Kult X

autor Shawne Wang | překlad G.Logan | rating PG | kategorie A, možný CHD

13. říjen, 21:00 večer

Šel pomalu dlouhou tichou chodbou. V jedné ruce držel kytici růží a v druhé svoje třesoucí se srdce. Toto byla cesta, kterou dobře znal. Následoval ji už dlouhou dobu, zdálo se to jako věčnost, každý jednotlivý den. Je tomu těžké uvěřit, ale už je tomu dva týdny, co tohle všechno začalo.

Každý den se jeho kroky stávaly těžšími a ozvěna se odrážela od stěn. Stal se známou tváří pro každého, kdo tady pracuje. Znal je také a jak by ne, když zde trávil každou volnou chvíli. Jejich prázdné tváře a slova bez chuti, která mu nabízela povzbuzení, na něj neměla žádný efekt. Popravdě, nenáviděl jejich pokusy s ním komunikovat.

Chtěl být sám. Nyní si přál být mrtvý.

Ale zatím se nesnažil zabít se. Nemohl to udělat, nezáleží na tom, jak toužebně by uvítal smrt. Ne nyní.

Vše co z něj zůstalo byla jen slupka člověka, která pouze přežívala. Vlastně už nebyl vůbec naživu, aspoň mu to tak připadalo. Dýchal, mluvil, když na něj někdo promluvil, ale většinu času se jen pohyboval. Jako by byl napojený na autopilota.

A ano byla zde bolest. Ta zatracená bolest. Ten druh bolesti při které máte pocit, že vyzvrátíte obsah žaludku. Myslel si, že se z toho zblázní. Bolest ho zevnitř užírala a neoblomně se blížila k mozku......­........

A najednou ustoupila. Ale ne okamžitě. Pomalu. Bolest nahrazoval strach, poté smutek, odmítání a nakonec rozšiřující se prázdnota…která byla snad stokrát horší než bolest.

Zbýval mu pouze jediný cit, který ukrýval hluboko v hlavě, pohřbený pod všemi ranami. Ten cit mu nabízel poslední záchranu před nekonečnou prázdnotou, ale on v něj zatím nevěřil.

Nemohl se nechat ukolébat nadějí.

Ale stále mu myšlenka na ní proplouvala myslí čas od času, hrála si sním, tiše mu vyprávěla, co chtěl slyšet. Právě to, co mu mysl napovídala, v to věřil, že by se mohlo stát. Bylo nemožné potlačit tyto myšlenky. Naděje ho hřála. Ale moc dobře věděl, že je to pouze jeho přání.

Už tyto myšlenky nenáviděl. Byly zavádějící. Vše to mohla být lež.

Květiny v jeho ruce se málem přelomily, když kolem nich silou sevřel pěst. Zbloudilý trn, který se dostal skrze obal se mu zabodl do dlaně.

Tohle nebyla bolest. Bolest vypadá jinak.

Zvednul ruku, a podíval se na ránu, ale pouze na ní nepřítomně zíral. Krev vytékala z rány a kapala na zem. Podivné, pomyslel si, jako by z něho unikal život.

Vytáhl kapesník a otřel si ránu. V momentu kdy ho zastrkoval do kapsy od saka ucítil nepříjemný zápach. Uvědomil se, že ten zápach produkuje jeho sako. Zapomněl si ho už přes týden vyměnit.

Zastrčil zakrvavený kapesník raději do kapsy u kalhot a opět pokračoval chodbou k svému cíli. Ale tentokrát ho nohy přestaly poslouchat. Jako kdyby přirostly k zemi, nedbaje na čas. Jeho mozek se neobtěžoval je přinutit k chůzi, sám byl přetažen z myšlení.

Někdy je všechno proti tobě.

Náhle uslyšel zvuk.....dveře? S velkou ránou se otevřely dveře na opačném konci chodby, ta rána zněla jako výstřel. Zvuk, který zničil ticho, které ho obklopovalo. Rychle se otočil a jeho srdce mu povyskočilo až do krku a krev se mu vlévala do očí.

Je to tu zas. Zbraň, výstřel, zranění, výkřiky, bolest, strach, smutek, odmítání..... prázdnota, žádná stopa naděje. Vše je beznadějně propojeno, cítil jak se beznadějně potápí do země… znovu.

Na jeho rtech se formovalo to známe slovo, které vykřikoval když se probouzel z nočních můr. Teď se mu chtělo křičet, ale nemohl kvůli místu kde se nacházel. Nebylo to zde vhodné.

Jeho kolena se mu chvěla, byla měkká jako želatina. Poté zašeptal jednou, dvakrát, třikrát. „Ne. Ne. Ne.“ Poté z něho vypadlo poslední slovo, skoro neslyšitelné, ztracené v popletené mysli. „Scullyová.“

Růže, které držel v ruce, spadly na zem. Oči měl zastřené. Měly červenou barvu, jako krev. Barvu jako čerstvá, teplá krev. Tento pocit moc dobře znal. Zhroutil se na zem a rukama si zakryl obličej.

„Pane Muldere?“ Starostlivá tvář, kterou lemovaly obavy. Pátral ve své mysli komu ta tvář patří. Lucy? Amelie? Ne...... tohle je Jenny. Jenny z noční služby. „Jste v pořádku?“

Odvrátil od ní obličej, nemohl vydržet oční kontakt. Nejen proto, že její oči byli plné sympatií, ale protože byly modré. Vzpomněl si na jiný pár modrých očí. Těch nejkrásnějších, které kdy viděl. Zachvěl se a pomalu se opět postavil na nohy.

