Kult X

autor Analise | překlad nabaa | rating G | kategorie V

Můj dědeček byl úžasný velký muž. I ve svém pokročilém věku měl široká ramena a silné chlupaté ruce. Lesklá pleš mu dodávala obávaný vzhled, který maskoval skutečnost, že měl to neměkčí srdce ze všech, které znám. Vzpomínám si, že jsem milovala jeho sílu, jeho soucit, tu neuvěřitelnou přímost, která jej vždy zahalovala jako teplá přikrývka. Jako dítě jsem žila pro ten moment, kdy jsem mu mohla vylézt na klín a vdechovat tu sílu, poslouchat zvuk jeho hlubokého hlasu a cítit se v bezpečí v jeho náručí.

Až do samého konce byl tak energický, stále vnímavý a plný tiše planoucí intenzity vlastní osobnosti. Dokonce i když ho užírala rakovina. Pamatuju si, že když jsme já a má sestra byly malé, a dokonce i větší, vykládal nám příběhy.

Svým drsným hlasem vyprávěl ty nejneuvěřitelnější příběhy. Příběhy smyšlené i pravdivé. Příběhy, o kterých vždy tvrdil, že se staly. Byly jsme jen děti a věřily jsme mu. Naše víra dávala těm příběhům moc ovlivnit nás i naše životy. Jak jsme s údivem poslouchaly, síla v jeho hlase rostla, váha věcí, o kterých mluvil, se zvyšovala a napínala nás, vtahovala nás do děje.

Vzpomínám si na všechna dědečkova vyprávění. Úplně všechna. Ale všechny, děsivé příběhy z vietnamské války, spletitá vyprávění o intrikách ve vysokých kruzích FBI, sladké náhledy do toho, jak se dvořil babičce, všechny měly šťastný konec. Proto jsme ho tak rády poslouchaly. Věřily jsme, že v tomhle světě existuje spravedlnost a dobří hoši vyhrávají.

Ale byl jeden příběh, který se od ostatních lišil.

Vyprávěl ho jen jednou.

Když jsem byla teenager, přestěhoval se do New Yorku, aby strávil důchod v domě na břehu překrásného jezera. Rodiče nás s Tinou brali v létě k němu na návštěvu. Tam jsem taky potkala svého prvního kluka. Po několika měsících, kdy jsem se topila v neuvěřitelném štěstí první lásky, se se mnou rozešel a já byla tak zničená, jak jen teenager může být.

Odběhla jsem s pláčem k dědečkovi a on si mě přitáhl na klín, všechny ty neúplné křivky a končetiny čtrnáctiletého děvčete, a začal mi vyprávět příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela. Jen mně.

„Pamatuješ,“ řekl pomalu, i teď slyším ten pomalý váhavý rytmus jeho hlasu, „když jsem ti vyprávěl, jak jsem pracoval pro FBI?“ zeptal se. Přikývla jsem a popotáhla přitisknutá k jeho košili nechávajíce tu jedinečnou vůni, aby mě ukonejšila. „To bylo než jsem poznal tvou babičku. Pracovali pro mě dva lidé – muž a žena. Nikdy předtím jsem ti o nich nevyprávěl, tak dávej pozor. Už o nich znovu neuslyšíš.“

Posadila jsem se zpříma v očekávání čehosi nového, možná speciálního. Zůstala jsem potichu a čekala.

„Nejdřív ti o těch dvou něco řeknu, Jenn. Něco, co ti možná pomůže pochopit, co se mezi tebou a Charliem stalo. Byli ten nejlepší tým, který kdy pro Úřad pracoval. Když byli spolu, skoro nic nebylo nemožné . Společně byli silnější, lepší, chytřejší. Společně byli celí způsobem, kterým by sami nebyli. I přesto, že byli oba stateční, inteligentní a nezávislí lidé. Bylo mezi nimi pouto, jaké jsem u nikoho za ty roky nikdy neviděl. Opravdu se upřímně a hluboce milovali, jako jen málo lidí na tomhle světě.“ Usmál se na mě s pohledem upřeným kamsi do dálky a jsem si jistá, že mě neviděl.

„Léta pracovali jako tým, pohybovali se jako jeden…trpěli o samotě, ačkoliv vždy měli jeden druhého. Nikdy úplně nezbořili zeď, která mezi nimi stála, kromě chvil, které za to opravdu stály. Vždycky tu byli, když se potřebovali, ale nikdy se doopravdy nedotkli, nikdy nebyli víc než přátelé.“ řekl tiše.

Pamatuju si, že se zamračil.

