Kult X

autor J. Chiprich | překlad luca | rating PG | kategorie V, R, A

Člověka tvoří jeho vzpomínky, říká jedno přísloví. Ale co je to za člověka, který své vzpomínky ztratil v nekonečné prázdnotě své mysli? Je ten nejpodřadnější ze všech lidí? Je jen polovinou  toho, kým by měl být? Skončila jedna jeho část v moři zapomnění?

Fox Mulder poposedl na židli a sehnul hlavu nad hladkou desku svého stolu. <Je to pravda, nesporně. Cítím se menší, slabší, neúplný. Mé bytí posledních dvaceti let se neslo ve znamení vzpomínek, které mě činily celým člověkem. A teď, tváří v tvář nejednoznačným závěrům, tady sedím a snažím se nevěřit.>

Zakroutil hlavou a tváří se dotknul chladného dřeva. Ten chlad uklidňoval a konejšil jeho rozpálenou kůži. Potřeboval porozumění. Jeho touha po bezvýhradné lásce své rodiny rvaná na kusy úzkostí a zlomenými srdci bylo to jediné, co ho vedlo dál. Pravda bylo to, co hledal. Pravda byla ta jediná věc, která zaplňovala prázdnotu po ztracených vzpomínkách.

Před ním ležel sáček s malým látkovým srdíčkem. Srdíčkem, které neustále přitahovalo jeho pozornost. Nemohl se od něj odtrhnout. Vysmívalo se mu. Volalo na něj. Ta látka zůstala nedotčená. Jeho srdce však ne. Pukalo. Krvácelo.

Samantha byla vždy odpovědí na jeho život. Její návrat mohl smazat všechno, co ho ničilo: bolest, trápení, zlomené srdce. Tady, na jeho stole ve sklepní kanceláři FBI, leželo přijatelné rozuzlení celé záhady. Mohla být zabita před všemi těmi lety. Mohla spočívat v mělkém hrobě někde v pustině. Tahle pravda byla možná, přímo se nabízela.

Fox Mulder jí však odmítal věřit. V duchu se schoulil do klubíčka, aby sám sebe ochránil. Mohla to být pravda, ale tahle pravda byla příliš bolestivá. Vědomě se rozhodl setrvat ve svém pátrání a ignorovat fakta. Bylo by horší vyměnit tu prázdnotu za nekonečnou bolest.

Vzpomněl si na rudou barvu toho srdíčka. Byla o odstín nebo dva jasnější než vlasy jeho partnerky. Scullyové. Dany Katherine Scullyové. Další pravdy. Byla na jeho straně. Před pár minutami odešla a zavřela za sebou tiše dveře. Ona, jak bylo jejím zvykem, závěru vyšetřování také odmítala uvěřit. Nenaslouchala sice svému srdci, držela se vědeckých faktů, ovšem výsledek byl stejný.

Scullyová byla úžasná. Její pátrání bylo vedeno skrze pitvy, pokusy a poznámky. Ale vlastně vždy šla toutéž cestou jako on, byli na ní společně. Každý přinášel své závěry, svoji pravdu, aby nakonec ve výsledku našli sami sebe navzájem.

Vstal ze židle a oblékl si kabát. Odešla, protože vycítila, že potřebuje být sám. Věděl to. Ale dnes v noci, víc než kdy jindy, potřeboval uklidnit. Potřeboval znovu cítit svou existenci tady a teď, ukázat, že je celý člověk. Potřeboval vědět, že ta rozervaná část jeho já z něj nedělá podřadnou bytost. A Scullyová byla jediná, kdo mu mohl pomoci.

Dana Scullyová vešla unaveně do svého bytu a zlému světu venku přibouchla dveře před nosem. Posledních pár dní bylo namáhavých. Její šedý kostým byl pomačkaný, její vlasy byla motanice rudých kudrlin, její zádové svaly ztuhlé na kámen. Promnula si rukama pálíci oči a šla do kuchyně. V lednici našla půl lahve červeného vína. Čekala tady na lepší část týdne. A dneska přišel ten pravý čas ji dopít až do dna. Otevřela ji a tmavou tekutinou naplnila sklenici. Úmyslně pomalu svlékala části svého oděvu. Nakonec se oblečená do pohodlných džínsů a tenkého svetru usadila na gauči a napila se.

