Kult X

režie James Wong | scénář James Wong | premiéra v USA 31.01.2018 | premiéra v ČR 02.09.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 80%

Pokud se cíleně vyhýbáte spoilerům, ať už ve formě oficiálních upoutávek či nekončících debat na sociálních sítích, děláte zatraceně dobře. Epizoda Ghouli pro vás bez jakýchkoliv dalších debat bude největším překvapením 11. série. To, co se v prvních deseti minutách tváří jako ta nejklasičtější ze všech klasických monster-of-the-week epizod, totiž záhy doroste v mytologii jako řemen, vrcholící v rodinném znovushledání, na které fanoušci Akt X čekali patnáct let.
 

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

James Wong je poctivý řemeslník. Jako spoluautor epizod Squeeze, Beyond the Sea či One Breath dobře ví, jak spojit sofistikovanou mytologii s akcí, thrillerem a detektivkou tvářící se jako samostatně stojící případ. Jako tvůrce postav typu Waltera Skinnera či Osamělých střelců důvěrně rozumí pohnutkám a motivům mytologických postav. Jako úspěšný výkonný producent seriálu Millennium, kde převzal prokleté žezlo přímo po Chrisi Carterovi, dobře zná všechny mechaniky a nástrahy, které stojí za výrobou televizního seriálu. A konečně jako duchovní otec slavné slasher série Final Destination (u nás známé jako Nezvratný osud) ví, co je to napětí a budování strachu.

Pětidílná filmová série, ač v jádru není ničím jiným, než klasickou brutální vybíjenou bezejmenných puberťáků, přišla s výbornou premisou. Nenudila nás žádným předvídatelným maniakem s hokejovou maskou na tváři a mačetou v ruce, představila se nám v ní prachobyčejná a vzdor své abstraktnosti zatraceně děsivá Smrt, která si nakonec přijde zkrátka pro všechny. Ačkoliv všechna další pokračování působila spíše jako relax a pohoda, první film, který režíroval a napsal právě Wong, svým napětím, atmosférou a neotřelým pojetím zafungoval jako svěží vánek do již řádně vyčpělého (sub)žánru.

Na svou devadesátkovou hororovou tvorbu Wong vzpomíná ve chvílích, kdy ztvárňuje spánkovou paralýzu, která se v nové epizodě opakovaně projevuje u Scullyové. Jedná se o stav někde na pomezí spánku a bdění, kdy jedinec není schopen rozlišit sen od reality. Živé sny, ve kterých agentka pronásleduje postavu, jevící se být pouhým stínem, jsou skvělé a předznamenávají jedno osudové setkání.

Zdánlivým antihrdinou příběhu je Jackson Van de Kamp, sedmnáctiletý mladík se zvláštními schopnostmi, díky nimž umí silou vůle vnutit ostatním lidem své vlastní, často velmi divoké představy. Prostě taková ošklivější teen verze Clarka Kenta. Jackson je teenager, a tak své schopnosti využívá k tomu nejužitečnějšímu, co ho napadá – strašení vlastních přítelkyň. Ano, přítelkyň, plurál, Jackson je puberťák a rozhodně se potatil. Jak Mulder se Scullyovou zjišťují během výslechu holek, který vedou odděleně ve stylu Syzygy, chlapec má příjmení shodné s rodinou, která před patnácti lety adoptovala jejich malého syna.

William je sice potomek agentky Scullyové a, jak jsme všichni toužebně přesvědčeni, agenta Muldera, ovšem tak, jak se nám představuje v nové epizodě, by vůbec největší radost udělal někomu úplně jinému. Robert Modell, známý z epizody Pusher jako úhlavní Mulderův nepřítel, by jistě zamáčkl slzu při pohledu na Willovy nadpřirozené schopnosti. Dávno před Williamem, a sice koncem třetí série, totiž totožnou schopnost supersugesce názorně předvedl Modell, když pouhou silou vůle donutil elitního člena zásahové jednotky, aby sám sebe upálil, nebo Muldera, aby namířil zbraní na svoji parťačku. Schopnosti, v případě Williama vzešlé z mimozemské DNA, nyní chlapec využívá primárně k tomu, aby mohl snadněji proplouvat životem.

