Kult X

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

19. Kill Switch (5. série, 11. epizoda) režie Rob Bowman | scénář William Gibson & Tom Maddox | poprvé uvedena 15. února 1998

Epizodou Kill Switch do Akt X promluvil kyberpunkový žánr ústy svých stvořitelů. Pod scénářem jsou podepsáni William Gibson a Tom Maddox, dva guru tohoto obskurního a podivínského způsobu žití. Sám Gibson je autorem románu Neuromancer, který je pro fanoušky kyberpunku zhruba tím, čím je Bible pro fanoušky Krista. Jakkoliv má dnes počítač doma už opravdu každý, vědecké zkoumání kyberprostoru, umělé inteligence či virtuální reality zůstává nadále jasně minoritní záležitostí, kterou není lehké přiblížit laikovi. Tvůrcům, pro něž je popularizace těchto fenoménů ostatně denním chlebem, se to ale podařilo dokonale.

Kill Switch přitom neměla na kilobajtech ustláno. Jedná se o nejdražší epizodu Akt X, která vznikla v kanadském Vancouveru, tedy v období prvních pěti sérií (pokořena byla až dílem First Person Shooter, který v sedmé sérii rovněž napsali Gibson a Maddox). Jedno prvenství však epizoda má – natáčení žádného jiného dílu neprobíhalo tak dlouho jako v případě Kill Switch. Na dvaadvacetidenní natáčecí anabázi obzvláště neradostně vzpomíná režisér Rob Bowman, který souběžně s natáčením prováděl dokončovací práce na prvním celovečerním filmu.

Vzdor tomu, že se žánrově nejedná o horor ani thriller (jako spíše o vědeckofantas­tickou černou komedii), má Kill Switch jednu z nejhutnějších atmosfér, jaké pro nás tvůrci Akt X kdy připravili. Zvláště tíživě pak působí „hudba“, která se ve formě elektrického hučení line celým příběhem a zaručeně se vám dostane pod kůži. Dodnes nezapomenutelné jsou scény, které se odehrávají ve virtuální realitě. Právě tyto sekvence, kdy realita našeho světa, často bez vědomí diváka, přechází do reality virtuální, zvládají tvůrci špičkově. Jistě nejsem jediný, komu Mulderovy ohořelé ruce či Scullyové karatistické výpady svého času způsobily doslova šok. Všech typicky gibsonovských témat jako odcizení, paranoia či přenos vědomí do kyberprostoru je zde využito v hojné míře a depresivní vyznění celého příběhu tomu jen odpovídá.

Když na závěr Mulder a Scullyová prohlížejí ohořelé zbytky karavanu, zničeného výbuchem, v němž při jednom z mnoha datových přenosů „zahynula“ hlavní hrdinka, není asi nikdo, kdo by se při jejich slovní výměně minimálně na pár okamžiků nezasnil. „Co když ještě stihla navázat náhradní spojení, třeba přes satelit?“ „Muldere, nechceš mi snad tvrdit, že Esther… že by mohla být naživu?“ „Umělý život může existovat. Možná, že se pomalu vyvíjí všude kolem nás.“ „Elektrony, které se honí v elektrických okruzích? To není život, Muldere.“ „A co jinýho jsou lidi? Elektrický a chemický impulsy, obalený masem a kostma. Ty jsi vědec, ty bys to měla vědět.“

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

20. Monday (6. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan & John Shiban | poprvé uvedena 28. února 1999

Epizoda Monday je jedním z nejpříznačnějších příběhů šesté série. Toto období je charakteristické pestrostí, hravostí a neotřelostí, s níž tvůrci přistoupili k vyprávění jednotlivých příběhů. Chris Carter v díle Triangle vyslal Muldera do Bermudského trojúhelníku, aby si tam zaboxoval s nacisty, v dvojdíle Dreamland si agent pro změnu vyzkoušel roli zaměstnance Oblasti 51, proslulého to muže v černém, a Arcadia zase představila Muldera se Scullyovou jako spokojený manželský pár, právě nastěhovaný do luxusního sousedství, obývaného podezřelou komunitou. Monday v této tradici, úspěšně nabourávající zavedená pravidla vyprávění předešlých pěti období, vesele pokračuje. A daří se jí to na jedničku.

Ze všech zmíněných, už tak silných epizod je Monday pravděpodobně nejkomplexnější. Alespoň zčásti se jí daří dodržet tradiční koncept vyšetřování, přestože jej ozvláštňuje řadou nekonvenčních prvků. (Srovnání to ale je, uznávám, nespravedlivé už z podstaty, minimálně Triangle je totiž epizoda tak speciální, že srovnání s čímkoliv jiným snad ani nesnese.) V epizodě Monday scénáristé Vince Gilligan a John Shiban nabízejí osobité zpracování oblíbeného tématu časové smyčky, do které zakleli Muldera se Scullyovou ve vskutku nezáviděníhodném období. Agenti jsou tak nuceni stále znovu a znovu prožívat den, v němž se stanou oběťmi bombového atentátu v městské bance, jako třešničku pak Mulderovi ráno co ráno praskne vodní postel a Scullyová si v pravidelných intervalech užije poctivého seřvání od Skinnera.

