Kult X

autorka Rachel Anton | překlad nabaa | rating NC-17 | kategorie MSR, MA

1. část

Jseš opilej. Páni, jak ty jseš opilej. Tak opilej, že si ani nevzpomínáš, kde jsi a jak ses sem dostal. Tak opilej, že když se barman zeptá, jestli chceš další, jediné, co se ti podaří zformulovat, je „Mhm“. Tak opilej, že když si uvědomíš, jak moc se ti chce na záchod, vyděsí tě to. Zapomněl jsi, jak dojít na záchod.

Pořád nejseš opilej dost. Ne tak, aby to bylo vidět z dálky. Protože si pořád pamatuješ, proč ses vlastně rozhodl opít. Pít znamená zapomenout. Kéž by to bylo tak snadné. U otce to vždycky vypadalo snadně. Jenže pro něj to byl zvolený životní styl. Pro tebe je to slabá chvilka. Zoufalý pokus. Jsi v téhle branži relativně nový a postrádáš otcovy dovednosti.

Většinu života ses alkoholu vyhýbal. Když ti bylo čtrnáct, vloupal ses do otcova baru a opil ses pod obraz. A tahle zastaralá odnaučovací metoda u tebe překvapivě zabrala. Nedotknul ses toho svinstva až do vysoké. Tou dobou už jsi měl dost rozumu na to, abys poznal, že máte alkoholismus v rodině a měl by sis dávat pozor.

Kolikrát ses opil zvládneš spočítat na prstech jedné ruky. Teda zvládnul bys, kdybys našel své prsty. A vzpomněl jsi, jak se počítá.

Divíš se, proč jsi to vlastně ty, kdo se potřebuje opít. Jak to, že jsi po tom všem pořád ty ten slabý? Jak to, že jsi to ty, kdo hledá útěchu na dně lahve, když ta, která opravdu trpí, jejíž život se proměnil v nekonečnou noční můru, vypadá, že nepotřebuje vůbec nic. Dokonce ani tebe ne. Dokonce ani teď. Když do sebe převrátíš pátou (nebo je to šestá?) sklenku čehokoliv, co vlastně piješ, zatočí se ti hlava a místnost se jakoby roztočí kolem vlastní osy. Světla, hudba a hlasy cizinců, setkávajících se a navazujících kontakty, kterým nejsi schopen porozumět, se mísí v rotujícím mysl otupujícím oparu.

Když je po všem, necítíš se jinak. Tohle je víceméně to, čím se tvůj život stal. Nepochopitelná mysl otupující šmouha. Už nějakou dobu to k tomu směřovalo, ale poslední dobou…poslední dobou se ti dokonce i věci, které jsi znal, i ty nejpevnější základy, začaly hroutit pod nohama. A ty už prostě nevíš, jak dál.

Nikdy jsi nad sebou příliš neuvažoval. Otázky typu „Kdo jsem?“, „Proč jsem tady?“ pro tebe moc neznamenaly. Nepotřeboval jsi o nich přemýšlet, protože už jsi znal odpovědi. Všechno to bylo docela jednoduché. Teď, když potřebuješ tu dychtivou filozofickou mysl, ten brilantní náhled do lidského chování, podívat se do sebe, do ní, zjišťuješ, že tyhle nástroje už neumíš používat.

Opřeš si hlavu o chladný kov barového pultu v naději, že zastavíš své myšlenky i svůj žaludek. Je tohle tvá odpověď? Jak můžeš pomoci někomu, kdo pomoc odmítá? Jak můžeš někoho pořádně milovat, aniž byste se oba necítili mizerně? Jak zabráníš tomu, abys někomu zničil život? Jak přestaneš být tak sobecký, tak náročný, tak patetický? Jak můžeš najít pravdu, která neexistuje? Jak tenhle rychle se točící svět, tuhle neustále se měnící existenci, přinutíš zastavit, jen na chvíli, na tak dlouho, abys se sebral? Dej si další drink, to pomůže.

Zajímalo by tě, co se to s tebou, k čertu, děje. Co se to, sakra, děje s ní? Co to, kruci, děláš? Stárneš. Kdy najdeš, co hledáš? A co to vlastně hledáš?

Ucítíš na svém krku drobnou chladnou ruku a na jeden oslepující šťastný moment tě napadne, že je to ona. Že tě přišla zachránit před sebou samým. Znovu.

Ano, je to žena, ale ne TA žena. Jedna z těch jiných. Jen jedna z mnoha žen bez tváře, vyrobených z celofánu a umělé hmoty, které potkáváš ve dne i v noci, ale nikdy nejsou víc, než jen součást pozadí. Židle, strom, chlap u McDonald´s, který si zapisuje tvou objednávku, který se směje, když si ona objedná hamburger bez masa, další žena. Ale ne TA žena.

Je vysoká, jak stojí za tebou. Aspoň nějakých 180 centimetrů. Bez podpatků. Takže je skoro stejně vysoká jako ty. Je blond. Napadá tě, že je asi hezká. Připomíná ti kus papíru, stránku z časopisu. Máš rád sex s časopisy. Nehádají se a nemůžeš jim ublížit. Zajímalo by tě, jestli by byl sex s touhle ženou stejný, jako s jinými. Pravda, ona by nejspíš mluvila. To by mohl být vážný problém. Ale ráno by byla pryč. Byla by před tebou v bezpečí a ty bys ji mohl zmačkat a zahodit, aniž bys cokoliv cítil. Mohlo by to být jako s časopisem.

Chvíli se zamyslíš nad tím, jestli se cítí ohrožená atraktivními ženami. Cítí k nim stejnou nenávist a žárlivost, jako ty cítíš k atraktivním mužům? K těm hodným chlapcům s dokonalou tváří, mužům, kteří by jí mohli dát opravdový život. A pak se začneš smát, protože ta myšlenka je tak stupidní. Proč by se jediná opravdová bytost na světě chtěla stát kusem papíru?

Dívá se na tebe divně. Jako většina lidí.

