Kult X

autorka Laura Pisoni | překlad G.Logan | rating PG-13

Mluvíš ke mě, předkládáš mi detaily k případu zrovna když sedíme v tomto tmavém, chladném autě. Přestala jsem tě poslouchat před dlouhou dobou. Přestala jsem poslouchat, ale ty jsi nepřestal mluvit.

Zatřásla jsem hlavou, abych si vyčistila myšlenky. Tázavě jsi se na mne podíval. Ptáš se mě co je špatně. Ptáš se mě jestli jsem slyšela co jsi říkal. Očekáváš odpověď. Napětí roste. Někdy si myslím, že to víš. Víš, že neposlouchám.

Co ti mám odpovědět? Věnuji ti úsměv. " Pochopitelně, že jsem slyšela co jsi říkal. Samozřejmě, že poslouchám. Jsem v pořádku, Muldere, v pořádku." To je to co jsi chtěl slyšet, že ano? To je to co ti říkám pořád. Řeknu, že jsem pořádku a ty mi věříš. Tato slova se stále opakují, jako výplatní pásky, alespoň stále cítím, že žiju.

Otočil jsi hlavou na bok jako kdyby jsi měl ještě co říct. Najednou jsi pokrčil rameny. Nemluvíš, ale mohu slyšet slova která vyslovuješ. Jasně, Scullyová , jsi v pořádku, tvé oči to říkají. Ty jsi vždy v pořádku. V pořádku. Je to uklidňující.

Věnoval jsi mi kousek úsměvu, aby jsi mne uklidnil, ale nefunguje to.

Bezpečí. Tohle je bezpečí. Neposlouchám slova která vyslovuješ, a přesto se jim pokouším porozumět. Jsem k tobě hluchá, ale zkouším pochopit slova která jsi nevyslovil. Jako obvykle, slova která jsi neřekl jsou nejdůležitější.

Před jakou dobou jsem tě vlastně přestala poslouchat? Ne zas tak dlouho to není, tím jsem si jistá. Poslouchala jsem tě dlouho, doufala a přála jsem si věci které nikdy neřekneš. A zase vejdeme do slepé uličky jako už mnohokrát předtím, opět trapné ticho, nepříjemná chvíle a pohled který říká víc-než-jenom-

• přátelé. Čekala jsem na ten moment, když jsme se opět posunuli dopředu.

Kdy přátelství vezme jinou podobu. Ale roky přicházely a odcházely, a ten moment nikdy nepřišel. Nyní se cítím v pořádku, a ty jsi sám. Oba jsme sami. Jsme sami v uvnitř našich hlav. Když se naše pohledy setkají, je v nich mnohem víc než si dokážeme přiznat, a proto odvracíme pohledy jako kdyby mezi námi byla ohnivá stěna.

Jsi trochu bledý, Muldere. Já jsem doktorka; Všimnu si těchto věcí. Nemohu ti pomoci, ale všimla jsem si těžkých kruhů pod očima, a tvých tváří které jsou vpadlé a tmavé. Stravuješ se pravidelně? Můžeš spát? Proč nemůžeš spát, Muldere? Co tě drží vzhůru celou noc?

Probouzíš se někdy brzy ráno a cítíš jak tě přemáhá vzlykot a jak tě pomalu ničí? Probouzíš se propocený osamělostí,která jako prudká bolest vystřeluje z tvého břicha? Ležíš na posteli, neschopný pohybu a ani spánku kvůli nočním můrám, které tě pronásledují? Zabalíš  do přikrývky své třesoucí se tělo, aby jsi se pokusil ochránit před vším co je venku?

Ano, pravděpodobně se to děje. A přesto, se necítím blíž tobě; spíše mě to staví ještě dál od tebe. Jsi na druhé straně zdi, které není tvořena kamenem a maltou, ale krví a slzami, ale je stejně tak neproniknutelná. Ztrácím tě a ty ztrácíš mě. Nebo už jsme se ztratili. Stojíme každý na jiné straně zdi, zdi kterou jsme budovali od našeho prvního společného momentu. Zed která nás měla chránit před ostatními.