„Ano, Jenny.“ Bylo pro něj nepříjemné mluvit, pomalu nedokázal ani zformovat pořádnou odpověd. „Jsem v pořádku. Jenom jsem na chvíli ztratil rovnováhu.“

Sebral ze země květiny, tedy to z nich zbylo, oprášil se a pokračoval ve své osamělé cestě.

Nakonec rukou nahmatal kliku od dveří, ještě než vstoupil dovnitř, tak se pořádně nadechnul. Toto dělal každý den, každou minutu co byl tady, poslední dva týdny. Stále ho to rozrušovalo a znervózňovalo. Každou chvíli čekal, že ztratí rozum.

Otevřel dveře do ztichlého pokoje. Pomalu vstoupil dovnitř a zavřel dveře. Okamžitě ho obklopila temnota. Jeho oči se rychle přizpůsobily tmavému pokoji.

Zkoušel se připravit na to, co uvidí, každý den se připravoval, ale věděl, že nebude na toto připraven nikdy.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

30. září, 6:40 ráno

Běžel dlouhou chodbou, v jedné ruce zbraň, v druhé mobil. Byl v neznámém prostředí, ale připadalo mu, že to tady dokonale zná. Jeho nohy věděly přesně kam šlapou, kde zatočit. Adrenalin v jeho žilách ještě umocňoval zážitek. Většinu času si to nepřipouštěl, ale věděl, že jeho práce je nebezpečná. Respektive z větší části se stále dostával do životu nebezpečných situací. Ale užíval si to. Lepší než sedět někde v kanceláři a kontroloval papíry. Měl rád tyto příležitostné akce, vždy mu pomohli rozproudit krev v žilách.

Jeho nohy pravidelně narážely na žulovou podlahu. Mobil si schoval do kapsy u saka a utřel si zpocenou ruku do kalhot. Během běhu ještě zkontroloval zbraň. Za sebou slyšel utíkat Scullyovou, nevadilo mu, že ho ztratila z dohledu.

Zatočil za roh a zastavil se. Pronásledovali podezřelého z případu, který se snažili vyřešit. Myslí mu proběhly všechny detaily o tomto případu. Cítil, jak v něm rychle proudí krev a jak vdechuje a vydechuje z plic vzduch.

„Muldere, co.........“ Plnou silou do něj narazila a on moc dobře věděl, že mu chce položit zase tu svoji obvyklou otázku. Zamával ji volnou rukou před obličejem, aby ji utišil, a znovu se rozběhl. Bál se, že by mohl ztratit stopu a o to přece při pronásledování jde, neztratit stopu.

Temnota, která se před ním otevírala, ho nijak netrápila, ale znervózňovala jeho partnerku. „Muldere, myslím si že dál bychom chodit neměli,“ volala na něj. Jako vždy. Myslí mu proběhly myšlenky – Mám se zastavit a nepokračovat?- Rozhodl se nakonec ignorovat myšlenky a pokračoval dál. A ona za ním.

V tom uslyšel výkřik, jakoby rozdvojený mu vniknul do obou uší zároveň a zaútočil mu na mozek. Se skřípotem se zastavil, energie, kterou měl k pohybu, mu teď posloužila jako rychlá brzda.

Oči mu pomalu přivykaly na okolní tmu a on matně viděl postavu muže, který stál před ním a měl natažené ruce. Zbraň! Toto slovo se mu zarylo do mysli. On má zbraň! Okamžitě jeho ruce se zbraní vyskočily před něj. Instinktivně skočil před ní, aby ji zaštítil před střelbou.

Jakmile byl na místě, něco minulo jeho tvář a ucítil závan vzduchu. Byl vyděšený, když uslyšel ozvěnu výstřelu, a jeho srdce mu uvízlo v krku.

Jako omráčený se nekonečně pomalu otočil a díval se jak její tělo dopadlo na zem. „Ne.“ Vyslovil chraplavým šepotem, jeho oči se přivřely tak těsně jako pouta. A jeho ruce stále pevně držely zbraň.

Nemohl vidět její zranění, dokonce ani tehdy, když se bezmocně sesul na zem vedle ní. Bylo tam hodně krve.........­......hustá a jasně červená, obklopující její tvář a vlasy.

Bezmyšlenkovitě se k ní přisunul a vzal ji do náručí. Volnou rukou nahmatal telefon a automaticky vytočil číslo záchranky, udal adresu a popsal situaci. Poté odhodil telefon a pevněji si ji přitáhl k sobě. Jeho oči začaly vytvářet slzy, které se nedaly nijak zastavit.

Stále nemohl moc dobře pochopit, co se to sakra stalo. Ale věděl pouze jednu důležitou věc. Musel ji držet. Nemohl jí dovolit odejít.

Jednou rukou jí podpíral krk. Těžce si uvědomil, že jeho ruka se zbarvila na rudo. Pomalu ji houpal, dopředu a dozadu, jediný rytmus který ho udržoval při smyslech. Nepohnula se, takže jí musel pomoci.

Dopředu a dozadu.

Dopředu a dozadu.

Dopředu a dozadu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

30. září, 23:14 večer

Seděl vedle ní, díval se do jejích nepohyblivých modrých očí. Držel jí za ruku, ale ona mu jeho stisk neopětovala. Celou její hlavu pokrýval bílé obvazy, které byly na místech rudé od krve, které jakoby nechtěla zůstat uvnitř.

