Kult X

autorka Amy Schatz | překlad G.Logan | rating PG | kategorie VA, UST

Nesnáším temnotu.

Nesnáším noční můry.

Jsem už unavená z pocitů slabosti a smutku.

Musím s tím skoncovat.

Nejsem typ osoby, která mluví o svých pocitech. Ale je zde přece jenom někdo, kdo mi v tomto vždy pomůže. Mulder. Nějak mě dokáže vždy donutit, abych se otevřela, mluvila o tom.

V tomto případě jsem se otevřela sama sobě.

Je zajímavé, jak si dokážeme nalhávat určité věci. Po čase už nám to přijde jako normální věc. V nalhávání jsem expert. Nepřipouštím si to, ale je to pravda, jsem královna sebe-iluze. Tolikrát jsem si už sama lhala, že se ze mě stal v tomto směru odborník.

Pamatuji si co jsem řekla Mulderovi tenkrát v nemocnici. Řekla jsem, že nenechám rakovinu , aby mě porazila, nikdy se nevzdám. Řekla jsem, že se přes to přenesu a budu jako ostatní, vydám ze sebe to nejlepší. Vlastně jako pokaždé. To se ode mě očekávalo. Moji rodiče vždy očekávali to nejlepší po celou dobu mého života. Vím, že to samé očekává Mulder.

Nechci ho nechat o samotě.

Musím zůstat celá, nesmím se nechat nahlodat myšlenkou, že to nestojí za to. Protože kdybych se se vzdala, mohlo by se mu něco stát. Zase se pohrne za nějakým podivným případem a něco se mu stane a to nechci. Kolikrát byl na pokraji smrti a nebýt mě, tak už nežije. Kolikrát jsem ho vytáhla z beznadějné situace?

Odpověd: tolikrát, že se mi to nechce počítat.

Proto musím potlačit strach, beznaděj a zlost do nejhlubšího a nejtemnějšího koutu svojí duše. Musím jít dál cestou, která je pro mě připravená. Požádala jsem Muldera, aby se ke mě nechoval jako k nemocnému, ale aby se choval normálně.

A on mi vyhověl.

Nebo se o to spíš pokusil.

Vlastně jsem mu to ulehčila, o rakovině jsem nemluvila. Také jsem si zakázala projevovat jakékoliv známky slabosti a únavy. Podařilo se mě sebe samu přesvědčit, že mi vlastně nic není, že žádný nádor neexistuje, že je to jenom výmysl mé mysli. V jádru své duše jsem se ale smířila s osudem, věděla jsem, že rakovině neuteču a že mě stejně v rozmezí jednoho roku zabije. Jakmile jsem se jednou s tímto faktem smířila, bylo už jednoduché předstírat, že to vlastně není pravda. Zablokovala jsem myšlenky na smrt, pokoušela jsem se na ně zapomenout.

Nemohla jsem vinit Muldera zato, že se choval „skoro“ úplně normálně jako by se nic nedělo. Já se tak chovala také. Bylo to tak lehčí – pro nás oba.

Byly ovšem momenty, kdy mě dostihlo svědomí a srazilo mě na kolena. Časy, kdy jsem prostě propadla smutku a slzám. Mohla jsem to očekávat, naštěstí se mi to nikdy nestalo v přítomnosti Muldera.

Ale na rovinu, jednou se to stát muselo. Žila jsem ve strachu ve dne v noci , kdykoliv jsme byli spolu. Protože až se to stane, už nebude možné vzít to zpět. A Mulder mě uvidí takou, jakou mě ještě neviděl, a nebude to ta silná osoba, kterou moc dobře zná.

A jednoho dne se to opravdu stalo, myslím že tato noc byla pro Muldera těžší než pro mě. Jeho představy o mě jako silné osobě byli zpřetrhány a zničeny. A chvíli mu trvalo než se s tím dokázal vypořádat.

Pamatuji si na tu chvíli jasně- jako by se to odehrálo teprve včera a ne před čtyřmi měsíci. Byli jsme někde v Arizoně u případu. Mulder se choval jako normálně, očekával ode mě to nejlepší a choval se ke mě  normálně. Snažil se, abych uvěřila jeho šílené teorii o tom, že se náš podezřelý dokáže zkontaktovat svou zemřelou manželku.

Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Vše, co jsem viděla byl pouze muž, který ztratil svou milovanou polovičku a smutek ho dohnal k tomu, aby zabil svou matku.

Bylo už pozdě, ale my jsme se stále hádali o tomto případu, s malou pauzou na objednání nějakého jídla. Ovšem po jídle byl Mulder zpátky ve své formě a byl na mě naštvaný. Naštvaný za to, že tomu nevěřím.

Co jsem shledávala jako humorné za čas co spolu pracujeme, byla Mulderova víra v to, že se ráno jednou probudím a budu věřit na čarodějnice, telekinezi a na malé zelené mužíčky.

To je jedna z jeho nejroztomilejších vlastností.

Jeho oči byli tmavé když se mě ptal :„Scullyová, proč alespon neuvažuješ o mé teorii?“

„Muldere, uvažovala jsem o ní, ale zamítla jsem ji. Prostě to není možné.“

Zvedl se od malého motelové stolku a začal se procházet po místnosti. „Scullyová, já to prostě nechápu. Proč tomu nemůžeš věřit? Kdybych byl tebou tak bych aspoň nad tím uvažoval pořádně.“

Byla jsem trochu mimo, nevěděla jsem, kam tím míří.„A tím jsi myslel co?“

„No představ si, že by jsi mohla mluvit se svým otcem nebo s Melissou. Nechtěla by jsi to?“

Při vzpomínce na svou sestru a otce jsem se zarazila. Snažila jsem se na ně nemyslet. Pořád jsem se obviňovala, že mohu za jejich smrt. Za smrt mého otce. Nestačila jsem se ho zeptat jestli, je na mě pyšný, nebo jestli je naštvaný z mé volby. A za smrt Melissy. Vždy jsem cítila, že zemřela pro mne. Ale zemřít jsem měla já.

Takže když jsem promluvila, můj hlas byl mírně zamyšlený. „Samozřejmě, že ano Muldere.“

„Já bych byl rád za takový dar.“ Díval se na mě, když to řekl.

Jeho pohled byl pro mě nepohodlný, tak jsem se pokusila trochu uvolnit atmosféru černým humorem.„Jasně a můžeš ho použít až tady nebudu až budu po…“ Okamžitě jsem přestala mluvit, uvědomila jsem si co jsem se to právě chystala říct.

Dobrý Bože! Nemůžu uvěřit, kam to až došlo. Natolik jsem se smířila se svou smrtí, že už o tom začínám žertovat.

Pamatuji si na Mulderův obličej, jak se plnil krví. nepotřeboval, abych dopověděla větu, moc dobře věděl co jsem tím myslela. Prohrábl si rukou vlasy a podíval se na mě s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Ježíši, Scullyová. Jak takhle můžeš mluvit?“ Zeptal se mě.

A najednou jsem se cítila jako nejhorší člověk pod sluncem. Měl samozřejmě pravdu. Jak jsem mohla takhle mluvit?

Nejzvláštnější věcí je, ale to že jsem se těchto slov nebála, dokud jsem neviděla, co to udělalo s Mulderem. Plnou silou se do mě opřel strach.

Protože jsem měla strach o něj a o sebe, o nás oba.

Měla jsem strach ze smrti a měla jsem strach, co bude potom, až zemřu. A také jsem měla strach co bude dělat Mulder po mé smrti.

Kdo se něj postará?

Po těch letech co jsem se starala o Muldera, hlídala ho. Byla jsem tady vždy pro něj, byl to můj osobní úkol. Ale teď jsem si poprvé uvědomila, že to musí obstarat někdo jiný, až tady nebudu.

Uvědomila jsem si, že nikdy nevěřila nikomu tak moc jako jemu.

Chtěla jsem tady být a postarat se o něho, chránit ho.

„Promiň Muldere.“ Řekla jsem nakonec. „Nevím, proč jsem to řekla.“ Mohla jsem cítit slzy jak se mi tlačí z očí.

