Kult X

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

8. How the Ghosts Stole Christmas (6. série, 8. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 13. prosinec 1998

„Vánoce v roce 1917, v době nejhlubšího zoufalství. Američtí vojáci umírají ve válkou zpustošené Evropě, zatímco na americkém kontinentě zabíjí zákeřný virus chřipky mladé i staré. Tragédie se dotýká každého domu a beznaděj se pomalu vkrádá do duší všech lidí. Na celém světě zavládá zoufalství. Ale tragédii dvou milenců, žijících v marylandském Larkspur Lane, nezpůsobí ani válka, ani mor, ani vojáci, ani bombardéry; přivodí si svou smrt vlastní rukou. Hnáni strachem z odloučení uzavírají mileneckou smlouvu, aby spolu mohli zůstat navždy a nestrávili jediné Vánoce jeden bez druhého.“ Mulder a Scullyová se nyní vydávají na místo jejich tragédie, aby zde čelili možná nejmocnějšímu protivníkovi, s nímž kdy měli tu čest – vlastní osamělosti.

Vánoční svátky, strašidelný dům, duchové. Scénárista a režisér epizody Chris Carter sebral osvědčené ingredience a vyslal Muldera se Scullyovou na Štědrý večer do opuštěného domu „kdesi v Marylandu“, aby vyšetřili okolnosti sebevraždy, kterou na tomto místě měli spáchat dva mladí milenci před osmdesáti lety. I přesto (nebo možná právě proto), že se takřka celá epizoda odehrává pouze v potemnělých kulisách gotického panství, se jedná o výpravný skvost. Hudba Marka Snowa, který se nechal inspirovat klasickými vánočními symfoniemi Josepha Haydna, celé dění bravurně podkresluje a dopomáhá tomu, že vánoční Duchové a předcházející (rovněž Carterův) postmoderní Prometheus jsou podáni s tak odzbrojující atmosférou, že jen těžko nacházejí srovnání s čímkoliv dalším v Aktech X. Stojí za zmínku, že tvůrci si pohrávali s myšlenkou, že by se dějištěm příběhu mohl stát byt agentky Scullyové, což je varianta jistě zajímavá, ale buďme rádi, že ne vítězná. Na každý pád je výsledkem nejkomornější epizoda Akt X.

Mocná audiovizuální složka je však pouhou dekorací pro mimořádně silný scénář, který nám dává nahlédnout pod pokličku nejniternějších obav a tužeb obou našich agentů. Zde si Carter bere na pomoc dvojici sympatických duchů Maurice a Lydie, ztvárněných vynikajícími americkými herci Edem Asnerem (ročník 1929) a Lily Tomlinovou (1939). Nezapomenutelná je zvláště psychoanalytická sonda, kterou Maurice uštědří Mulderovi, když jej popíše jako narcistického egocentrického pokrytce, ohánějícího se zbraní v cizích domech, ohrožujícího všechny kolem sebe a ženoucího se za svými paramasturbačními bludy. Vcelku výstižné, že?

Je úkolem nanejvýš nelehkým představovat tuto epizodu komukoliv, kdo ji neviděl. Stejně jako každé velké dobrodružství, které se odehrává zvláště v našich srdcích, i toto se musí zažít na vlastní kůži. How the Ghosts Stole Christmas je příběhem, který otevírá hluboká existenciální témata. Je to příběh, který o Mulderovi, Scullyové a jejich vztahu, o jejich vzájemné důvěře i dosud nevyslovené lásce řekne víc, než všechny ostatní epizody dohromady. Je to příběh smutný i krásný, hořký i sladký, přesně takový, jaké umí být samy Vánoce.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

9. The Post-Modern Prometheus (5. série, 6. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 30. listopadu 1997

Hledáte-li epizodu Akt X, která si nejvíce ze všech zaslouží přízvisko „speciální“, pak nemusíte dál, našli jste ji. Chris Carter, režisér i scénárista The Post-Modern Prometheus, touto epizodou obohatil svůj seriál klasickým příběhem o doktoru Frankensteinovi, který fascinuje západní publikum už od roku 1818, kdy jej na světlo světa přivedla anglická romantička Mary Shelleyová. Carter vytvořil audiovizuální skvost, když své dílo oblékl do černobílého hávu a ozvučil jej kultovními kousky z diskografie folkrockové legendy Cher. Výsledkem je nejkouzelnější příběh z Akt X.