Muldera to bolí, přemýšlela. Je to hluboká, hluboká citová bolest. Chtěla mu pomoci, ochránit ho, zahnat ty démony, kteří ho trápili, ale věděla, že nemůže. Fox Mulder byl samotář. I teď, po čtyřech letech jejich spolupráce, byl pořád osamělým vlkem. Čím hlubší cítil bolest, tím víc se uzavíral do své vnitřní klece a tam si lízal rány. Jeho oči, jako toho vlka, se blýskaly proti ní a varovaly ji, ať si udržuje odstup. A ona se podvolila, nechala ho napospas jeho černým myšlenkám, ačkoliv si přála, aby mohla zůstat. Jako přítelkyně cítila, že mu tohle dluží, jako partnerka mu toužila  pomoci.

Teď však i ona musí uklidnit své vlastní démony, jímž musela čelit, když se dívala, jak ho tenhle případ ničí. Znovu se napila ze skleničky, cítila to příjemné teplo, jak jí víno protékalo dolů hrdlem. V téhle chvíli jí tohle stačilo. A když se chtěla znovu napít, uslyšela rázné zaklepání na dveře.

Mulder, pomyslela si a šla otevřít.

Když otevřela dveře, její partner zvedl hlavu do té doby opřenou o rám dveří. Měl na sobě totéž oblečení, jaké nosil celý den, jeho vlasy byly rozcuchané a v jeho očích… V jeho očích se odrážela všechna ta bolest a úzkost.

„Muldere?“

„Ahoj, Scullyová. Můžu jít dál?“

„Pojď.“ Ustoupila o krok dozadu a nechala ho vejít. Zastavil se uprostřed obývacího pokoje a upřeně pozoroval špičky svých nohou.

„Co se děje, Muldere?“

Zvedl oči a pousmál se. „Nic, Scullyová. Jen jsem posledních dvacet let svého života smrsknul do jediné otázky. Nic neobvyklého.“

Potřásla lehce hlavou a postrčila ho ke gauči. „Myslela jsem, že chceš být sám.“

„Obvykle to tak je. Ale dnes večer…dnes večer je něco jinak. Doufám, že se nezlobíš…“  pokrčil nejistě rameny s rukama v kapsách.

„Vůbec ne. Posaď se.“ zkřížila si nohy pod sebou.

„Já jen…“ pomalu se posadil na gauč a svěsil hlavu. " Já…jen…    ty…    kruci."

Lehce se pousmála, jak nebyl schopen vyslovit větu, a postavila se. „Potřebuješ se napít, Muldere?“ On přikývl, a tak odešla do kuchyně a dala mu čas na utřídění myšlenek.

Za pět minut se vrátila a podávala mu sklenici vína. Jeho oči zamrkaly. „Víno, Scullyová? Já nepiju. Teda, ne moc.“

„Jen to vypij, Muldere.“ nařídila mu a znovu se pohodlně usadila na gauči. „Vypij to a řekni mi, co máš na srdci.“

Napil se a zašklebil se. „Hm. Dobrý ročník.“

A ona trpělivě čekala, až začne mluvit. Přitom si natáčela pramen vlasů na prst. Když vypil půl skleničky, konečně se nadechl a tiše řekl: „Potřebuji cítit, že jsem tady celý.“

„Cože?“ široce rozevřela oči. „Ještě jednou?“

„Potřebuji vědět, že jsem víc, než jen kupa poskládaných vzpomínek, Scullyová. Chci vědět, že jsem tady celý. Myslel jsem na chvíli, že jsem celý. Myslel jsem, že když vyvolám vzpomínky pomocí hypnózy, tak se stanu skutečným. Cítil jsem…“ hlas ho zradil. Už řekl až příliš.

Scullyová cítila ten náhlý zlom v jeho hlase a v duchu si povzdechla. <Ne, dnes ne, dnes mě už neodsuneš.> Lehce ho pohladila na ruce a snažila se mu zabránit v uzavření do sebe.

