Kult X

autorka Barbara Barnett | překlad nabaa | rating G | kategorie V, MA, post-ep (Elegy)

Toužil praštit pěstmi do zdi za svými zády. Místo toho se o ni opřel a zničeně zavřel oči, napočítal do deseti a polknul. Čekal. Čekal až zase získá vládu nad svým hlasem, svým vztekem, svými emocemi. Vystavoval své napjaté nervy na odiv.

Řekl to. Řekl to jí. „Vím, čeho se bojíš. Bojím se toho samého.“ Byl to jen šepot hlasu, který měl ztěží pod kontrolou, riskujíce, že se každou chvíli zlomí a jeho kusy se jim sesypou k nohám. Způsob, jakým se na něj podívala – rozhodnutá, rozzlobená, vyděšená. Slzy. Její oči vlhké zadržovanými slzami hrozícími stéci jí po tvářích. Slzami, které nebyla schopná ronit v jeho přítomnosti. Slzami, které s ní nemohl sdílet. Místo toho na sebe hleděli přes propast najednou naplňující prostor mezi nimi. Minula ho s očima odrážejícíma hloubku její bolesti. Bolest. Ne bolest umírání, nebo smrti, ale bolest zaviněná vírou, krutou směsí známých pravd, kterým se věří jako svatému textu odhalenému a vystavenému jako padělek. Popření něčeho neúprosně nepopiratelného.

„Něco jsem viděla, Muldere.“ Odhalit mu to bylo extrémně obtížné. Přiznání zkušenosti s něčím nevysvětlitelným v kontextu vědy, nebo spíše současného vědeckého přístupu. A ačkoliv by jí to nikdy nepřiznal, byl Mulder přesvědčený, že Scullyové definice vědeckého bádání byla úzká jako ucho jehly. Opravdové vědecké bádání, jak věřil, vyžaduje otevřenou mysl, srdce a ducha. Ani jedno z toho jeho partnerka neměla. Alespoň teď už ne.   A tak stáli, spojení a rozdělení, zlomení a zranění, na opačných okrajích propasti.

Výprava za „pravdou“ už trvala pět let a na vrcholu toho času byly ztracené životy blízkých a milovaných. Zvláštní a neznámé. A ty roky ji, je, vyčerpaly. Bylo to už tak dlouho, podivil se, kdy zatímco s ním po právu občas nesouhlasila, současně respektovala tu cestu, to poznání, ten lov. Během času se stávala otevřenější extrémním možnostem obklopujícím jejich vyšetřování. Pamatoval si prohlášení, které učinila ani ne před rokem. „Nic,“ řekla, „se neděje v rozporu s přírodou, alespoň co víme.“ Ta slova ho popohnala jeho smutkem. Jeho slzy byly potvrzením jeho vlastního přesvědčení, že věda není obklopena zatvrzelými hranicemi nevyvratitelných faktů. Ty hranice jsou tvárné, mohou se ohýbat a měnit s tím, jak pronikáme do tajů přírody a jejího fungování mimo meze obecných znalostí.

Jenže pak přišel úder. Rakovina, démonický majetek vědy, příliš reálná. A zatímco lék na každou nemoc spočívá ve znalosti její příčiny, pochopení jejího procesu, aby tento mohl být přerušen, Scullyová se ponořila do vod popření. Přiznat Mulderovi, že „nebyla v pořádku“, by znamenalo přiznat to sobě samé, přiznat vnímanou slabost, vytvořit si trhlinu ve vlastní zbroji. Její pud sebezáchovy jí to neumožňoval. A on to chápal. Akceptoval to. Svým způsobem to vítal. Byl jejím komplicem v popírání. A proto byl potrestán. Byla mu odepřena Scullyová, ve kterou věřil, které důvěřoval, kterou…miloval. To poznání ho náhle dostihlo. Láska. Poslední dobou byla zahořklá, zlostná, chladná. A většina její hořkosti byla soustředěna na něj, stejně jako její zloba a chlad. Přestala respektovat cestu, možná ji unavily věčné požadavky na její duši..a hluboko v Mulderově srdci cítil, že přestala respektovat jeho, přestala mu věřit. Tou představou se mu zatočila hlava a zalapal po dechu.

Sestra procházející kolem se na něj zadívala. „Jste v pořádku, pane?“

Vytrhla Muldera ze zamyšlení. Zmateně na ni koukal. „Ah, ano, nic mi není,“ nejistě zamumlal, protřel si dlaněmi vyčerpané oči a vyšel z budovy. Scullyové auto bylo stále na parkovišti. Podíval se na hodinky a zjistil, že je to skoro deset minut, co odešla. Utíkal k jejímu autu. Zastavil se v okamžiku, kdy ji zahlédl plakající, vzlykající za volantem. Najednou se cítil jako voyeur. Otočil se k tomu obrazu zády a ustoupil do stínu, aby ho neviděla. Tyhle slzy neměly padat na jeho rameno, nebyly určeny jeho očím, jeho objetí je nemělo zastavit. Celou svou duší věděl, že to tak není správné, že by se neměla trápit sama. Mulder zamířil ke svému autu, pohlcen náhlým pocitem ztráty, hlubokým a intenzívním. Jeho vlastní bolest se vznášela v zoufalství a frustraci. Tiše se modlil ke komukoliv, kdo poslouchal, za to, aby je uzdravil, aby byli zase jedno, než…než bude pozdě. A jeho vlastní slzy mu stékaly po tvářích, tiché a osamocené.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 23.7.2008 v 21:21 v kategorii Povídky.