Jackson však není žádné apriori zlomyslné monstrum, v prvé řadě je to spíš klučina, který ve své mladické nerozvážnosti nedomýšlí, kam až mohou jeho vtípky, notně znásobené právě nadpřirozenými schopnostmi, dojít. Není ani neporazitelný, dobře je to vidět v akčních scénách, kdy ho nemocničními chodbami pronásledují elitní agenti ministerstva obrany, kteří po něm pálí jednu salvu za druhou. Jakkoliv jsem nikdy nebyl příznivcem akčních scén v Aktech X, tentokrát jsou skvěle zakomponovány. Dokonce i v případě, že nejste fanoušky williamovské mytologie (jako třeba já), budete velmi překvapeni ve chvíli, kdy se přistihnete, že chlapci vlastně fandíte a vládním kovbojům přejete jednu pořádnou přes hubu. Ostatně Mulderovo prohlášení „keep cracking wise – you have no idea my state of mind“ mluví za vše a mnozí z nás by jej jistě bez váhání podepsali.

Epizoda odhaluje, že James Wong má pro mytologii, pro intimní momenty mezi Mulderem a Scullyovou i pro vztah Scullyové k jejímu synovi přinejmenším stejně dobrý cit jako Chris Carter v době, kdy psal mytologii osmé a deváté řady. David Duchovny hraje svůj standard. Jeho Mulder působí, jako by se s Williamem rozloučil už před dlouhými lety, a nyní, víc, než cokoliv jiného, jej zajímá psychická rovnováha jeho milované partnerky. Gillian Andersonová je bez jakýchkoliv hlubších rozborů výborná. Scéna z pitevny, v níž se Scullyová psychicky zhroutí nad „ostatky“ svého syna, v celé nahotě ukazuje, nakolik agentčina představitelka za celé roky herecky pokročila a vyspěla. Pozoruhodná byla již před dvěma dekádami, když její nemocná agentka v díle Memento Mori skrze pod obrazem předčítaný deník posílala svému partnerovi nesmělá vyjádření vděků za vzájemnou důvěru. Stejně tak je její projev k Williamovi láskyplným poselstvím, vyjádřeným však ústy zdrcené matky, která ztratila své dítě, a tedy všechnu víru. Jeden z mytologických vrcholů deváté řady se tak nyní konečně dočkává svého završení.

Nesporným vrcholem epizody je pak její závěr, setkání agentky Scullyové s Williamem. Stává se tak šestnáct let poté, co si se svým jednoletým synkem koncem deváté série dala své zdánlivě poslední sbohem. Již tehdy se jednalo o emocemi nabitou epizodu, jejíž události eskalovaly až k rozhodnutí Scullyové dát svého syna k adopci, aby ho uchránila před událostmi, které mohly a měly nastat. Scéna, v níž se agentka poprvé setkává se svým dospělým synem „tváří v tvář“, je vynikající, dokonce i vzdor tomu, že William během ní nemá svoji skutečnou podobu. S úlevou kvituji, že po všech těch až obřadně působících vládních a vojenských hi-tech experimentech, kterými jsme za posledních pětadvacet let prošli, je celé setkání pojato velmi civilně, skoro až komorně.

Akta X nikdy nepotřebovala bojové vrtulníky a mimozemské koráby k tomu, aby budila emoce, vzrušení a dojetí. A jsem rád, že na to tvůrci i po letech pamatují.

Mimochodem – Williamova přezdívka z webovek ghouli.net je @rever – ve francouzštině „to dream“, v portugalštině „to see again“.

Komentáře: 112

režie Darin Morgan | scénář Darin Morgan | premiéra v USA 24.01.2018 | premiéra v ČR 27.08.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 100%

To vám takhle Darin Morgan jednou ve tři ráno hledal inspiraci pro svůj nejnovější scénář k Aktům X. Rozhodl se, že si pustí některé starší epizody. Jaké pak bylo jeho překvapení, když zjistil, že si některé scény pamatuje jinak, než jak byly původně natočeny. Hned ho napadlo nejjednodušší a zároveň nejlogičtější vysvětlení – blednoucí paměť? Ale kde že! Za vším stojí alternativní historie a paralelní světy!

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Epizoda The Lost Art of Forehead Sweat nebude mít na růžích ustláno. Zvláště ne v českých luzích a slovenských hájích. Důvod je jednoduchý. Scénárista Morgan ji adresuje primárně americkému publiku a navrch přihazuje desítky narážek na současné americké celospolečenské klima a popkulturu. Morgan jde však do hloubky a otevírá témata zcela univerzální, která jsou společná nám všem. Tak kupříkladu pojem pravdy nebo téma paměti – když Mulder hovoří o své vzpomínce na první epizodu seriálu The Twilight Zone, kterou kdy viděl, jen u málokoho to nevygeneruje jeho vlastní vzpomínky na první setkání se seriálem Akta X před více jak dvaceti lety.

