Kult X

autor Avalon | překlad nabaa | rating G | kategorie Post-colonization

Dveře mé cely se s protestujícím skřípáním otevřely a známé kroky se vmísily do ticha. Noc nás začíná rychle obklopovat a já jen stěží rozeznávám postavu přibližující se k mé posteli. Vím, že mě v téhle tmě také nemůže vidět, takže nepozná, že se usmívám.

„Zapal svíčku, Johne.“ Můj hlas se odráží od kamenných zdí. Schoulím se, nejsem na ten zvuk už zvyklá. Zní mi prázdně a slabě. Nepamatuju si, kdy jsem tak zestárla, ale vím, že jsem stará. Oba jsme. „Skoro tě nevidím. Nevím, jestli je to tou tmou, nebo jen mým hrozným zrakem.“

Plamínek poskočí v matné strnulosti pokoje a jeho tvář se mi zformuje před očima. Přinese svíčku blíž, postaví ji na noční stolek vedle postele a s kulháním si přisune jedinou židli. Jeho tvář, nyní pod hlubokými rozeklanými vráskami, se od chvíle, co jsme se poprvé před dlouhými roky setkali, zase tolik nezměnila. Snažím se vrátit se do té doby, ale uvědomuju si, že už si nevzpomínám, jaký je rok.

„Johne.“ Usadí se na židli a nakloní se, aby mě lépe slyšel. V levém uchu ztratil téměř všechen sluch, takže naklání hlavu doprava, aby měl jistotu, že mě uslyší. Jeho oči jsou v tomhle světle tmavé, ale pořád si pamatuju, jak bývaly modré. Ledově modré, jako moře, které jsem viděla, když jsme opouštěli Antarktidu. I to už je dávno. Tehdy jsem ho neznala. Bylo to dřív, než jsme spolu začali pracovat. „Johne,“ zopakuju, tentokrát naléhavěji.

„Copak, Dano?“ I jeho hlas je hrubý z nepoužívání a napadá mě, jak často mluví s někým jiným, než se mnou. Kolonisté nepoužívají jazyk. Komunikují telepaticky, otravným plíživým pocitem, který zaplaví mozek kdykoliv, kdy chtějí informace. Nás, kteří si pamatují mluvenou řeč, už moc nezbývá. Je zvláštní slyšet znovu své jméno. Někdy, když se dny bez lidské konverzace natáhnou v týdny, přistihnu se, jak se na něj snažím rozpomenout. Opakuje se mi teď v hlavě, jako když se v rýze gramofonové desky zachytí jehla, a myšlenky se mi stočí k mé sestře Melisse. Když jsme byly ještě holky, tančívaly jsme po našem pokoji, skupina jménem Eagles zpívala Hotel California a my jsme se vlnily a chichotaly. Kdykoliv se levná jehla zadrhla, Missy bouchla do gramofonu, což způsobilo, že deska přeskočila a my jsme se smály ještě hlasitěji.

Zvláštní, věci, které si pamatuji a ty, které mi vyklouzly, pokryté pavučinami času a dálky.

„Který je rok, Johne?“ Vypadá to, že si něco pamatuji, jednu z věcí naší ztracené kultury, která ve mně hlodá ve snaze připomenout se. „Mám narozeniny?“

Chvíli je potichu, jeho tvář je tajuplným stínem. Vidím, jak mu mysl uhání zpátky v čase, stejně jako má, ale nakonec jen frustrovaně zavrtí hlavou. „Nevím, který je rok.“ Jeho hlas je plochý a poznamenaný únavou. Najednou mě napadá, jaké pro něj musí být žít venku mezi kolonisty a předstírat, že s nimi drží krok, zatímco zloba a nenávist vřou pod povrchem. Cítím zvláštní vděk, že mě místo toho umístili sem, do starého kláštera mezi jeptišky, kde můžu nalézt aspoň trochu klidu v umírající víře ve své dětství.

„Ale je únor, že, Johne?“ Nevím, proč mě to tak zajímá. Proto jsem pro něj dnes v noci neposlala. Ale uvědomuju si, že jen neodkládám rozhovor, který musí přijít. Do těla se mi vkrádá obava, pocit, který jsem mívala předtím, než jsem vklouzla v kostele do zpovědnice, abych svou duši otevřela před knězem.

I přestože se nebojím smrti, předpokládám, že je to prostě má vlastnost, snažit se to odložit.

