Kult X

autorka Deborah L. Wells | překlad nabaa | rating PG | kategorie V, SA

Dnes v noci nebe plakalo, drobné slzy plynoucího času. Šepot ztracených duší a promarněných vteřin života. Volalo na ni vnuceným okamžikem melancholie. Přiblížila se k otevřenému oknu. Průsvitná látka záclony ji pohladila po tváři. Ještě víc se naklonila, aby se ztratila v jejím uklidňujícím doteku. Zavřela oči. Drobné kapky závojů jemného deště padajícího za oknem dokončovaly svou pouť, když dopadaly na její tvář. Cítila tu chladnou vlhkost dokonce i přes záclonu. Smutně se nad tím pocitem usmála. Jen malá připomínka její přítomnosti v tomto životě. Ale někdy si přála, aby jí to bylo připomenuto. Bylo příliš snadné zapomenout. Hlavně v čase, jako byl tento. Když se cítila tak ztracená. Tak sama.

Zvažovala, že by tam zůstala stát navždy. Bylo by to dost. Víc než dost. Nepotřebovala nic víc. Možná jen jednu věc. Balkon, díky kterému by mohla překročit poslední bariéru mezi sebou a noční bouřkou. Jen překročením prahu by splynula s deštěm. Zachvěla se, když si dlaněmi přejela po kůži paží, a vzdychla. Věděla, že je to bláznovství. Ale její srdce odmítalo slyšet cokoliv o zdravém rozumu. Záměrně se otočila k oknu zády, pomalu a tiše, nechávajíce záclonu, která jí předtím hladila tvář, vlát kolem svého těla jako hedvábné nitky pavučiny. Prošla ztemnělým bytem. Její bosé kroky neslyšné na své výpravě. Zmocnila se jí náhlá touha, která ji téměř vyděsila, když nutila své třesoucí se prsty odemknout zámek a vyháknou řetízek. Vrazila do dveří. Odskočily a s hlasitým úderem narazily do sousední zdi. Bylo jí to jedno. Utíkala. Rychle. Do probouzející se bouřky.

Zastavila se až na chodníku před domem. Mrholení se změnilo v liják. Její měděné vlasy ztěžklé vlhkostí ve vteřině ztmavly. Visely v mokrých pramenech z její hlavy. Oblečení nasáklé vodou jí těsně přilnulo ke každé křivce těla. Zvedla obličej vzhůru k půlnočnímu nebi a rozpažila. Pomalu se otáčela, drobnými kroky kolem sebe opisovala kruh. Pořád dokola a dokola. Znovu a znovu. V dálce jasně a hlasitě zaburácel hrom. A krátce nato se objevil blesk. Na vteřinu vytvořil její stín na zdi protější budovy. Která duše byla tímhle ztraceným stínem, pomyslela si. Zastavila se a ruce jí poklesly k bokům. Věděla, před čím se dnes v noci snažila uprchnout. V tom poznání byla krutá ironie. On po ní pátral a ona se tady od ní snaží utéct. Pravda.

Ona byla tou pravdou. Byla tou tmavou duší, odrážející se v podobě stínu. Zhoubnost jí samotné ji užírala den za dnem, minutu za minutou. Dokud po ní nezůstala jen schránka toho, co pro ni kdysi bývalo normální existencí. Zvolila si. Zahnula na své křižovatce. A teď platila za svou hloupost. Šumař žádal svůj kousek zlata. Jenže ona neměla víc, co by mohla dát. Klesla na kolena. Její slzy se smísily s deštěm. Věděla, že ve svém životě dosáhla poslední křižovatky. Už nebyl zítřek, ze kterého by si mohla půjčit. A dnešek pro ni byl už dlouho ztracen. Zakryla si tvář dlaněmi a ramena se jí chvěla v rytmu sonetu utrpení.

Mezerami mezi prsty zahlédla slabý záblesk světel. Srdce jí zhaslo jako zapálená tříska. Doufala, že se to nestane, ale část jí věděla, že přijde. Nepřijal by její rozhodnutí bez konfrontace. Ale ona nebyla připravená. Byla tak slabá. Bylo by až příliš snadné zříct se rozhodnutí, které bylo tak bolestně sebepoznávající udělat. Stále ale věděla, že ji nenechá být tak jednoduše, když urazili takovou cestu k civilizovanému rozloučení.

