Kult X

autorka Yvonne Richards | překlad luca | rating G | kategorie V, A

Strach je snad nejvíce nevysvětlitelný pocit na světě. Možná s výjimkou lásky. Jako dva lidé nemohou milovat úplně stejně, tak ani dva lidé nemohou prožívat úplně stejnou úzkost. Mohou se bát stejné věci, ale jejich reakce na ten pocit je zcela odlišná. Většinou se neukazuje v chladném denním světle, strach je výsadou temných nocí, kdy je naše mysl nepokojná. Je jako tmavý stín, který se zjevuje a mizí odnikud. Obava, která se neslyšně vplíží a pak roste a roste jako noční přízrak. Celého nás pohltí a utahuje se kolem krku jako smyčka. Ráno mizí, když se sluneční paprsky derou do oken. Ale vrací se znovu a znovu a bdí u naší postele v bezesných nocích.

Otevřela jsem oči. Otočila jsem se na posteli a podívala se na budík. Byly přesně dvě hodiny v noci. Zamrkala jsem a pak jen tak ležela a přemýšlela, proč jsem se zrovna dnes probudila takhle brzo.

A najednou jsem to slyšela.

Déšť. Bušil do oken. Venku musí zuřit pěkná bouře, pomyslela jsem si. Padal po skleněných tabulích jako vodopád. Vypadalo to, že nikdy neskončí. Zablesklo se a udeřil hrom. Ten hluk byl děsivý, snad nikdo nemohl spát.

A pak, i přesto všechno, jsem ho uslyšela křičet mé jméno.

Mulder. Ach, Bože. Mulder.

Odhodila jsem deku, popadla župan přehozený přes židli a aniž bych se obtěžovala               s pantoflemi, utíkala jsem ke spojovacím dveřím našich motelových pokojů. Nebyl čas na klepání, prostě jsem rozrazila dveře a našla ho sedět na okraji postele. Rukama si zakrýval tvář. Snažila jsem se ze všech sil skrýt to zoufalství v mých očích, když jsem ho takhle viděla. Čelo měl orosené a celý se třásl. Další zlý sen, napadlo mě okamžitě. Zvedla jsem jeho zmuchlanou přikrývku ze země a obtočila ji kolem něj.

Nebylo toho moc, co jsem mu mohla říct. Tohle se stávalo pravidelně, když jsme vyšetřovali nějaký případ. A domnívala jsem se, že to obvykle prožíval i doma. Byl to důvod, proč se tak moc snažil nespat. Než jsem však stačila cokoli pronést, schoulil se mi do náručí.

„Muldere? Jsi v pořádku?“

Ticho.

Jeho ruce se kolem mě úžeji semkly, jakoby si chtěl udržet ten zbývající kousek zdravého rozumu, protože v brzkých ranních hodinách se člověku zdá, že veškerá soudnost a příčetnost ho opustila s odcházející nocí. Hlavu měl položenou na mém rameni, namáhavě dýchal a pak  zamumlal:

„Omlouvám se. Moc se ti omlouvám.“

„To nemusíš, Muldere. Zlý sen?“

Jen přikývl a přitiskl se ke mně víc. Cítila jsem jeho teplo přecházející do mého těla. Znovu se začal třást. Objala jsem ho pevněji, ale moc to nefungovalo. Chvěl se zimou nebo strachy, možná obojím.

Ve snaze ho ukonejšit jsem povolila objetí a jemně mu uhladila zpocené vlasy z čela. Oči měl pevně zavřené. Kousal se do spodního rtu, až jsem si byla jistá, že mu brzy poteče krev. Byl bledý, nejistý. Ale najednou se jeho tělo napjalo, jak se snažil své chování dostat zpátky pod kontrolu. Odstrčil mě. Chtěla jsem mu pomoc, opravdu, ale i kdyby o to stál, teď dával jasně najevo, že už vše zvládne.

A právě tehdy bouře udeřila největší silou.

Než jsme zaslechli úder hromu, zablesklo se tak, že v malém tmavém pokoji bylo najednou světlo jako ve dne. Mulder vyskočil a přimkl se ke mně jako vystrašené malé dítě. Emocionálně byl úplně na dně. Vyděšené děcko, které se snaží být dospělé. Když se odtáhl, viděla jsem tu hrůzu v jeho očích, oslněných jasnou září blesku. Srdce se mi rozbušilo. Samantha. To světlo mu připomnělo onu noc. Dřív než mohl vidět pochopení v mých očích, odtáhl se a já jsem věděla, že ho ztrácím. Zase.