„Jsi v pořádku?“

„Proč se ptáš?“

„Bouchal jsi hlavou o bar. Vypadáš ustaraně.“

Bouchal jsi hlavou o bar? Proč si to nepamatuješ? Ustaraně. Teda, to je to nejslabší označení. Je v černém. Celá v černém. Dokonce má i černé náušnice.

„Takže, chceš o tom mluvit?“

Jo, mluvit o tom. To je přesně to, co chceš dělat. S ní. Je ti jasné, že by to pomohlo.

„Ne. Ne, nechci.“

„Jak je libo.“

Posadí se na židli vedle tebe a s očekáváním se na tebe zadívá. Měl by ses jí zeptat na jméno? Koupit jí drink? Začíná to vypadat jako větší problém, než by stál za to.

„Tak jak se jmenuješ?“

„Mulder.“

Pořád si nemůžeš vzpomenout, co ti její tvář připomíná. Nechceš to doopravdy vědět. Ve skutečnosti si uvědomuješ, že o ní nechceš vědět vůbec nic. Mluví zatraceně hodně. A nepomáhá ti zapomenout. Ztěžka se zvedneš ze židle a zamumláš něco o tom, že potřebuješ na vzduch. Vypadá zklamaně. Ale jen minimálně. Nemělo by pro ni být těžké najít si někoho jiného.

Zvládneš se dostat skrz zakouřené bludiště a nějakým zázrakem najít dveře. Chladný noční vzduch tě uhodí do tváře a ty se cítíš o trochu střízlivější. Samozřejmě pořád nevíš, kde to k čertu jsi. Přijel jsi sem? Ano, asi to tak bude. Kde máš auto? Zkoušet ho teď najít asi nebude nejlepší nápad. Možná bys měl jít pěšky. Nebo si vzít taxíka. To je dobrý nápad.

Když sáhneš do kapsy saka a zjistíš, že tvá peněženka je pryč (nejspíš ukradená tvou časopisovou dámou), zaslechneš zvuk rychle se blížícího hromu. Úžasné. Perfektní. Kde to sakra jsi? Klopýtáš ulicí a hledáš ukazatel se jménem. West Anderson. Jsi ve West Anderson. Proč jen ti to zní povědomě…kruci! A kruci! Náhodou, nebo nějakým podvědomým vtipem, co na tebe tvůj mozek nahrál, piješ v baru pět bloků od jejího bytu. Plánoval jsi to? Nevzpomínáš si.

Nemůžeš jít odsud domů pěšky. Ne v tomhle stavu. Ne v dešti. Prší. Do hajzlu, prší. Tohle není dobré. Tohle je hodně špatné. Je ti jasné, kam to spěje. Zjevíš se na jejím prahu, zmoklý na kůži a opilý jak zákon káže, ve dvě ráno.

Jo, udělal jsi to zase. Dneska v noci, zrovna dneska, se musíš dostat do téhle pozice. Musíš ji dostat do téhle pozice.

Nejspíš bys mohl přespat stočený na schodech. Možná na lavičce. Někde pod kamenem. Samozřejmě bys mohl skončit za mřížema pro potulku. Nebo veřejné pohoršování. A komu bys zavolal, aby zaplatil kauci? A která situace by byla víc patetická?

Sáhneš do kapsy pro minci, aby sis hodil. S uvědoměním, už druhým, že nemáš peníze a to je tvůj problém, se rozhodneš, že ukázat se mezi jejími dveřmi jako vzpurné dítě je nejen příjemnější možnost, ale také potenciálně méně ponižující, než aby viděla, jaká troska bez ní jsi.

Vážně sis myslel, že jí můžeš jít z cesty? Rozhodl ses a vykročil na cestu. I přestože jsi opilý, máš pořád strach. Co jí kruci řekneš? Jak vysvětlíš tuhle nejnovější blbost?

A ještě víc tě děsí, komu to budeš muset vysvětlit. Kým bude dnes v noci? Kterou svou stránku ti teď ukáže? Kolik jich vůbec má? Pokaždé, když máš pocit, že jsi s jednou skoncoval, ukáže se další. Ne že bys je nemiloval všechny. Ne že bys je nepotřeboval všechny. Jen už si prostě nejsi jistý, co máš očekávat.

Projdeš pár bloků houstnoucím deštěm a když dorazíš na Palmer Lane, zjistíš, že jsi posledních deset minut šel špatným směrem. Nadávka, kterou utrousíš, zanikne ve zvuku skřípějících brzd a hlasitého klaksonu. Otočíš se tím směrem a uvidíš, že auto prudce zastavilo uprostřed silnice. Před ním něco je, blokuje mu to cestu. Po pár minutách to řidič vzdá a vjede do vedlejšího pruhu, aby překážku objel.

Zvědavě vejdeš do silnice. Co to může být? Světlo blesku osvítí scénu a umožní ti lepší výhled na problém. Je to štěně. Jen tak si sedí uprostřed silnice na zadních nohách, bláznivě vrtí ocasem a říká si o přejetí. Je hodně malé. Příliš malé. Vypadá podvyživeně. A je špinavé, zablácené.

Trochu víc se k tomu stvoření přiblížíš, pátráš po známkách blech. Když žádné nevidíš, klekneš si k němu a natáhneš ruku, abys toho chudáčka pohladil. Štěně pod tvým dotekem nadšeně povyskočí a vrhne se ti do náručí. Nadzvedneš ho jednou rukou a uvědomíš si, že je ve skutečnosti hodně podvyživené. Cítíš jeho žebra. A nemá známku.

Vypadá jako kříženec. Asi něco mezi zlatým retrívrem a bíglem, nebo něčím podobným. Jenže jsi na mol. Co ty víš.

Ať je to cokoliv, je to roztomilé. A nemocné. A je to důvod. Aleluja, je to důvod! Ona je lékařka. Bude vědět, co dělat. Proto za ní jdeš. Nepotřebuješ její péči, její lásku, teplo její přítomnosti. Ten pes ano.