„Tak jak jsi věděl, že se tak moc milovali, dědečku?“ zeptala jsem se. Nebyla jsem si úplně jistá, že se mi tenhle příběh líbí. Už v té chvíli jsem věděla,že není jako ostatní.

„Bylo to jasné už když s nimi byl člověk v jedné místnosti, viděl je procházet chodbami, nebo pracovat na případu.“ Znovu se na mě usmál. „Někdy se pohybovali jako jeden, stín toho druhého, ale nikdy se nedostali přes tu bariéru. Báli se, víš?“ vysvětlil mi. Muselo na mě být vidět zklamání, protože se mu ve tváři objevil pobavený úsměv.

„Báli se, co by mohli ztratit, kdyby tomu dali třeba jen malou šanci. Dva z nejodvážnějších a nejinteligentněj­ších lidí, které jsem znal, a báli se ukázat si navzájem byť jen náznak citu. Myslím, že oba věděli, co by tím získali. Obávali se, že by tím byli zranitelní a bolelo by, kdyby zklamali…“ Povzdechl si. „..protože Jenn, to, co teď cítíš k Charliemu, je jen maličkou částí toho, co by cítili oni, kdyby se jejich partnerství rozpadlo. Nemohli existovat odděleně. Odmítali to riskovat i přesto, co znamenali jeden pro druhého.“

Zadíval se z okna, za kterým si odpolední slunce pohrávalo s roztříštěným obrazem přistávajícího hejna divokých husí na hladině jezera. Dlouhou chvíli byl potichu, dokud jsem ho nezatahala za košili, abych znovu zachytila jeho pozornost.

„Tak co se stalo? Řekli si to někdy? Vzali se a žili šťastně až do smrti?“ Potřebovala jsem to vědět.

Ticho se prohlubovalo a já jsem se podivovala, jestli je to tak, jestli to tak skončilo.

„Vzpomínám si na ten den,“ řekl konečně, „Venku pršelo, opravdu hodně. Okraj masivní studené fronty se pohyboval podél pobřeží a rval všechno, co mu stálo v cestě. Byla sobota a já jsem byl doma. Vítr a voda dopadaly na okno a vypadalo to jako perfektní den na to, abych zůstal doma a dopsal pár hlášení.“ Krátce se zamyslel, jako by se snažil vzpomenout si, co bylo v těch hlášeních. „Odpoledne mi zavolala policie. Stala se nehoda.“ Zavrtěl hlavou. „Nepamatuju si, co mi řekli, nepamatuju si ani jak jsem se tam dostal, ale najednou jsem byl na okraji D.C., v Beltway, a koukal na něco, co bývala Crown Victoria, vražené do stromu.“

„Co je Crown Victoria?“ zeptala jsem se.

„To je typ auta, které FBI půjčovala svým agentům.“

Jeho tvář, vypadající jako vytesaná z kamene, přesně odpovídala tíze jeho slov. Už jsem ho tak nikdy víc neviděla.

„Na boku měla dlouhé škrábance s pruhy černé barvy, která neodpovídala barvě auta. Svědkové potvrdili, že je ze silnice vytlačil černý sedan. Že..že..se snažil udržet Victorii na silnici, ale ztratil kontrolu a vrazil do stromu rychlostí přes 60 mil za hodinu.“

„Umřeli?“ zeptala jsem se, znepokojená tím, jak staře můj dědeček najednou vypadal.

„Všude kolem auta byli záchranáři a hasiči s nůžkami. Věděl jsem, že minimálně jeden z nich je stále naživu. Mrznul jsem v dešti, voda mi zatékala za límec. Nemohl jsem sejít ze silnice a podívat se. Děsilo mě to…“

„Co tě děsilo?“ něco mě přinutilo šeptat, rukou jsem tiskla tu jeho.

Shlédnul na mě a odhrnul mi vlasy z vlhkých tváří.

„Děsilo mě to, že by jeden z nich byl naživu. Víš, věděl jsem, že kdyby měl jeden druhého opustit, bylo by to pro toho, kdo přežije, horší než peklo. Byl by odsouzen k polovičnímu životu. Zbyl by jen stín osoby, kterou dohromady tvořili.“

„Přinutil jsem se pohnout. Déšť nabíral na síle. Pamatuju si na potůčky vody stékající z okraje silnice pod vrak auta. Pamatuju si, jak se jezírko pod autem barvilo do červena. Napadlo mě, že vypadá jako krvavé.“

Jeho hlas byl tak měkký a vzdálený, že jsem se k němu musela naklonit blíž.