„Nech toho zatraceně,“ pronesl tiše. „Nech toho. Zůstaň tam kde máš být.“ Chtělo se mu natáhnout ruku k těmto krvavým místům a zatlačit zpět krev tam, kde má být. Ale neodvažoval se jí dotknout. Byla tak křehká.

Její oči byly prázdné. Pouze tupě zíraly do stropu pokoje. Nebyly v nich žádné emoce, žádný záchvěv života ani tichá naděje. Žádné světlo. Zdály se být mrtvé.

Ale tak to přeci nemohlo být. Uklidňoval se, že je to jen pro tuto noc. Její světlo si dalo pauzu. Scullyová si dnes prošla peklem. Střelné zranění na hlavě, divoká jízda záchrankou, dlouhotrvající těžká operace. Zítra bude vše v pořádku.

Zítra se jí vrátí do očí světlo.

Musí se vrátit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

13. říjen, 21:00 večer

Ležela potichu ve své posteli, stále bez nejmenšího pohybu. Každý den vešel dovnitř a došel ke kraji postele a naklonil se a zkontroloval její oči. Kontroloval, jestli se nevrátilo zpět světlo. Každý den z posledních dvou týdnů jí kontroloval, stále bezvýsledně.

Se skřípotem si přitáhl svoji židli ke straně postele, květiny položil na stolek a pomalu se posadil.

„Ahoj Scullyová.“ Přinutil se použít příjemný hlas. Ale necítil se nějak zvlášť dobře. Ale dělám to pro ni, připomněl si. Bylo to předstíraní, že je vše v pořádku. Její doktor mu připomínal, ať ji oslovuje pokaždé, když ji uvidí. Rozhodně lepší nápad, než tady stále jenom sedět a vzlykat a stěžovat si na celý svět.

„Dnes vypadáš o mnoho lépe.“ Výborně, jako by nestačila bolest, strach a neutuchající prázdnota. Ještě se k tomu přidá lhaní. „Dobrá, ne mnoho, ale o kousek určitě. A to je dobře, že Scullyová? Jistě, tohle je určitě dobře, že ano .............­............“. Jeho hlas se ztratil, už jenom koktal.

Toto předstírání je tak těžké. Ani v tomto stavu jí nemohl lhát. Nebo sobě. Prostě to nedokázal.

„Promiň, Scullyová,“ zamumlal a jeho hlava klesla do dlaní. „Já nemůžu a vsadím se, že ty to víš taky.“

Cítil ji, jak leží na posteli, ačkoliv jí nemohl vidět. A moc dobře věděl, co dělá. Nehnutě leží a stále zírá do stropu. Zaseknutá v této pozici od té zatracené noci. Cítil se, jako by byl uvězněný ve svém těle, a věděl, že ona to prožívá a přitom to měl být on, kdo by tady měl ležet. Takhle to dopadnout nemělo.

Opět mu začaly téct slzy, modlil se, aby k tomu nedošlo, ale nešlo tomu zabránit. I když si držel hlavu v dlaních. Myslel si, že tím umlčí všechno i své myšlenky. Nepotřeboval myslet, nechtěl myslet. Přivítal by znovu rád bolest, nechal by jí sníst ho zaživa.

Ale musí zůstat silný, silný tak, jak to půjde, pro Scullyovou.

Monitor srdečního rytmu pravidelně pípal a on to shledával příjemným. Byla připojená k mnoha přístrojům. Ani se je neodvažoval spočítat. Podíval se na obrazovku monitoru, sledoval zelenou křivku jak konejšivě skákala po obrazovce.

Téměř nevědomě cítil jakoby jeho srdce tlouklo ve stejném rytmu jako její. Už párkrát se to stalo za ty léta, co spolu pracovali. To mu bylo příjemné, není možné určit, jak je možné, že jejich srdce bijí jako jedno. Téměř si dovolil sklouznout do spánku, když vtom ucítil, jak se za ním otevřely dveře.

V posledních dvou týdnech se stal velmi citlivý na cokoliv v její přítomnosti. Bylo to jako kdyby jeho vědomí pracovalo na 200 %. Všímal si i úplných maličkostí, které mu předtím nepřipadaly důležité. A zvláště, když byl u ní.

Otočil se a díval se do další unavené tváře pravidelného návštěvníka. Donutil se vstát a natáhl ruku k návštěvě.

„Dobrý večer, paní Scullyová,“ řekl bezbarvým hlasem a shromáždil veškeré síly, aby se mohl trochu usmát, když mu sevřela ruku. „Jsem tak rád, že jste tady.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1.říjen, 13:24 odpoledne

„Nedělej mi to, Scullyová ,“ zašeptal, jeho hlas byl plný napětí. „Víš, že tohle nemůžu unést. Tohle je jediná bolest kterou nemohu snést.“

Slzy, které mu tekly po tvářích už uschly, ale jeho tvář byla stále strnulá a nepřirozená. Jako by na tváři měl masku, které schovává jeho osobní peklo, které mučí jeho mysl. Jeho ruce stále držely její, jakoby ji chtěli stiskem přivést zpátky na tento svět.

„Scullyová, neopouštěj mě.“ Jeho hlas se zlomil, když tyto slova vyslovil. Chtěl, aby se probrala a řekla mu, že je vše v pořádku. „Neopovažuj se mě tady nechat samotného.“ Zoufalství z něj přímo sršelo. Už neměl dále snahu pátrat potom co se stalo, nebo přemýšlet, co neřekl a měl říci.