Zvedneš štěně do vzduchu, přiblížíš jeho čumák ke svým rtům a umístíš na něj šťastnou pusu. „Chlapíku, právěs mi zachránil zadek.“

O pětačtyřicet minut později (znovu jsi se ztratil) jsi konečně dorazil k jejímu bytu. A docela sis oblíbil svého zatoulaného přítele. Líbí se ti, jak ti tiše sedí v náručí, když jdeš a tiskneš si ho k hrudi. Naprosto ti důvěřuje. Nechává tě, abys se o něj postaral. Nechává tě, abys ho zachránil.

Konečně stojíš u jejích dveří. Překvapuje tě, že pod nimi vidíš proužek světla. Je vzhůru. Zaklepeš. Hlasitost toho zvuku je šokující. Sám přitom nadskočíš.

„Scullyová! To jsem já! Otevři dveře!“ Křičíš. Nejsi si moc jistý proč. Ta zatracená procházka ti měla pročistit hlavu.

Opřeš se o dveře, náhle potřebuješ nějakou oporu, a tvůj kamarád zakvičí. Drtíš ho.

„Scullyová!“

Tvá opora povolí a ty vpadneš do jejího bytu a skoro ji porazíš. Když znovu získáš rovnováhu, podíváš se na ni. Nevypadá nadšeně. Pokrčíš rameny.

„Byli jsme v okolí.“ Pořád nevypadá nadšeně. Má na sobě župan. Broskvově růžový. Připomíná mi něco z minulosti. Ten první případ. Bože. Jak jednoduše to tehdy vypadalo. Do háje s ní a s tím, jak věci komplikuje. Jenže zloba ti dlouho nevydrží. Má taky plyšové papuče. Jak se můžeš zlobit na někoho v plyšových papučích? Scullyová nosí plyšové papuče. Odfrkneš si nad tím odhalením a ona pořád nevypadá nadšeně.

„Čí je tohle?“ zeptá se a ukáže na štěně. Vstoupíš dál do bytu a nohou zavřeš dveře.

„Zuj si boty, jestli jdeš dovnitř, Muldre. Nechci, abys tady všude roznesl bláto.“ Poslechneš.

„Našel jsem ho na ulici. Myslím, že je nemocný, nebo tak něco, Scullyová. Myslel jsem, že budeš vědět, co s ním.“ Natáhneš k ní ruku se štěnětem. Zavrtí hlavou. Měkne. Trošku. Odejde ke kuchyňské lince a vezme velkou utěrku.

„Přines ho sem.“

Položíš ho do dřezu, jak ti naznačila, a ona ho začne drhnout utěrkou, aby ho osušila. Kapeš všude po zemi. „Je v pořádku?“

„Myslím, že ano. Řekla bych, že má jen hlad.“ Jo, tohle ti tak nějak došlo. Taky jsi ho mohl nakrmit, chytráku. Tolik ke tvé omluvě. Ale jí to zřejmě nevadí. Ve skutečnosti to vypadá, že nemá ani ponětí, že tady jsi. Opřeš se o lednici a sleduješ, jak se motá okolo toho stvoření, hladí ho, pusinkuje, říká mu „zlatíčko“, usmívá se, vážně se usmívá, a napadá tě, jestli jsi někdy takhle žárlil na psa.

Pod jejíma rukama je štěstím bez sebe, olizuje ji a zrychleně dýchá. Už ji miluje. Vychytralý zmetek.

Když je suchý, vytáhne ho ze dřezu a postaví ho na podlahu. Dojde ke skříňce, vytáhne plechovku s kuřecím salátem, otevře ji a klekne si vedle něj. On se nadšeně olízne a pustí se do jídla.

„Promiň, není to roastbeef, ale nečekala jsem společnost.“ Pořád klečí na zemi. A sklání se nad ním. Župan se jí mírně pootevře. Znovu ho pohladí po hlavě a vzhlédne k tobě. Úsměv zmizí. Postaví se a rukama si uhladí látku županu.

„Tak.“ Dívá se na tebe s očekáváním.

„Tak.“ Přichází k tobě. Míjí tě a pokračuje do obýváku. Natáhneš ruku a zablokuješ jí cestu. Natáhneš i druhou a uvězníš ji v koutě. Opírá se o zeď, každá tvá ruka z jedné její strany, znemožňující jí utéct. Co to s tebou, sakra, je?

„Muldere.“ Její oči jsou rozzlobené a vystrašené. Co to děláš? Znovu se jí zadíváš na župan a zaplavuje tě nutkavá potřeba, neutuchající hlad, vidět, co má pod ním.

„Muldere, tys pil?“

„Výborné vyšetřovací schopnosti.“

„Muldere…“

„Ššš.“ Položíš jí prst na rty. Její teplé, měkké, trochu vlhké rty. Tvůj prst ti poděkuje a chvíli zůstane na místě. Pak záhadně sjede po jejím krku, přes hedvábné V výstřihu županu. Máš pocit, že se trochu chvěje. Nebo možná ty. Ať tak, či onak, její tvář je nečitelnou maskou. Dnes v noci tě zachvátil nějaký druh odvahy, šílenství. Nebo je to jen ta palčivá touha po poznání. Tvůj prst pokračuje níž, k pásku držícímu oděv kolem jejího těla. Obtočíš si ho kolem ruky a lehce zataháš.

„Co je pod ním?“ Neodpoví. Nepohne se. Nebrání se. Znovu zatáhneš. Tentokrát silněji. Látka se rozhrne a tobě klesne ruka. A zíráš. Dlouho.

Není nahá. Předpokládáš, že kdyby byla, zastavila by tě. Má na sobě šedé bavlněné tílko. Žádná podprsenka. A stejně šedé kalhotky. Ztěžka a bezmyšlenkovitě se nadechneš, najednou zoufale potřebuješ vzduch. Máš závrať. Napadá tě, že budeš možná zvracet.

„Muldere?“ její hlas je pouhým šepotem, zmateným, plným obav…a něčeho, co nemůžeš identifikovat. Možná zloby. Těžko říct. Stejně nemáš ani zatracený ponětí.

