Kult X

autorka Little Grey Girl | překlad XGirl | rating PG | kategorie Mulder angst, hurt comfort, MSR | spoilery Tithonus, Fight the Future

Nikdy v životě jsem necítil chlad tak do morku kostí, jako když jsem vešel do toho nemocničního pokoje a uviděl tě jak ležíš na posteli.

Do té doby jsem věřil, že to nejhorší nás potkalo na Antarktidě, ale to nebylo ve srovnání s dneškem vůbec nic. Jen setrvačnost a adrenalin donutily mé srdce aby dál hnalo krev do tepen, abych tě mohl nalézt. Ale tam v té nemocnici už nebylo nic, co by mě dál drželo naživu.

Řekli mi to po cestě. Jen mi to zavolali telefonem. Myslel jsem, že voláš ty, že máš něco nového ohledně případu a tak jsem ho zvedl a automaticky řekl tvé jméno. Čekal jsem, že na mně vyjedeš za to, že ti pomáhám, když bys to zvládla i beze mě.

Že mi řekneš, že jsi měla náhodou vypnutý mobil, nebo žes ho zapomněla doma. Už jsem byl připraven cítit se jako hlupák, když jsem telefon zvedl a zároveň se mi v tu chvíli ulevilo, že ses mi zase ozvala, po jednom zmeškaném hovoru. Ale nebyla jsi to ty.

Úředník, co mi volal si myslel, že už o tom všem vím, že mi to nejspíš řekli ostatní agenti a tak mě pět minut jen ujišťoval, že jsi v pořádku, že se uzdravíš a že jsi stabilizovaná, všechny tyhle kecy, co se říkají když život milované bytosti visí na vlásku, který se může každou chvíli přetrhnout.

Teprve pak mě požádal, abych jako nejbližší člověk, kterého mají zavolat, přijel do nemocnice. Pak jsem teprve pochopil.

Nevím, jak jsem do nemocnice dojel. Nevzpomínám si na jediný okamžik z cesty potom telefonátu a sám jsem překvapený, že jsem nezabil sebe nebo někoho jiného, protože moje mysl rozhodně nebyla u řízení.Ale v tu chvíli jako by mi bylo jedno, zda budu žít nebo umřu.

Když jsem dorazil, byla jsi ještě stále na jednotce intenzivní péče. Agenti, co se tam porůznu motali mi neurčitě řekli, co se vlastně stalo. Byl mezi nimi i Ritter, ale to jsem ještě nevěděl, že to byl on, kdo tě postřelil. Kašlu na to, že to byla nehoda, kdybych to věděl, tak bych ho snad zabil za to, že ti ublížil.

Necítil jsem vůbec nic, byl jsem jako otupělý, nemohl jsem myslet a neslyšel jsem slova, která říkali agenti a lékaři. Až mě pak kdosi odvedl do tvého pokoje. A pak najednou jako by všechno zahalil mráz.

Bolelo to tak strašně, že jsem myslel, že umřu. V mých žilách proudila ledová tříšť a já se nemohl nadechnout. Ležela jsi. Nehybně. Tak strašně bledá. Napojená na desítky různých hadiček, monitorů a drátů, které pípaly a já měl chuť je všechny vyrvat ze zdi, vzít tě do náruče a už tě nikdy nepustit.

Byla jsi v bezvědomí 24 hodin a každá minuta toho času se zdála být věčností. Doktoři říkali, že reakce těla, po takovém vážném zranění. Bylo mi to jedno, chtěl jsem, aby ses už probudila.

Opustil jsem tvůj pokoj za celý den jen jednou, když jsem musel na toaletu. Nejedl jsem ani sousto, nepil a nezamhouřil oko ani na vteřinu. Nikoho kromě doktorů jsem nepustil k tobě, i když si nevzpomínám, že bych někomu výslovně řekl aby nás nechali osamotě.

Seděl jsem na kraji tvé postele a díval se na tebe. Tvoje drobná dlaň ležela v mé, teplá a konejšivá, navzdory tomu, že se celý můj svět trhal na kusy. Vždycky jsem to tak cítil, když jsi byla zraněná.

Ty jsi nejdůležitější v mém životě, Scullyová. Můj život by jednoduše nestálo za to žít, kdybys z něj odešla. I když jsem tě o to prosil, aby ses zachránila a přestala si ubližovat. Nikdy jsi mě ale neposlechla.

Nikdy jsem nevěděl, že mi může na někom tolik záležet. Někoho jako ty tolik milovat. Protože já tě miluji. Vím, že si zasloužíš někoho daleko lepšího, než jsem já, že já tě nikdy neučiním doopravdy šťastnou, ale stejně mi to nezabrání tě milovat. Toužit po tobě.Potřebovat tě každý den svého života, jakkoli sobecké to vlastně je.

