Kult X

autorka Leyla Harrison | překlad luca | rating NC-17 | kategorie V, A, MSR | spoiler Memento Mori

„Scullyová?“

Slyším Mulderův hlas z druhé strany místnosti a nepatrně vzhlédnu, nakonec však ze sebe vydám jen neurčitý zvuk, aby věděl, že ho poslouchám.

„Scullyová, vyslovil jsem tvé jméno už třikrát a tys mi neodpověděla. Jseš si jistá, že je všechno O.K.?“

Žasnu, co s ním má diagnóza udělala. Jak mě ošetřuje. Najednou je tak pečlivý, tak opatrný. Tak starostlivý. Jsi v pořádku, Scullyová? Můžu pro tebe něco udělat, Scullyová? Vypadáš unaveně, Scullyová. Jedla jsi něco dneska ráno, Scullyová? Spala jsi dost, Scullyová?

Nikdy předtím se takhle nechoval. Nikdy mi nebyl takhle blízko. Teď je vysloveně úzkostlivý.

A já bych mu nejradši jednu vlepila.

„Je mi fajn, Muldere“ odpovím mu tím neosobním tónem, který si pěstuji speciálně pro něj. „Myslela jsem na něco jiného.“ Poklepu na knížku, do níž jsem byla ponořená, a on vstane od svého stolu a podívá se mi přes rameno, aby viděl, co čtu.

Zírá na text, pak na mě. Provinile. Vrátí se zpátky ke svému stolu a bez jediného slova se posadí.

Je na mě naštvaný?

Opatrně zavírám knihu. Jmenuje se O smrti a umírání od Kublera-Rosse. Někdo mi ji anonymně poslal, zabalenou v hladkém hnědém papíře. Nejprve mě vyděsilo, že někdo něco takového poslal právě mně. Jak si to mohl dovolit? Ale pak jsem ji ze zvědavosti otevřela a začala číst. Je fascinující. Dojemná. Učí mě, jak žít s rakovinou. A jak s ní umírat.

„Muldere“ oslovím ho, vstanu a postavím se před jeho stůl. „Co se děje?“

Zvedne ke mně svůj zrak. „Co myslíš, že se děje, Scullyová?“ ptá se unaveně.

„Nemám čas na hry, Muldere. Prostě se mnou mluv.“

Z jeho rtů unikne krátký povzdech. Okamžitě si uvědomím pokrytectví svých slov a sklopím oči.

Proklínám rakovinu, že nám tohle dělá.

Předtím jsem se na něj jen podívala a rozuměli jsme si i beze slov. Koukla jsem mu do očí a on se mnou tiše rozmlouval. Ty jeho oříškové oči říkaly všechno, co jsem potřebovala slyšet. Uklidňovaly mě. Radily mi. Někdy mě škádlily. A teď… teď se všechno změnilo. Odvracíme svůj zrak jeden od druhého, abychom se uchránili od vzájemných pocitů a vyhnuli se tak poraněné duši.

Nakonec se na něj přece jen podívám. A on, jak jinak, na mě nekouká. Hledí kamkoli, jenom ne na mě. Jeho oči bloudí po místnosti.

„Muldere“ řeknu hlasitě.

Přestane očima těkat kolem mě a vzhlédne. „Co je, Scullyová?“ ptá se. Není rozzlobený. Jen vyčerpaný, stejně jako já.

Pochopila jsem, že přes všechno, co mu chci říct, nejsem schopná ze sebe vydat hlásku. < Ochraň mě, Muldere. Vezmi mě domů, obejmi mě a poskytni mi bezpečí. Miluj se se mnou a drž mě a řekni mi, že se o mě budeš starat a že mě nenecháš trpět. > Nedokážu mu nic z toho říct. Ne kvůli strachu. Ne proto, že ho mám já. Nechci, aby ho měl on.

Mulder ví, že jsem vždy byla silná. Přes všechny rozdíly mezi námi oceňuje mou energii. Vím, že mi vždycky kryje záda, když pracujeme. Ale také vím, že když uvidí, jak jsem teď doopravdy slabá, rozpadne se pod tím náporem na kusy. Už mě nikdy nebude brát tak jako dřív.

Proto mu nemůžu ukázat svou slabost. Nesmí ji vidět. Těžce povzdychnu. „Jdu domů, Muldere“ řeknu mu.

