pojala svou epizodu ve velmi komorním duchu, jako hlubokou sondu do duše agentky Scullyové, přičemž poskytla významný prostor především hercům, tedy i sama sobě. Zmatenou Scullyovou donutí okolnosti (na scéně se objevuje muž, s nímž agentka kdysi plánovala společný život) přemítat o tom, nakolik její život změnilo setkání s Mulderem. Epizoda all things nepřekvapí jen hlavní příběhovou linií, ale taktéž velmi vyspělým ztvárněním. Některé scény jsou výborně natočeny a správnou atmosféru jim dodává podmanivá hudba od Mobyho, která prochází celou epizodou. Po technické stránce je all things jedna z nejlepších epizod sedmé série, dle mého názoru dokonce lepší, než Duchovnyho výlet do Hollywoodu. Je jen škoda, že si Gillian svou práci v osmé sérii nezopakovala – své postavě očividně rozuměla výborně, a tak by osmá série s těhotnou Scullyovou byla pro další její autorskou epizodu ideálním prostorem.

Dosazením Gillian na pozici režisérky sestřelil Chris Carter dvě UFO jednou ranou. Ačkoliv několik epizod v prvních sériích napsaly ženy, na režisérskou židli se až do roku 2000 ženské pozadí neposadilo. První režisérkou v historii Akt X se tak stala až Andersonová, čímž Carter vzal vítr z plachet svým kritikům, kteří ho v minulosti žalovali, že při práci na seriálu až příliš často ženy opomíjí.

Jak už zaznělo výše, David svou epizodu pojal jako parodii, což je žánr, který jsme v Aktech X již nejednou pozorovali. Možná i proto Duchovnyho epizoda nevyčnívá tak výrazně. Nicméně některé okamžiky z ní jsou taktéž nezapomenutelné, např. scéna, kdy si přímo z vany hotelového pokoje telefonují Mulder, Scullyová a Skinner nebo když se na hollywoodské premiéře sejdou vedle Muldera a Scullyové také Téa Leoniová a Garry Shandling – ve skutečném životě mimochodem Duchovnyho žena a jeho nejlepší přítel. Na zmíněné premiéře se mimochodem dobře bavil taky Chris Carter. Pokud jde o výše zmíněné známé tváře, všechny jsme si je přehledně shrnuli v rubrice Zajímavé tváře v Aktech X.

Mytologie se opět uzavírá: I když je šestá sezóna Akt X obecně považována za období definitivního uzavření veškeré předešlé mytologie, pravdou je, že stále zbývá jedno veledůležité téma, které je potřeba uzavřít. A nebudu přehánět, když toto téma označím za vůbec nejzásadnější, které se v mytologii seriálu kdy vyskytlo. Mulderova nezvěstná sestra Samantha je vlastně symbolickým středobodem celého seriálu, koneckonců právě ona byla důvodem, proč Fox Mulder na začátku devadesátých let zavítal do zaprášené kanceláře Akt X. Během sedmé série Chris Carter vycítil, že téma únosu Mulderovy sestry je už notně vyčerpané, a tak se rozhodl pro jeden významný krok vpřed, který se nakonec stal krokem definitivně posledním. Výsledkem byly epizody Sein und Zeit a Closure, jedny z emocionálně nejvypjatějších příběhů, které jsme v Aktech X kdy viděli.

I když jsme všichni dlouhodobě považovali Samanthu za mrtvou, oficiálního potvrzení této skutečnosti jsme se dočkali právě až v polovině sedmé série. Nutno dodat, že tvůrcům se toto rozloučení podařilo zpracovat na jedničku a ačkoliv v předcházejících letech Mulder pro Samanthu nejednou uronil slzu, v epizodě Closure, která její osud definitivně zpečetila, tuto slzu bezesporu uronil i nejeden fanoušek Akt X. Mluvit však o slzách v souvislosti s těmito epizodami by nebylo úplně nejšťastnější. Krom jedné scény (Mulderův amok v jeho bytě při poslechu matčina vzkazu) totiž David Duchovny předvedl vynikající výkon, když zahrál zlomeného muže, který je vzdor pochopitelnému smutku vlastně šťastný, protože se mu konečně podařilo objasnit nejtěžší případ své kariéry.