Morganova epizoda je pak neskrývanou poctou zmíněnému mysterióznímu klenotu z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Jeden z nejstrašidel­nějších seriálů historie se naopak dle prohlášení Chrise Cartera stal jednou z nejvýraznějších inspirací při vzniku Akt X. Povinné komplimenty máme tedy předány a můžeme se pustit do práce.

Syndrom falešné kolektivní paměti (tzv. Mandelův efekt, v epizodě výstižně zaměňovaný za Mengeleho efekt, který má ale jinak úplně stejný obsah) údajně vyvolává zkreslenou vzpomínku na minulost, kterou může trpět velká skupina lidí. Morgan si jej bere na pomoc, aby popsal některé nešťastné jevy, jimiž je zasažena dnešní společnost. Primárně se jedná o nekontrolované šíření dezinformací, tzv. fake news, což je dnes oblíbené označení pro to, co druhý názorový tábor charakterizuje jako kreativní nakládání s fakty a vytváření alternativních realit, tzv. fenomén post-truth. Aby toho nebylo málo, Morgan schéma rozšiřuje o pojmy jako post-cover-up a post-conspiracy s tím, že mladí dneška to celé jistě zahrnou pod nějaké cool označení, třeba the po-co age. Velkým neštěstím této doby je, že dospělá generace na tuto hru, kdy pravda hraje pouze zástupnou roli, již přistoupila, a ještě tragičtější je, že právě mladí a dospívající nějakou pravdu a nepravdu – jak je dnes módně nazývána prachsprostá lež – neřeší už vůbec.

Když už jsme u toho, dnešní děcka nemaj úctu už vůbec k ničemu.

Mulder a Scullyová se v potemnělých garážích FBI setkávají s Reggiem Murgatroidem, který tvrdí, že agenty důvěrně zná a kvůli tomu, co ví, je nyní pronásledován tajemnými postavami. Reggie o sobě prohlašuje, že Muldera se Scullyovou může přivést na stopu superzloducha Dr. They, stojícího za největší konspirací všech dob. Doktorův medailonek, absurditami naplněný k prasknutí, je brilantní vizitka pojednávaných fake news a jeho následné setkání s Mulderem bezpochyby vrcholným okamžikem celé epizody. Duchovny skvěle zahrál postavu, která se nyní začíná ptát sama sebe, jestli na tento svět ještě vůbec patří („The world has become too crazy for even my conspiratorial powers“). Myslím, že podobně jako on se dnes a denně ptají mnozí z nás.

V některých momentech jde Morgan ve své poctě The Twilight Zone tak daleko, že v podstatě reanimuje některé scény z tohoto půl století starého seriálu. Vynikající je moment, kdy se Mulder a Scullyová střetnou s mimozemským vyslancem a konečně zjišťují pravdu, kterou celá léta tak usilovně hledali. Ve vesmíru sice nejsme sami, ale navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi je nemožné, protože nás všichni nesnášejí a cíleně se nám vyhýbají kvůli naší násilnické povaze. „Stavíme zeď. Bude to krásná, i když neviditelná, elektromagnetická zeď, která zlikviduje všechny sondy, které se pokusíte odeslat mimo svou sluneční soustavu.“ Slova mimozemského vyslance sice mohou znít krutě, zároveň ale poměrně dost povědomě všem pozemšťanům dneška.

Jen pro upřesnění: scéna „blízkého setkání“ odkazuje na epizodu To Serve Man, naopak epizoda The Lost Martian, kterou Mulder hledá na svých videokazetách, nebyla v rámci The Twilight Zone nikdy natočena. Ve skutečnosti šlo o epizodu z úplně pitomého seriálu The Dusky Realm, kterou si Mulder bůhvíproč asocioval se svým oblíbeným seriálem. Tedy… ve skutečnosti žádný seriál The Dusky Realm neexistuje, je čirou fikcí a skvělou narážkou na neúspěšný seriál Chrise Cartera s názvem Harsh Realm, jenž pojednával o lidech, kteří jsou lapeni ve virtuální realitě (!).

