Kult X

autorka Analise | překlad nabaa | rating PG | kategorie V, MSR, UST, A, ChD

Jeho tvář je klidná. Tak nádherná proti naškrobenému bílému ubrusu. Ústa uvolněná, oči zavřené..vlasy lehce padající do čela. Vypadá jako úplné neviňátko.

Samozřejmě oba víme, že tohle není jeho případ. Otevřené, tyto nádherné oříškově hnědé oči, tu iluzi vždy popřou. Staré oči. Rozhodně ne ve vlastním, rozhněvaném slova smyslu, ale staré, protože viděly, zažily a vytrpěly víc, než by měl jakýkoliv pár očí za celý život.

Když jej takhle pozoruju, sama sebe jakoby vnímám silněji. Dřív jsem tak nepřemýšlela. Záviděla jsem mu jeho vytrvalou vášeň…jeho nekonečnou víru. Jeho touhu znát a poznávat, co je správné. Dělalo to ze mě lepšího člověka, než jakým bych byla o samotě.

Můj život. Jeho život. Vzájemně propletené tak pevně, že jsem občas jen ztěží mohla říct, kde já končím a on začíná. Teď to vím.

Nic už pro mě nebude stejné.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zlatavé světlo se třpytí nad našimi hlavami. Tichý šum mnoha hlasů se zesiluje a zase slábne v tlumené kakofonii. Zvonění křišťálu a cinkání příborů o porcelán. Něžný zvuk klavíru se nad tím vším vznáší jako mlhavý opar. Bach.

Sedí naproti mně. Pobavení si mu pohrává s očima i ústy.

Poslouchám, jak vypráví vtip. Špatně. Ví, že vím, že neumí vyprávět vtipy. Pro něj je to část toho, co mu připadá vtipné. A mně taky.

Zasměju se a shlédnu na svůj talíř. Jednoduchý vzor na porcelánu, zlatý proužek na krémově bílé. Pečená kuřecí prsa s česnekem pyšně umístěná uprostřed, mrkev a rýže okolo vytvářejí uzavřený kruh. Můj pohled přejede po dlouhé rukojeti vidličky k mé ruce a pak k zápěstí, kde narazí na zašpiněnou manžetu blůzy.

Ta špína mi připomíná, že případ je u konce. Že se ranním letem vrátíme domů. Zvláštním způsobem mě to rozesmutňuje. Ne to, že jsme vyřešili případ. Ne to, že ta drobná smutná žena, která nás požádala o pomoc, byla osvobozena. Ale to, že se zvonu vrátíme do svých rolí. Přítel a přítelkyně. Být doma, zpět na známé půdě, nás rozděluje víc než fakt, že žijeme na opačných koncích města. Nedokážu vysvětlit jak.

Takhle restaurace byl jeho nápad. Má slabost pro tučné večeře, tajně ho podezřívám, že si užívá tu „představu“ večeře, ale dnes večer se sám od sebe rozhodl vyzkoušet něco jiného.

A tak sedíme v našich pomačkaných, cestou poznamenaných oblecích u stolu plujícím na moři elegantního koberce, elegantních jídel a elegantních lidí.

Mé oči těkají z něj na můj talíř a na příbory. Mluví o případu. Hádám se s ním o detailech. Svět sestává z našeho stolu pro dva.

Láska. Říkají to jeho oči. Jen jeho oči. Cítím, že vzduch kolem nás houstne slovy, která si neříkáme. Slovy, která nikdy neřekneme. Miluji tě. Usmívám se na něj. Natáhnu se přes stůl, v ruce držím ubrousek. V koutku jeho nádherných smyslných rtů se zachytil kousek krémového špenátu. Drobné jednoduché gesto. Používám ho, abych vyjádřila své city. Miluji tě.

Říkám mu, že ho nemůžu nikam vzít.

On mi říká, že si ho můžu vzít kdykoliv budu chtít.

Společně se smějeme.

Mohla bych takhle zůstat po zbytek života. Sedět s ním, koupat se v jeho přítomnosti, smát se s čistou radostí z našeho pouta.

Zvedneme jeden k druhému sklenice s vínem…beze slov si gratulujeme k další vyřešené záhadě, která skončila bez krveprolití. Krátké cinknutí křišťálových pohárů způsobuje, že mi po zádech přejede mráz. Představy si vyptávají mou pozornost. Kapka vína třpytící se mu na rtu, když mluví. Tlumené světlo lustru rozsvěcuje drobné plamínky v hloubce jeho teplých očí.

Ztrácím se v té hloubce. Vychutnávám si okamžik nerušeného pohodlí. Rozechvívá mě, když se na mě podívá.

Nevidím toho muže, dokud není příliš pozdě. Nevidím ho vcházet do restaurace. Nevšímám si, že má na sobě dlouhý těžký zimní kabát, ačkoliv je teplá letní chicagská noc.

Až ve chvíli, kdy zvuk výstřelů prořízne příjemnou pokojnou auru, která nás dnes večer, zdá se, obklopuje, až tehdy jej zahlédnu. Prošedivělé spánky, hladce oholená brada, zdravé zuby, padnoucí oblek…pronika­vé oči.