Nejistě se zvedla, když vystoupil z auta. Přibližoval se a ona ustupovala, krok za krokem. Její oči těkaly různými směry, hledala cestu k útěku. Zastavil se jen kousek od místa, kde stála. Téměř okamžitě byl stejně promočený jako ona. Cítila se jako chycené zvíře. Zahlédla zmačkaný popsaný papír v jeho dlani. Modré linky inkoustu se rozpíjely v dešti. Její dopis. Její opatrná slova krvácela podobně jako její duše. Zvolila zbabělou cestu a nechala mu dopis, když před mnoha hodinami opouštěla kancelář. Věděla, že tam zůstane dlouho poté, co ona odešla. Dovolená. Čas. To bylo vše, co od něj žádala. Dlužil jí to. Proč, divila se. Proč nemůže respektovat její přání a držet se dál. V její mysli představoval všechen její strach. A ona nebyla dnes v noci schopná čelit svému strachu.

Utíkala od něj rychlostí, která ho překvapila. Byla už téměř na konci bloku, když ho za sebou zaslechla. Jeho těžké kroky vytvářely v kalužích vlnky, od nichž odlétaly kapky vody. Byla rychlá, ještě rychlejší díky hlubokému zoufalství. Ale on byl rychlejší. Cítila, jak jeho ruce zachytily látku její košile a přitáhly ji zpátky. Límeček se jí zařízl do krku. Vykřikla úzkostí a frustrací, když náhlé zastavení v pohybu způsobilo jejich pád. Váleli se po zemi, dokud se nezastavili. Okamžitě s ním začala zápasit, zatímco on se rychlými pohyby snažil její boj zastavit. Vzpírala se tak dlouho, až ho donutila, aby se nad ni obkročmo nahnul a přimáčkl jí zápěstí nad hlavou. Ale i během tohohle aktu zůstal jemný. Použil jen tolik síly, aby mu nevyklouzla. Jejich hrudníky ztěžkly námahou.

Blesk proťal oblohu a jeho stříbřité světlo je ozářilo. Jasně viděla jeho tvář nahnutou nad její. Kapky stékaly po jeho rysech a padaly na ni. Svým způsobem bylo přirozené sdílet takhle déšť. Sdíleli všechno ostatní. Občas to vypadalo, že dokonce dýchají v tandemu. Jenže ona si už nemohla sdílení dovolit. Za ty roky obětovala příliš mnoho. Víc už ze sebe dát nemohla. Už nevěděla, kde ona končí a on začíná. Její identita následovala jeho, tak jako písmena v abecedě. Už neexistovala ona bez něj. Nebe opět potemnělo. Ne však dřív, než mohla zahlédnout jeho oči. Odporující a měnící se. Směs bolesti a obav, ale vždy obklopená jeho láskou a strachem o ni. Vždy.

Znovu jí začaly téct slzy. Otočila hlavu na stranu, aby skryla svůj stud. Ale on věděl. Byla si jistá, že byl schopen dokonce rozpoznat, které slzy padaly z nebe a které ze samého nitra jejího srdce. Nic před ním neskryla. Bylo zbytečné se o to pokoušet. Zvláčněla pod ním. Tak unavená. Tak strašně unavená. Po chvíli zvedl svou váhu z jejího těla. Vnímala náhlou ztrátu čehosi, o čem věděla, že nikdy neměla. Ale i tak. Když se zvednul, ucítila chlad noci. Pálení deště. Rty se jí nekontrolovatelně chvěly s každým uvědoměním tíživého pocitu úplné prázdnoty. Zareagoval na to tím, že k ní natáhl ruku a pevně ji k sobě přitisknul. Byl a vždycky bude jejím úkrytem před bouří. Touto i jinými, které nemají naprosto nic společného s deštěm. Jeho paže se setkaly za jejími zády a uzavřely ji těsně v jeho náručí. Usadila se v té tiché intimitě hledajíce nabídku k utišení. V té samé chvíli se nenáviděla za vlastní slabost. Déšť je bičoval ze všech stran, ale ani jeden z nich necítil bodání. Ani jeden se nestaral.