Skvělé jsou i další odkazy, nyní již na samotná Akta X. Konspirování a honičky v garážích FBI, Mulder a Scullyová naložení v nadupaném Fordu, země posetá slunečnicovými semínky, vyvěšování plakátu I Want to Believe v kanceláři Akt X, Spotnitz Sanitarium ad. Ve jménu paralelní historie a alternativní reality nás poté Morgan znovu pozve do epizod Pilot, Tooms, Clyde Bruckman’s Final Repose, Teso Dos Bichos, Home a Small Potatoes. Půvabný meta-moment nastává v případě posledně jmenované epizody. Darin Morgan si v této části totiž zahrál Eddieho Van Blundhta, obtloustlého zoufalce, schopného měnit svoji podobu, který se v jednu chvíli přemění na Muldera, aby mohl sbalit Scullyovou. Morgan nyní ve „flashbacku“ posílá Reggieho, aby sám se sebou pomocí jedné dobře mířené kulky udělal krátký proces.

V očích některých diváků může epizoda působit roztříštěně. Já přesto hluboce obdivuji autorovu schopnost nacpat příběh sto padesáti méně či více výraznými odkazy na všechno možné i nemožné, jak z pole světa reálného, tak světů čistě fiktivních, a přesto zajistit, aby to celé vůbec nějak drželo pohromadě.

Darin Morgan svoji nejnovější epizodu zcela nepokrytě koncipuje jako parodii. Víc než slavný příběh o Clydeu Bruckmanovi, který byl ve finále spíše jímavou pohádkou o nesmlouvavé předurčenosti, než rozjařenou bláznivou komedií, připomíná méně známější Morganovy satirické kousky Jose Chung's ‚Doomsday Defense‘ a Somehow, Satan Got Behind Me ze seriálu Millennium. Víc než cokoliv jiného jsou tyto epizody společenskou glosou, štiplavě podanou obžalobou lidské marnivosti a samolibosti. Epizoda právě recenzovaná dělá světu stejnou službu na poli aktuálních fake news a bylo by tedy mylné od ní očekávat, že se budeme smát od začátku do konce.

Morganovy komentáře, tu a tam vyskočivší z úst hrdinů příběhu, jsou spíše charakteru kousavého, než třeskutě vtipného. Koneckonců ani sama dnešní doba mnoho veselí a naděje nevzbuzuje, když ten nejhlubší odkaz, jenž je vůdce svobodného světa schopen nám všem předat, jest hláška „Nobody knows for sure.“

Svět konspirace a dezinformace, v jakém dnes žijeme, se světu spikleneckých akcí a krycích operací z Akt X podobá víc, než kdykoliv jindy v minulosti. Je pravda, že Darin Morgan šel s popisem této reality trochu do krajnosti, což sice může působit jako protimluv, ve skutečnosti tím však podává až geniálně výstižný obrázek dnešního stavu věcí. Jsem přesvědčen o tom, že epizoda The Lost Art of Forehead Sweat bude doceněna teprve až časem jako jeden z nejpozoruhod­nějších a nejdůležitějších přírůstků do Akt X.

Komentáře: 66

režie Kevin Hooks | scénář Chris Carter | premiéra v USA 17.01.2018 | premiéra v ČR 25.08.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 100%

Aleluja! Epizoda Plus One je ryzí monster-of-the-week záležitost, ze všech devíti dosud uvedených epizod revivalu nejvěrněji připomínající stará dobrá Akta X, zároveň to celé ale zřejmě nejúspěšněji zasazující do kontextu současnosti, kdy Mulder a Scullyová už nejsou nejmladší, jejich zápal polevil a záhady všeho druhu pro ně již netvoří alfu a omegu jejich existence. Na tomto ne úplně ideálním podkladě však tvůrce seriálu a scénárista epizody Chris Carter dokázal vystavět funkční, tajemnými momenty nabitý a veskrze zábavný případ z Akt X.
 

