Popel (povídka)
autor Octavian | překlad nabaa | rating G | kategorie V
Rozprášila jsem jeho popel do Středozemního moře.
Stojíce po pás v teplé vodě, držím urnu vysoko v náznaku požehnání a lehce vysypávám její obsah do větru. Prach kolem mě víří v posledním rozloučení, stáčí se jako miniaturní tornáda předtím, než zmizí ve vlnách.
Nezůstalo nic kromě návratu ke břehu, do domu, který byl naší svatyní víc než třicet let. Na místo, kde zemřel.
Jeho tiché zašeptání mě probudilo. „Scullyová, přišel čas.“
Přitiskla jsem se k němu. Cítila jsem, jak z něj vyprchává život, když jsme mluvili o minulosti a ujišťovali se navzájem, že ničeho nelitujeme. Silné prsty poznamenané životem a péčí ochably v mých. Konečně odpočívá v míru.
Teď jsem sama. Stojím před naším domem, naším útočištěm před světem. Pozoruji západ slunce nad mořem, které ho unáší, a usmívám se.
Brzy, Muldere, už brzy.
Tento článek byl zveřejněn 20.7.2008 v 11:55 v kategorii Povídky.
Krátké, krásné, procítěné, pěkně přeložené…
Moc pekne. Skoda, ze tak kratke, ze me to ani nestacilo dojmout.
Utero: Na dojetí bude ještě čas. Povídek z kategorie „character´s death“ mám celou kupu, určitě se mezi nimi najde i nějaká, která tě dojmout stihne.:oD
nabaa: Ok pockam si :D
me to stačilo dojmout:-(stačí mi málo když jde o Muldera a Scully.dík
Krátké, ale krásné…
Smutné, citlivé, pěkné…
Trochu mě ale rozesmívá představa, že by si ti dva i po třiceti letech společného soužití říkali příjmením:D
mna by skorej skorej rozosmievaju poviedky kde si tak nevravia …ked to uz 15 rokov tak robili…je to zvyk…heh