Kult X

autor Glass November | překlad nabaa | rating G | kategorie V, A

„Odcházím.“ Slovo, které otřáslo mým životem. „Sbohem.“ Slovo, které jsem snad ani neslyšel, zůstalo viset v tichu, zmrzlo na hladině. Poslední slova vyslovená v této místnosti zanechala strašidelnou ozvěnu. Tolik se toho tady stalo, tolik jsme si toho řekli,  hádky, šeptání a někdy ticho…a skončí to takhle.

A potom, když jsem si uvědomil, co se stalo, klid. Nic se nepohnulo, nezašustily papíry. Jediným zvukem bylo mé neklidné dýchání. Stůl byl prázdný, očištěný od její přítomnosti. Stoh papírů a černé pero čekaly v jeho rohu. Ve světle byl vidět poletující prach. Kolik času uplynulo? Nepodíval jsem se na hodiny. Vypadalo to jako věčnost, ale mohla to být jen chvíle od okamžiku, co za sebou zavřela dveře. Naposledy. Neslyšel jsem klapot jejích podpatků ozývající se z chodby, ale možná se dveře výtahu právě zavřely.

Nešel jsem za ní. Nevyběhl jsem ven, nebral schody po dvou a nepátral po jejím autě v garážích. Nešel jsem do jejího bytu, abych se jí postavil, abych ji poprosil, ať se mnou zůstane. Nezavolal jsem jí, ani neposlal e-mail. Prostě jsem ji nechal jít.

Byla to samozřejmě hloupost. Ještě jsem si nepřipustil, že je skutečně pryč. Že se zítra ráno nevrátí se studem vepsaným ve tváři. Že už ji nikdy neuvidím.

A možná ne. Ulevilo se mi. Konečně bylo po všem, po obavách a nekončícím strachu, že ji znovu neuvidím, že mě nakonec opustí.

A pak mi zavolali. Našli ji, nebo si alespoň mysleli, že je to ona. Omámeně bloumala po okolí, oběť neznámého zločinu. Na nic si nevzpomínala. Na nic, co se stalo. Vůbec na nic. Šel jsem ji navštívit, bylo mi to líto. Musel jsem vědět, jestli je v pořádku, jestli to zvládne. Když jsem přijel, spala. Klidně. Bez nočních můr. Poznal jsem to podle toho, jak byla uvolněná, jakoby se konečně zbavila svých démonů. Zapomněli na ni, přesídlili k někomu jinému.

Zeptali se mě, jestli je to ona, jestli je to má partnerka. Bývalá partnerka, i když ještě oficiálně nerezignovala. Jen odešla. A já jsem řekl ne.

Ne. Tím slovem jsem všechno ukončil. Veškeré naděje, že ji zase uvidím, že znovu uslyším její hlas, že se jí budu moct zase dotknout. Nebude to ona, taková, jaká bývala, ale nová osoba. Nebude mě znát, nepozná mě. Bude moct začít nový život bez nočních můr a bolesti, které zažívala se mnou.

Udělal jsem to pro sebe i pro ni. Tak, abychom oba měli své završení, ačkoliv ona se to nikdy nedoví. Osvobodil jsem nás oba, abychom mohli začít znovu, každý sám. Nový začátek, konec uplynulých pěti let. Zbydou mi otázky a jí hledání, ale to přejde, jako všechno.

Odvrátil jsem se od ní a ucítil jsem, že otevřela oči. Jen jednou jsem se otočil, abych se na ni podíval. Její modré oči byly jasné. Už nebyly vystrašené, zmučené, ale volné. Měla klid. Naposledy jsem se na ni usmál a zavřel za sebou těžké dveře. Pro dobro všech.

Její stůl je pořád tady, ale teď je prázdný. Pracuju sám, jako předtím. Už na ni moc nemyslím. Jednou se mi o ní bude zdát, o tom, jaká byla, a pak ji uvidím takovou, jaká je dnes. Usměvavou jako nikdy předtím. A pak uvidím sebe, nezměněného, stále pátrajícího. A budu vědět, že to bylo správné. Našla svou útěchu a já jsem vždy měl tu svou.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.8.2008 v 18:15 v kategorii Povídky.