Věděl pouze jednu věc a to tu, že jí potřebuje. Nemůže jen tak odejít. Jestli ho někdy opustí, tak věděl, že on sám to nikdy už nevydrží.

Byla zde doba kterou prožil bez Scullyové, ale pouze matně si na ní vzpomínal. Byl to třicetiletý očistec, plus mínus pár let. Kdyby nevěděl, co mu všechno dala za těch pár let, tak by pravděpodobně zase všechno nějak zpackal. Kdyby tak měl šanci jí za vše poděkovat.

„Vím, že to bude znít sobecky, Scullyová,“ pokračoval v monotonní konverzaci. „Ale ty nesmíš odejít. Ještě ne. Je to moc brzy.“

Kdyby ho tak mohla slyšet. Mrknutí oka, malý stisk od její ruky. Stačil by jakýkoliv náznak pohybu, aby věděl, že ho slyšela. Dal by vše za to, aby ho mohla slyšet.

Ale ona pouze dále nehybně ležela, uzavřená sama do sebe. Nemohl jí říci jak by dopadl, kdyby ho opustila. Protože kdyby se náhodou vzbudila uprostřed toho, jak bude mluvit, už by to nemohl vzít zpět. Buď by to chápala, nebo by byla sarkastická.

Stále hleděla přímo na strop, nehybně a zdánlivě bez citu. Byla hluchá ke všem jeho prosbám, modlitbám a omluvám.

„Víš co? Dohodneme se Scullyová, dobře?“ Zkoušel se usmát, ale jeho tvář vytvořila zamračený pohled. „Neopustím tě, neodejdu z tohoto pokoje a nemocnice, jestli mě neopustíš, dobře?“

Plný naděje jí zmáčknul její drobnou ruku a čekal a modlil se, aby mu nějak odpověděla.

Nic. Stále nic. Měl to očekávat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1. říjen, 20:08 večer

Dveře od pokoje se rychle otevřely a on vyskočil a postavil se, jako kdyby jí chtěl ochránit před vším, co se teď stane. Čekal na její odezvu a dny plynuly. Nebo to byly hodiny? Už to nevěděl. Ztratil pojem o čase.

„Dano?“ Hlas, který vyšel od dveří, pečlivě zakrýval vzlykot. „Dano, drahoušku?“

Rozpoznal ten hlas, uvědomil si, že to nebyl žádný doktor, a pomalu se rozešel ke dveřím. Ve dveřích uviděl Scullyové matku, narychlo oblečenou, která si kapesníkem zakrývala oči.

„Foxi.“ Její oči se rozsvítily na okamžik, ale okamžitě opět upadly do temnoty, když pochmurně sklonil hlavu. „Je Dana..........bude v pořádku?“

Zdálo se to jako věčnost, ale uvědomoval si, že nemá co říci. Jeho mysl se kompletně vyprázdnila, měl okno. Nemohl odpovědět na její otázku. A ani nechtěl.

„Ehm..... vy jste se to teprve teď dozvěděla?“ Jeho výběr slov ho samotného překvapil, proklínal svoji necitelnost.

„Z nemocnice mi volali. Říkali, že zde leží v kritickém stavu.“ Zpozoroval, že její oči jsou plné strachu a slz, které se draly ven. Raději odvrátil pohled jinam. Nepotřeboval vidět nic jiného než svoji vlastní bolest, vinu a obavy.

„Já........já se omlouvám, že jsem vám nezavolal sám.“ Vyslovil nakonec. Mačkal lem svého saka oběma rukama a začal jej kroutit do různých tvarů. „Já.....já byl duchem někde jinde.“

„To je v pořádku, Foxi,“ odpověděla a kapesníkem si utírala slzy z tváří. „Já tomu rozumím.“

Ticho, které následovalo, bylo mučením. Snažil se dostat z její blízkosti, dostat se na druhý konec místnosti. Jak nejrychleji mohl. Nechtěl, aby přišla na to, co udělal její dceři, nechtěl aby objevila, že to byla jeho chyba.

Pomalu polkla a přiblížila se k posteli. Zvedla na moment oči, postavila se tomu čelem, stejně tak jak by to udělala ona když věděla, že jí hrozí něco nebezpečného. Skoro se usmál, když to uviděl. Ale vzpomínky, které se mu vynořily před očima, ho donutily zastavit tok vzpomínek.

Tohle bylo dost bolestné. Dívat se, jak její matka hladí prsty její tvář, pláče bezmocně u její postele. Byl blízko tomu, aby se opět rozplakal. Už se na to nemohl dívat.

S tichou omluvou v srdci za to, že ji teď opouští, se otočil a vyšel z pokoje a nechal Scullyovou s její matkou.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

13. říjen, 21:11 večer

Pomalu přešlapoval na místě, a přemýšlel, kdy bude zase moci být o samotě se Scullyovou. Najednou se zastavil, byl na sebe naštvaný. Neměl právo být takhle naštvaný. Tohle je přeci Scullyové matka, proboha.

Zastrčil své ruce do kapes a začal se pomalu pohupovat na patách. Prázdnota ho naučila jednu věc a to ignorovat veškeré emoce, jako například vinu. Nyní se díval, jak opatrně odsouvá vlasy z jejího čela. Potlačil pocity, které se draly napovrch jako jehly, když pronikají kůží.