Další zahřmění a další záblesk světla.

Trhnul sebou a já jsem vztáhla ruku, abych ho uklidnila. Nechal mě. Možná… Snad…

„Víš, Muldere, strašně jsem se bála bouřky, když jsem byla malá. Při hromu jsem pokaždé nadskočila a blesk ve mně vyvolával respekt, ale déšť, ten mě děsil k smrti.“

„Co jsi dělala?“

Aspoň se mnou mluvil.

„Zavolala jsem tátu.“ < Proč jsem mu tohle řekla? On ho přece zavolat nemůže. A i kdyby jeho otec ještě žil, nejspíš by stejně nepřišel. Nikdy tu pro něj nebyl. >

„Aha.“ Znělo to odevzdaně, nezúčastněně, ale když se mi podíval do očí, zachytil ten stín smutku a zeptal se: „A jak ti táta pomohl?“

„Lehl si ke mně do postele a držel mě. Takhle.“ Opět jsem ho objala oběma rukama.

„Líbilo se ti to?“ V jeho hlase jsem slyšela náznak žalu a špetku žárlivosti.

„Byla jsem v teple a bezpečí. A už jen proto, že otec nebyl vždycky nablízku, to byly vzácné a výjimečné chvilky.“

„Chápu.“

„Zůstal se mnou až do rána. Objal mě rukama a já jsem položila hlavu na jeho hruď.“ Slova unikala z mých úst a jejich váha se odrážela v Mulderovi jako v zrcadle. Sjel dolů z postele, hlavu si položil na mé rameno a já jsem ho hladila po vlasech.

„A co dělal pak?“ Mluvil z něj dvanáctiletý kluk s takovým úžasem v hlase, jako bych mu vyprávěla dobrodružný příběh a on chtěl nedočkavě vědět, jak to dopadne ještě před koncem.

„Řekl mi, ať už spím, a políbil mě na čelo, právě takhle. A pak řekl, že mě má moc rád.“

Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo, jak těžce polknul a jak se jeho vůle zlomila. Vzlykal, když jsem ho pevně držela, tak pevně, jak jen mi to mé malé tělo dovolilo. Stále jsem ho slyšela opakovat, že se omlouvá, že je mu to líto. Za co se omlouvá? Že je jen člověk? Že má city? Že se bojí?

Chvíli to trvalo, než se trošku uklidnil a dokázal opět promluvit. Celou tu dobu jsem ho konejšila, hladila jeho čelo, tiše k němu promlouvala, rukou mu přejížděla po zádech, tišila ho. Pociťovala jsem ohromnou úlevu. Tak nějak nepřímo jsem mu řekla, co k němu cítím. Že ho miluji.

„Děkuju“ řekl nakonec.

„Za co, Muldere?“

Neodpověděl hned, jen se otočil a podíval se na mě. „Musíš být opravdu výjimečná osobnost, když dokážeš milovat lidi i se všemi jejich obavami, se všemi nočními můrami. Že jim dokážeš pomoct přežít noc.“

To myslel mě? Ne. Nemyslel… nebo ano? Pokračuj, Dano. Pro tátu.

„Mezi dětmi a jejich rodiči bývá zvláštní vztah, nemyslíš?“ < Sakra! Bože, proč jsem tohle zase řekla? Copak se mi dnes v noci už úplně zatemnil mozek? > Než jsem dostala šanci vzít svá slova zpět, položil prst na mé rty.

„Pro tebe byl velmi důležitý.“ Řekl to věcně, jednoduše, bez možnosti diskuse. Mluvila jsem o svém vztahu s otcem a on to pochopil. Nezalekl se toho, že sám nic takového neprožil. Zahnala jsem zpátky ten osten bolesti v mém srdci, žal ze ztráty otce i vzrušení ze soucitu v Mulderově hlase.

„Ano, byl.“ Ovládla jsem se.