Krev se rozstříkne na drahý koberec, žena křičí…bodavý nelidský zvuk. Nádobí padá na zem.

Vidím, jak můj partner vstává, sahá po zbrani, jeho pružné tělo se otáčí, aby viděl to, co já velmi dobře vidím za ním.

Zazní výstřel. Osamělý. A ještě jeden. Sahám pro zbraň jen o zlomek vteřiny později.

Křik je teď mnohobarevným chórem, luxusně oblečení lidé po sobě šlapou v panickém úsilí dostat se ke dveřím. Uniknout.

Pro nás útěk není volbou.

Další dva výstřely probodnou chaos. Lidé vyděšeně probíhají kolem mě. Talíře a sklenice se tříští a dopadají na nás. Cítím, že mě promáčí vlhkost.

Pevně na něj namířím zbraň. Chystám se vystřelit řídnoucím davem. Prsty se mi svírají. Zbraň mi v ruce poskočí jako živá. Vidím ho zavrávorat. Zbraň mu vypadne z prstů a on se ohne v pase. Pomalý pohyb. Možná se jen pomalu sváží k zemi. Mé oči ho nelítostně probodávají, nohy se odmítají pohnout směrem k němu.

Poloviční otáčka, mé tělo očekávající svůj stín. Prázdný prostor mě děsí. Slova neexistují. Dotek, který ujišťuje stejně, jako těší. Není tady.

Otočím hlavu.

Leží na stole. Vypadá podobně, jako když usne v kanceláři. Ale oči má otevřené.

Vyslovím jeho jméno do prázdné místnosti.

Natáhnu prsty, abych ho pohladila po vlasech, tak jemných. Na prstech mi zůstává karmínově rudá vlhkost.

Praskání lámajícího se skla pod mými koleny, tichý, téměř neslyšný zvuk děsu unikající mi z hrdla, tenká lehká krása Bacha plující vzduchem. To jsou zvuky, které slyším jen vzdáleně, když se hroutím vedle něj. Na tváři krev nemá, jeho pohled je prázdný a bez zájmu.

Vidět ty oči, otevřené a přesto bez ohně, postrádající jejich planoucí inteligenci, je tou nejhorší představitelnou věcí. Mé ruce jsou pevné a něžné, když opatrně zavírají jeho víčka. Dlouhé řasy mi hladí konečky prstů.

V dálce křičí sirény.

Tak nádherný. Jeho tvář, nepatrně pokryté strništěm, leží na pokrčeném bílém ubrusu. Jeho dlouhé řasy mu teď spočívají na měkké kůži pod očima. Rozhodnu se ignorovat hustou červeň života poskvrňující slonovinovou bělost ubrousku. Místo toho přitisknu svou tvář k jeho, stále teplé.

Horká slaná voda mu odkapává na tvář. Nepřipojím k ní vlastní slzy. Můj ohromný smutek je teď vzdálený.

Nezaváhám, když se rozhodnu přejet svými rty lehce po těch jeho.

Láska.

Miluji tě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sirény teď znějí hlasitěji. Pořád klečím vedle něj, dívám se na něj, snažím se zapamatovat si ho. Nevnímám vlastní krvácející kolena, střepy, na kterých klečím. Neslyším ten strašný srdcervoucí zvuk vycházející z mé duše hledající teplo, které je pryč. Druhou polovinu, která se už nikdy nevrátí.

Tragédie má tolik různých jmen. Nehledal pravdu, ani nečelil osobním démonům. Nebyli tady muži v černém, ani nájemní vrazi. Večeřel se mnou. Jedl steak s krémovým špenátem a salátem s octovou zálivkou. Pil víno a smál se očima. Miloval mě a já jsem milovala jeho.

Zvuk lidí vcházejících do budovy je tak neuvěřitelně vzdálený. Neslyším je přes silný plášť všech hmotných i nehmotných věcí, které pro mě tenhle muž znamenal. Nelituju, že jsem je nikdy nevyslovila nahlas. Věděl to. To mě utěšuje kdesi hluboko v mém zármutku.

Silně mi věřil. Jsem taková. Jsem dost silná, dokonce i na to, abych zvládla ztrátu půlky svého srdce. Nemá to nic společného s tím, co by po mně chtěl. Má to společné vše s jeho vírou ve mně.

Shlukují se kolem něj, tváře, které neznám, bledé hrůzou. Dívám se, jak mu kontrolují pulz. Nechávám je, aby mě zvedli. Odvádějí mě od něj kolem tří dalších obětí a já neprotestuju. Nechci vidět, jak zakrývají jeho krásnou pokojnou tvář černým plastem. Chci si jeho obraz uchovat čistý.

Jeho tvář je klidná. Tak nádherná proti naškrobenému bílému ubrusu. Ústa uvolněná, oči zavřené..vlasy lehce padající do čela. Vypadá jako úplné neviňátko.

Podle toho poznávám, že je mrtvý.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 17.8.2008 v 16:58 v kategorii Povídky.