Žádnou mrzutost, ne teď. Nakonec se rozhodl, že tady zůstane se Scullyovou a její matkou. Začínám být opravdu zvyklý na tento způsob života? Zvyknu si na myšlenku, že Scullyová žije pouze uzavřená ve svém nehybném těle a tady v tomto pokoji?

Nervózně polknul a sám sobě řekl, ať sklapne. Chtěl si udržet čistou mysl. Sledoval, jak Scullyové matka obchází její postel. Nějak se zdálo, že vše dělá s ponurou náladou, jako by věděla něco, co on neví.

Chvíli ji pozoroval a zkoumal detaily. Byla k ní něžná jako nikdy, pomalu ji hladila po vlasech a urovnávala nahrbenou pokrývku kolem jejího těla. Ale v těchto milých gestech bylo něco jiného než obvyklý smutek a bolest.

Bylo to něco nového, zdálo se, že to vše dělá tak, že je to pro ní strašně těžké a smutné. Když vzala její ruku a pomalu jí hladila, díval se a měl strach. Mohl téměř vidět slzy jak se jí valí z očí a jak se její ramena se pomalu zvedala z pocitu smutku a pláče.

Poté se naklonila a něco jí zašeptala do ucha. Instinktivně se naklonil blíž a natahoval krk. Očekával odpověd, ale žádná nepřišla.

Nakonec jí pohladila po tváři a její ruku pomalu položila vedle jejího těla. Na chvíli zpozorněl a už se chystal, že jí pošle pryč, aby mohl být sám se Scullyovou. Sám na tichém místě, kde mluví pouze on a to pouze v dlouhých intervalech. Stále čekal, že její duše najde tu jeho a začne s ním mluvit.

Ale ona neodešla. Chvíli stála u její postele, čekala až přestane plakat. Poté se otočila k němu a on uviděl její tvář, mokrou od slz. Nechápal, co se tady před chvílí stalo, nerozuměl ani jedné věci.

„Foxi.“ Slovo naplnilo tichou místnost. Nechtěl slyšet nikoho, kromě Scullyové, ničí hlas, kromě jejího. Ale přesto poslouchal.

„Ano, paní Scullyová?“ Položil otázku a očekával její odpověď.

„Vím, že tohle nechceš slyšet, Foxi, ale musíš.“ Tohle nemůže být dobré, pomyslel si. Pomalu od ní ustoupil a přesunul se kraji postele. Těžce se posadil a přál si být sám.

„Poslouchej mě Foxi,“ mluvila odhodlaně, s mírným záchvěvem obav ve svém hlasu. Její hlas zněl silně a chtěl mu sdělit to, co neví. „Mluvila jsem s doktorem Batesem ohledně Dany.“

Celý zbledl. Jeho srdce začalo ohromnou rychlostí bít a chtěl se zvednout a odejít. Jenom ne doktor. Celou dobu co sem chodil se snažil doktorům vyhýbat. A když se z doktorem náhodou potkal, tak se vždy vymluvil na nějakou důležitou věc. Nechtěl poslouchat nějaké negativní kecy.

„Tohle nepotřebuji slyšet,“ tón jeho hlasu byl nepřátelský. „Nepotřebuji slyšet něco špatného. A ani ona nechce slyšet špatné zprávy.“ Těžce vydechl a podíval se do jejích hnědých očí.

„Foxi, prosím. Navždy se tomu nemůžeš vyhýbat,“ odpověděla na svou obranu, trochu se k němu přiblížila a položila mu ruku na rameno. „Dana už takhle dále trpět nemusí.“

„Ona netrpí!“ Vykřiknul a slzy mu zalily tvář. „Bude na tom dobře! Uvidíte! Tohle je pouze........­........pouze…“ Hledal vhodnou frázi, kterou by teď mohl použít, jeho mysl urputně přemýšlela. Slzy mu to bohužel znepříjemňovaly. „Tohle je pouze přechodná fáze.“

Neřekla nic, pouze otočila hlavu ke své dceři a poté její pohled opět spočinul na něm.

„Vždyť jste její matka!“ Vzlykal, a byl otřesen. Teď už nemyslel na nic. „Jak se můžete tak brzo vzdát?“

„Já se nevzdávám, Foxi,“ mluvila tiše, ale v jejích očích se zračila špetka zlosti. „Pouze ji nechávám odejít.“

Tohle byla věta, která jím otřásla. Tohle už nebylo možné jen tak přejít. Slzy ho dokonale oslepily. Nedokázal ze sebe dostat jakoukoliv odpověď, i kdyby ji chtěl říci. Postavil se a pomalu došel až ke dveřím. Tam se na moment zastavil, ale okamžitě se opět dal do chůze, které se zrychlovala. Nemohl tady zůstat ani o vteřinu déle.

Musel odsud pryč. Pryč z pokoje, ze své hlavy.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

4. říjen, 14:47 odpoledne

V pokoji by mělo být ticho..........a bez nich, pomyslel si. Seděl na židli kterou si hned od prvního dne zabral, držel jí za ochablou ruku. Čekal, ale nemohl si dobře vzpomenout na co.

Až odejdou? Přikývl si sám pro sebe. To bude ono. Podíval se přes rameno a uviděl doktora a paní Scullyovou, jak stojí asi čtyři kroky od něj a potichu se o něčem baví.