< Téměř tak jako ty. Přeji si, abych ti to dokázala říct. Sedím tady vedle tebe, vyděšeného a zoufalého, a vím, že to, co cítím, je výjimečné a nenávratné. Můžeš mi věřit a můžeš se na mě spolehnout. Pak mě odstrčíš a já se cítím opět zrazená. Ale stále k tobě chovám stejné city, nikdy mě neopouštějí, sílí uvnitř mého těla a já s nimi nebojuji. Myslela jsem si, že chceš slyšet, že tě miluji. Myslela jsem si, že toužím slyšet sama sebe, jak ti to říkám. Ale není to spíše mateřská láska, kterou postrádáš? Vidíš mě jako matčinu náhradu nebo mě dokážeš vidět jako ženu? Ať je má role v tvém životě jakákoliv, stále si myslím, že mě prostě potřebuješ. A to mi stačí k tomu, abych se cítila výjimečná. >

„Ještě jednou ti děkuju“ usmál se na mě.

Možná by konečně mohl říct to, co jsem  tak zoufale chtěla slyšet. „Za co?“

„Že mi pomáháš přežít noc.“

Semkl své ruce pevně kolem mě a políbil mě na temeno hlavy. Zdálo se mi, že jsem ho slyšela zamumlat, že mě miluje. Věděla jsem, že přesně tohle měl říct.

Světlo bylo to jediné, co jsem si pamatoval. To proklaté světlo. Bylo tak jasné, tak ostré, tak intenzivní. Bylo všude kolem mě a procházelo skrze ni, jakoby tady nebyla. Jako by byla neviditelná. Byla tady a byla pryč. Čemu jsem měl věřit? Jakmile ta záře zmizela a ustal ten strašlivý hluk, přišla opět ke mně. A opět mizela. Držel jsem její ruku, abych ji ochránil. Nebo chránila ona mě?

Probudil jsem se a zalapal po dechu. Křičel jsem její jméno.

„Dano!“

A ona stála přede mnou. Jako vždycky. Skutečně byla u mě. Moje skála.

Neviděl jsem ji vejít, pamatoval jsem si jen, jak sedí vedle mě a pokládá přikrývku na má ramena. Třásl jsem se strachem a úzkostí. Nemohl jsem ji ztratit. Už jsem přišel o ty, které jsem miloval. O ni přijít nesmím. Ne o ni. O moji Scullyovou. O moji Danu.

Padl jsem ji do náručí. Nemohl jsem si pomoct. Bolest ze strachu byla tak zničující, že jsem se prostě chtěl fyzicky uzdravit, jakoby byla skutečná. Zabořil jsem hlavu do jejích ramen, do tepla jejích vlasů a uvelebil se tam. Spokojený. V bezpečí. Její malá náruč mě konejšila, cítil jsem se tak křehký, tak chráněný v jejím objetí. Přál jsem si takhle zůstat navždy. Držel jsem se jí. Pevně. A jediné, co jsem ze sebe dostal, byla opakovaná omluva.

Zeptala se mě, jestli jsem v pořádku. Nedokázal jsem jí odpovědět. Strach mě dusil. Všechno, co jsem chtěl, bylo ji cítit nablízku. Ptala se mě, jestli jsem měl zlý sen. Jen jsem přikývl a přitiskl se blíž. Myslela si, že vzpomínám na Samanthu. Nemohl jsem jí říct, že jde jen a jen o ni. Poznala by tak, co pro mě znamená. Nesměla to vědět. Začal jsem se znovu třást. Vnímal jsem, jak mě lehce odstrčila, tak něžně, odstranila mi neposlušné vlasy z čela a pohladila mě, jako bych byl malé dítě. Vlastně jsem se tak opravdu cítil, když jsem měl takový strach. Ale nechtěl jsem, aby si myslela, že ji beru jako matku. Tak to nebylo a není. Tohle jsem nikdy nechtěl. Tohle jsem jí nechtěl dát. Chtěl jsem pro ni být muž se vším všudy a nešlo mi to. Nebyl jsem připravený. Ještě ne. Jednou… Až dokážu čelit svým duchům a démonům bez její pomoci. Ale zvládnu to vůbec někdy? Ona změnila můj život. Od prvního dne, kdy vešla do mojí kanceláře. Nikdy už nebude stejný. Nikdy.