Jeho tvář změkla, popošel a kleknul si přede mě. Jeho pravá ruku zakryla mojí levou ruku, která odpočívala na koleni. Svoji levou rukou mě pohladil po tváři. „Scullyová?“

Oči jsem měla zavřené, vděčně jsem se tiskla k jeho dlani, děkovala jsem za pohodlí a sílu, kterou mi propůjčoval, ale byla jsem zároveň naštvaná, protože jsem věděla, že začnu plakat. Nechtěla jsem plakat, protože jsem věděla, co to se mnou udělá. Vždy jsem se pak cítila jako osamělá troska uprostřed temného, rozbouřeného moře.

Bála jsem se, aby neviděl ten výbuch mých citů. Odtáhla jsem se od něho, postavila jsem se slabosti. Musím pryč, pryč od něj, nebo se sama přesvědčím o tom, že ho potřebuji. Předtím než se dozví, jaká jsem doopravdy.

Studená, ustrašená, osamělá, naštvaná a slabá.

Podívala jsem se na něj, jeho oči byly zmatené a ostražité.

V tom momentu jsem pochopila. Čím víc se mě Muder dotýká, podporuje, miluje, tím víc to chci; potřebuji to. V nocích jako je tato si přeji, aby byl se mnou napořád – to je to co chci.

„Půjdu uklidit zbytky jídla.“ Řekla jsem. Potřebovala jsem zvětšit vzdálenost mezi námi.

„Nechoď, Scullyová,“ řekl okamžitě, zastavil mě. „Podívej se na mě.“

Vyhověla jsem mu, a podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem dost na to, abych probudila v sobě nový druh strachu.

„Muldere, nemůžu tě o to žádat.“ Řekla jsem, ale vlastně jsem ani nevěděla, co tím myslím.

Usmál se a opět se ke mě přiblížil. „Scullyová, jsem tady protože chci, ne proto, že bych se cítil nějak zavázán tady být.“

„Scullyová, takhle to dál nejde.“

„Jako co?“

„Ty se vzdáváš a to mě ničí, když to vidím.Řekla jsi mi, že se nevzdáš, že budeš bojovat, ale teď to vypadá, že jsi se úplně vzdala.“

Pochopila jsem, že má pravdu.„Muldere, jaký má smysl bojovat? Je to ztráta času který mi zbývá. Oba víme, že na tento typ rakoviny není lék. Není možné, abych se jednou ráno probudila a zjistila, že jsem v pořádku.“

Vzal moje ruce do svých a stiskl je. „Scullyová, když budeš věřit, je všechno možné. Ale musíš to chtít. Musíš za to bojovat. A hlavně potlač myšlenky na to, že zemřeš. Musíš chtít žít.“

Naštvala jsem se. " Já chci žít!" Vytrhla jsem se mu z rukou a kousek poodstoupila.

Povzdechnul si. „Scullyová, o rakovině jsme nemluvili od té doby, co jsme opustili nemocnici. Čekal jsem, kdy si o tom promluvíme, ale ty jsi nechtěla. Musíš o tom mluvit. Oba musíme.“

Najednou mi začaly slzet oči. Nenáviděla jsem se za to, že jsem to dovolila. „Nevidíš, že nemůžu? Nechci myslet na umírání, Muldere. Ale neznamená to, že chci umřít. Já nechci umřít! Já chci žít!“

Usmál se na mě. Vypadal zdánlivě šťastně, protože jsem konečně bojovala. Konečně jsem bojovala za svůj život.

Vypadalo to, že jsem jenom čekala na to až mi to řekne.

Asi to tak být muselo.

Usmála jsem se taky, cítila jsem naději, poprvé po dlouhé době. Můj úsměv přemohl slzy a já jsem objala Muldera. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila uvolněná a právě v Mulderově přítomnosti. Dával mi sílu.

Plakala jsem dlouhou dobu, a co? Nic špatného se nestalo. Mulder mě za to nevinil. Nemyslel si, že jsem slabá.

A náhle to temné, bouřlivé moře zmizelo a změnilo se na krásný, průhledný,  modrý oceán který mě podporoval a držel hlavu nad vodou.

Věděla jsem, že je to pro něj skličující vidět mě takhle, ale nakonec, vím že mě viděl jako morálně silnou osobu. Pár dní poté mi to sám řekl.

Tím víc jsem ho měla ráda.

V bezpečí jeho objetí, jsem na něco přišla. Tato nemoc mě neporazí, nezabije, nenechám Muldera samotného.

To se nestane.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.8.2008 v 14:14 v kategorii Povídky.