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Duchovní otec Akt X si ve svém nejnovějším scénáři vzal na pomoc fenomén tzv. doppelgängerů, což je německé označení pro dvojníky. Říkáte si, co na tom může být děsivého? Podobně jsem se ptal já. Odpovědí mi byla každá scéna, ve které se postavám příběhu zjeví přízrak jejich vlastního já, čehož se krom postav vedlejších dočkají i Mulder a Scullyová. Halucinace vlastního já je popsána v řadě legend i středověkých snářů, kde se pokaždé stává předzvěstí jednoho a toho samého – vlastního konce. Režisérovi Kevinu Hooksovi se tyto momenty podařilo vykreslit velice zdařile, jakkoliv se při nich netřesete vyloženě hrůzou, pokaždé cítíte velmi intenzivní mrazení v zádech. Myslím, že nejsem sám, komu se v noci po zhlédnutí epizody zrovna dvakrát nechtělo do koupelny za všemi těmi zrcadly.

Dámy a pánové, Karin Konovalová! Zatímco v kůži paní Peacockové, věčně věků zalezlé pod postelí ve velekultovní epizodě Home, neměla mnoho šancí se prosadit, tentokrát si celou epizodu již úspěšně ukradla sama pro sebe. Okouzlující šestapadesátiletá herečka, která v příběhu ztvárnila démonická dvojčata Judy a Chuckyho, povýšila každou svoji scénu a ve finále i celou epizodu na nezapomenutelný zážitek. Duchovny i Andersonová jsou velcí profíci, kteří ve svých rolích umí chodit, přesto si nelze nevšimnout, že každá scéna Mulder/Chucky i Scullyová/Judy prostě a jednoduše dopadla ve prospěch představitelky dvojčat. O jejím hereckém mistrovství svědčí rovněž fakt, že až po zhlédnutí celé epizody a přečtení prvních ohlasů si většina diváků uvědomila, že obě natolik rozdílné, a přesto v mnohém si velmi podobné postavy, k tomu všemu obě trpící rozdvojenou osobností, ztvárnila jedna a ta samá herečka.

David a Gillian šli rovněž do sebe a s výjimkou drobnějších excesů ukazují Muldera a Scullyovou tak, jak je známe a milujeme. Už to nejsou ty drsňácké karikatury, které byly schopny v předešlé epizodě pobít polovinu armády. Je to znovu ten sympatický Mulder se svými kousavými, jinak ale vkusně podanými komentáři, a Scullyová, průběžně usměrňující svého parťáka ledovou sprchou racionálních argumentů.

Problém s novými Akty X, jak byly prezentovány v této epizodě, mám jen v momentech, které blíže vykreslují vztah mezi Mulderem a Scullyovou. V těchto chvílích revival až příliš násilně připomíná onu bombošku, tedy snahu zachutnat každému, kterou jsem v minulosti již párkrát kritizoval. Carter se v mnoha momentech zbytečně nuceně snaží plnit přání těm shipperům, kteří pročetli miliardy erotických povídek, a tak nám v každé druhé scéně cpe Muldera a Scullyovou do postele. Jasně, Mulder a Scullyová už dávno zahodili nějakou platonickou lásku za hlavu a aktivně se věnují lásce plně anatomické, ale nemuseli bychom toho být svědky v každé druhé epizodě. Jakkoliv budu nyní za zavrženíhodného kacíře, úplný závěr na motelovém pokoji na mě působil strašně podivně, jako by vypadl právě z nějaké fanfiction, jichž jsem nikdy nebyl velký fanda.

Ne úplně konzistentně pak Carter působí v další postelové scéně, ve které Mulder Scullyové navrhuje, že by mohla mít další dítě. Vzhledem k blížícím se apokalyptickým událostem v mytologii a Scullyové prohlášení, že svět spěje ke konci, se kterým se agentka Mulderovi svěřila jen pět minut před tím, se jedná o skutečně brilantní nápad. (Buďme ale fér a uznejme, že když ležíte v posteli vedle polonahé Scullyové, zdá se výroba nových dětí jako vcelku velmi dobrý nápad.)

Naopak velmi tvůrce chválím za úplnou absenci williamovské problematiky, a to už v druhé epizodě za sebou. Oceňuji, že Carter namísto již tradiční fňukandy za nezvěstného Willíka vsadil agentce Scullyové do hlavy téma zcela nové. Po jednom z těch méně příjemných setkání s ďábelskou Judy začne Scullyová přemítat o svém věku, o tom, jaký vliv má zestárnutí na výkon její profese a vůbec celý osobní život. V době, kdy oba agenti již dávno překročili zlomovou padesátku, se jedná o téma, které má vcelku své opodstatnění i logiku. Ostatně vidíme to již v několikáté epizodě za sebou, že Mulder se Scullyovou dávno nedisponují oním zápalem, který je charakterizoval v době, kdy na Aktech X začínali.