Autoři však zdůrazňují, že jejich hlavní inspirací při psaní epizody nebyla slavná (a skvělá) komedie Na Hromnice o den více, nýbrž proslulý televizní thriller The Twilight Zone z přelomu padesátých a šedesátých let. Jedna z jeho epizod, Shadow Play z roku 1961, vypráví příběh na elektrické křeslo odsouzeného muže, jemuž se události posledního dne života opakují stále dokola. Ve svých posledních hodinách se snaží přesvědčit jednotlivé účastníky procesu – soudce, právníky, prokurátory, vězeňské zřízence – že všechno kolem je vlastně jen zlý sen a oni jsou jeho aktéry. Pokud tedy dojde k vykonání rozsudku, pak nejen on, ale všichni přestanou existovat.

Monday obsahuje řadu vtipných narážek. Tak třeba: během jednoho z opakujících se rán se Mulder Scullyové svěřuje, že mu praskla vodní postel. Agentka je překvapena a parťáka se ptá, kdy si ji vůbec pořídil. Ten se zamyslí, ale nedokáže odpovědět, protože si něco takového vůbec nevybavuje. Ani nemůže. Vodní postel totiž Mulderovi pořídil Morris Fletcher, když pobýval v jeho kůži v dvojepizodě Dreamland (jedná se o jednu z never happened episodes). A takových vtípků je tu víc. Tak na co ještě čekáte? Běžte si Monday pustit! A pak Dreamland. A pak začněte celý seriál zase od začátku. Není lepší smyčka, než maratón všech epizod Akt X stále dokola.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

21. Leonard Betts (4. série, 12. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan & Frank Spotnitz & John Shiban | poprvé uvedena 26. ledna 1997

„Ve všech nemocnicích se nějak zpracovává biologický odpad. Tohle zařízení likviduje chirurgické zbytky – amputace, vyřezané nádory, rozemelou se a pak se žhaví, tak vzniknou sterilizované saze, které se používají do silničních výplní.“ Ano, tak i takovéhle chuťovky na vás čekají při sledování epizody Leonard Betts. Příběh o bezhlavém salamandřím chlapíkovi je bez nejmenších pochyb jedním z nejbizarnějších případů, které Mulder se Scullyovou v Aktech X otevřeli.

Leonard Betts lehce připomíná slavnou českou pohádku, ovšem ve verzi, kdy pejsek s kočičkou vařili dortík z nádorů. Josefa Čapka tentokrát zastoupili Vince Gilligan, Frank Spotnitz a John Shiban, kteří dali hlavy dohromady a výsledek nabízí všechna negativa i pozitiva od toho očekávatelná. Jednotlivé zápletky případu jsou vynalézavé i potrhlé, příběh obsahuje řadu strašidelných sekvencí i vyloženě odpudivých okamžiků. Naproti tomu Mulder hláškuje tempem prvních sérií a spolu se Scullyovou vytvoří několik nezapomenutelných dialogových výměn. Osobně si nevybavuji, že bychom se u jakékoliv jiné epizody tak často báli jako smáli.

I na zápletce se podepisuje možná až příliš zdivočelá myšlenková syntéza všech tří scénáristů. Základní myšlenka – že si Bettsova životní síla zachovává matrici původního člověka a aby se zachránila, vyvolává rychlý růst buněk, nikoliv však ve formě rakoviny, která právě takovým nekontrolovatelným buněním organismus hubí, ale naopak ve formě komplexní regenerace i té nejsložitější tkáně, třeba hlavy (uf, máte to?) – mi přišla geniální stejně tak jako komukoliv jinému může přijít úplně pitomá. Vědecká stejně jako pavědecká. Nechutně prvoplánová stejně jako nechutně dobrá.

Leonard Betts je potvrzením toho, že čtvrtá série je, taktně řečeno, nejsmělejším obdobím seriálu Akta X. Poté, co v epizodě Home zaživa pohřbili novorozence a rozpoutali nefalšované incestní orgie, a v dílech Unruhe a Sanguinarium vypumpovali mozky několika ženám, připravili si tvůrci ideální půdu pro příchod Leonarda Bettse, který se svým tumorovým jídelníčkem stal ještě větším fajnšmekrem, než jakým byl svého času Eugene Tooms. Bettsova epizoda je tak, jakkoliv se jedná o velmi subjektivní kategorii, s velkou pravděpodobností vůbec nejodpornějším příspěvkem do seriálu Akta X.