„My nepotřebujeme všechny tyhle krámy, že ano, Scullyová?“ Potichu k ní mluvil, ale věděl, že ona ho neslyší. O kousek se zvednul a posunul si židli se skřípajícím zvukem blíže k její posteli. Proč mluví pouze v náznacích? Proč si nevezmou svoje zbytečná slova a jejich diskuze někam jinam?

Scyllyová potřebuje odpočívat. Měl by tady být klid.

Sevřel ruce v pěsti, cítil i přes boty, že zatnul i prsty na nohách. Jestli brzo nepřestanou, tak se něco stane. Musejí odejít, jinak se Scullyová nikdy neuzdraví.

Unaveně se opřel a díval se jí přímo na obličej. Odpolední slunce prosvítalo i přes zavřené rolety a její obličej vrhal zajímavé stíny. Opatrně opět zkontroloval její oči, jestli se nevrátilo světlo, a opět se zkoušel ubránit pláči. Opět zklamání, dnes už podesáté.

„To je v pořádku, Scullyová,“ zašeptal. Záměrně mluvil potichu. Tohle byla konverzace pouze s jeho partnerkou a ním. I když byli v pokoji nezvaní návštěvníci, kteří vyrušovali Scullyovou z odpočinku, on věděl, že ona má sílu ignorovat vše, co je pro ní špatné. „Neboj.“

„Tvoje světlo se zatím nevrátilo, ale ještě je brzy. Ještě jsi unavená. Ale to je v pořádku. To nevadí. Vrátí se, neměj strach.“

Uvědomil si, že tohle je další fáze. Už prošel tou částí, kdy byl plný beznaděje, kdy bojoval za její život pro svoje vlastní dobro. Nyní, když uplynulo pár dnů, se cítil silnější. Možná. Chtěl, aby se probrala, aby s ní opět mohl mluvit a uslyšet její hlas.

„Ty to zvládneš. Vždy jsi to zvládla. Jsi tak silná, víš to, Scullyová?“ Jeho oči byly strnulé a on jako ve snu zašeptal. „Ty jsi z nás dvou ta silnější. Vždy jsi mě držela na vodou. Musíš se probrat, nezklam mě, prosím. Já vím, že ty to dokážeš.“

Stále, ale nebylo známky po sebemenším pohybu.

„Pan Mulder?“

Hlas, který se náhle vynořil za jeho zády se mu nepříjemně zařezal do uší. Byl ohlušující, protivný a otravný.

„Co?“ odpověděl naštvaně, a otočil se a hleděl na velmi mladého doktora.

Patrik Bates zůstal klidný. Moc dobře věděl, čím vším si tento muž prošel. Bylo to vepsáno v jeho unavené tváři, na jeho oblečení a v každém slově. Ale také věděl, že se musí dozvědět pravdu, i když není moc povzbudivá.

„Snažil jsem se s vámi mluvit už poslední dva dny.“

„Kam tím míříte?“ Mulderův hlas byl nepřátelský a v jeho očích mu žhnuly plamínky. „Jestli mi nic důležitého nechcete říci, tak bych ocenil, kdyby jste opustil okamžitě tuto místnost.“

„Vím, že je to pro vás těžké, pane Muldere. A omlouvám se, že vaše přítelkyně utrpěla tak strašnou nehodu.“ Teď bylo vidět, že ta poslední slova na něj měla nějaký efekt. Doktor Bates sledoval, jak muž naproti němu zbledl, a na chvíli ztuhnul a těžce se posadil, neschopný říci ani jediné slovo.

„Ona není moje přítelkyně,“ řekl potichu, připadalo mu to jako kdyby mluvil z dálky. „Ona není moje přítelkyně.“

„Aha.“ Doktor sklopil zrak na psací desku a cítil se trapně. Poté se ohlédl po paní Scullyové, aby se ujistil, že je to pravda. „Omlouvám se za to nedorozumění. Ale…ale ať je mezi vámi cokoliv, tak by jste měl vědět jaké jsou její šance.“

Mulder se potichu začal smát. „Šance? Mě nezajímají vaše stupidní statistiky, doktore.“ Poslední slova zapůsobila tak, jak je myslel. Doktor trochu poodstoupil dozadu. „Ona má vůli a ta jí pomůže. Prostě-Bude-V-Pořádku.“

„Já…já, ale nemluvím o její vůli, pane Muldere,“ doktor se pokoušel pokračovat. „Jde jenom o to, že její šance na uzdravení z lékařského hlediska je velmi malá.“ Ještě než mohl Mulder něco říci, tak pokračoval. „Uvědomte si, že byla střelena do hlavy, kulka prošla velmi blízko mozku a způsobila vážné mozkové trauma. Otok na jejím mozku způsobil vážné vnitřní krvácení, kvůli kterému nejsme schopni určit přesný rozsah zranění.“

To není možné, pomyslel si doktor, on si mluví sám pro sebe a předstírá, že nic z toho, co tady teď říkal, neslyšel. To je hrozné, ale pokračoval dál. „A i kdyby se probrala z kómatu, což je velmi nepravděpodobné kvůli tomu, co jsem už tady říkal, tak její šance na to, že bude paralyzovaná je stoprocentní, a pravděpodobně už utrpěla mozkovou smrt.“

Mulder ho už dávno přestal poslouchat, opět se otočil ke Scullyové, opět jí držel za ruku jako předtím. Zdálo se, že jí zpívá nějakou písničku, byl ztracen v svém vlastním světě, ztracen ve svých iluzích.