Přikývne. „Zkus si trošku odpočinout, Scullyová.“

Je těžké nevidět ty tmavé kruhy pod jeho očima. Ty taky, Muldere, myslím si. Kývnu a odcházím.

Přijdu domů a okamžitě shazuji pracovní šaty a převlékám se do měkkých bavlněných kalhot a obnošeného trička, které patřilo Melisse. Jsem unavená. Strašně unavená. Měla bych uvařit něco k večeři, udělat si čaj, posadit se s tím vším do křesla a sledovat televizi. Ale nemůžu. Ne pro nedostatek fyzické energie. Chybí mi motivace.

Můžu si zavolat do malého čínského bistra přes ulici a nechat si něco donést. Ale nechci. Vědomí, že bych se někomu musela podívat do tváře – i kdyby to byl jen poslíček – mě ubíjí. Tak se schoulím na gauč, přetáhnu přes sebe deku, bez večeře, bez čaje, a zapnu televizi jen kvůli zvukové kulise. Zavřu oči a snažím se z hlavy vytěsnit všechny ty zmatené myšlenky. Vzápětí usínám. Najednou slyším zaťukání. Tři jemné údery do dveří. Vstanu, vypnu televizi a podívám se kukátkem. Mulder.

Pohled má upřený na špičky nohou. Nejsem ráda, že ho vidím. Pohybuji se na temném, neutěšeném místě a nechci nikoho kolem, už vůbec ne jeho. Přesto otvírám.

„Hej, Scullyová“ vítá mě, ale šťastně nevypadá.

„Muldere, co se děje?“ ptám se s jasně slyšitelným vyčerpáním v hlase.

„Chtěl jsem vědět, jak ti je. Nevypadala jsi moc dobře, když jsi odcházela z kanceláře.“

K čertu s ním. Zase si snaží hrát na velkého bratra. Jsem už z toho unavená.

„Je mi fajn, Muldere“ řeknu mu a snad až příliš kladu důraz na slovo fajn.

Zavládne dlouhé ticho, jak Mulder stojí ve dveřích a zíráme jeden na druhého.

„Vypadáš příšerně, Scullyová“ řekne najednou hlasitým, smutným hlasem a nedívá se mi přitom do očí.

„Díky moc.“

Podívá se na mě a jeho oči ztmavnou. Jsou starostlivé. „Jen jsem se chtěl ujistit…“

„Já vím, Muldere. Chceš se ujistit, že se cítím dobře. Že nic nepotřebuju. Chceš vědět, že budu v pořádku. Dobře, Muldere, mám pro tebe novinku. Mám rakovinu. Nejspíš umřu. Ne dnes. Ne zítra. Ale jednou se tak stane. A mezitím je mi fajn.“ Vypustím ta slova z úst a vzápětí jich lituji. Mulderova tvář zkamení, jako bych ho udeřila.

Těžce vydechne. „Ježíši, Scullyová. Já se starám, copak to nevíš?“

Omlouvám se, Muldere. Vím, že se staráš. Vím to. Je mi to líto, myslím si. Ale nemůžu mluvit. Snažím se ho ukonejšit očima, snažím se s ním spojit. Omlouvám se, Muldere.

Opět nastane dlouhé ticho. Nakonec mu pokynu, aby šel dál.

„Jseš si jistá, že mě tady chceš?“ ptá se a já provinile přikyvuji.

Zavřu za ním dveře a on se posadí na gauč, lokty složí do klína a tvář opře do dlaní. Probírá si vlasy. Posadím se vedle něj. Má na sobě džíny, šedé tričko a koženou bundu. Tu stejnou bundu, kterou měl oblečenu tu noc, co se mnou mluvil v nemocnici v Allentownu.

Je to tak hezký muž. Hezký a utrápený. Kdybych jen neumírala. Kdybych nebyla tak slabá. Přála bych si mít více času, abych ho mohla milovat. Abych ho mohla chránit. Abych mohla zahnat tu bolest, která ho ničila.

Podívá se na mě. „Scullyová, musím ti něco říct.“

Opřu se zády do gauče. „Do toho.“

Mulder si vrazí ruce do kapes a povzdychne. Sklopí zrak ke konferenčnímu stolku. „Když jsi byla v nemocnici, něco jsem našel. Něco, co jsem ti neřekl. Nevěděl jsem, jestli můžu.“ Odmlčí se, rychle zavře oči, jakoby si chtěl dodat odvahu. Pak se podívá přímo na mě. „Odebrali ti vajíčka, Scullyová. Aby mohli tvořit hybridy. Je to dlouhé povídání. Ale těm ostatním ženám… všem to udělali.“

Má mysl se bouří, ale nepohnu se. Téměř nedýchám.