„Byl to on. On byl ten, kdo stále zápasil o život. Jeho hrudník byl rozdrcený řadící pákou. Pořád vidím její oči, široké a modré,bez života, stále upřené na něj, ale teď už postrádající plamínky, které v nich byly, když se na něj dívala, když mu šeptala, když se spolu smáli. Díval se do těch prázdných očí, slzy se mu na tvářích mísily s krví a jeho ústa se pohybovala, rty vytvářely slova. Nikdy bych to nezpozoroval, kdybych se nedíval přímo na něj. Snažili se ho vystříhat z plechů, ale já jsem se dostal k jeho boku. Nepodíval se na mě. Vím jistě, že netušil, že tam jsem. Jen ona. Tak to s nimi bylo pokaždé.“

„Viděl jsem, že jejich ruce byly spojené, jeho palec hladil hřbet jejích prstů znovu a znovu. Pořád mluvil. Chtěl jsem to slyšet, chtěl jsem tomu, co jí říkal, dát sílu a reálnost, chtěl jsem, aby to bylo reálné. Odstrčil jsem jednoho ze záchranářů, srazil ho do bláta, a naklonil se…“

„Co to bylo, dědečku? Co říkal?“ šeptala jsem. Cítila jsem, jak se chvěju a je mi zle z pohledu na tvář mého silného dědečka, z jediné slzy, která se mu koulela po tváři.

„Já…nevím. Hned potom zemřel. Než jsem ho mohl zaslechnout. Prostě přestal dýchat a já jsem tam stál v dešti a pozoroval je, jak tam leží, jejich oči široce otevřené, nevidomě zírající na toho druhého, držíce se za ruce.“ Zadíval se na mě a poprvé od chvíle, kdy začal vyprávět, mě skutečně uviděl.

„Rád bych si myslel, že oba vždycky věděli, že si ta slova říkali každý den způsobem, jaký nikdo jiný nemohl slyšet.“

Lehce mě objal.

„To bych si přál.“ A pak si povzdechl. Ten zvuk vyšel hluboko z jeho duše.

„Ale vím, že mohli mít víc. Vím to. Víc, než o čem většina lidí na tomhle světě může snít, kdyby tomu tehdy dali šanci. Kdyby nechali jeden druhého opravdu vstoupit.“ Jednou velkou dlaní si přejel po tváři a slza byla najednou pryč, jako by tam nikdy ani nebyla.

„Krátce nato jsem rezignoval.“ Řekl a jeho hlas se vracel do normálu. „Úřad tak nějak vypadal šedší než jsem si myslel, že byl.“ Smutně se zasmál. „Vidíš, vždycky jsem si myslel, že zvítězí. Bylo by to jako plivnout do tváře všemu, co na tomhle světě bylo špatně. Ale byli sami, vždy tak sami, dokonce i spolu. Oba věřili, že si nezaslouží štěstí. A proto….ztratili všechno.“

A tehdy mi řekl, „Mýlili se. Nikdy nenech strach, aby ti vzal to, co doopravdy chceš, Jenn.“

I léta po smrti mého dědečka stále myslím na ty dva. Dědeček mi neřekl jejich jména. Nezeptala jsem se. Už nikdy o nich nemluvil a já jsem to ani nechtěla. Ta tragédie pro něj byla příliš a jeho smutek nad ní jí dával sílu, která mě drtila.

Pamatuju si, že jsem po tom příběhu šla za Charliem a dali jsme se zase na chvíli dohromady, než nás přirozeně rozdělil konec léta.

Když jsem se mnohem později vdala a měla děti, vyprávěla jsem ten příběh znovu, jen jednou, mé nejstarší dceři, když se chystala na svůj maturitní ples. Dotkl se jí příběh dvou milenců, kteří se nikdy skutečně nemilovali? Nevím. Ale ve chvíli, kdy jsem vyslovovala slova, jak jsem si je pamatovala od dědečka, viděla jsem je. Ten pár bez tváře, který zažil lásku století, ale bál se příliš na to, aby to risknul.

Byli teď spolu? Už kvůli svému dědečkovi doufám, že ano. A také kvůli sobě a své dceři. Něco na té touze po šťastných koncích je. Chceme svět, ve kterém milenci bojují a trpí a zápasí, ale na konci odejdou ruku v ruce do západu slunce. Spravedlnost triumfuje a dobro vítězí. Vím, že tohle si můj dědeček přál. Ta vize pro něj zemřela ve stejný den jako bezejmenní milenci.

Taky chci takový svět.

My všichni jej chceme.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 25.7.2008 v 18:00 v kategorii Povídky.