Vzdychne a konec vzdechu se změní v kašel. Když přejde, zamumlá, „Ano, myslím, že je únor, Dano.“

„Dvoje narozeniny v únoru, Johne.“ Sevřu tenkou přikrývku a přitáhnu si ji blíž k bradě. Naplňuje mě chlad. Můj pokoj byl vždycky chladný, ale až do posledních dnů mi to nevadilo. Mé tělo ví, stejně jako mysl a duše, že můj čas se blíží. „Mé a Christininy.“

Poposedne na židli, je mu to očividně nepohodlné. Nerad mluví o mé dceři, ale ví, že je to neodvratné, stejně jako východ slunce každé ráno. Ví, že je mým jediným spojením s ní, jediným, které oni povolí. „Jak se má, Johne?“

Pokrčí rameny a odvrátí tvář do stínu, abych mu neviděla do očí. „Řekl bych, že se má stejně dobře jako kdokoliv jiný, Dano. Kdokoliv v její pozici.“

Přikývnu a usměju se. Zahlédne to a já se dívám, jak zmateně stáhne obočí. Většinou se nad Christinou neusmívám. Je zvyklý spíš na mé slzy. Vztáhnu k němu ruku a chytím ho za zápěstí. Dotek kůže jiné lidské bytosti pálí tu mou a zaplavuje mě silným pocitem spojení. Přitáhnu ho k sobě, naše tváře jsou teď blízko a já i v tomhle světle vidím, že jeho oči neztratily jiskru, kterou si pamatuji. „Vím, že bojuje, Johne,“ zašeptám, ačkoliv jsem si jistá, že už léta naše rozhovory nesledují. „Vím, že zvedá odpor a že povstání uspěje.“

Ústa se mu otevřou a z jeho výrazu poznávám, že tahle informace není nic, co by ho překvapovalo. Šokuje ho fakt, že už to vím. „Dano,“ zašeptá s očima upřenýma na mě, „Dano, musíme být opatrní…“

Pustím jeho ruku a znovu potáhnu přikrývku. Chvěju se navzdory sobě samé. „Umírám, Johne,“ řeknu najednou. „Musím ti něco říct, než odejdu.“

Prsty si protře oči a pak si je přiloží k rozpraskaným rtům. Chvíli je zticha a když konečně promluví, jeho hlas je plný citu. „To nevíš, Dano. Máš tvrdou skořápku.“

„Pořád jsem doktorka, Johne. Poznám, když se mé tělo rozpadá. Znám příznaky.“ Odmlčím se, přelétnu po něm pohledem a pokračuju. „Víš, proč jsem je požádala, aby mě uvěznili tady?“

Zavrtí hlavou a složí ruce do klína. Připomíná mi to, jak v lavici na mši sedával Charlie, když jsme byli děti. Vždycky vypadal jako obrázek dokonalého zpěváčka na kůru, když odříkával své modlitby a uchváceně sledoval, jak kněz lámal chléb a žehnal vínu. Je zábavné vidět Johnna Doggetta vypadat stejně, teď, po všem tom peklu, kterým jsme prošli. Zajímalo by mě, kde má svou víru a jestli v ní nachází nějakou útěchu tváří v tvář zániku.

„Když se mnou skončili, požádala jsem je, aby mě dali do tohohle kláštera, protože jediná věc, která mi zůstala, byla víra.“ Můj hlas je pevný a jsem za to šťastná. Myslela jsem, že se mi bude třást, nebo že se zlomí, ale nestalo se. Chci, aby si mě John takhle pamatoval – s tvrdou skořápkou. „Dovolili mi to. Nic víc, ale aspoň mám Boha. Umožnili mi tě občas vídat a tys mi přinesl naději. Přinesl jsi mi naději, Johne. A přivedl jsi mi Muldera.“

Zase se odvrátí. Pohrává si se svíčkou a předstírá, že potřebuje ve svícnu upravit. Znovu ho vezmu za ruku a to ho donutí se na mě podívat. Lehce se na něj usměju a jeho rty se pohnou do zpola pobaveného výrazu, který je jen jeho. „Už mi nic nezbylo, Johne. Zlomili mě. Vzali mi dítě…dítě, které jsme stvořili s Mulderem, náš zázrak..a brali dítě za dítětem, používali mé tělo jako inkubátor pro jejich stvoření.“ Jeho oči jsou teď vlhké a já mu stisknu ruku dávajíc mu trochu své síly. „A když s tím konečně přestali, přišel jsi za mnou a šeptal jsi mi o Mulderovi, o tom, jak tam venku bojuje, připravuje povstání, o tom, jak budu brzo svobodná a všichni zachráníme svět…“ Můj hlas se vytrácí, koušu se rtu a znovu se usmívám. „Byly to nádherné příběhy, Johne. A daly mi tolik naděje.“

Polkne a pokusí se na mě usmát, ale John se často neusmívá a nejsem si jistá, jestli si pamatuje, jak se to dělá.

„Ale vím, že to byly jen příběhy, Johne. Vím, žes mi lhal. Teď vím, že Mulder je mrtvý. Byl mrtvý celé ty roky.“

Otevře ústa k protestu, ale cosi v mé tváři mu muselo říct, že je to zbytečné. Nakloní se a skloní hlavu. Hlas má tlumený a plný smutku. „Je mi to líto, Dano,“ začne, dusíc se vlastními slovy, „Je mi to tak líto…“

Zasměju se a oběma rukama, každou na jedné straně jeho tváře, mu zvednu hlavu. „Neomlouvej se, Johne. Chtěla jsem ti za to poděkovat.“

Svýma planoucíma očima hledá mé. Lehce potřese hlavou. „Nechápu to. Nezlobíš se na mě?“