Ale já jsem v pořádku. Dokážu se stím vyrovnat jako pokaždé. Jako jsem se vyrovnala se vším v mém životě to co ze mně vytvořilo perfektní dceru, agentku a ženu. Vyrovnám se stím, a budu v pořádku.

Znovu, je to příliš jasné, že opět neposlouchám. Opět jsi si mne zeptal jestli jsem v pořádku.Chci ti říci pravdu. Muldere, co je vlastně pravda?

„Ano, jsem v pořádku.“ Už jsem to říkala. Už mi nevadí lhát. Je to pouze obranný mechanismus. Doufám, že tomu rozumíš. Ty jich pár taky máš.

Tvé oči říkají, že máš o mne strach, ale snažím se je neposlouchat. Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. Už pět let jsem v pořádku, snad.

Můžeš mi z příma do očí říci, že nejsem v pořádku? Zoufalství, strach, smutek a mnohem více je tam; pouze kdyby jsi se obtěžoval podívat se. Ale ty moji odpověd přijímáš s příkývnutím a pokrčením ramen, protože je bezpečnější tomu věřit, někdy si říkám jestli se vůbec staráš.

Ano předpokládám, že ano. Proč by jsi jinak bděl u postele umírající ženy, proč by jsi riskoval svůj život pro ní, proč jsi dal všechno v co věříš v sázku pro ženu o kterou nemáš vůbec starost. Někdy mě napadá, že mě miluješ.

Za to tě miluji také. Je to druh lásky, která v tobě zanechává pocit tepla a bezpečí. Pro tento pocit jsem schopná zradit sama sebe. Život se změní v smrt, ale i přesto všechno, tady vždy zůstává láska.

Nemohu vysvětlit proč, ale láska není tak mocná, aby vše změnila v dobré. Nejsem v pořádku, Muldere. Sakra, nejsem.

Opět se na mě díváš pohledem, který mě strká přes okraj propasti. Bože, přestan se o mne starat. Jsem radši bez tvého soucitu a lítosti. Dana Scullyová nepotřebuje nikoho a speciálně ne tebe.

Ale to je vše lež, a oba to víme. Bez tebe jsem ztracená.

Nejsem v pořádku, Muldere. Už na to konečně přijdi ! Už más všechny střípky, no tak je poskládej, umožni jim promluvit. Věřím, že to dokážeš. Nejsem tak silná, abych to dělala za tebe.

Temnota noci mě objímá a třesu se, ne nejsem v pořádku. Jsem vyděšená, to je to co jsem. To napětí v mých čelistích, jakým způsobem držím tužku. Ano, vím že mě sleduješ je to stres, strach a bolest.Říkám ti svá veškerá tajemství když mluvím ze spánku, ale ty tam nikdy nejsi, nikdy neposloucháš a tajemství zůstávají nevyslyšena.

Věřím ti ve všem, Muldere. Nenič to. Prosím Bože, nenech ho zničit to. Stačí jen jedna zničená věc a jsme v háji, Muldere.

Dívám se ti do očí, zatímco ty zíráš na mě. Vídím také malý potúček potu, který ti stéká za límec. Je to vidět i ve tmě. Myslíš si, že nevím jak se na mne díváš, ale já vím. Vždy to vím. Jsem více vnímavá když se na mě díváš. Ale můj pohled vytrvá, doufám a přeji si, že uvidíš vše uvnitř mě jako je vidět rozsvícený maják na okraji útesu.

" Co ?" Tvé oči položily otázku, nebo snad tvoje ústa, také, a jestli ano tak jsem je sotva slyšela. Jak mám zformovat slova, abych ti mohla říci na co myslím?