Doktor Bates upustil od dalších pokusů ho zaujmout a otočil se k paní Scullyové. „Omlouvám se, ale snažil jsem se, jak jsem nejlépe dovedl. Prostě to nechce poslouchat.“

„Já vím.“ Přidusila zavzlyknutí. Stále chtěla věřit, že má Mulder pravdu, ale už jí to unavovalo. „Myslela jsem, že od vás to vezme lépe, ale asi jsem se mýlila.“

Jejich konverzace skončila, skončila jejich prázdná slova bez významu, mluvili o zbytečnosti a beznaději a samozřejmě o stupidních statistikách.­........ Jejich hlasy mu pomalu už začaly splývat dohromady.

Teď, když seděl opět vedle ní, držel její ruku blízku svým rtům, aby jí mohl políbit. Najednou si uvědomil, na co celou dobu čekal.

Čekal, až se do místnosti vrátí teplo. Dnes tady bylo chladno. Teď mu bylo teplo jako nikdy. A teď čekal, že to teplo jí přivede zase zpátky domů.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

13. říjen, 21:36 večer

Věděl, že dříve, nebo později ho najde. Když ne tady na chodbě, tak jinde. Věděl, že pokud něco chce tak toho dosáhne. Ale teď byl už unavený, nebyl dost silný na nějaké slovní přestřelky, byl vyčerpán ze soustavného utíkaní od problémů.

Pomalu se vrátil před její pokoj a sedl si na lavičku, hlavu měl v dlaních a už jenom čekal, až si s ním promluví. Věděl, že k tomu dojde, dříve, nebo později.Musel si to poslechnout, nezáleží jak moc tomu chtěl utéct, vyhnout se tomu.

„Foxi.....“ pomalu došla až k lavičce a posadila se vedle něj. Objala ho a chvíli ho tak jenom držela. „Foxi, nechat jí jít není to samé jako se vzdát.“

Někde uvnitř jeho duše se probudil děsivý pláč. Byl uvězněn v jeho krku, snažil se dostat co nejrychleji ven.

„Ty to víš, Foxi. Víš to moc dobře, jako já.“

Nakonec zoufale, přikývl. Ale věděl, že jeho srdce toto vehementně odmítá.

„Foxi, kdyby tady byla jenom malinká naděje.......­.......ty víš, že bych ji bránila i vlastním životem.“

„Jak?“ Zvedl hlavu a podíval se na ní. Oči měl zbarvené do ruda a tvář mokrou od slz. „Jak je možné, že už nezbývá žádná naděje? Tohle se nemělo stát!“

„Tohle byla nejtěžší věc v mém životě, přiznat si to, Foxi.“ Zvedla jeho ruku a něžně ji stiskla. „Už jsem ztratila jednu dceru. Kvůli Daně bych i zemřela, kdyby to pomohlo.“

Když ze sebe vypravila poslední slovo, tak se rozbrečela. Uvědomil si, že slzy a zármutek jsou vždy tady a nezáleží na tom,jak moc je člověk silný. Nakonec se vždy projeví. „Není to lehké, Foxi, být matkou a nechat to tak. Někdy si přeji, abych to nemusela udělat.“

„Vždyť to tak nemusíte udělat,“ zamumlal zoufale. „Kdybychom počkali dostatečně dlouho tak se probudí. Uvidíte.“

„Je v kómatu už dva týdny, Foxi. I kdyby se teď probudila, což je krajně nemožné, její vědomí by bylo pryč. Už by to nebyla ona, tak jak ji známe, taková jakou jsme ji milovali. Ona už je pryč.“

„Ale stále je naživu,“ slabě protestoval, cítil že prohrává boj, ale nehodlal se zatím vzdát.

„Už je to jenom duch. Vegetativní stav. Takhle by určitě žít nechtěla.“ Její slzy si opět našly cestu ven a ona je stále utírala. „Nemůžeme čekat jestli se vrátí, ona by takovým životem pohrdala.“

„To už zde není ani malá šance?“ Tupá bolest v jeho rukách ho donutila podívat se dolů a uvědomil si, že si mačká prsty tak dokonale, že si je za chvíli zlomí. „Moc dobře víte, jak je Scullyová silná. Ona se přes to dostane. Ona se dostane přes všechno.“

„Já vím, jak je moje dcera silná, Foxi. Ale je tady jedna věc, nad kterou nemá kontrolu. Nemůže donutit své tělo, aby se samo uzdravilo.“

„Jestli je to pro ní tak těžké, tak už to dávno nevzdala?“ Poslední vzdor zasvítil v jeho očích a on se připravil, aby mohl dokončit myšlenku. „Proč už dávno nezemřela?“

„Foxi, Dana už je mrtvá. Alespoň její vědomí. Její tělo už není nic víc než pustina. Ale ještě nemůže odejít.“

„Proč?“ jeho oči už ztratily jiskru a cítil, jak se strach ujímá svého místa v jeho mysli. „Proč?“

„Neodešla kvůli tobě, ty jí nedovolíš odejít, Foxi. Drží se kvůli tobě.“

„Ale ona musí tolik trpět........­.......,“ těžce polkl a pokračoval. „Měla by odejít. Myslím tím, jestli chce.“

„Neodešla, protože tě nechce zklamat.“ Zvedla se a chytla jeho ruku a odvedla ho pomalu znovu do pokoje, až k její posteli. „Je stále tady někde, Foxi. Nemůžeš ji vidět, já ji nemohu vidět........ale cítím, že někde tady je.“

„Také to cítím.“ A to byla pravda. Věděl, že někde v tomto těle ještě je. A nemohla ven, nemohla se nijak vyjádřit, protože byla uvězněná. Ale byla stále zde. Čekala, jako on když čekal poslední dva týdny.