„Scullyová…“ zajíkne se. „Nemůžeš mít děti. Kvůli nim jsi neplodná.“

Na chvilku se zamyslím. Pak zavrtím hlavou a nepatrně se usměju. „Muldere, já umírám. Zabíjejí mě. Cokoli jiného mi udělali, na tom už nezáleží. Prostě nezáleží. Chápeš to?“ Cítím tmu, která na mě padá. Prázdnotu. Ten pocit, který mě pohltí vždy, když si připomenu, že opravdu umřu, že se můj život blíží ke konci. Můj hlas se třese a oči se mi plní slzami. Hněvivě je potlačím. Nechci, aby mě Mulder takhle viděl.

„Scullyová…“

„Já o tom nechci nic vědět, Muldere. Nechci. Pokud mi nemůžeš říct něco o mém zdraví, něco, co zachrání můj život, a já vím, že nemůžeš, pak si myslím, že bys měl jít.“ Můj hlas je jako kus ledu.

Co to dělám? Tohle je Mulder.

Ignoruji ten slabý hlásek ve svém srdci.

Mulder vstane a vytáhne něco ze své kapsy. Položí to na stolek. Je to malá ampulka. „Vzal jsem to“ řekne mi se sklopeným pohledem. Natáhnu se a sevřu tu věc v ruce. Je studená. Mulder se na mě ostýchavě podívá. „Staral jsem se o to.“

Polknu. Konečně pochopím, že se vůbec nezajímám o to, čím prochází. Co pro mě udělal. Pro záchranu mého života. On je opravdu ten jediný, komu jsem kdy mohla věřit. Nikdy se na mě nevykašlal.

Teď se blíží ke dveřím.

„Muldere“ vykřiknu a vyskočím, abych ho zastavila. „Počkej.“

Stojí s rukou na klice. Dotknu se jeho zad a on se pomalu otočí. Jeho tvář je mokrá od pláče.

Ach, Muldere.

Muldere!

Tak moc jsem se snažila ujistit, že nepozná mou slabost, až jsem ho začala přehlížet.

Pohladím ho po tváři, bříška mých prstů jsou vlhká od jeho slz. Vedu ho zpátky do pokoje, usedneme na gauč a pak ho k sobě přitisknu, jeho hlavu na mou hruď, a nechám ho plakat. Položím si tvář do jeho vlasů. Láska, kterou k němu cítím, je tak silná, tak ovládající, že ji ani nemohu popsat slovy.

Tak ho místo toho pevně držím, jeho tělo na mém, a snažím se mu vypovědět všechno, co nemohu říct.

Po čase jeho pláč slábne, až zcela ustane. Nepustím ho. Stále ho držím. A on se nevzpírá. Žádná slova nejsou třeba. Potřebovali jsme se spojit citově, duševně. A jak jsem vždycky věděla, že mě Mulder umí trápit a přivádět k šílenství, stejně tak vím, že mezi námi existuje zvláštní, spirituální pouto. Jako bychom byli spřízněné duše jeden pro druhého. Jsme téměř ukázkové protiklady a zároveň máme tolik společného. Jemu jsem se otevřela víc než komukoli jinému. Viděl mě tak jako nikdo jiný.

A proto ho to tolik bolí, myslím si. Jsme spolu tak silně spojeni, že ho moje rakovina zabíjí stejně jako mě. Byla jsem tak zaujatá svými pocity zatracení a pádem do propasti, že jsem si neuvědomovala, že Mulder je celou tu dobu po mém boku.

Tak ho teď svírám v okamžiku prozření a lehké chvění prochází mým tělem. Existuje snad něco, co by pro mě tenhle muž nepodstoupil?

Sedíme v naprostém tichu.

Po dlouhé době se pohne. Mám strach. Bojím se, že chce odejít, že se to kouzlo zlomí. Ale on se ke mně přitiskne víc, jednoduše, a najednou si jako záblesk uvědomím, že cítím jeho mužství, tvrdé a mocné proti mně.

Jak ho tohle může vzrušovat? Jak ho já můžu vzrušovat?