Plus One je v pořadí sice již devátá epizoda revivalu, ale jinak je úplně první, kterou nenapsal a nerežíroval jediný člověk. Rozhodnutí, že scénář Chrise Cartera z režisérské židle zrealizuje jiná osoba, v tomto případě Kevin Hooks, hodnotím jako velmi moudré a prospěšné. Jakkoliv to na první pohled může působit osvobozujícím dojmem, režie vlastního scénáře může být někdy více svazující, než cokoliv jiného.

Bráno obecně jsou samostatně stojící epizody této série zatím skvělé. Jak předcházející, konspiračně a superakčně pojatá This, tak aktuální Plus One působí mimořádně uvolňujícím dojmem a připomínají tak ty lepší díly ze šesté a sedmé série. Samostatné epizody předcházející série, Founder's Muta­tion a Home Again, jako monster-of-the-week sice obstály, až příliš však byly zatíženy mytologickými tématy, agresivně vměstnanými do jinak klasického konceptu samostatných epizod. Nejtěžší dávku v tomto smyslu dostala Home Again, která nabídla skvělé monstrum, ale také procházku slzavým údolím agentky Scullyové, loučící se vedle syna rovněž s umírající matkou.

To všechno Plus One hází za hlavu, osvobozuje se od zbytečného balastu a řeší, tedy s výjimkou postelových scén, to, co od Akt X očekáváme především – bizarní, paranoiou protkaný případ. Skvělá práce, jen tak dál!

Komentáře: 79

Každý, kdo je vlastencem a fanouškem Akt X v jedné osobě, bude následující řádky číst se slzou v oku. Čeští fandové Akt X Pavel a Dejna podpořili dobročinnou iniciativu X-Philanthropy, a mohli tak pojmenovat některé postavy v nejnovější epizodě Akt X. Paní doktorka Babsi Russell, která v epizodě působí jako hlavní ošetřující lékařka ďábelské Judy, se tak může honosit jménem po psí fešandě jménem Babsi, kterou vidíte na řádcích níže. Přímo po Dejně (jejím civilním jméně i příjmení) je pak pojmenován advokát Dean Cavalier, kterého však v epizodě nepotkal zrovna pěkný osud. Ujít si nenechte rovněž interview s Dejnou, které najdete na stránkách iniciativy.

Komentáře: 5

režie Glen Morgan | scénář Glen Morgan | premiéra v USA 10.01.2018 | premiéra v ČR 20.08.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 60%

Drahý Glene, jelikož jsi neuposlechl rad, které jsem ve své předešlé vynikající recenzi adresoval Chrisi Carterovi a pokračuješ ve vykreslování Muldera a Scullyové jako novodobého pana a paní Smithových, rozhodl jsem se, že oplatím stejnou mincí. Svoji recenzi napíšu tak rychle, jak jen to půjde, pouze s použitím odrážek, hromady vykřičníků a největší zbraně, co lidstvo vymyslelo od atomové bomby – CAPS LOCKU!!!

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

• Začínáme divoce. Mulder a Scullyová právě dokoukali záznam koncertu Ramones, aby je z příjemného klimbání vyrušilo polovojenské komando, které jim na dveře zaťuká skoro bazukou. Následuje přestřelka, která je řemeslně natočena skvěle, ale každého pravověrného fanouška donutí k následujícímu prohlášení: Mulder a Scullyová NEJSOU akční hrdinové – určitě tedy ne takoví, kteří skáčou, střílej a vybuchujou! Pamatujete si, jak nebožtík Kritschgau v epizodě Gethsemane shodil Scullyovou ze schodů? Agentka se málem zabila a následující tři díly se zotavovala. V aktuální epizodě Scullyová skáče ze schodiště na schodiště, střílí ze skluzu, zabíjí jednoho šmejda za druhým a občas ještě vypustí nějakou drsnou hlášku. To všechno může znít super a vůbec nepochybuju, že se při natáčení tvůrci dobře bavili – problém je, že to prostě není Scullyová, holka z pitevny, pro kterou kdysi největší dobrodružství bylo sedět dvacet hodin na sledovačce, během níž se nic nestalo. (To samé se týká Muldera, knihomola, kterého vždy každý zřídil, Skinnerem počínaje, Panem X konče. A teď, na stará kolena, agent mlátí členy zásahové jednotky s rukama spoutanýma za zády.)