Stejně jako jiná „zrůdná“ epizoda, Leonard Betts, i Carter vyvažuje strach humorem, humor slzami a nakonec zase děsem, což je koneckonců osvědčená taktika mnoha jiných tvůrců Akt X. Komplikovanější postavení The Post-Modern Prometheus spočívá nicméně ve skutečnosti, že, ačkoliv je jeho poselství všeobecné, mnoho drobných narážek a kulturních odkazů je mířeno výhradně na americké publikum. To však není zásadní vadou natolik velkou, že by ji nenapravilo pár návštěv tety Wikipedie. Většina těchto drobností, včetně Mulderových hlášek a Scullyové nevěřícných výrazů, však nakonec zanikne ve velmi mocném audiovizuálním koncertu, který nahrává špičkové atmosféře. Výborný je už jen titulní nápad koncipovat celý příběh jako komiksovou zápletku, stejně tak nezklamou vidlácké prvky, jimž vévodí zvláště Izzy Berkowitz s kamarády, intelektuální to výkvět města (a když jsme u města, samozřejmě nemůže chybět oblíbená kratochvíle všech zapadákovů, lynč). Závěrečný taneček Muldera a Scullyové pak patří mezi jeden ze splněných snů shippers komunity, do níž se přidal též David Duchovny, který jej označil za nejlepší závěrečnou scénu Akt X (a teď si představte, že v původní verzi scénáře se Mulder a Scullyová měli pouze držet za ruce).

Pohádky jsou důležité dnes, stejně jako v minulosti. Tam, kde před lety nastavovaly zrcadlo celospolečenské totalitě a institucionali­zované lži, dnes dělají stejnou „službu“ vyumělkované komerci a lacinému marketingu. Oba světy jsou postiženy stejnými neduhy, nade všemi z nichž ční přetvářka a povrchnost. Ať už soudíte lidi podle prostředí, z něhož vzešli, nebo oblečení, které nosí, první obětí takového přístupu je vždy pestrost našich životů. (Post)moderní variace klasického příběhu Mary Shelleyové v tomto testu obstála na jedničku a znovu tak potvrdila odvěkou pravdu, že zrůdy poznáme podle činů, nikoliv vzhledu.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

10. Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, John Shiban & Vince Gilligan | poprvé uvedena 9. května 1999

Field Trip je nejparanoidnější epizoda Akt X. Výlet Muldera a Scullyové do hor Severní Karolíny, známých zvýšeným výskytem létajících světel, má atmosféru, která by se dala krájet. Je to další z řady případů à la Darkness Falls, při jejichž vyšetřování se agenti dostávají mimo civilizaci, kde jim brzo začne docházet jídlo, voda, munice, vzduch nebo prostě jen zdravý rozum (případně všechno dohromady). Field Trip jde ale ještě dál a mistrovským způsobem si pohrává nejen s tématy paranoii, ale i alternativních realit, bizarních halucinací a strašidelných snových představ.

U zrodu epizody stála trojice velkých mozků seriálu Akta X. Hrubé obrysy příběhu načrtl Frank Spotnitz, se scénářem pak vydatně pomohli John Shiban a Vince Gilligan. Jméno prvního zmíněného je důležité, jelikož Spotnitz autorem epizod Detour a Via Negativa, jejichž výpravnost na jedné straně a tuhá atmosféra na straně druhé se ve Field Trip bravurně střetávají. Agenti totiž v nepřístupné horské oblasti narazí na neznámý typ houbového organismu, jehož spóry jsou schopny zásadně ovlivnit lidské vnímání. Mulder se Scullyovou, aniž o tom vědí, se dostávají pod vliv těchto spór a postupně ztrácejí přehled o tom, co je skutečnost a co jen falešná vize, kterou jim do hlavy projektuje jejich vlastní představivost. Po celou dobu jsou přitom jejich těla pohřbena pod zemí, kde jsou organismem pomalu rozkládána a stravována.