Znovu se pohne, tentokrát se trošku odtáhne a už se mě nedotýká, ne tak jako předtím. Semknu kolem něj své ruce. „Muldere…“ šeptám.

Zvedne hlavu z mých prsou a podívá se na mě. „Ano, Scullyová.“ Neptá se, prostě odpovídá. Odpovídá na mou otázku. Na mou nevyřčenou otázku.

Miluješ mě, Muldere?

Ano, Scullyová. Miluju tě.

Chvíli vyčkává, aby se ujistil, že jsem pochopila, a pak se ke mně natáhne a políbí mě, tiskne má ústa na svá. Napnu se, jak mnou projde elektrický náboj jeho horkých rtů putujících po mých. Pak se uvolním. Hladí mě jazykem a dožaduje se vstupu. A já mu to dovolím.

Všechno je zapomenuto. Rakovina. Vyčerpání. Mulderův strach. A můj. Všechno se spaluje v žáru toho polibku. Souznění našich rtů je vášnivé, vždycky jsem věděla, že takové bude. Mulderovy ruce putují po křivkách mé tváře, mé brady, mého krku. Po ramenech a pažích.

„Vždycky jsem chtěl vědět, jaká jsi na dotek, Scullyová. Vždycky jsem to chtěl“ mumlá do mých úst a já bezmyšlenkovitě přikyvuji. Jeho ruce pálí jako oheň, zanechávají žhavou stopu pod každým dotykem. Jeho ústa na mém krku. Jazykem vytváří malé kroužky na mé kůži pod uchem.

Bože.

Nemůžu mluvit. Jeho ruce stahují mé tričko přes hlavu a pak se natáhne, aby mi rozepnul podprsenku, a přitom tiskne svou tvář do mých vlasů na šíji. Podprsenka je uvolněná a já zatřesu rameny, abych ji shodila dolů. Nemám žádné zábrany ukázat se Mulderovi nahá. Jeho vzdechy jsou pro mě dostačujícím signálem, že po mě touží. Nebojím se. Boří svou tvář mezi má ňadra a teď vzdychám já. Jeho ruce hřejí mé boky, hladí má prsa, zvedají je. Svými palci tak nějak něžně a krásně bolavě přejede přes mé ztuhlé bradavky a já sténám hlasitěji, jak chci víc. Potřebuji víc.

„Muldere“ ovládnu se. Zvedne hlavu, aby se na mě podíval a já ho prosím, snažím se mu pohledem naznačit, co chci, co potřebuji. Nevím, jak to popsat. Jediné, co vím, je, že chci víc. Víc.

Chytí mé bradavky mezi palce a ukazováčky a něžně je protáčí, pak vezme jednu do úst, škubne za ni svými rty a jemně skousne mezi zuby. Sténám.

Natáhnu se k němu, k jakékoli části jeho těla. Musím se ho dotknout. Pomáhám mu svléknout bundu a tričko. Rukama jezdím po jeho hrudi, prsty hladím jeho bradavky sem a tam, kroužím kolem nich, pak postupuji k ramenům a zádům, jako bych ho chtěla masírovat.

Ani špetka váhavosti nestojí mezi námi. Mulder ukáže ke dveřím ložnice a já zavrtím hlavou.

Ne. Chci tě tady. Tak dlouho nemůžu čekat.

Je to pravda. Tělo mě bolí. Už nemůžu čekat déle. Mulder mi to vidí na očích. Postavíme se. Pomáhá mi stáhnout tepláky a společně s nimi bere i provlhlé kalhotky. Schoulím se zpátky na gauč, kolena tisknu před sebou, na moment se zastydím.

„Ne“ mumlá. „Jsi překrásná, Scullyová.“

Sáhnu po jeho kalhotách, sundám je dolů, pak jeho boxerky. Odkopne je a stojí přede mnou nahý. Jeho tělo je napnuté jako struna. Nechá mě, abych si ho prohlédla. Abych ho prozkoumala očima. Nakonec mi už pouhý pohled nestačí a musím se ho dotknout. Té části jeho těla, po které právě teď toužím nejvíc. Vezmu ho do ruky. Zasténá. Je horký, tvrdý a hedvábný. Uchopím ho u kořene a jedu rukou po celé délce, dráždím ho, třu svůj palec o tu kapičku vlhkosti a roznáším ji dál. Má ruka několikrát sjede sem a tam a pak k němu skloním hlavu a on zalapá po dechu.