„Řekni mi to, Muldere. Já tě poslouchám.“

Smutně se pousmál. „Ty mě vždycky posloucháš, Scullyová.“ Do tváře se mu vrátil vážný výraz, když se k ní otočil. „Vyprávěl jsem ti někdy o své rodině, co se stalo těsně potom, co Samantha zmizela? Ne… Táta a máma chtěli, abych si vzpomněl, co se tu noc stalo. Poslali mě k psychologovi, aby to ze mě dostali ven, můj otec se to snažil ze mě dokonce vytlouct. Ale nic nepomohlo, za nic na světě jsem si nemohl vzpomenout. Bylo to pryč. Ani ň. Nula. Nic. Měl jsem tu všivou fotografickou paměť, a přesto jsem nezaznamenal ani zlomek vteřiny. Ze dnů se staly měsíce, z měsíců roky. Otec byl zlostnější a zlostnější, nakonec nebyl doma celé týdny. Odloučili se a nakonec se rozvedli, když jsem byl na střední škole. A já jsem cítil, myslel jsem si, že to bylo jen a jen kvůli mně. Mně a mé ztrátě paměti, že se všechno, co jsem znal, rozpadlo. Odešel jsem na univerzitu do Anglie…víš, začít znovu, od začátku. Dával jsem si vinu za její pravděpodobnou smrt a musel jsem se s tím nějak vypořádat. A pak jsem začal pracovat u FBI. A nakonec jsem objevil Akta X. Ale pořád jsem cítil, že mě část chybí. Ten ztracený čas… Nakonec jsem podstoupil tu hypnózu a na všechno jsem si vzpomněl. Poprvé za strašně dlouhou dobu jsem byl celý, kompletní člověk. Má paměť byla obnovena a s ní i má nejistota. A tak poslední čtyři roky jsem hledal důkaz, že ta paměť je opravdu má. Teď…“

Dana to dopověděla: „Teď pochybuješ, že? Znovu se snažíš vzpomenout na minulost.“ Dívala se na něj s pochopením.

Přikývl. „Jo.“ Promnul si spánky. „Říkám si, co když…, Scullyová.“

Scullyové se sevřelo hrdlo, když viděla tu bolest v jeho tváři. Zvedla se z gauče a posadila se na konferenční stolek, přímo naproti němu. Tiše odtáhla jeho ruku ze spánku a sevřela ji. „Muldere.“ Dál seděl se sklopenýma očima. „Muldere, podívej se na mě.“

Podíval se jí do modrých očí. Tak rád se do nich díval. Viděl v nich pravdu. Literárně řečeno se přímo topil v té modré hloubce. Naklonila hlavu na stranu a položila mu ruku na tvář.

„Muldere…je mi líto, že se musíš potýkat s takovými pocity. Ty jsi celý člověk. Jsi tady. Vždycky jsi byl. Tvá paměť se nikdy neztratila. Jako psycholog přece víš, že traumatizující zážitky v dětství mohou být prostě vymazány. Vykompenzovány. A ty jsi utrpěl veliké trauma, Muldere. Tvou sestru unesli z vašeho domu před tvýma očima, když ti bylo jen dvanáct. A je jedno, jestli to byli mimozemšťani nebo sériový vrah, prostě to tvůj mozek vymazal. Je to jen jedna část tvého bytí, která je pro tebe příliš bolestivá. Je někde tady v hlavě a až budeš připravený, tvá mysl ti ji ukáže.“

„Ale…“ polkl a díval se na ni štěněcíma očima. „Je mi třicet pět let. A to se stalo, když mi bylo dvanáct. Musím to vědět. Chci vědět, co se jí stalo. Chci vědět, jestli jsem tomu mohl zabránit nebo ne. Chci…“

„Muldere, já tě znám, kdyby to bylo jen trochu v tvé moci, určitě bys něco udělal.“

„Bez ohledu na to, Scullyová“ lehce se od ní odtáhl. „Já chci odpovědi. Když budu vědět, že jsem opravdu nemohl nic dělat, budu to moci dokázat své rodině… Zatraceně, Scullyová. Já chci svou rodinu zpátky. Možná, kdybych si vzpomněl a ukázal jim…“

Vzala ho za bradu a donutila ho se opět na ni podívat.

„Možná, Muldere. A možná by se stejně rozvedli. Nemůžeš postavit svou existenci jen na možná a kdyby. Soustřeď se na svůj život tady a teď. Ujisti se, že pravda je někde tady a jednou k tobě přijde zpátky. Jestli závěr vyšetřování nechceš přijmout, jestli je příliš bolestivý, tak to nedělej. Fakta stejně tvé pravdě nenasvědčují. Prostě se zase věnuj hledání.“

Obejmul ji a usmál se. „Chci jen požehnání… že jsem se rozhodl správně.“

Dana položila na jeho tvář i druhou ruku. „Nemůžu nahradit to, co ti chybí, Muldere. Ale máš mé požehnání. Bez podmínek.“ Pokývala hlavou, když uviděla, jak se jeho oči zalévají slzami. „Co…ty si myslíš, že jsem v tomhle pořád s tebou jenom kvůli práci?“

Pokrčil rameny.