Jeho pohyby byly opatrné. Pomalé, ale silné. Zvedl ji do náručí. Pevně se ho držela. V téhle pozici zamířili domů. Byl na ně podivný pohled, osvětleni jen půlnočním sluncem a občasným světlem blesků, které značkovaly jejich cestu. Když dorazili do jejího bytu, dveře byly stále doširoka otevřené, tak jak je zanechal její náhlý odchod. Vstoupili a on za sebou zabouchnul dveře nohou. Nerozsvítil a ona za to byla vděčná. Pohyboval se ztemnělým prostorem se samozřejmostí, která může být přičítána jen důvěrné znalosti. Je něco, napadlo ji, co o ní neví? Pořád ji držel. Nejspíš se obával, že mu zase uteče, když jí dá šanci. Ledové prsty půlnočního deště je nakonec dostihly v podobě prudkých záchvěvů otřásajících jejich těly. Zanesl ji do koupelny. Zastavil se a spustil ji na zem, takže znovu stála na vlastních třesoucích se nohou. Rozpoznávala jeho počínání ve tmě podle zvuků. Otočil kohoutek ve sprše. Nebyl nic než tmavý obrys před ní. Nic víc. Cítila mlžnou vlhkost páry stoupající z tekoucí vody a vyplňující vzduch.

Pak ucítila jeho silné ruce pohybující se váhavě po jejím těle, jak odstraňoval promočené oblečení kus po kusu. Byla psychicky i fyzicky vyčerpaná. Připravená o veškerou energii k myšlení, či jednání. Neprotestovala proti jeho počínání, ale pomáhala mu jen když to bylo absolutně nutné. Zvedla ruce, když ji požádal, aby jí mohl přetáhnout košili přes hlavu. Byla zase jako dítě. Bezmocná. Závislá. Ta role jí byla cizí. Role, ze které, jak doufala, vyklouzla už před léty. Bylo těžké zbavit se houževnaté masky, na které tak dlouho a tvrdě pracovala. I přesto ji teď v jedné chvíli zahodila. Už ji nikdy neuvidí ve stejném světle. Už nikdy se nebudou moci vrátit tam, kde byli. Truchlila nad tou ztrátou.

Stála teď před ním úplně nahá. Ve všech možných smyslech toho slova. Ve tmě neviděla jeho výraz, ale modlila se, aby ji nelitoval. Všechno, kromě lítosti. Vztáhl k ní ruku a nasměroval ji do horkého proudu vody. Nechala ho. Ale když se otočil k odchodu, odmítla ho pustit a vtáhla ho k sobě. Ochotně k ní přistoupil a pevně ji objal. Stáli jeden druhému v náručí dlouhé uzdravující minuty. Jeho ruka jí klouzala v pravidelném uklidňujícím rytmu od hlavy ke krku. Zabořila mu obličej do hrudníku stále přikrytého vrstvami vodou nasáklého oblečení. Vytáhla mu košili z kalhot a postupně rozepínala knoflíky odspodu nahoru, dokud nemohl košili jen setřást z ramen. Začala jeho hrudník pokrývat lehkými polibky. Vzal ji za bradu a zvedl její tvář ke své. Pomalu se sklonil a něžně ji políbil. Když se od sebe vzdálili, ustoupil z jejího objetí a odsunul ji na délku paží. Jediné, co mohla v jeho tmavých obrysech vidět, bylo, že lehce zavrtěl hlavou. Otočil se a odešel nechávajíce ji ve sprše samotnou.

Přijala jeho odmítnutí své touhy s tichou hrdostí. Její dřívější myšlenky na to, že jejich partnerství už nikdy nebude stejné, byly jistotou, ale ne takovou, jakou očekávala. Strach doprovázející tu myšlenku byl neopodstatněný, protože místo aby se vzdalovali, byli si čím dál tím bližší. Byla chyba chtít od něj utéci. Dnes v noci mu nabídla své tělo. I on ji chtěl, nemohl to popřít. Ale respektoval ji příliš moc na to, aby od ní ten dar takhle přijal. Nezneužil by momentu zoufalství. Raději počká, než by riskoval, že toho bude ráno litovat. Mohl počkat, tak ona mohla také. Na dobu, kdy to pro ně pro oba bude správné. Pokud ten den někdy přijde.

O několik hodin později seděl zabalený v přikrývce a sledoval její spící tělo. Držel hlídku. Čekal na noční můru, která přijde. Pokud ne dnes v noci, pak zítra, nebo jindy. Tak jako tak by tu byl pro ni. Tohle bylo její první výročí. Překonat první bylo vždycky nejhorší. Budou další, ale žádné tak bolestné jako to první. Znal to z vlastní zkušenosti. Ale na rozdíl od ní tehdy neměl nikoho, kdo by ho tou cestou bezpečně provedl. Už před dlouhou dobou se rozhodl, že jí nedovolí, aby si tím prošla sama. První náznaky už zaregistroval před několika měsíci. Sledoval směr její beznaděje bez možnosti jí to břímě ulehčit. Až do dnešní noci.

Před rokem jí zemřela sestra.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.7.2008 v 16:39 v kategorii Povídky.