„Scullyová…“ sténá, jak ho vezmu do úst. „Scullyová, nemůžu stát… nech mě si lehnout…“

Já však ignoruji jeho prosbu. Sevřu kolem něj své rty a beru ho celou délkou dovnitř a pak celou zase ven, jazykem uhlazuji tu cestu, kroužím s ním na vrcholku.

„Ježíši Kriste, Scullyová“ vzdychá a zaplete prsty to mých vlasů. A já okamžitě ztuhnu. Nesnáším, když tohle muži dělají, když mě drží za hlavu a nutí mě, abych je vzala do úst hlouběji a hlouběji. Ale Mulder takový není. Místo toho mě jemně odtáhne a sklopí ke mně svůj zrak. Vzhlédnu k němu, zmatená. „Prostě se teď chci s tebou milovat“ vysvětluje mé zklamané tváři. „Potom budeme mít čas na všechno ostatní.“

Jsem ohromena.

Položí mě na gauč a líbá mě, rty má něžné a horké. Svým jazykem hladí vnitřek mých úst jako příslib něčeho, k čemu nejspíš také dojde později. Roztáhne mé nohy a vsune mezi ně jednu ruku, zatíná prsty do kůže na vnitřní straně stehen. Začnu se třást očekáváním. Prosím, Muldere. Prosím, dotkni se mě, než ztratím vědomí.

Konečně do mě vsune dva prsty až po poslední kloub, hluboko, palcem tře můj klitoris. Křičím a vymrštím se z gauče vstříc jeho dotyku. Druhou ruku vklíní pod mé tělo, obtočí mě a drží na místě.

„Prosím“ vykřiknu „prosím…“ Jeho prsty se naléhavě pohybují, dokud se málem nezblázním a neházím sebou v jeho pažích. „Bože, Muldere, já už skoro…“ sténám a matně vidím, jak přikývne. V tom okamžiku popadne má kolena, stáhne mě níž a jeho prsty vystřídá penis, vyčkává u vstupu, dráždí mě.

Pak do mě vklouzne, cítím, jak mě naplňuje. Pohybuje se sem a tam hladkými, pevnými přírazy. Jsem na okraji, téměř padám a nevím, jestli dokážu déle vzdorovat. Zatínám prsty do jeho nahých zad, volám jeho jméno, lapám po dechu.

Náhle se to stane. Cítím jeho tření proti mému tělu a rozkoš jeho pohybů, pevně se ho držím, jak se mé svaly napínají a svírají kolem jeho údu. Zavřu oči, hodím hlavou dozadu a poddám se tomu křiku, slyším ho také, opakuje mé jméno ScullyováScully­ováScullyová a cítím, jak do mě tvrdě přiráží, dokud nedosáhne uvolnění. Držíme se navzájem, jak orgasmus trhá naše těla.

Otevřu oči.

Připadá mi, jako bych na chvíli omdlela, protože Mulder teď tiše a klidně leží na mém těle. Jeho dech se zklidnil, stejně jako můj. Vidím, že je vzhůru, dívá se na mě, beze slov mě pozoruje. Jednou rukou jemně hladí moji tvář, pomalu a něžně prohmatává mou kůži bříšky prstů.

Podívám se mu hluboko do očí. Co se změnilo? Pořád mám rakovinu. Pořád jsem, jak mi řekl Mulder, neplodná. Pořád jsem ta stejná žena, jako když jsem přišla domů.

Scullyová, říkají mi jemně jeho oči. Miloval jsem tě. Miluji tě. Vím, co by ještě rád řekl. Totéž, co mu chci říct já. To, co víme oba. Je jedno, čeho se to týká. Teď… teď jsme spolu. Předtím jsme byli rozděleni. Teď máme opravdu jeden druhého.

Stočím hlavu lehce na stranu, abych se ujistila, že tomu rozumím. Odrážím, co mi jeho oči právě řekly. A vím, že má pravdu. Možná nám toho moc nezbylo. Ale máme sebe navzájem.

Přitisknu ho blíž, potřebuji ho cítit. Cítím, jak boří svou hlavu do mého krku, jeho jemný, klidný dech. Splývá s mým.

Mulder mě lehce políbí na rameno… Usínáme.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 5.11.2008 v 17:32 v kategorii Povídky.