Kult X

autor Oracle | překlad nabaa | rating R | kategorie Pre-XF, Mulder POV

Další pivo.

Joe se na mě zašklebí a zvedne svůj půllitr. „Na zdraví!“

Přiťukneme si a jen tiše sedíme a posloucháme písničku od Clash. Slova mi nic neříkají, kromě „Londýn se topí a já žiju u řeky“.

Nežiju v Londýně, nikdy jsem nežil, ale když tu písničku slyším, je to jako bych tady strávil celý svůj život.

„Víš, o čem ta písnička je?“ zeptá se Joe. Řekl bych, že už zná odpověď.

„O čem?“

„O konci světa, kámo. O zatraceným konci tohohle všeho.“

Dopiju svoje pivo a on otevře další.

„Na zdraví!“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Někdy odsud toužím odejít. Vstát jednoho dne během přednášky a vyjít z budovy, z města. Projít přes mokřiny a vesnice s domy z červených cihel, kolem továren a větrných mlýnů, přes útesy a napříč Atlantikem.

Jednou, když jsem byl opilý, řekl jsem o tom Joeovi. Řekl jen, že akorát zatracenej Ježíš Kristus by to zvládnul. Přejít takhle po vodě.

Řekl jsem jasně, Kristus byl jediný živý člověk, který kdy chodil po vodě. Ale kdo ví, co dokáže mrtvý muž?

Problém je, že i kdybych uměl chodit po vodě, nešel bych domů. V téhle chvíli je domov všude a nikde. Londýn by mohl být domovem, i když jsem tam byl jen párkrát na výletě. Jednou jsem tam jel s Phoebe. Přespali jsme v krásném hotelu. Všechny výdaje platil její otec.

V tu noc pršelo. Ale tady prší každou noc. Prší i každý den. Seděl jsem u okna a přemýšlel, pořád dokola. Londýn se topí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nespím. Kouřím, povídám si s Joem o ničem a ojíždím Phoebe, když se nudím. Kromě toho jen pracuju a pracuju a zapomínám a piju. Chodím na fotbalové zápasy, evropský fotbal a jeho nízká skóre, a předstírám zájem. Kouřím. V noci vyrážím ven a tvářím se, že mě zajímá hudba a noční život. Ale ve skutečnosti mi to zní všechno stejně a nemůžu tu hudbu dostat z hlavy, když se pokouším spát. Nespím.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Asi dvacet minut od univerzity je staré panství se zahradami otevřenými pro veřejnost. Vypadá jako z Pýchy a předsudku. Chodím tam, když už to vážně nemůžu vydržet. Pach sexu, inkoustu, trávy a anglického piva.

Kouřím a potuluju se po pozemku. Je tam malé šedé jezero, trávník, nějaké stromy, jeleni a rozbité sluneční hodiny. Cestičky lemují keře rododendronů. Je jedno, jaká je zima, nebo jakou námrazu či bláto musím překonat. Jen být tam znamená udržet se při smyslech.

Venku, ve skutečné Anglii, moderní Anglii, malé věci hrozí, že mě zbaví rozumu. Neustálý hluk dopravy a zápach benzínu. Davy lidí. Počasí. Ten zatracenej fotbal. Jídlo. Bože, jídlo je horší než cokoliv jiného. Rozbředlý hrášek a bramborová kaše, tlusté mastné klobásy a přeslazený puding.

Ostatní kluci ze Států to tady milují. Říkají, že tady konečně našli civilizaci. Že už se nevrátí zpátky. Budou z nich právníci, koupí si dům na venkově a byt v Londýně. Odpovídám jim jen „Jasně, to zní skvěle.“ Je to teď má odpověď na všechno kromě heroinu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Můj spolubydlící si myslí, že je v pořádku neprat oblečení. Ani se neholí. Někdy mě vzbudí ve čtyři ráno, když se směje a naříká s jehlou zabodnutou v paži.

Nepracuje. Když se snažím učit, pustí si nahlas muziku. Utíkám do knihovny a skloněný nad knihami předstírám, že je mi o dvacet víc, že jsem profesor. Možná na mě doma čeká žena. Ale když se snažím představit si její tvář, má hlava je prázdná. Fantazie končí. Možná budu vždycky sám.

Možná je to tak lepší.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Máma už mi nepíše. Otec to nedělal nikdy.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jednou v noci jdu ulicí, vracím se z párty, a vidím Phoebe jak sedí na nízké cihlové zídce a s někým to dělá. Jsem opilý, ztuhnu a přestože je mi to vlastně jedno, rozběhnu se k nim a odtáhnu od ní toho kluka. Samozřejmě to je Joe.

„Jaký zasraný klišé,“ říkám, protože je to to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Neperu se s ním, protože se mnou nikdo nešuká. Ať si ho má. Ať má on ji. Unavuje mě být chycený v její pavučině a čekat, až mě pozře. Jen ať se to radši stane jemu.