„Ne,“ odpovím krátce a poplácám ho po tváři. „Nechápeš, co jsi pro mě udělal? Chtěla jsem zemřít a oni mě nenechali. Nutili mě žít v téhle šílené existenci, kterou pro nás stvořili. Zbláznila bych se z toho, kdyby nebylo naděje, kterou jsem měla. Jediné, na co jsem během těch osamělých dnů a děsivých nocí myslela, bylo, že Mulder tam venku bojuje, jako vždy. Že jednoho dne pro mě přijde.“ Povzdychnu si štěstím. „A teď přišel.“

„Ale právě jsi řekla…“ zarazí se a znovu začne. „Právě jsi řekla, že si uvědomuješ, že je Mulder mrtvý. On…on pro tebe nepřijde, Dano.“

„Je tady, Johne,“ vydechnu. „Stojí přímo za tebou.“

John se narovná na židli, jakoby zbystřil pozornost, a ohlédne se za sebe. Vím, že nevidí Muldera tak jako já, ale to ho nedělá míň skutečného.

Zvednu oči ke tváři svého partnera. Mulder se usmívá, vrhá na Johna hravé pohledy a lehce pokyvuje hlavou. Vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju, oblečený v jednoduchých džínách a bílém tričku, s bosýma nohama, jako kdyby se právě vrátil z pláže. Vrásky kolem jeho očí, které se začaly prohlubovat, když mi ho vzali, mi připomenou vlastní věk a najednou si přeju, aby mi zase bylo třicet pět a ne hodně přes sedmdesát.

Čte mi myšlenky, jako to dělává posledních pár nocí. „Vypadáš nádherně, Scullyová,“ řekne mi. „Vždycky pro mě budeš nádherná.“

Zasměju se a John se na mě tázavě podívá. Je mi jasné, že si myslí, že mám halucinace, a uvědomění, že skutečně umírám, mu proniká do těla. Popadne mé prsty a stiskne je, hlas má divoký. „Dano!“

„Jsem v pořádku, Johne. Nezbláznila jsem se. Vím, že ho nevidíš, ale já ano.“ Položím si hlavu spokojeně zpět na malý polštář. „Čeká na mě celý týden. Ale ví, že jsem s tebou chtěla nejdřív mluvit. Až budu připravená, pomůže mi na druhou stranu.“

John je chvíli potichu. Vím, že všechno zvažuje. Jeho analytický mozek hledá a snaží se pochopit, co mu říkám. Byly doby, kdy jsem to byla já, kdo se snažil vyvodit logické závěry z nelogických situací, ale viděla jsem teď příliš mnoho, abych cokoliv kategoricky zamítla. A vím, že mě nešálí zrak.

Mulder si poklepe na zápěstí, přestože nemá hodinky. „Scullyová,“ řekne tiše, „musíme jít.“

Přikývnu a zaměřím se zpátky na Johna. „Johne,“ zamumlám a on se vrátí do reality. „Johne, musím už jít.“

„Ne!“ Bojí se a mé srdce je plné soucitu. Už mu na světě nikdo nezbyl. Naposledy se dotknu jeho tváře.

„Johne, řekni Christině, aby dál bojovala. Řekni jí, že její otec a já jsme na ni pyšní. Uděláš to?“

Zachvěje se. „Dano, prosím…“

„Řekni jí to, Johne.“ Ruka mi spadne podél těla a vidím, jak se Mulder přibližuje k posteli, natahuje ke mně ruku.

„A ty musíš dál věřit, Johne. Znovu se uvidíme. Věř tomu.“

Mulder je teď vedle mě a já cítím jeho ruku na své. Chvění mi probíhá vzhůru paží a najednou mi připadá, že celé mé tělo vibruje. Hučí mi v uších, stálý rytmus, který se mění v chór andělských hlasů. Některé z nich rozeznávám – Mulderův měkký baryton, Emilyn sladký zpěv, Melissin prostopášný smích…splývají v jedinou krásnou symfonii, která mě rozechvívá v očekávání. Bělost Mulderova trička se rozzáří a obklopí mě, proudí okolo nás v oslepujícím záblesku a cítím, jak mě něco táhne dopředu a vzhůru.

A pak stojím po jeho boku, naše prsty jsou propletené, má hlava se dotýká bavlněné látky rukávu jeho košile. Pramen vlasů mi padá do tváře a vidím, že je zase rudý, nahrazuje šediny, které tam byly déle, než můžu říct. Vidím své staré tělo na posteli pod sebou a pozoruju Johna, který pokládá hlavu na můj hrudník a tvář boří do přikrývky.

Vnímám, jak mi Mulder tiskne ruku a podívám se na něj. Nikdy nebyl přitažlivější a můj hrudník téměř praská pod náporem srdce vyplněného radostí. Zvednu ruku a pohladím ho po tváři. Usmívá se na mě tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla.

„Vítej doma, Scullyová.“ Přitáhne si mě k sobě a já se směju proti jeho hrudi, mé ruce obtočené kolem jeho pasu. „Vítej doma.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 1.10.2008 v 15:22 v kategorii Povídky.