Epizoda triumfuje v technických kategoriích. Jakkoliv je však výpravně a vizuálně velmi silná, možná ještě mocnější je zvuková, potažmo hudební složka. Mark Snow znovu dokazuje svoje mistrovství, když se mu daří vytvářet hudební motivy, které se divákovi neodbytně dostávají pod kůži. V některých scénách, kdy je Mulder pronásledován jeskyní nebo kdy si agenti uvědomují, že se jim vlastně nikdy nepodařilo ze spárů halucinogenní houby uniknout, ve vás hudba budí pocit, že vám někdo zapichuje špendlíky pod nehty. Stejně jako všechny epizody, v nichž skutečnost střídá sen a naopak, je zcela esenciální zručná režie, která neprozradí příliš, ale zároveň dovedně (tedy nenápadně) rozliší jednotlivé reality. Režisérem epizody je zkušený Kim Manners, takže jen těžko mohli tvůrci šlápnout vedle.

Podobně jako jiná epizoda v tomto žebříčku – How the Ghosts Stole Christmas – je i Field Trip obtížné popisovat slovy. Jedná se o jeden z nejsugestiv­nějších audiovizuálních výletů do pochroumaných myslí našich agentů, a jako takový jej musíte zažít na vlastní kůži. Tato epizoda je konečně tou folie à deux, na kterou jsme celý seriál čekali. Toto „šílenství ve dvou“ se ukáže zvláště ve scénách, které zachycují sdílenou halucinaci Muldera a Scullyové. Field Trip proto není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů, do jejich nejčernějších nočních můr, kde se teprve ukáže, jak si na tom se vzájemnou důvěrou skutečně stojí.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

11. Via Negativa (8. série, 7. epizoda) režie Tony Wharmby | scénář Frank Spotnitz | poprvé uvedena 17. prosince 2000

V období mezi sedmou a osmou sérií, zasaženém především odchodem Davida Duchovnyho z pozice hlavní herecké hvězdy seriálu, odepisoval Akta X takřka celý televizní svět. A přitom to bylo právě toto období, kdy vznikly ty nejstrašidelnější příběhy, které svou ponurostí položí na záda i ty nejzdařilejší thrillery druhé či čtvrté série. Netopýří zrůda z Patience, pouštní sekta uctívající parazitujícího červa z Roadrunners či beznohý fakír pochutnávající si na lidských vnitřnostech z epizody Badlaa – ti všichni se ovšem mohou jít do chladného hrobu zahrabat před snovou hrůzou, kterou cestou do temnoty prostřednictvím nebohého Johna Doggetta absolvují diváci jedné z nejhororovějších epizod vůbec. Via Negativa tak zcela zaslouženě otevírá první desítku nejlepších epizod seriálu Akta X.

Je poněkud paradoxní, že epizoda, v níž se Scullyová objeví zhruba na pět minut a Mulder absentuje zcela, patří mezi nejlepší z Akt X. John Doggett, který je na Aktech X teprve krátce, si tentokrát musí vystačit se společností náměstka ředitele FBI Waltera Skinnera, který se mu nakrátko stane parťákem. Společně vyšetřují hromadnou sebevraždu (vzhledem k okolnostem spíše vraždu) členů sekty, z nichž každý zemřel po dobře mířeném zásahu sekerou přímo mezi oči. Agenti brzy zjišťují, že Anthony Tipet, vůdce zmíněného kultu, je nejspíš schopen vstupovat do snů svých obětí, ve kterých vraždí, což vede k tomu, že na místech činu nezanechává ani ty nejmenší stopy. Postava Johna Doggetta, ztvárněná Robertem Patrickem, je v osmé sérii koncipována jako skeptik, čímž v této pozici nahrazuje agentku Scullyovou (ta vstupuje do Mulderovy, okolnostmi tak trochu vynucené pozice věřícího). Via Negativa je tak svého druhu paranormálním očistcem pro jindy hrdého pochybovače Doggetta.

