At Sunset (povídka)
autor Oracle | překlad G.Logan | rating PG | kategorie V, A post-colony
Setkali se na okraji útesu, pod oranžovým západem slunce, dříve než okolní svět pohltí temnota. On přijel otlučenou starou rachotinou bez střechy, ona stála na okrají útesu a dívala se na západ slunce.
Šel pomalu k ní, po rozpraskaném povrchu země, skrze podrost. Cítila jak se jeho stín noří do ní. Jako se déšť vpíjí do země.
„Jak dlouho už to je?“ Zeptala se, ale už předem znala odpověd.
Tři roky s rudým pískem, který se posouvá s každým záchvěvem větru.Pozorovala, jak dny pomalu utíkají, jak ptáci krouží na obloze každý den, jak roční období splývají do jednoho a jak slunce ráno vstává a pak opět zapadá. Její kůže byla popraskaná, oloupaná od slunce a rudá jako okr. Žije blízko jediného pramene vody v okolí, živí se okolo volně žijícími zvířaty. A každý den se modlí za zázrak.
Toto místo je začátek života na zemi. Každý rok, když přijdou deště, aby vyčistily ovzduší, zanechají za sebou skupiny duh, které se chvějí jako klubko hadů. Tento rok přijel těsně poté, co zmizely duhy. Nakonec se musel objevit.
„Všichni jsou už mrtví,“ řekl jí a stisknul jí vysušené ruce.„Jsme poslední.“
„Oh,“ řekla, ale bez známek překvapení. „Promiň.“
Přikývl. Všimla si stop slzí na jeho zaprášené tváři. Vypadaly jako stopy, které zanechávaly žáby těsně po dešti. Vypily co nejvíc vody a poté se opět zanořili do prašné země a čekaly na další déšť. Ona a on nemohou udělat to samé. Je konec.
„Máš stále víru?“ zeptala se.
„Stále ji cítím uvnitř,“ odpověděl, nakonec jí objal. Jeho víra byla jako tráva kavyl ve větru. Nezáleželo na tom. jak moc se ohne, ale nikdy nepoleví. Ona to věděla, protože mu onu víru předala.
„Já také.“ šeptala a políbila ho na čelo.
V jeho silném objetí se cítila jako pouhý vak kostí, ale měla dost sil na to, aby jí podpořily a pomáhaly ji přežít.
„Kolik času myslíš, že máme?“ zeptal se.
„Já snad nanejvýš rok,“ odpověděla, zatímco ho hladila po vlasech.„Půjdeš stále dál?“
„Rozhodnu se, až přijde čas.“
Přikývla a položila si hlavu na jeho rameno, rty měla sevřené jako by v sobě něco zadržovala, zdroj vody. Už jsou to tři roky, co naposledy plakala.
„Snažil jsem se mami,“ řekl.
„My všichni jsme se snažili, Williame.“
Obklopilo je oranžové světlo, slunce pomalu zapadlo za horizont. Světlo, které jí připadalo jako vetřelec, ale nyní to byl její domov, její život. Byla za to vděčná.
Její životní síla stále proudila jejími žilami, pohybovala se a vydávala zvuk stejný jako zvuk kmenových bubnů, jako zvuk který před dávnými časy naplňoval toto místo.
Ale nyní je možná čas na ticho.
„Williame, nemusíme zůstávat další rok,“ řekla. „Tvůj otec mě občas v noci navštěvuje. Nemluví, pouze sedí vedle mě. Mluvíme beze slov.“
„Mami…“
„Vím, že mi nevěříš, ale já ho vidím. Vidím je všechny. Někdy, pod rudým měsícem, když se procházím po útesu, je vidím. Dívají se na mě z pouště, očekávají. Čekají, až se k ním připojíme.“
Když se zachvěl a odvrátil svoje oči, uvědomila si, že část jeho se toho stále bojí, to že se ukrývá před smrtí. To dokazuje jeho sílu v lidskost, i po tom všem, co viděl, se toho stále bojí. Ona tuto část sebe ztratila už dávno.
„Nemůžu, mami.“
„Pak tedy zůstanem, Wille,“ řekla. „Počkáme až si nás vezmou sami.“
Tento článek byl zveřejněn 10.11.2008 v 19:22 v kategorii Povídky.
Tato povídka je první z nové várky, kterou mi před chvílí zaslala nabaa. Ta mi je dokonce seřadila tak, aby se střídaly nejrůznější žánry i autoři…
Takže děkuji jí (i překladatelům)!
Brr, úplně jsem se otřásla, jak je to krásně mrazivé, ač vysušené. To je fakt bezútěšná budoucnost. Měli bychom si ty poslední čtyři roky co nejvíc užít.
A Logan jako překladatel roste s každým novým dílkem. Bravo!
Kryceku, pořád mi neděkuj! Dyť je to samozřejmý.
Moc hezké, líbilo se mi to, už když jsem to četla poprvé
Skvělá povídka, ale přijde mi taková depresivní. Skvělej překlad.