Mohu si vybírat z milionu slov, ale nemohu vybrat pár které řeknou to co cítím. Nakonec jsem si vytvořila větu, která snad stačí, doufám.

" To jsem nikdy nečekala." Řekla jsem.

Tohle jsem říci nechtěla. Chtěla jsem říct, Omlouvám se, ale jakmile jsem otevřela ústa tak…

Bože, zase ten jeho pohled. Pohled který říká, že se cítí provinile. Přestan, Muldere.

" Co jsi tím myslela? " Zeptal jsi se.

Co jsem tím myslela? Je tolik odpovědí na tak jednoduchou otázku. Stále se na sebe díváme, porušením našeho očního kontaktu zničíme tento moment. Nechci, aby to skončilo.

" To jsem nikdy nečekala.." přemýšlím co říci dál. Nečekal jsi na moji odpověd a opět jsi se zeptal „Co jsi nikdy nečekala?“

" Skončit zde " Řekla jsem, ale tato odpověd není přesná. Kde? V tomto zatuchlém, malém autě uprostřed kruté, studené zimy? S nádherným, zničeným mužem,partnerem, který sedí vedle mě, s kterým se bavím tím, že pronásledujeme zelené mužíčky? Je mi už více než třícet let, a stále nejsem vdaná, čekala jsem že už budu. Nemám ani přítele, a ty to moc dobře víš. Můžu vidět v tvé tváři žárlivost kdykoliv se někdo za mnou otočí.

Ano, Muldere vím, že mě kontroluješ. Už jsem tě několikrát přistihla jak tvé oči zkoumají můj hrudník, nebo jak sleduješ moje nohy. Snažím se to nedávat najevo, že o tom vím, že jsem odhalila tvoje malé tajemství. Zajímalo by mě jestli v tvých snech hraju první roli.

" Nedržím tě tady." Řekl jsi. Tvá slova mě překvapila, vytrhla mě ze snění.

Ach, Muldere. Moc dobře vím, že mě tady nedržíš, protože vím jakou moc mám na tebou. Vím, že kdybych ti opravdu řekla, že odcházím a že už se nevrátím, udělal by jsi všechno co je možné proto, abych neodešla. Ale byl by jsi toho opravdu schopen?

" Ty mě tady nedržíš."

Málem jsi se usmál. Můžu to říci podle tvých očí, protože tvoji tvář znám dokonale.

" Já vím."

Pohodila jsem pomalu hlavou. Byly doby, ale to je už dávno, kdybych tady nezůstala i kdyby jsi o to prosil.To už, ale dávno neplatí. Ted jsem jediná osoba která ti rozumí a věří, a ty to moc dobře víš. Můžu to vidět v tvých očích, dokonce i ted. Mohu slyšet jak přemýšlíš ‚Nechod nikam, Scullyová.‘ Modlíš se za to.

" No to není přesně to co jsem myslela." Řekla jsem konečně.

" A co jsi tím myslela?"

" Nemluvila jsem přímo o tomto autě, nezbytně."

" Dobrá." Řekl jsi jednoduše.

Muldere, miluješ mě? Chci se na to zeptat. Chci prostě říci otázku a vyslechnout si odpověd. Chci slyšet odpověd at je jakákoliv. Potřebuji to vědět. Potřebuji, aby mi byla tato noc svědkem.Potřebuji si zapamatovat toto zatuchlé, vypůjčené auto a tuto noc, abych věděla co je opravdové.

" Přeji si, aby vyšly hvězdy." Řekla jsem a pozorovala jsem dnešní temnou noc skrze přední sklo.

" Je moc mraků."

Samozřejmě to jsem věděla. To je přesné řekl jsi to, protože nemůžeš vymyslet jinou odpověd. Zatraceně, také nemohu vymyslet jinou odpověd.

" Zajímalo by mě jestli bude dnes v noci bouřka."

" Nesnáším blesky."

" Já zase nemusím hromy, blesky mi tolik nevadí."