Via Negativa triumfuje po stránce atmosféry. Dokonce i v osmé sérii, která je obecně považována za nejtemnější období Akt X, vyniká svou zlovolností. Všechny další příběhy typu Grotesque či Elegy jsou klasické thrillery, které se v různých obdobách objevovaly ve všech sériích (snad jen s výjimkou parodické šestky a rozjařené sedmičky). Snové sekvence, při kterých Doggett prochází potemnělými a liduprázdnými chodbami FBI, nepochybně patří mezi to nejdepresivnější, co se v seriálu kdy objevilo. Dodnes jen těžko z hlavy vyháním moment, kdy si Doggett potěžká hlavu agentky Scullyové, nebo závěrečnou scénu, při níž Doggett se sekerou v ruce navštíví byt své partnerky. Via Negativa má tak tuhou atmosféru, až má divák tendenci odpustit jí, že po příběhové stránce zas tak silná není (na druhou stranu podobný „nešvar“, a sice upřednostnění atmosféry před zápletkou, mají i klasiky Our Town, Home či Folie a Deux).

Krom toho Via Negativa zaujme zvýšeným, skoro až mytologickým výskytem nám dobře známých lokací. Epizoda se odehrává u Doggetta i Scullyové doma, v Mulderově i Skinnerově kanceláři, tak i v pracovně zástupce ředitele Kershe. Dokumentuje rovněž úplně první setkání Osamělých střelců s agentem Doggettem.

Via Negativa se svými bizarními sekvencemi, násilnými obrazy a pořádnou dávkou paranoii tvoří to nejlepší ze zlatého fondu Akt X. Epizoda tu dnes nezastupuje jen sama sebe, zastupuje celou osmou sezónu, bravurní období plné surového hororu, tíživého dusna a všudypřítomné beznaděje, které se nám neodvratně vrylo do paměti a vzdor všem protivenstvím se stalo jedním z nejlepších období seriálu Akta X.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

12. Darkness Falls (1. série, 20. epizoda) režie Joe Napolitano | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 15. dubna 1994

Zde je jakékoliv představování zbytečné. Darkness Falls je kultovní epizoda, kterou si pamatují i lidé, kteří Akta X nikdy aktivně nesledovali. Kdykoliv se svátečního diváka zeptáte, co si ze seriálu vybavuje, dočkáte se odpovědi ve stylu „takový ty svítící mušky a pak ten magor, co žral ty játra“. Právě světélkující, hladový a zdánlivě nezahubitelný hmyz je hlavním protivníkem, kterému Mulder a Scullyová budou muset čelit při vyšetřování záhadného zmizení skupiny zkušených dřevorubců v lesích u kanadských hranic. Tedy, protivníkem až zprostředkovaným, protože hlavní part nakonec dostává prachobyčejná tma, díky níž je parazitický organismus schopen hladce napadat své oběti, znehybnit je formou kokonu a tímto způsobem pomalu trávit.

Darkness Falls tu dnes zastupuje všechny epizody, mapující výlety našich agentů za hranice měst, do neprobádané a obtížně přístupné divočiny, zkrátka mimo civilizaci. Vynikající tituly jako Ice, Firewalker, Død Kalm, Detour, Field Trip a Roadrunners jasně dokazují, že podobný typ Akt X tvůrcům jednoznačně svědčí. Hlavním hrdinou Darkness Falls bychom mohli s jistou nadsázkou označit majestátní deštné lesy amerického státu Washington, nacházející se v severozápadním cípu Spojených států, kam vyšetřování agenty tentokrát přivádí. Herecké výkony v epizodách tohoto ražení ostatně nikdy nehrály prim, na rozdíl od výpravy, technických kategorií a režisérského umu. Jsou to právě lokace arktického výzkumného střediska, útrob vulkánu, Norského moře, kde čas plyne tak trochu jinak, nebo pouštního městečka v Utahu, domova zvrácené červí sekty, které nás tak dokonale pohlcují a vyvolávají v nás klaustrofobické pocity mrazení a nejistoty.