Podíval by ses jí do očí ve snaze najít v nich nějaké pocity, kdybys mohl odtrhnout oči od zbytku jejího těla. Jenže nemůžeš. Takže to, co vypustíš z úst, je adresováno víceméně jejím prsům.

„Pamatuješ si na náš první případ, Scullyová? Pamatuješ, jak jsi za mnou tehdy v noci přišla?“ Hlava jí poklesne o pár centimetrů. Stydí se.

„Bála ses. Těch komářích štípanců. Sundala sis župan a…ukázala ses mi. Nemohl jsem tomu uvěřit, Scullyová.“

„Uvěřit čemu?“ zamumlá.

„Že mi tak důvěřuješ. Že jsi toho schopná. Víš, byl to jeden z momentů, kdy jsi mi ukázala své obavy.“ Nadzvedneš jí prstem bradu, přinutíš ji podívat se ti do očí. „Byla jsi tak krásná, Scullyová. Tak upřímná a otevřená. Tak jemná a čistá.“ Zasměješ se. „Nemohl jsem uvěřit tomu, jak vypadáš pod tím kostýmem. Vyděsila jsi mě k smrti.“ Znovu se na ni podíváš, osaháváš ji očima. A tentokrát jsi si jistý, že se chvěješ ty.

„Bože, pořád mě děsíš.“ Zníš, jako bys měl v krku kamení.

Kousek od ní poodstoupíš. Co to kruci děláš? Kvůli tomuhle jsi sem nepřišel. Váhavě se odvrátíš a zamíříš do obýváku zanechávajíc ji za sebou s výrazem naprostého zmatení na její tváři. Poprvé se rozhlédneš.

Na stolku před televizí leží obří mísa popcornu. Televize je zapnutá a světlo ztlumené. Na co se dívá? Chvíli to sleduješ a snažíš se to poznat. Je ti to povědomé. Proboha, to je Drahá maminko. Scullyová je občas vážně divná.

Posadíš se na zem a opřeš se zády o pohovku. Pusa nacpaná popcornem ti poskytne výmluvu, proč na ni chvíli nemluvit. Možná, že když budeš předstírat, že jsi neudělal to, co jsi právě udělal, udělá to samé.

Pokaždé královna popírání, občas překonávající i tebe, Scullyová si prostě jen zaváže župan a aniž by cokoliv řekla, sedne si na pohovku. Pár minut spolu potichu sledujete film. Štěně dojedlo svou večeři a připojilo se k vám. Vyskočilo si k ní na pohovku. Je to obrázek domácího poklidu. Kromě faktu, že se na ni nemůžeš podívat, kromě faktu, že nepohodlí a napětí v místnosti je téměř hmatatelné, kromě faktu, že ani na minutu nemůžeš zapomenout, že sem nepatříš…kromě toho všeho je to opravdu sladká scénka.

Riskneš pohled jejím směrem. Tiše kouká na televizi. Tohle je Scullyová, kterou znáš. Ta, kterou poznáváš. Ale dnes v noci jede na rychloběh. Tohle je žena, která poslouchá tvé flirtování a dvojsmysly, absorbuje je a naprosto ignoruje. Akceptuje, že jsi tady. Neptá se proč. A předstírá, že tvé chování je naprosto normální a nemá cenu ho komentovat.

Zajímalo by tě proč. Zajímalo by tě, jak bys reagoval ty, kdyby jen tak přišla uprostřed noci do tvého bytu a začala z tebe stahovat oblečení. Ta situace je tak absurdní, že se ti skoro chce smát nahlas. Není to pravděpodobné.

Venku se zableskne a udeří hrom. Miluješ zvuk bouřky. Zvlášť, když si ji užíváš vevnitř. Na chvíli se uvolníš. Jsi tady. Jsi v bezpečí. A ona také. A i když jsou teď věci mnohem víc v hajzlu, než kdy v té ubohé výmluvě, které říkáš život, byly, na chvíli to stačí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2.část

Usmívá se, když Faye Dunawayová předstírající, že je Joan Crawfordová, křičí na svou filmovou dceru kvůli drátěným ramínkům. Její volba filmů ti začíná dávat smysl. Je to tak špatné, až je to dobré. A ve srovnání s tím vypadá její život zatraceně dobře.

Její „Ahoj, zlatíčko.“ tě zarazí. Na milisekundu si myslíš, že mluví na tebe. Na psa jsi zapomněl. Vzhlédneš a vidíš, že jí ten malý trouba vylezl na klín. Dobrý nápad. Přál by sis, aby tě to napadlo jako prvního.

„Myslím, že máš nového obdivovatele, Scullyová. Asi by sis ho měla nechat.“

„Myslela jsem, že si ho budeš chtít vzít ty. Našel jsi ho.“ Odfrkneš si nad tou myšlenkou. „Scullyová, prosím tě. Nemohl bych se o něj postarat a ty to víš. Navíc tě má rád. Měla by sis ho nechat. Prosím, nech si ho. Potřebuje tě.“ Vaše oči se na okamžik setkají a ona přikývne. „Dobře.“

Vztáhneš ruku a pohladíš po hlavě toho nejšťastnějšího psa na světě. „Slyšel jsi to? Máš nový domov, kamaráde. Měla bys ho pojmenovat, Scullyová.“ Olízne ti ruku a ty se nakloníš a podrbeš ho.

„Co třeba Thunder?“ Další zahřmění volbu potvrdí. Bude to Thunder.

Nemůžeš si pomoct, po tváři se ti rozlévá úsměv, když ti po ní Thunder přejede jazykem. Je příjemné přijímat tak bezpodmínečnou lásku, tak otevřené přijetí. Podíváš se na ni a jsi rád, že se taky usmívá. Na tebe.

Pokoj se začne točit. Je to jí, nebo chlastem? Nevíš, ale potřebuješ si položit hlavu. A uděláš to. Položíš si ji na její nohu. Tvoje tvář spočine na hedvábně hladkém stehnu a hlavu otočíš k televizi. Unikne ti hluboký uvolněný povzdech.