Přesto si jen ve chvílích jako je tato doopravdy dokážu přiznat kolik pro mě znamenáš. Ve chvílích, kdy přede mnou ležíš bledá jako smrt, jakkoli tohle srovnání nerad používám. Vypadáš tak křehká a tak bezbranná, že je těžké uvěřit že tam někde uvnitř se skrývá „moje“ Scullyová. Ale ty se z toho vždycky vylížeš. A pokaždé se ke mně vrátíš, i když si každý den říkám, že si tě nezasloužím. Že ty si zasloužíš víc.

Už nedopustím, aby se to stalo znovu. Tentokrát to bude jinak. Nemůžu to nechat být tak, jak to mezi námi je. Tolik se děsíme se někam pohnout. Tak moc si vážíme toho, co máme, že se bojíme udělat další krok. jen jedinkrát jsem byl ochotný to risknout, tehdy, když jsi chtěla odejít pro moje dobro. Tehdy na chodbě mého domu jsem ti řekl, čím pro mne jsi, a bylo mi jedno, že to slyší sousedé, stejně se o můj žovot nestarají.

Rozplakala ses.

Nikdy předtím jsem tě nerozplakal. Ne přímo, i když vím, že jsem ti způsobil hodně bolesti. Ale plakala jsi, když jsem ti řekl, že nedokážu jít dál bez tebe. Že ze mě děláš celého člověka. Sám jsem vlastně nevěděl, co přesně cítím, dokud jsem to nevyslovil nahlas. Nepřemýšlel jsem o tom, co říkám, ta slova prostě přišla.

A pak jsi byla v mém objetí. Drželi jsme se a ty jsi mi plakala na rameni. Pamatuji si, jak jsem vzal tvou tvář do dlaní a odsunul ji dozadu abych ti viděl do očí a prsty otíral tvé slzy. A pak jsme se přibližovali přibližovali tak, jak jsme se do té chvíle nikdy neodvážili a tvoje oči se najednou rozsvítily a přiblížila jsi svá ústa k mým. Zavřeli jsme oči, byla to ta nejúžasnější chvíle našich životů.

Dokonalá parafráze na „co by bylo kdyby“

Nikdy jsme o tom od té doby nemluvili, alespoň ne přímo. A když tu sedím vedle tebe, myslím na to, jestli by tě stejně postřelili, kdybysme se tehdy dali dohromady. Nebo kdyby tam ze všeho nejdřív nebyla ta prožluklá včela. Byl by z nás typický „páreček“? Svatba, a pak velký dům s bílým plaňkovým plotem, pes, bezpečná práce od devíti do pěti a snažení se od druhé dítě?

Ovšem, ty děti mít nemůžeš, Scullyová. Kvůli mně.

Viním sám sebe za to, že jsi zraněná, vždycky jsem vinil. Kdybych tam býval byl s tebou. Kdybych tě varoval, abys nevedla vyšetřování na vlastní pěst. I když vím, že bys mě neposlechla, šla by sis svou cestou jako pokaždé. Ty už jsi taková, Scullyová – silná, cílevědomá, schopná se o sebe vždycky postarat. Tohle na tobě miluji.

Je to legrační, teď v té nemocniční posteli už zdaleka tak silná a cílevědomá nevypadáš.

Když ses probudila, byl jsem stále u tebe. Asi proto jsem odmítal opustit tvůj pokoj, i když mě doktor ujišťoval, že budeš v pořádku. Já věřím jen jedinému doktorovi, když mě ohledně pacienta uklidňuje, ale tys nebyla ve stavu, abys mě mohla uklidňovat.

Probouzela ses pomalu, jako kdybys procitala z hlubokého spánku. Bylas nejdříve překvapená, že mě vidíš, ale pak ses usmála tím typickým Scullyovským úsměvem, který mám tolik rád. Několik chvil jsme jen seděli a navzájem se na sebe usmívali. A pak se něco ve mně zlomilo a já začal plakat a teprve v tu chvíli sis nejspíš uvědomila, že to nebyl jen děsivý sen.

Je to zvláštní, ale po celou dobu, co jsem seděl u tvého lůžka jsem vlastně nevěděl, kam tě střelili. nejdřív jsem nevěděl ani to, že tě postřelili, prostě mi to postupem času nějak došlo.

Říkal jsem ti, co se stalo, tedy to, co jsem se dozvěděl od ostatních agentů a pak přišla sestra s nějakým jídlem a na chvíli mě vykázala z pokoje.

jaká ironie, že mi to, co se stalo podrobně vyložil právě Ritter. A tehdy jsem zjistil, že to byl on, kdo tě postřelil.

Snažil jsem se zůstat klidný, Scullyová, vážně snažil. Snažil jsem se mu neublížit, být rozumný a odpustit mu, jako bys mu odpustila ty. Nakonec to vlastně dopadlo dobře, nebudou žádné trvalé následky.

A tak jsem ho uhodil jen jednou.