" Jednou, když jsem byl ještě dítě, tak mi někdo řekl, že hromy jsou boží řev."

Podívala jsem se na tebe koutkem očí, přemýšlela jsem proč jsi mi řekl právě toto. Ale ty jsi stále upřeně díval do oblak, ruce stále na volantu.

" Jednou jsem si myslel, že déšt je boží pláč."

" Je zajímavé čemu věříš když jsi dítě."

Předtím, než jsem se mohla zastavit, jsem se zeptala na něco na co jsem nechtěla znát odpověd. " Stále věříš?"

Zamrkal jsi. Tohle nebylo vůči tobě fér ; promin.

" Bůh nekřičí." Odpověděl jsi, ale oba jsme věděli, že to není odpověd na mojí otázku. Ale na co jsem se vlastně ptala?

Věříš vůbec v něco? A já? Na vetřelce, Boha, milost a odpuštění? Věříme vůbec v něco?

Jsi hypnotizovám větrem, který strhává listí a ohýbá stromy, a tvůj hlas je tak tichý.

Neměla jsem se na to vůbec ptát. Přemýšlím jestli jsem něco nepokazila. Ted jsem vystrašená jako ty. Nemůžeme zničit tuto noc. Potřebujeme ji tak moc.

" On šeptá." Tvoje slova mě překvapila, a otočil jsi se ke mě.

Natáhnul jsi ruku k mému krku, a tvoje prsty se vznášely na křížkem, který mám pověšený na krku. Nedotknul jsi se ho, ani jsi se nedotknul mé kůže." Mluvíš s ním, Scullyová?"

Polkla jsem. Jeho hlas byl čistší, jasnější a poté jsem zašeptala, „Ano.“

" Na co se ho ptáš?"

Pomalu padáme do tématu které jsem nikdy neočekávala, že budeme probírat, myslím že ani ty jsi to nečekal. Jak  tomu došlo? Jak jsme tak slepě došly k tématu, které je tak intenzivní?

Přemýšlím jestli víš, že jsi jediná osoba na světě, které můžu odpovědět na tuto otázku. Neexistuje jiná duše v celém vesmíru, která by ze mě dostala odpověd na tuto otázku.

" Na mnoho věcí." Sakra. Co je to za odpověd? Už ted je to dost nebezpečné téma.

Oba to víme.

" Jako například?" Stáhnul jsi zpět ruku a podíval jsi se mi do očí, a já jsem věděla, že potřebuješ vědět odpověd a já  ti to potřebuji říci. Oba to potřebujeme.

" Bezpečí, myslím." Dokážeš pochopit jak je to mne těžké? Vidíš to v mých očích?

" Bezpečí? Pro koho?"

" Pro mě," odmlčela jsem se, „A hlavně pro tebe.“ Odpověděla jsem, a otočila jsem hlavu. Za nic jiného se nemodlím. Moje modlitby jsou pouze pro tebe a mne. Rozumíš tomu? Chápeš co to doopravdy znamená?

Nevíš co na to máš říct. Je to očividné. Stále se mě díváš. Prosebný pohled. Pro co, to si nejsem jistá.

" Nechci, aby se ti něco stalo." Řekla jsem tiše.

" Nemusiš se o mě bát." Odpověděl jsi na svoji obranu.

" Musím."

Sakra, sakra, sakra. Na co to myslím?

" Nepotřebuji, aby jsi na mě dohlížela."

" Tak jsem to nemyslela."

„Takže, jak jsi to myslela?“ Tvůj hlas se změnil, ted je chladný a unavený.

" Mám o tebe strach, je to co mě dělá takovou jaká jsem."

" A z čeho máš strach?"

Sakra. Zahnal mě do kouta. Proč mi to děláš, Muldere?