Je smutnou pravdou, že v sedmé sérii si svoji vysokou úroveň udržela pouze mytologie. Všechny mytologické díly jsou špičkové, ať už ty, které uzavírají starší příběhové linie (The Sixth Extinction, Closure), nebo ty, které nové příběhové cestičky nabízejí (Requiem a opět The Sixth Extionction I a II). Mytologie se stále nese ve vynikající ponuré atmosféře, která vám připomene to nejlepší ze třetí a čtvrté série. Již zmíněné epizody o Mulderově sestře navíc získávají zajímavý paranoidní rozměr, kdy je Mulder během vyšetřování silně vyčerpán, a tak divák spolu s ním občas přemítá, zda se některé situace skutečně odehrávají. Je to případ i závěrečné scény Closure, během které konečně dojde k „setkání“ Muldera a Samanthy. Velmi citlivě natočená snová sekvence, která je podpořena bravurním soundtrackem od Mobyho, je tím nejdojemnějším, co mně osobně sedmá série nabídla.

Konec v (ne)dohlednu: Na finální podobě sedmé série se velmi silně podepsal fakt, že ještě během natáčení epizody Requiem tvůrci netušili, zda bude seriál pokračovat další sezónou. Scénář poslední epizody vznikal v dubnu 2000, kdy začalo též natáčení. To skončilo v pátek 5. května 2000 a následujícího dne proběhla poněkud rozpačitá oslava. Rozpačitá, protože tvůrci nevěděli, co vlastně slaví – zda konec jedné sezóny, nebo celého seriálu. Odpověď dostali až 17. května 2000, kdy společnost Fox konečně oznámila, že Akta X budou pokračovat svou osmou sezónou. Když se pak epizoda Requiem objevila 21. května 2000 premiérově na obrazovkách, mohl už Chris Carter rozplétat plány pro další rok. Tvůrce seriálu totiž poslední epizodu sedmé série (kterou napsal) postavil tak, aby dobře sloužila nejen jako konec jedné sezóny, ale i jako rozlučkový díl pro celý seriál. V posledních minutách Requiem totiž Scullyová Skinnerovi v nejlepší tradici otevřených konců oznámí, že je těhotná. Toto téma, které bylo nutno nějak objasnit, je zajímavé jak pro novou sezónu, tak pro další mytologický film, který chtěl Carter natočit v případě, že by seriál skončil.

I když všichni víme, jak to pokračovalo a jak to i nakonec dopadlo, nedá mi to nezmínit mé příjemné překvapení, jak si tvůrci s nastalou situací poradili. Přechod ze sedmé do osmé série je totiž velmi jemný a citlivý, že by člověka ani na vteřinu nenapadlo, v jak hektické a nejisté atmosféře celé natáčení probíhalo. Requiem je navíc bez debat jednou z nejlepších epizod celého seriálu a bez větších potíží svou kvalitou dokonce převyšuje mnohé mytologické klenoty z prvních pěti let Akt X. Největší deviza sedmého finále spočívá především v hluboké nostalgii, kterou oregonské vyšetřování Muldera a Scullyové oplývá. Agenti se totiž vracejí na místo, kde vyšetřovali svůj první případ z Akt X, což s sebou přináší tunu vzpomínek a setkání s některými známými postavami. Je to také poslední epizoda svého druhu, ve které se setkáme se stále ještě ďábelským Kouřícím mužem, ač připoutaným na kolečkové křeslo a odkázaným na zdravotní sestru.

Zapeklitá: To je jediná a myslím, že zároveň nejvýstižnější charakteristika, kterou jsem pro sedmou sérii schopen nalézt. Toto období se nejen obtížně hodnotí, ono se s těžkostmi vůbec definuje. Sedmá série postrádá jasnou tvář, což je způsobeno tím, že si tvůrci neujasnili, jakým směrem by v tomto období měl seriál pokračovat. Ačkoliv byl opět použit osvědčený model, kdy je humor střídán napětím a naopak, tentokrát to – na rozdíl od let předešlých – prostě nějak nefunguje. Ve finále to pak vypadá tak, že sedmá série ani dostatečně nepobaví, ani dostatečně nevyděsí. A to je zlé.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 28.7.2009 v 0:00 v kategorii Shrnující články.