Zmrzačil bych toho chlapa nadosmrti, kdyby nepřišla ta zatracená ochranka a neodtáhla mě pryč. Proč bych ho neměl zmrzačit? Ty budeš už navždy poznamenaná tím, co ti udělal, tak proč by on měl vyváznout tak lacino?

Kdyby se ti to alespoň nestalo kvůli mě! S tím malým krásným úsměvem, pro který tě miluji ještě víc. A pak jsem viděl, jak ti doktor převazuje ránu. Na tvém břiše.

Ve zlomku vteřiny jsem byl u tebe a odstrčil doktora, i když tys protestovala. Ale když jsem položil svou dlaň přes tu ránu, viděl jsem ti na očích, že rozumíš.

Tvá kůže byla na omak teplá, jemná a hladká. Zbude jen malá jizvička, díkybohu alespoň za to. Vzhlédl jsem a spatřil slzy ve tvých očích. Zahlédla jsi moji bolest. věděla jsi, co musím cítit.

Vzala jsi mě za ruku a potichu zašeptala. „To je v pořádku.“

Bylo to poprvé, co jsi tohle řekla a já ti věřil.

Z nemocnice tě propustili přesně za týden. Celou dobu jsem byl s tebou, držel tě za ruku a snad ji ani na chvíli nepustil. Nezdálo se, že by ti to vadilo. Ten týden jsme hodně mluvili, víc než kdy předtím za celá léta. Ne jen o naší práci.

Kersh nebyl potěšený volnem, které jsme si vzali, ale on není spokojený s ničím. Bylo mi už jedno, co si Kersh myslí. Byl tu někdo tisíckrát důležitější než on, kdo mě potřeboval mít nablízku a já tě nemínil opustit, Scullyová.

Nechala jsi mě, abych tě držel za ruku. Abych tě objal a dal ti polibek do vlasů a na tvou tvář. Namlouval jsem si, že je to gesto útěchy, že ti chci říct, že se uzdravíš, ale pravda je taková, že naše objetí tu byla hlavně pro mne samotného. Potřebuji být s tebou abych věděl, že budeš v pořádku.

A když jsi ke mně natáhla paže, objala mě, políbila mě na tvář a zašeptala mi do ucha „Vezmi mě domů, Muldere. Pojeď se mnou“ byl to nejšťastnější okamžik v mém životě.

Věděl jsem, že mě potřebuješ stejně ,jako potřebuji já tebe. jen to dáváš najevo jiným způsobem.

Tak jsem tě odvezl domů. Zajel jsem do města abych ti koupil nějaké nové oblečení, nenechal bych tě obléct si znova ten zakrvácený kostým. I kdyby se dal vyčistit, nikdy nic nezakryje tu kulatou dírku po kulce.

Cestou domů jsme nemluvili, ale nebylo to nepříjemné ticho. Už jsme si řekli všechno, co jsme potřebovali říct. Tys během cesty usnula, byla jsi unavená po tom, co všechno se stalo.

Pozoroval jsem, jak spíš. Vypadala jsi tak klidná a ten malý úsměv ti na tváři zůstal. Přál jsem si vědět, o čem se ti zdá.

Když jsme dojeli ke tvému bytu, jen ses na mě podívala. Nebylo potřeba, abys něco řekla a já jsem šel za tebou nahoru. Nevím jak, ale věděl jsem, že se něco mezi námi změnilo.

Uvařilas mi kávu a sedli jsme si na zem, před krb. Ty sis sedla blízko mně a položila mi hlavu na rameno. Pamatuji si, že jsem cítil úzkost, nebyl jsem zvyklý na takovou rovinu intimity mezi námi dvěma. Podívala ses na mne a zeptala se, co se stalo. Neřekla jsi to slovy, ale já věděl, že se mně ptáš na to, jestli je tohle to, co jsem chtěl. Abychom my dva byli spolu.

Natáhl jsem ruku a pohladil tě po tváři. Jsi tak dokonalá. tak krásná. A poprvé za celou dobu, co tě znám jsem ti to dokázal říct.

„Všechno je tak krásné.“ zašeptal jsem a pak sklonil hlavu a něžně tě políbil na rty.

Chutnala jsi tak sladce, tak opojně, že jsem skoro nedokázal přestat. Ale nechtěl jsem, abychom něco uspěchali, abychom se ošidili o něco, co může být tak úžasné, když tomu dáme šanci. Bylo na tobě vidět, že mi rozumíš, protože ses zářivě usmála a položila hlavu zpět na mé rameno a pevně mě objala kolem pasu. A tak jsme takhle zůstali sedět, dokonale šťastní.

O chvíli později jsem cítil, jak se mi ústa roztahují do širokého úsměvu, když jsem se podíval dolů, na tebe, jak odpočíváš klidná v mém náručí.

Myslel jsem si, že tě nikdy nedokážu učinit šťastnou. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem se mýlil…

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 23.9.2008 v 0:38 v kategorii Povídky.