Zhluboka jsem se nadechla, pořád mě sleduješ. Kdy jsme staly těmito lidmy, Muldere? Vypočítavými, chladnými a odměřenými. Jakmile jsem vydechla, tak jsem se rozklepala ty jsi si toho všimnul, ted už ti to můžu říci.

" Mám strach....." Opět nádech, do toho řekni to.

" Nechci tě ztratit pro nějakou hloupost."

" Ty máš strach, že mě ztratíš?"

Pomalu jsem přikývla. Opět jsi změnil hlas. Jak to sakra děláš? Nikdo jiný to tak neumí. Zbořil jsi zdi, a poprvé za dlouhou dobu tě poslouchám. Poslouchám tvoje slova, a tím jsi mi vzal dech, Muldere.

„Ano.“

" Sakra, Scullyová." Odvrátil jsi se ode mne, trošku mi spadla čelist, myslím. Co se stalo? Pohodil jsi hlavou a znova jsi řekl,„Sakra.“

Chtěla jsem něco říci na svou obranu, ale ty jsi mě předběhl. Díky Bože, ani bych nevěděla co říct. Ale to co jsi řekl mnou otřáslo.

" Víš to jedna z věcí, kterou jsem si myslel, že neuslyším. Dana Scullyová se bojí o něčí blaho."

Ted jsi mi ublížil a jsem naštvaná, moje tvář to musí dávat jasně najevo. Musím něco říct.

" Ty o tom pochybuješ?"

Tón mého hlasu, zraněný tvými slovy, tě přinutil zavřít oči. Kousla jsem se do rtu, a zhluboka jsem se nadechla. Jak mohla konverzace vzít takový obrat? Tak tohle jsem nečekala.

Dlouhá tichá pauza, je slyšet pouze náš dech.

" A on tě poslouchá?" Zeptal jsi se, a složil jsi ruce do klína, a zíral jsi z okna ven.

Chvíli jsem přemýšlela. " To záleží jak se na to díváš."

" Jak to myslíš?"

" No jsem stále zde a ty taky." Řekla jsem tolik slov, doufám že ti to dojde.

Další pauza, opět je slyšet pouze dýchání.

" Scullyová, modlila jsi se když jsi měla rakovinu?"

Tvůj hlas je něžný a jemný. " Chvíli ano."

Podíval jsi se na mě a zvednul jsi obočí, a já jsem pokračovala. " Přestala jsem po několika měsících."

" Proč?"

" Protože jsem byla přesvědčená, že on mi nepomůže. Musím to udělat sama."

" Pouze ty sama?"

Příkývla jsem „Ano.“

" Necítila jsi se osamělá?"

Ach, Bože, Muldere. Ani nevíš jak. Víc než si dokážeš představit. Nedokážeš si to představit. Nikdo nedokáže.

" Ano cítila."

" Já.." Zastavil jsi uprostřed věty.

" Ty co?" Zeptala jsem po krátké chvilce.

" Nechci, aby jsi se cítila sama."

Já to vím, Muldere. Vidím ti to ve tváři. Pamatuji si na noci, kdy jsi seděl u mé postele v nemocnici, a vzlykal a držel jsi mne za ruku.

" Já vím."

Nepodíval jsi se na mě. " Snažil jsem se, ale Bože, nechtěl jsem, aby jsi byla sama."

" Umírala jsem." Suchá a hořká jsou tato slova.

Zavrtěl jsi hlavou. " Přál bych jsi, aby jsi o tom takhle nemluvila."

„Ale je to pravda.“

Zhluboka jsi se nadechl a vydechl nosem. " Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není pravda. Myslel jsem, že když budeme tvrdě pracovat tak to samo odezní. Ale obelhával jsem sám sebe. Poté už jsem to dále nemohl snášet. Viděl jsem jak se mi ztrácíš před očima, a nebylo tady nic co bych mohl udělat. Někdy jsem se prostě zhroutil v slzách. Probouzel jsem se v noci za zvuku mých slz. Byl jsem opravdu navštvaný."