„Muldere…“ Na chvíli zaváhá. A je to tady. Konec tvé malé fantazie. Její příští slova budou buď „Je čas, abys šel domů.“, nebo „Proč jsi přišel?“ V obou případech jsi v háji.

„Proč jsi pil?“ Další překvapení. Srdce ti poskočí. Otřeš se o ni hlavou a užíváš si toho, jak tě látka jejího županu hladí po tváři.

„Nevím, Scullyová….Řekl bych, že…že jsem jen…“ Jen co? Jak vysvětlíš něco, čemu sám nerozumíš? „Unavenej. Jsem tak unavenej, Scullyová.“ Jako zázrakem, překvapivě, se její ruka přesune z Thunderovy hlavy na tvou. Prsty ti něžně projíždí ve vlhkých vlasech, zastaví se ti vysoko na krku.

„Unavený z čeho?“ Chvíli ti zabere, než její otázku zpracuješ. Jak po tobě může chtít, abys chápal, nebo komunikoval s její rukou na sobě? Nakonec se nějaká slova přeci jen protlačí tvým zmateným mozkem a ty začneš blábolit.

„Ze všeho, Scullyová. Z celé téhle záležitosti. Z toho, co děláme. Z toho, jak se věci mají. Unavuje mě honit se za věcma, co neexistujou. Jsem unavenej z toho, jak pořád sleduju, jak jsi zraněná, a nemůžu to nijak zastavit. Jsem unavenej z toho, jak pořád riskuju naše životy kvůli něčemu, co za to nakonec ani nemusí stát. Jsem unavenej z toho, jak pořád nic nevím a…a mrzí mě to, Scullyová. Tak moc mě to mrzí. Kvůli tobě. Že potřebuju, abys mi byla vším a přitom ti nejsem ničím. Že nikdy nejsem dost silný a potřebuju, abys ty byla silná pořád a že se rozzlobím, když jsi až moc silná a nepustíš mě k sobě a…“ Zmlkneš, když si uvědomíš, že jsi přestal dávat smysl a že pluješ v hodně nebezpečných vodách. A že jsi začal brečet při patetickém pokusu o vysvětlení pointy. „Jsem unavenej, Scullyová. Přál bych si, abychom s tím skončili.“

Její nehty ti zajedou do vlasů, poškrábou tě na hlavě a ty vzdychneš. Jak může být něco tak příjemné? Thunder nějakým způsobem vycítí, že zavazí, a odkulí se Scullyové z klína na opačný konec pohovky. A teď už jsi to jen ty a ona. Tvá hlava leží v jejím klíně, nehty ti cestují ve vlasech a ty pláčeš a tentokrát neexistuje žádná výmluva, žádný důvod.

Co jiného bys dělal, Muldere? Kdybychom skončili. Co bys dělal? Tvé slzy smáčí její župan. Sůl a voda se jí rozpíjejí v klíně a látka tmavne. Co bys, ksakru, dělal?

Máš plný nos. Opatrně potáhneš, aby ta nechutnost neukápla na ni, a zamumláš „Odstěhoval bych se.“ Zasměje se. Příjemný měkký zvuk, jako hudba.

„Kam by ses odstěhoval, Muldere?“

„Nevím. Někam, kde je teplo. Třeba do Mexika. Nebo někam, kde je zima. Jako třeba v Coloradu. Na nějaké tiché místo se spoustou volného prostoru, horami a minimem lidí.“

„A co bys tam dělal?“ Nejsi si jistý. Něco tě napadlo, ale jediné, na co teď můžeš myslet, je, že tady sedíš s ní a její prsty jsou ve tvých vlasech. Zajímalo by tě, jestli by se s tebou odstěhovala do Mexika. Úplně by to stačilo. Bylo by to víc, než v co bys mohl doufat.

„Nevím. Koupil bych si postel a jídlo do lednice. Možná bych psal.“ Tohle zaujalo její pozornost. A ty toho okamžitě lituješ.

„Psal? Psal co, Muldere?“ Sebejistě se zasměješ.

„Neslušný básničky.“

„Muldere…“

„Mluvím vážně, Scullyová. Už jsem pár dobrých napsal. Byla jedna dívka z…“

„Nech toho, Muldere. Řekni mi, jak jsi to myslel. Co bys psal?“ Zachvěješ se při měkkém, ale rozhodném tónu, který její hlas získal. Zněla by takhle v posteli, když by ti říkala, jak ji potěšit, jak se jí dotýkat?

„Asi bych psal..no, vždyť víš, poezii a tak.“

„Poezii? Píšeš verše? Vážně?“ Nepatrně kývneš a doufáš, že tím debata skončí. Vzpomínáš si, jak ti spolubydlící v Oxfordu řekl, že poezie je cestou k ženskému srdci a taky do jejích kalhot. Osobně to pro tebe nebylo víc, než způsob, jak se totálně ponížit. A Scullyová nevypadá jako typ ženy, kterou by okouzlily nějaké puberťácké veršíky.

„Muldere, mohl bys…Mohla bych nějaké slyšet?“ Kruci. Do háje s tím vším. Její prsty se znovu pohnuly, jemně tě hladí po hlavě a tobě je jasné, že jí nemůžeš nic odepřít. Ani tohle. Takže se zhluboka rozechvěle nadechneš a začneš. Řekneš jí všechno. Pár slovy narychlo naškrábanými na kus papíru z Elvis Presley Holiday Inn víc jak před rokem. Řekneš jí, co všechno pro tebe znamená. A jak tak recituješ verše vyzvedávající její důležitost, naříkající nad tvou beznadějnou potřebou, musíš se nad sebou pousmát. Když jsi to psal, nechávala se tetovat, aby zdůraznila svou nezávislost na tobě.