Oči jsem měl pevně zavřené, kousal jsem se do rtu, abych jí neřekl, že ji miluju. Že ji musím mít u sebe. Svaly se mi napínaly, jak jsem se snažil uklidnit, a ona mi pomáhala. Pochopil jsem, že nakonec uvěřila, že už jsem v pořádku a že ji víc nepotřebuju. Nemohla být dále od pravdy.

Další záblesk, další úder hromu.

Srdce mi bušilo jako o závod. Bože. Zase ten sen. Ztratím ji… doslova jsem se na ni pověsil. Viděla ten strach v mých očích. Odtáhl jsem se, četla mé myšlenky. Musel jsem jít dál. Ona nesměla poznat, kolik pro mě znamená.

Hrom, blesk…

Trhnul jsem sebou a ona mě chytila za ruku. Jemně, lehce, jako pavučinka ulpěla v mé dlani. Měl bych se pustit, věděl jsem, že bych měl, ale nedokázal jsem to. Můj strach a má potřeba být s ní mě přemohly. Promluvila na mě. Vyprávěla mi, jak byla jednou vyděšená k smrti z deště a jak volala svého otce uprostřed noci. Viděl jsem tu bolest v jejích očích, když vzpomínala na své dětství. Ta bolest mnou prošla jako nůž a nic ji nenahradilo, vůbec nic. Žádný cit. Nic. Vyprávěla mi, jak s ní otec ležel v posteli, když se tak bála, jak ji objímal. Dokázal jsem si představit tu scénu, jako bych ji viděl v odraze jejích očí, a bezmyšlenkovitě jsem jí položil hlavu na rameno. Ptal jsem se, co otec udělal pak, a ona mě políbila na čelo. Řekla mi, že chtěl, aby zase usnula… a pak ta nesmrtelná slova… miluju tě.

Mohl jsem vůbec doufat, že ta slova byla určena mně? Nedokázal jsem déle udržet své pocity. Zlomil jsem se a rozvzlykal v jejím náručí. Nejspíš si myslela, že to bylo proto, že mě moji rodiče dost nemilovali nebo že za mnou nikdy nepřišli uprostřed noci, když jsem se bál. Zčásti ano. Ale mnohem víc jsem chtěl, aby ta dvě slova patřila mě. Aby mě milovala. Nebylo důležité, jestli mě má rád někdo jiný. Dychtil jsem po její pozornosti, její náklonnosti, její důvěře. Toužil jsem po její lásce. Choval jsem se v jejím náručí, dokud jsem nebyl opět schopný mluvit. Mohl jsem jí jen poděkovat. Zeptala se mě za co. Řekl jsem jí, jak musí být výjimečná, když dokáže milovat někoho tak vystrašeného, tak zmateného. Na vteřinu zaváhala a pak mě upozornila, jak zvláštní je vztah rodičů a dětí. Znovu jsem si všiml té bolesti v jejích očích. Bolesti, která měla být má. Přitiskl jsem jí prst na rty, aby se mi neomlouvala. Bylo to její dětství, její rodiče, její život. Žádné srovnávání.

„Byl pro tebe velmi důležitý.“ Řekl jsem to důrazně, bez pochyb. Sledoval jsem její oči. Hrály v nich všechny její city, než mi odpověděla.

„To byl.“

< Jsem já důležitý pro tebe? Pochybuji. Ale ty jsi velmi důležitá pro mě. Bez tebe bych zemřel. Bez tebe nic neznamenám. Jestli mě opustíš nebo tě ztratím, celý můj svět nebude víc než nic. Pusté nic. Mé city mě začínají ovládat. Potřebuji tě nablízku. Vždycky. Děkuji ti znovu a znovu a ty nevíš proč. Přeji si, abych ti mohl říct, že je to proto, že se o mě staráš. Neodvažuji se věřit, že mě miluješ, ale vím, že mě nikdy nenecháš padnout. Když se mě zeptáš proč, odpovím ti, že mi pomáháš přežít noc. >

Obtočil jsem ruce kolem ní a políbil ji na temeno hlavy. Zamumlal jsem, že ji miluju. Prosil jsem Boha, aby mě slyšela, protože už nechci trávit další noc sám.

Se svým strachem.

Bez ní.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 11.8.2008 v 16:37 v kategorii Povídky.