" A jsi stále?"

Přemýšlel jsi moment. " Ano, stále." Odpověděl jsi něžně.

Zase dlouhé ticho, oba přemýšlíme. Pomalu můžu vidět kolečka v tvé hlavě jak se točí, když jsem se koukla koutkem očí.

" Když jsem byla malá holčička, tak jsem si vždy něco přála, když jsem viděla padat hvězdu."

" A vyplnili se ti ty přání?"

" Někdy, myslím, že to záleželo na tom co jsem si přála."

" Kdyby dnes večer padaly hvězdy, co by jsi si přála?"

Ach Bože, ty jsi se musel zeptat, že ano? Nemohl jsi to potlačit, že ne? Proč mi to děláš? Chceš mě vidět jak se z toho vykroutím, že ano?

" Nevím. Hodně věcí, myslím."

" Vyber jednu." Okamžitě jsi odpověděl.

" Dobře, ale pouze v případě, že mi to řekneš taky."

" Kdo říkal, že věřím na padající hvězdy?"

„Muldere.“ Můj hlas zněl pomalu jako výhružka, protože jsi pokrčil rameny.

" Dobře, dobře. Tak co si přeješ?"

" Přeji si, aby bylo více odpovědí a méně otázek."

Přikývnul jsi a opřel jsi si hlavu o opěradlo.

" Ted ty."

Opět jsi přikývnul. " Já vím, přeju si......."

Zastavil jsi uprostřed věty, a podíval jsi se na mne. Zvedla jsem obočí a podívala se ti do očí.

" Nemůžu ti to říct."

Svraštila jsem obočí. Ach můj Bože. Tohle nemůže být pravda. Je pátek večer, a já čekám uvnitř potemnělého auta s mým partnerem a najednou si něco přeješ a nemůžeš mi to říct mluvíme o mé rakovině a já nemohu věřit tomu co se děje.

" Proč ne?"

Zatřásl jsi hlavou, rty slepené k sobě jako by jsi se bál, že vyslovíš slova bez své vůle.

Sakra, Muldere. Opět mě zranuješ. Sama se nedokážu chránit. Znám tě a ty mě. Jestli se má všechno změnit tak at se to stane, Muldere.

Za rtů mi unikl povzdech. Trochu jsi sebou škubnul, když jsi ho zaslechl. Cítím se špatně, protože vím že tě tím zranuji. Jsme jako kočka a myš, stále si předhazujeme argumenty, pořád se hádáme, a pak se usmiřujeme. Já už to dál snášet nemohu. Musíme něco změnit, Muldere. Nechci vše, ale potřebuji a by jsi při mě stál, když tě budu potřebovat. To je vše co chci.

" Přál bych si dnes vidět hvězdy, Scullyová."

" Myslíš tím chytit padajíci hvězdu?" Ptám se.

Vypadáš, že chvilku přemýšlíš, a potom jsi přikývnul. Zase jsi natánul ruku a pomalu jsi obtahoval kontury mé tváře, bez dotyku. Tvé prsty se opět vznášely nad mou kůží. Sevřela jsem rty.

" To je jedna z věcí, kterou chci."

Stáhl jsi opět své ruce a položil je na volant a díval se na temnou noční oblohu.

Ach, Muldere, přeju si, abych ti mohla umožnit tvé sny. Ale to nedokážu. Ne dnes. Ne na tomto místě. Možná nikdy.

Jak jsme se dostali až sem? Nevím, jak je možné že vždy uniknem. Otočím se k tobě, ale tvoje oči jsou zavřené.

Tvůj hlas pronikl tichem. " Kdy tomu bude konec, Scullyová? Nebo to takhle bude napořád?"

Nadechla jsem se, a všimla jsem si jak se třesu. " Nevím, kdy to skončí."

„Hmm, tak jsme na tom stejně.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 23.7.2008 v 20:07 v kategorii Povídky.