A pak se stane něco zvláštního. Slova ti začnou bez námahy splývat z jazyka. Vypadá to, že plynou s lehkostí, kterou sis nikdy nepředstavoval. Najednou ti připadá perfektně přirozené recitovat své básničky Daně Scullyové uprostřed noci. A zjišťuješ, že se přestala hýbat, přestala dýchat, přestala se vším.

Konečně jsi se dostal k poslednímu verši. Nějakému nesmyslu o touze utopit se ve své vodní bohyni. A když skončíš, cítíš, že sevřela v dlani hrst tvých vlasů.

„Tys…tys tohle napsal?“ V hlase má úžas. Je to nadšení, nebo znechucení? Kývneš hlavou víckrát, než je nutné, otíráš si hlavu o její nohy.

„Je to…je to dobré, Muldere. Myslím tím, že je to opravdu dobré. Líbí se mi to.“ Hlas se jí trochu láme a její druhá ruka se ve tvých vlasech připojila k první. Možná měl tvůj spolubydlící pravdu. „Co se stalo s tou dívkou?“ Chvíli ti trvá, než v jejím hlase rozpoznáš škádlivý tón. Určitě to ví.

„Vykopla můj ubohej zadek, Scullyová.“ Tiše se zasměje a dlouze vydechne. Jedna její ruka nehybně leží na tvé hlavě, zatímco druhá pomalu klouže níž. Cítíš, jak ti její nehty přejíždějí nahoru a dolů po šíji, a tentokrát nejsi schopen potlačit hluboký těžký vzdech, který ti uniká z hrdla.

Zvedneš jednu paži a ruku položíš na její stehno, lehce ho stiskneš v povzbuzujícím gestu. V žádosti. Jsi si jistý, že jestli přestane, umřeš. Brzy ti zajede pod límec košile a začne hladit horní část tvých zad. Zaboříš jí hlavu hlouběji do klína, nedbale nadzvedáváš látku a způsobuješ, že se jí župan znovu otevře. Její stehna jsou částečně odhalená tvému pohledu a jsi si jistý, že na své kůži musí cítit tvůj horký hladový dech. Tak nádherná stehna. Viděl jsi je jen párkrát. Každou z těch příležitostí si živě pamatuješ. Broskve a smetana, svalnatá, ale přesto měkká, hladká jako hedvábná látka županu.

Pootočíš hlavu, takže se tvá otevřená ústa dotýkají její kůže a její prudký nádech tě jen povzbudí k další odvážné akci. Zachytíš kousek jemné šťavnaté kůže mezi své rty a lehce jej vsaješ. Voní jako dětský zásyp. Chutná jako krocan o Díkůvzdání. Zatíná ti nehty do kůže na hlavě a ramenou a tělo se jí otřásá drobnými záchvěvy. Proč jsi dnes v noci pil? Možná proto, abys mohl udělat tuhle úžasnou věc.

Váhavě se natáhneš a odhrneš zbývající látku stranou. Nemůžeš odolat pohledu vzhůru. Kromě kalhotek je od pasu dolů nahá. Hlavu má opřenou o polštáře a oči zavřené. Díky bohu, že jsou její oči zavřené. Když se na sebe nebudete dívat, nebudeš muset přemýšlet o tom, co děláš. Nebudeš muset přestat.

Tvůj pohled přitahuje šedá látka zakrývající jedinou část Dany Scullyové, kterou jsi nikdy neviděl. Zahlédneš na ní tmavou skvrnu, která se zvětšuje, jak přejíždíš rty po jejích stehnech a líbáš každé místo, na které dosáhneš. Je vlhká. Je vlhká pro tebe. Kvůli tomu, co děláš. Až když si to uvědomíš, dojde ti, že jsi posledních dvacet minut tvrdý. Všimneš si toho, protože se erekce stává téměř nesnesitelným pálením.

Přejedeš jí jazykem po vnitřní straně stehna, jen kousek nad kolenem, políbíš jí tam, jakoby to byla ústa, a ona konečně vydá zvuk. Nádherný bezdechý sten. Jakmile padne zvuková bariéra, není cesty zpátky. Každý polibek, každý dotek tvého jazyka vyvolává novou vzrušující odpověď. Brzy sténá téměř nepřetržitě. A ty také.

Znovu se jí zahledíš na kalhotky a zjistíš, že už jsou celé promáčené a vlhkost začíná prosakovat po stranách. Že už můžeš nejen vidět, ale i cítit její vzrušení. A že se chystáš udělat něco, co ani jeden z vás nebude moct ignorovat. Něco, co nevymaže žádné množství popírání. A že ti v tom nic na světě nezabrání.

Nadzvedneš se a přiblížíš se ke svému cíli, dost na to, abys mohl zabořit svůj nos mezi její stehna, a zhluboka vdechneš. Okamžitě roztáhne nohy a ty se usměješ. Potřebuje to stejně jako ty.

Po kolenou se přiblížíš tak, že klečíš mezi jejíma nohama a otíráš se o ni nosem. Ta vůně, bože, nikdy se jí nenabažíš. Obtočíš jí ruce kolem stehen a lehce ji políbíš skrz látku. Zakňourá a ty cítíš, jak se ti do očí derou nové slzy. Nemůžeš uvěřit, že jsi tady. Vnímáš ji, jako by ses ústy dotýkal elektřiny. Nadechne se a prohne se proti tobě. Máš pocit, že bys klidně v tu chvíli mohl dosáhnout orgasmu. Věci se zase točí. Víc, než předtím. Možná, že tohle je tvá odpověď. Na otázku, kterou jsi ani neuměl položit.

Kmitneš jazykem, ochutnáváš směs pracího prášku a sladké, sladké Scullyové, kterou se staly její kalhotky. Její nehty jsou zpátky ve tvých vlasech, nabírá je dlaněmi a tahá za ně. Potřebuješ víc. I ona. Natáhneš ruku a zatáhneš za lem jejího spodního prádla. Nadzvedne boky a umožní ti odstranit poslední bariéru. Prací prášek a bavlna jsou pryč a zůstala jen tvá tvář a její…její…prostě jen ona. Jak jinak to lze nazvat? Každý název, přicházející v úvahu, je buď příliš vulgární, nebo klinický pro tu nádhernou květinu před tebou. Možná o ní napíšeš svou příští báseň. Máš úmyslu se s ní velmi podrobně obeznámit.