Odcházím do noci jakoby se nic nestalo. Slyším, jak se za mnou Phoebe chichotá svým vysokým hlasem. Říkám si, že kvůli tomu nebudu brečet, ale vím, že je to lež.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kolik měsíců můžu takhle vydržet? Kolik let? Vracím se do Států kdykoliv můžu, ale je to vždycky jen krátká úleva. Jako vězeň na vycházce. Sedím na jedné z nejlepších univerzit na světě. Chudáček bohatý chlapec.

V zápase se svou klaustrofobií jsem začal jezdit každý víkend do Londýna s partou známých. Procházíme noční kluby, bary a hospody. Balíme osamělé holky. Přes den, kdy všichni mizí v hotelu, navštěvuju Trafalgar Square, Big Ben, Tower, Britské muzeum a London Bridge. Předstírám, že jsem turista a tohle je jen zastávka mezi Amerikou a Amsterdamem.

Předstírám, tak jako jsem předstíral od svých dvanácti let, že jsem někdo jiný. Jiný chlap. Normální chlap s normálním jménem, normální rodinou a normálním životem.

Nemůžu utéct pravdě. Nevím, jak žít, jak být zdravý, nebo dokonce jak milovat. A nevím, jak budu vstávat z postele každé ráno následujících padesát let. Měl bych se o to vůbec pokoušet?

Nemůžu vystát sám sebe. Nemůžu vystát svou sebelítost.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nespím. Každé ráno chodím běhat a nezastavím se, dokud nejsem na pokraji zhroucení. Oxford je nádherný, když vychází slunce, ať je jakékoliv počasí. Ale já se nejsem schopný soustředit na nic kolem sebe. Moje mysl nepřestává tikat. Musím to zastavit.

Musím se zastavit. Piju do zapomnění, ale nemůžu spát.

Už dlouho trpím nespavostí, ale nikdy to nebylo tak zlé. Nic nikdy nebylo tak zlé. Možná je to jen místním životním stylem, drogami a jídlem, ale vypadá to ještě hůř. Bušení v mé lebce. Bolest, která nebude utišena.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kupuju si London Calling jen proto, abych se naučil slova.

The ice age is coming,

The sun is zooming in.

Engines stop running,

The wheat is growing thin.

Ta písnička je vtip. Zesměšňuje proroctví o konci světa a hysterický strach naší doby. Protikladné zprávy o našem jistém zániku. Na konci zpěvák říká, že se nikdy necítil tak živý. Necítím se živý. Cítím se, jakoby tohle byl konec světa. Přeju si, aby svět pokročil ke svému konci.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Trávím víc a víc času ve svém tajném úkrytu, na starém panství, ale místo bloudění po pozemku zůstávám na břehu jezera. Stávám tam s rukama v kapsách a cigaretou mezi rty. Stávám tam hodiny s mrznoucím zadkem, neschopný nebo nepřející si pohnout se.

Nepřemýšlím tam o ničem, kromě toho jezera.

Musí být studené. Voda je zkalená. Na dně může být cokoliv, třeba i starý poklad. Nebo staré kosti.

Našli by mě někdy? Hledali by mě vůbec?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jednou v noci, po mnoha drincích, jedu k panství. Zamířím k jezeru.

Je to jako bych byl v moci nějakého kouzla. Začarovaný nebo zhypnotizovaný. Připadá mi, že poprvé ve svém životě můžu jasně myslet. A v tu samou chvíli nemám nejmenší ponětí, co to dělám.

Noc je bez mraků, jen s bledým měsícem končící zimy, v jehož světle je jezero černé a stříbrné. Stromy jsou šedé kostry na pozadí oblohy. Je zima, voda se změnila v ledovou tříšť. Vnořím se do ní po pás s kapsami plnými kamení. Třesu se. Mám v plánu překonat Virginii Woolfovou. Jestli to nějaký muž dokáže, jsem to já.

Směju se, když pokračuju v chůzi. Alkohol a zima mě otupily. Je mi jedno, jestli mě nikdy nenajdou. Je mi jedno, jestli po mně nikdy nebudou pátrat. Jen ať pochybují. Ať zapomenou.

Zadržuju dech, jak se připravuju k potopení, když něco zahlédnu na protějším břehu. Rudý odlesk. Nevím, co to je.

Zadívám se pozorněji.

Je to žena. Malá žena. Stojí tam a dívá se na mě. Má bílou pleť, rudé vlasy a srdcovitý obličej. Její oči jsou ostré a chladné. Má na sobě černý kostým.

Je nádherná.

„Co to sakra..?“ zašeptám.

Můj dech mi zamlžuje vzduch před očima. Když se projasní, žena je pryč.

Vypotácím se z jezera, otřepu se jako mokrý pes a běžím k protějšímu břehu, k místu, na kterém stála.

Nic. Ani stopa.

Obcházím jezero a volám „Hej!“, ale nikdo se neobjevuje, ani neodpovídá. Víc dělat nemůžu. A teď prakticky trpím podchlazením. Běžím zpátky do auta, trpím a chvěju se.

Měl bych se cítit mizerně. Nevím, proč se usmívám.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 29.7.2008 v 1:48 v kategorii Povídky.