„Jsem si jistá, že ne. Jsi můj přítel, můj nejlepší přítel. Přijímám to, co děláš, v co věříš, jen a jen proto, že jsi můj přítel. Starám se.“ řekla třesoucím hlasem a pousmála se. „A můžu tě ujistit, že mě vůbec nezajímají lidé, kteří žijí jen tak napůl, Muldere. Zajímají mě celí lidé. To, co jsi zapomněl, tě pohání dopředu. Jsi celý, tak jako nikdo jiný tady.“

Po tváři mu stekla osamocená slza. „Ty se opravdu staráš, že ano?“

„Ano, moc.“

„O mě?“ naklonil hlavu na stranu.

„Ne, Muldere. O Harveyho, šestinohého neviditelného králíka. Jasně, že o tebe.“

Jeho ruce ji sevřely v náručí a přitiskly víc ke gauči. „Já…“ polkl a zabořil svou hlavu do jejích vlasů. „Nevím, co říct.“

„Nic může být dobrý začátek.“ řekla směrem k jeho hrudi. „Jen si užij ten pocit.“

Spokojeně se usmál. „Dana Scullyová má o mě starost. To je vážně dobrý pocit.“ přitiskl své rty na její čelo. Jeho dech se zrychlil, když se zcela oddala jeho pohlazení. Její vlasy krásně voněly po slunci a šampónu. Mulder ji sevřel ještě pevněji a povzdechl si. Tiše se zasmála a on jí úsměv opětoval. Tohle bylo tak příjemné, hřejivé. Cítil se milovaný…

Dana věděla, že přemýšlí. Nikdy neustrnul, myšlenky neustále kolovaly v jeho mysli. Ucítila závan větru blízko svého čela. Rozhodla se rozptýlit jeho obavy. „Miluji tě, Muldere. Tohle je to, čemu můžeš věřit. A nikdy se to nezmění.“

Srdce se mi zastavilo, pomyslel si. Scullyová…ne. Dana ho miluje. Její skvělá ústa mu právě řekla, že ho miluje. Jeho ruce se instinktivně ještě více semkly kolem jejího těla a tiskly ji na jeho hruď. Nadýchl se a mumlal do jejích vlasů: „Teď…Já vážně nevím…Já…“

Dana trhla hlavou a podívala se mu do očí. Rukou se dotkla jeho rtů. „Cože?“

Zasmál se: „Já nevím, co mám teď dělat.“

„Dělej cokoliv, co je ti příjemné. Nedělej to, co nemůžeš. Prostě jsem ti jen řekla, co cítím, Muldere. Abys věděl, že někdo má o tebe zájem.“

Na řasách se mu zachvěla slza a přes tvář mu přelétlo zvláštní světlo. Ona se pousmála. „Tohle může být to, co potřebuješ, Muldere. Přítele, sestru…“

„Milenku?“

„Možná.“ Zalapala po dechu, jak se jeho ústa dotkly jejích. Pobaveně se usmál. „Sestru nikdy, Dano. Přítele vždycky. Ale chci vyzkoušet tu poslední možnost. Dnes v noci, je-li to možné.“

Scullyová ho něžně políbila, zkoušela měkkost jeho rtů. Mulder seděl bez hnutí a spojil své rty s jejími v dokonalé harmonii. Ona přejela jazykem pomalu k jeho ušnímu lalůčku. Zasténal a zaklonil hlavu. „Znamená to ano?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ne. Ber to jako příslib do budoucna. Nezajdeme dál než teď, dokud si o tom nepromluvíme.“

Pokýval účastně hlavou. „Já vím. Bylo by to trochu moc rychlé, že? Já jen…“

„Já vím, Muldere. Taky tě chci.“ vstala z gauče a šla k prádelníku. Vytáhla polštář a deku. „Tady máš, méďo. Udělej si pelíšek. Zůstaneš dnes v noci se mnou.“

Odcházela a ještě jednou políbila jeho rty. „Promluvíme si zítra, Muldere.“

Chytil její ruku. „Děkuji ti, Dano…Já…“

„Neříkej to, Muldere. Neříkej to, dokud si nebudeš úplně jistý. Dokud o tom nebudeš přemýšlet. A jestli to potom stále budeš chtít říct…tak…“

Přikývl a usmál se. „Dobrou noc, Scullyová. Vyspi se hezky. Může se ti zdát o…“

„Neříkej to, víš, že mám pistoli.“

Smál se, když odcházela do své ložnice. Dveře se za ní tiše zavřely a on se uvelebil na gauči. Cítil lásku a porozumění. Bolest už nebyla tak zlá. Už se necítil rozervaný. Jeho křehké papírové srdce se zacelilo. Možná to byla její láska, která to dokázala. Možná…

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 2.7.2008 v 20:59 v kategorii Povídky.