Přejedeš po ní prsty, užíváš si její měkkost a hebkost. Sykne tvé jméno skrz sevřené rty a ty ji zatoužíš vidět. Oči má stále zavřené, rty pevně stisknuté téměř v grimase, na čele se jí objevuje pot. Je tím nejúžasnějším, co jsi kdy viděl.

Tvůj jazyk se pohybuje horkými vlhkými záhyby a dostává se k jejímu klitorisu a oba při tom sténáte. Už jsi to dělal. Víš, že ano. Ale nedokážeš si vůbec vzpomenout. Pálil ti někdo a jiskřil na jazyku jako planoucí lesní požár? Chutnal někdo jako ostružiny, med a víno? Ne, papír tohle nedokáže. Papír tak nechutná.

Její boky se pod tebou začnou kolébat a kroužit. Vykřikne. Vykřikne nadávku. Ztrácí kontrolu. Rychle. A děsí ji to k smrti. Ten pocit dobře znáš. Protože ačkoliv jsou její ruce stále na tvé hlavě a žádná její část není v blízkosti tvého penisu, to, co děláš, do tvého těla vysílá slastné vibrace a víš jistě, že ve chvíli, kdy upadne do zapomnění, ji budeš následovat. Po pravdě se tak daleko možná ani nedostaneš.

Asi to pro tebe není tak děsivé, jako pro ni. Jsi zvyklý, že tě vídá zranitelného.

Nohy se jí začnou třást a sesune se na pohovce níž, tlačí se k tobě. Vsuneš do ní prst a téměř ucukneš. Žhavá láva. Bože, jak pálí. A je tak těsná. Tvůj penis sebou škubne a napne látku tvých džín, pravděpodobně s myšlenkou, že bude brzy následovat tvůj prst.

Zaměříš se jazykem na tuhý svazeček v jejím centru, pohybuješ jím tvrději a rychleji, protože víš, že to tak potřebuje. Vklouzneš do ní dvěma prsty. Třemi. Kéž by ses tam mohl vměstnat celý. Její prsty povolí sevření a dlaně ti přitlačí na hlavu. Hlas se jí zlomí v nesrozumitelném výkřiku. Sevře se kolem tebe, celé tělo se jí otřásá, vtahuje tě dovnitř, tiskne se na tebe a tvá volná ruka jedinkrát přejede po tepající touze ve tvých džínách. To je vše, co potřebuješ. Vykřikneš do ní a v okamžiku, kdy společně dosáhnete vrcholu, hlasy ve tvé hlavě konečně utichnou.

Položíš si hlavu na její stehno a svět kolem se pozvolna začíná zostřovat. Televize, podlaha, pes. Pes kouká přímo na tebe. Film pořád běží, ale jediné, co slyšíš, je vlastní zrychlený dech. Ruce jí klesly k bokům a když se na ni podíváš, vidíš, že její oči jsou pořád zavřené. Ústa má pootevřená a snaží se nabrat dech a dát se dohromady. Začínáš střízlivět.

Pár zvláštních trapných okamžiků jen tak sedíte. Vyzařuje z ní nepohodlí, cítíš, jak sálá z její kůže. Slyšíš, jak se jí v mozku protáčejí závity. Jak se s tím má vyrovnat? Jak na to vhodně odpovědět?

Když vstane, zeptá se tě, jestli bys chtěl sklenici vody a odejde do kuchyně zavazujíc si po cestě župan, ohromí tě to. Naprosto bezprecedentní úroveň popření. Je vážně neskutečná. Skoro ji obdivuješ.

Jo, takhle obyčejně trávíš sobotní noc. Nebo nedělní ráno. Právě jsi měla orgasmus na pohovce a Mulder sedí na tvé podlaze s dávkou spermatu v džínách. Jasně, proč ne. Nic to není ve srovnání s lidskými červy ve stokách nebo zabijáckými stromy.

Vrátí se se dvěma sklenicemi vody a posadí se vedle tebe na zem. Natáhne nohy před sebe a zkříží je v kotnících. Jsi za tu vodu podivně vděčný a hltavě ji vypiješ.

„Alkohol dehydratuje, Muldere.“ Díky, Dědo Vševědo. Její rameno se dotýká tvého. Legrační, jak tě to i po tom všem vzrušuje. Možná je to právě tím. Možná ještě není připravená se s tím vyrovnat, ale aspoň je pořád tady. Na obrazovce se objeví titulky a ona stiskne tlačítko na ovladači, zanechávajíc vás v místnosti vyplněné tichem. Olízneš si rty a doufáš, že z nich voda nesmyla její chuť. Ne. Je pořád tam.

„Tak.“ řekne.

„Tak.“

„Pořád chceš skončit?“ Nejsi si úplně jistý, na co se tě ptá. Skončit s čím? A pak si uvědomíš svá dřívější slova. Skončit se vším. Bože, Scullyová. Ne, pokud je tohle součástí toho všeho. Nikdy. Žádný konec, jen změna. Změnit to tak, aby ti nevadilo to dělat každý den po zbytek tvého života. Snažíš se dostat ta slova ze svých úst, ale z nějakého důvodu se úplně zalykáš a jediné, co ze sebe vyrazíš, je „Ne.“

Ticho se znovu rozhostí v pokoji a tvou hlavu vyplní miliony náhodných myšlenek. Věcí, které bys měl dělat. Věcí, které bys měl říkat. Nic z toho ti ovšem nezní správně a ty si nemůžeš pomoct a musíš se divit, jestli nějakým dvěma lidem na světě dala tak zabrat taková jednoduchá věc. Nejspíš ne, protože si nedokážeš představit, že by někdo někoho miloval tak, jak ty miluješ ji. Nedokážeš si představit, že by něco bylo pro někoho tak důležité. Jeden špatný krok a celý tvůj život by mohl téhle bouřlivé noci skončit. Bojí se toho samého? Proto předstírá tak horlivě, jak jen je v lidských silách? To není možné. Musí jí být jasné, že nemůže říct, nebo udělat nic, aby se tě zbavila. Nebo se bojí právě toho. Třeba je teď její mysl zaneprázdněná vymýšlením Mulder-repelentu, způsobu, jak tě dostat ze svého bytu a života dřív, než bude nucena ti ze sebe ukázat ještě víc, vzdát se čehokoliv, co jí ještě zbylo.