„Musí slyšet všechno co jí chceš říci, Foxi.“

Najednou ho udeřila vlna viny, tak silná, že se mu podlomila kolena. Tak to byl on, kdo jí tady držel? Kvůli němu neodešla, cítila by se vina, za to že ho opustila?

„Promiň, Scullyová. Moc se omlouvám.....“ Vykoktal nakonec, vnitřní konflikt emocí vyplul napovrch a strach, bolest a prázdnota ho konečně naplno přemohly.

Položila mu ruku na třesoucí se rameno. Jako by na chvíli čerpal sílu z ní. Pomalu se přestával třást a dostával pod kontrolu emoce, cítil že nad nimi má konečně plnou kontrolu.

„Děkuji, paní Scullyová.“ Podal jí ruku, ale ona ho objala a poté ho políbila na tvář.

Sledoval, jak dává poslední polibek svojí dceři na její čelo. Když se naklonila k ní blíž uslyšel, „Sbohem, Dano. Vždy jsi byla krásným dítětem.“ Zadržel dech když se naposledy podíval směrem k její posteli, poté se otočila a odešla.

Ona byla bez pochyb tou nejsilnější ženou, kterou kdy poznal.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

13. říjen, 22:11 večer

„No, Scullyová...... myslím, že je to tady.“ Jeho oči byli už suché, jeho hlas byl jasný a pod kontrolou. Nemohl ignorovat tu bolest, kterou cítil uvnitř sebe, ale snažil se jí zastírat tak, jak to šlo nejlíp. Teď to musí stačit.

Kdyby pro ní mohl udělat poslední věc než odejde, tak chtěl, aby opustila toto místo šťastná. Jeho poslední zbytky síly a odvahy mu v tomto pomohou.

„Já nevím, co mám říct,“ řekl popravdě. „Nemohu jen tak shrnout všechny roky, co jsme spolu pracovali, jako partneři, přátelé, jako rodina, do jedné věty. Vždy jsem se snažil být ti nablízku.“

„Pamatuješ si naši dohodu, kterou jsme spolu uzavřeli, Scullyová? Před dvěma týdny?“ Pohodlně se usadil a vzal její ruku, jako kdyby s ní nic nebylo. „Řekl jsem, že dokud tady budeš, tak neopustím tento pokoj a nemocnici.“

Zhluboka se nadechl, podíval se mimo a pokračoval. „Nevím jak ty...........ale já si myslím, že je načase, abych odsud odešel.“

Co si představoval? Že se najednou probudí? Zavrtěl hlavou a vyčistil si mysl. Jeho ústa, mozek a srdce křičely ať vydrží, ať se snaží. Pro jeho dobro.

„Já tě neopustím, Scullyová. Nikdy to neudělám. Já se tě nechci vzdát. Ale nechám tě odejít.“ Vyslovil to lehce, až vesele, ale byl si jist, že právě teď něco uvnitř jeho těla umřelo.

„Nechci, aby jsi cítila za něco vinu. Nikdy jsi neudělala nic špatného. Jestli teď odejdeš, bude to jenom proto, že to chceš.“ Její modré oči stále koukaly na to samé místo, jako kdyby byly navždy zamrzlé v čase. Věděl, že to, co dělá, je správné. I když mu jeho pocity šeptaly, že je to špatné.

„Vím, jak moc jsi se snažila. Nezklamala jsi mne. Nikdy jsi mě nezklamala.“ Nakonec ho stejně přemohly slzy, vzal její hebkou ruku a políbil jí. „Jsi moje, Scullyová. Navždy. A tak to zůstane, nehledě na to, kam teď půjdeš.“

Opět se zhluboka nadechl, sklopil zrak a připravil se říct zbytek slov které musel. „Nikdy jsi neudělala nic špatného, Scullyová,“ opakoval. „Nemám ti co odpustit, ale já jsem udělal tolik chyb.......způsobil ti tolik bolesti......“

Ztichl. Počkal, až mu stečou z tváří slzy. Nedopřál Scullyové normální život, když začala pracovat s ním. A ani jí nedokázal před dvěma týdny zachránit život. Jeho přání bylo vše to vrátit a udělat jinak.

„Jestli ti to udělá dobře, jestli ti to ulehčí odchod, tak ti odpouštím. Právě teď. Všechno, všechno.“ Odvrátil od ní rychle hlavu, styděl se. „Můžeš mi odpustit, Scullyová?“

Čekal, i když věděl, že zbytečně. Svěsil ramena v konečnou porážku a postavil se. Byl připraven na svůj poslední odchod.

Náhle, jakoby zázrakem, ucítil lehký stisk kolem své ruky. Zarazil se a podíval se dolů. Hledal známky života na její nádherné tváři. Sledoval, jak jediná slza opouští koutek jejího oka a pomalu stéká po její tváři.

Darovala mu nejkrásnější dárek na rozloučenou. Odpustila mu. Za všechno.

„Sbohem, Scullyová.“ Usmál se, tentokrát úsměvem plným života a naděje když se její oči zavíraly naposled, opravdu naposled. „Miluji tě.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 19.10.2008 v 13:56 v kategorii Povídky.