• Vrcholem je scéna, při které agenti navštíví vysokoškolskou profesorku v Marylandu, bývalou Langlyho partnerku, aby jim trochu osvětlila technické pozadí celého případu. Během jejich rozhovoru je učitelka zastřelena nájemným zabijákem. Mulder a Scullyová vraha sice zlikvidují, pak ale bez mrknutí oka (a s utrousením jedné cynické hlášky) odcházejí ze scény a nechávají zavražděnou ženu na místě, aniž by kontaktovali úřady. Aby toho nebylo málo, následuje scéna v jakémsi zapadlém country baru, kde agenti popíjejí pivo. To se tak strašně nepodobá Mulderovi a už vůbec ne Scullyové, až si říkáte, že sledujete nějaké pochybné virtuální dvojníky agentů bez jakéhokoliv hlubšího vykreslení jejich skutečné osobnosti.

• Jediný, u kterého zůstává vše při starém, je Walter Skinner. Chladný a racionální, pečlivě zvažující své možnosti. Když Skinnerovi v nové epizodě Mulder vyčítá, že mu je osud Akt X ukradený, Skinner správně opáčí s námitkou, kde že vlastně Mulder celé roky byl, když měla Akta X na kahánku. Byl to právě Skinner, kdo se postaral o to, aby složky nezapadly prachem. Definitivně si mě Skinner získal svým dodatkem, že složky Akt X nepatří Mulderovi, ale patří všem. Víte, kdo takhle mluvil před dvaceti lety? Mulder.

• Kuřák, Syndikát, americká vláda, americká armáda, mimozemští kolonisté, mimozemští rebelové, mimozemští replikanti, úchylové z UFO sekty z deváté série atd. atp. Jistě uznáte, že našim agentů už šla po krku pěkně různorodá směska. Proč tedy lovit ve vodách zaručených a nevytvořit ještě nějakou další záporáckou skupinu? Třeba americko-ruskou soukromou bezpečnostní agenturu drsných drsňáků s ještě drsnějším ruským přízvukem. Nechejme se překvapit, jestli o nich v následujících epizodách ještě někdy uslyšíme. Tipl bych si, že ne.

• Premisa epizody je přitom skvělá. Virtuální prostor jako pracovní tábor plný digitálních otroků, žijících ve zdánlivě dokonalém světě. Je to takový Matrix naruby, dávající připomenout vynikající epizodě Kill Switch z poloviny páté série. Kdykoliv se na scéně „objeví“ Langly a je diskutována problematika „uploadnutých“ myslí, bude s velkým zaujetím naslouchat každý, kdo v mládí rád pročítal kyberpunkovou literaturu a s libostí se ztrácel ve vzrušujících světech tohoto obskurního žánru. Bohužel pak zase začne všechno vybuchovat, kulky lítat a všichni někam skákat a padat a nějaká ta atmosféra je tatam.

• Bohužel pak vcelku nepatřičně působí i ty momenty, které připomínají významné události či osobnosti, s nimiž se Mulder a Scullyová setkali v předešlých dvaceti letech. Jistou nostalgii vybudí návštěva agentů na Arlingtonském národním hřbitově, kde jsou pohřbeni nejen Osamělí střelci, ale i Muž z Pentagonu. Mulderovu historicky prvnímu doloženému informátorovi je zde věnována krátká vzpomínka, která je moc pěkná, ale ve všem tom překotném dění a diskusích o muffinech bohužel velmi rychle zanikne.

Chrisi, Glene, mám vás moc rád, ale na starý kolena trochu blbnete. Znám to – když dva týdny musím živořit a začátkem měsíce přijde výplata, jeden má tendenci se pořádně rozšoupnout. Když po patnácti letech relativního produktivního útlumu dostanete balík, abyste resuscitovali velký televizní hit, má člověk nutkání natočit nový Armageddon. Chyba lávky. Váš seriál byl vždy nejsilnější v oblasti těch nejintimnějších témat – epizody jako Memento Mori, Musings of a Cigarette Smoking Man či How the Ghosts Stole Christmas patřily mezi to nejlepší v Aktech X, a přitom jim k tomu stačily „jen“ věrohodné herecké výkony a mistrovsky napsané dialogy. Myslím, že něco podobného bohatě postačí i v roce 2018.

A to mám Ramones rád.

Komentáře: 43