Tvůj pohled cestuje ze tvých nohou k její tváři a trochu tě zarazí, že se dívá přímo na tebe. Lehce se usměje a plaše sklopí oči ke svým nohám. Nohám v plyšových papučích. Pořád má ty zatracené věci na sobě. Rychle odvrátíš pohled a nervózně si usrkneš vody.

Začíná tě napadat, že sis některé její signály špatně vyložil. Že jsi ji totálně využil. Možná si neuvědomila, že škrábat tě na krku bude mít stejný efekt jako zamávat červeným hadrem před býkem. Třeba se tě snažila jen ukonejšit. Možná to vůbec nechtěla. Možná se pořád bojí. Nikdy to nebudeš vědět jistě.

„Víš, že tě miluju, že?“ Na moment jsi si jistý, že ta slova vyšla od tebe, že nějak dokázala uniknout z okovů tvé duše a rozlít se jí po koberci. Ale ne, byla to ona. Dobrý bože na nebesích, byla to ona. A ptala se tě. A jak na to máš, pro všechno na světě, odpovědět? Nemůžeš. Prostě nemůžeš. Na tuhle otázku neexistuje odpověď. Takže sedíš, s pusou dokořán zíráš na zeď a necháváš se obklopovat zvukem těch slov. Vypadá to, že do sebe naráží, tancují mezi částicemi vzduchu a rozvibrovávají tvé tělo. Jako by celý pokoj oživovala svou přítomností. Znovu tě připravila o řeč, o souvislé myšlení.

„Muldere?“ zašeptá. Tvé tělo odpoví, vypadá to, že samo ví, co teď potřebuješ, víc, než kterákoliv jiná tvá část. a křičí pro jedinou věc. Jedinou naprosto normální, klamavě přirozenou, neobyčejně obtížnou věc.

„Jo?“ zvládneš ze sebe vymáčknout. Je to jedno slovo, ale pro tebe je to skoro příliš.

„Jsem vyděšená.“ Srdce se ti rozletí na milion kousků. Znovu. Podíváš se na ni a vidíš ten strach v jejích očích. Strach, který tě nechává spatřit. Který ti ukazuje. Jsi jí vděčnější, než kdykoliv předtím.

„Scullyová.“ Mělo to znít jako ujištění. Znělo to jako ustrašený šepot. Dva páry očí nervózně těkají sem a tam, dvoje ústa se otvírají a zavírají beze slov. Jestli to neuděláš teď, nikdy se to nestane.

Polkneš, nadechneš se, připravíš se. Jednoduchý úkol. Musíš jen otevřít pusu a…

„Muldere, mohl bys mě políbit, prosím?“

Bože, jak to jen dělá? Jak? Vážně to chce, nebo prostě jen ví, že to chceš ty?

„Ty…ty chceš, abych tě políbil, Scullyová?“

„Ano.“ Vklouzneš prsty do měkké spleti jejích vlasů, palcem jí přejíždíš tam a zpět po lícní kosti. Dech se ti zarazí v hrudi a jí z hrdla unikne povzdech. A je to tady. Vážně je to tady. Je pod tvým dotekem živá, opravdová a skutečná, maso a krev, čekající, až to potvrdíš, uděláš z toho fakt. Nepopiratelnou pravdu.

Trochu se nakloníš a krutě se ti sevře žaludek. Tvé tělo si zřejmě myslí, že je to tvůj první polibek v životě. Ztěžka oddechuje skrz pootevřené rty. Zavře oči a ty se nosem otřeš o ten její. Eskymácká pusa. Předpokládáš, že je to začátek.

„Scullyová.“

„Hmmm…“

„Otevři oči.“

Vaše oči a rty se střetnou zároveň, vzájemně se držíce v sevření plném strachu. Sleduješ, jak se jí pod náporem směsi šoku a vzrušení z prvního kontaktu rozšiřují zorničky. Je to váhavé spojení, tvá ústa jen lehce spočívají na jejích.

Oči se jí plní hladem a lehce tahá za tvůj spodní ret, vsává ho hlouběji do úst. Její jazyk po něm pomalu přejíždí a najednou jsi zase úplně opilý. Cítíš její prsty na svém obličeji, přejíždějí ti po tvářích, po čele, přes uši, dolů po krku, drobné bledé prsty, trhají tě a zároveň znovu slepují.

Ještě víc oddálíš rty a tvůj jazyk vykoukne ven v touze ucítit vnitřek jejích úst. Skoro tě překvapí, když narazí na její jazyk. Téměř náhodná kolize. A jsi to ty, kdo to nevydrží, kdo musí zavřít oči, zarazit všechny ostatní smyslové vjemy a vychutnat si pocit jejího malého sladkého jazyka obtáčejícího a kroutícího se kolem tvého silného a slaného ve vlhké svatyni jejích úst. Se zasténáním se k ní přitiskneš a ochranitelsky ji obejmeš, zatímco ji zasypáváš polibky. Hladovými, ustrašenými, šťastnými polibky. Odpovídá těžkými vzdechy. Její ruce ti zajedou pod oblečení, nehty ti přejíždí po hrubé kůži v místech, kde se tě nikdo nedotknul od Reganova nástupu do úřadu. A ty se směješ. A ona se směje. A ty pláčeš. A ona také. A ty by ses nejraději nakopal do zadku, protože to nakonec nebylo tak těžké.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 5.11.2008 v 14:00 v kategorii Povídky.